Poslední sbohem – JCKV Otto von Habsburg-Lothringen

Poslední rozloučení se s panovníkem či jeho historicko-genealogickým pokračovatelem je krokem, který se řadě historiků, či příznivců nemusí podařit za celý život. Byl jsem obdařen milostí leccos prožít a vnímat nejen médii, rozhovory, ale nakonec i svojí osobní přítomností ve Vídni. To vše ve mně smíchalo složitý amalgam vjemů, ze kterého je nutno nejprve vyřadit euforii a oprostit se od emocí. To po čase umožní realističtěji si zavzpomínat na podobnou událost.

Musím přiznat, že mě oslovil plán předsedy Koruny České, který sliboval v této souvislosti nejen návštěvu Schönbrunnu, ale i Hofburgu, prožití ceremoniálu posledního rozloučení vč. sledování průvodu až po Kapucínskou hrobku, setkání monarchistů u morového sloupu po aktu atp. Tento program byl natolik lákavý, že jsem toužil jej absolvovat. Byl jsem však naivní a vůbec si neuvědomil, že tento plán je pro početnou delegaci nerealizovatelný, zvláště v den zvýšeného cestovního ruchu, a navíc po zkušenostech s některými představiteli strany, že idea je jedna věc, reál je však jiný…

Díky přátelským vztahům s „koruníky“ ze Strážnice jsem byl přijat coby host k účasti na této akci pod hlavičkou KČ.

Po 10. hodině ranní vyrazil náš „minikonvoj“ za vedení MVDr. Čížka s pěti pasažéry a jednoho auta se dvěma pasažéry ku Vídni. Debata o současné situaci v Brně byla natolik živá, že až vrtule větrných elektráren jednoznačně daly na vědomí, že jsme již jinde…

Do Vídně se dá cestovat i jinými silnicemi, než jsou ty placené bez zbytečného najetí kilometrů navíc, máte-li GPS navigaci. Tuto jsme sice měli, ale povědomost o množství semaforů, zpomalujících provoz zvláště, když někdo spěchá, již nikoliv. Přesto se nám podařilo dostat se k Schönbrunnu kolem 11.45 a zaparkovat na rohu ulic Rotenmühlgasse  a Schönbrunner Strasse, kde nikdo poplatek za parkování od nás nevyžadoval a k levému bočnímu vstupu do sídelního komplexu to bylo asi 200 metrů pěšky. Tedy začátek docela dobrý…. 

Pokud jsme se kolem 13. hod. chtěli dostat do Hofburgu, skutečně jsme moc času neměli. Přesto jsme se ale vydali na procházku přes Meidlinger bránu, dále alejí kolem oranžerie až na volné prostranství před palácem, kde jsme se vyfotili. Čas k dalšímu vychutnávání krás již nebyl. A honem zpět k autu!

Přesun autem centrem Vídně a nalezení vhodného a bezplatného místa k parkování  (Rotenmühlgasse – Andreasgasse – asi tři km) – není jednoduchá věc a dá pořádně do těla i člověkovi s anglickým klidem, andělskou trpělivostí a železnými nervy. Lze považovat za úspěch s notnou dávkou štěstí, že se nám krátce po třinácté hodině podařilo zaparkovat – opět bezplatně u redakce KURIER. Vydali jsme se tedy Lipovou ulicí přes Mariahilferstr., Babenberskou ulicí kolem kunsthistorického muzea a proletěli jsme Hofburgem s jednou zastávkou na společné foto. Naděje na společné setkání s dalšími účastníky opět zhasla. Poněkud překvapen jsem byl  množstvím opalujících se skoronaháčů v nedbalkách v Hradní zahradě v tento pietní den. A nakonec  i poblíž trasy smutečního průvodu vše žilo všedním životem, jako by se nechumelilo…

Nutno přiznat i to, že rakouská policie měla vše dobře zorganizováno. Zátarasy  k VIP zóně již hlidali policisté a za nimi je již začalo tísnit lidé způsobem „tělo na tělo“, přičemž před sebou mohl člověk vidět jen toho, kdo přišel dřív, katedrálu částečně obalenou lešením a potištěnými plachtami s reliéfem katedrály, obří monitor s vysíláním ORF 2 a cítit funění toho, kdo přišel později s občasným žduchancem do nejrůznějších částí těla. I přes tyto poměry se část delegace sešla, hlavně ti, kteří jeli sólo a měli se možnost vyhledat podle modrožlutých praporů Koruny České. Krátce po 14. hod se objevil sekretář Hoffmann, který položil věnec KČ k rakvi princezny Reginy u kapucínů a přicházejíc s nápadem přesunu k hrobce.

Sluníčko skutečně nabíralo na síle – a bylo to vidět. To prakticky znamenalo vysvlečení sak a odhalení propocených zad s obrazy nejrůznějších tvarů a velikostí. „Ha – hospoda!“, vykřikl kdosi zázračnou větu – to byl šťastný objev – i když asijská. Nicméně později se Ottakringer Goldfassl pil celkem dobře. Tu nelze opominout  mistrné vyjednávací schopnosti sekretáře Hoffmanna, díky kterým se podařilo sjednat s policií vstup do oné hospody se zahrádkou, ležící již za bezpečnostním koridorem. „Wunderbar!“ I když záminkou bylo patrně vyjednat slušné místo se sedmi standartami, policejní úředník vysvětlil, že v případě podání žádosti předem jsme mohli obdržet některé z míst, určených vlajkonošům…. Ale i tak prokázal flexibilitu a do oné hospody nás pustil. Nicméně radost byla předčasná… Po půlhodině jsme byli usazeni (10 lidí) a statečně ochutnávali Ottakringer v asijském podání, desinfikovaným moravskou trnkou, prohnanou přes trubky. Její vůně byla zřejmá, přilákala totiž účastnici, rodilou z Bratislavy, žijící již dlouho ve Vídni. Úctyhodná dáma – měla však společnost. To jí však nebránilo nejen ochutnat a prohodit s námi pár slov, ale i zapózovat a vyfotit se… A tak jsem se opět zabýval přemýšlením, zda jí imponovala moje majestátní „špajska“ a francjosefovské vousy, Tondův knír, sousedova svítící hlava, či Petrův nos… To ví jen Bůh, ona – a slivovička. 

Při tom všem bylo možno krásně sledovat přípravy u Kapucínské hrobky. Ti všímaví si mohli dále všimnout, jak současný mladý voják před kryptou zdraví k.u.k. obersta v historické uniformě, úroveň chování mladších ke starším, zvláště ti, kteří dávají na odiv svou příslušnost a identitu. A nakonec i neúcta a řevnivost mezi všemi, držícími v ruce fotoaparát, kameru či mobil k filmování. Přes svoji snahu o slušnost, uctivost a neclonit poté vyrostla přede mnou hradba zadnic, kýt a stehen, v lepším případě se dalo zezadu hodnotit úroveň porostu na hlavě. Bylo vidět nejen husté houští, ale i svítící sluníčka, připomínající tonzury mnichů, stejně jako individua se spletenými vlasy a korálky v nich, připomínající dětskou hračku, kaktus, hřeben  či torzo po vypáleném lese – samé kůly… Bylo mi záhadou, jak se tam ti posledně jmenovaní dostali… A tak jsem rezignoval, sbalil své nádobíčko a šel na pivečko, které nám krátce před obřadem celému stolu dala přinést naše krásná neznámá…

Tři čestné salvy v celém průběhu aktu patřily nepochybně k danému obřadu stejně jako na závěr tři zpívané znělky z melodií rakouské státní hymny, Ódy na radost a ve všech jazycích rakousko-uherského mocnářství Zachovej nám Hospodine.

Po půl sedmé se skutečně přehuštěné náměstí začalo rozcházet. A my spěchali k morovému sloupu na internacionální setkání monarchistů, které se opět – neuskutečnilo. Ve snaze alespoň něco vidět jsme nahlédli do kostela sv. Petra, kde však probíhala bohoslužba a na opravu kostela jsme vybrali něco drobných do klobouku sekretáře Hoffmanna.

Závěr patřil  procházce skupině monarchistů Vídní ke Karlsplatzu, při kterém jsme dále „zvětšili objem“ a šli navštívit kostel Karlskirche.Vyjímečnou osobností byl i k nám přidající se průvodce (jehož jméno se mi bohužel nepodařilo zjistit) a ze sebe sypající jednu anekdotu za druhou, prokládající vyprávění vzpomínkami na „starého pána“, pana Schwarzenberga, vlastnící poblíž Karlsplatzu „dům“ (ve skutečnosti palác). Rozsah těchto vzpomínek by byl opět na dlouhé vyprávění. Jeden za všechny:

Při návratu k autu jsme míjeli hotel Evropa, kde stálo zaparkované Ferrari s poznávací značkou FL (Fürstenberg – Liechtenstein – knížectví Lichtenštejnsko) A milý průvodce při našem okukování prohlašoval: „Leošku,“ (šlo o rytíře řádu Lazariánů pana Leo Ge, monarchistického příznivce, kterému jsme byli  „u Boromejců“ představení a který nás dále také doprovázel), „tady máme přistaveno to naše auto – to „pro ty faráre…“ Bylo skutečně štěstím potkat ony osobnosti, které nás doprovázely přes dva km nazpět a vzájemné rozpravy a moudra byly tou nejkrásnější tečkou na pobyt ve Vídni. A vskutku na takováto setkání se vzpomíná celý život…

Množství sympatií i plno temat k rozhovorům byly  opodstatněným důvodem k našemu zdržení. Opravdu bylo těžké se loučit po dvouhodinovém příjemném setkání.

Kolem 22. hodiny jsme vyrazili „na sever“ pomocí GPS navigace, zpestřované písněmi jednoho moravského chrámového sboristy. Opět jsem nemohl přijít na to, jak se chrámový pěvec naučí písničky, které i při použití spisovných termínů je vhodné interpretovat až po 22. hodině. I když s navigací bylo pochopitelné, že se řidič potřebuje soustředit a vnímat okolí. A coby já sám řidič, jsem velmi dobře rozuměl jeho příkazu: „Miro, dej mu oharek do huby!“ Chtěl jsem, ale co jsem měl dělat, když sem sa nemohl pro něj ohnút!

Štastně jsme dojeli před půlnocí do Břeclavi, kde jsme se rozloučili s ing. Petrem Tichým, a poté kolem jedné hodiny po půlnoci zpět do svých domovů. Zajímavé, že v Břeclavi našemu slavnému zpěvákovi došel repertoár…

S úsměvem, nostalgií i úctou vzpomínal Miroslav Pauřík