Ovčí král

Bylo jednou jedno stádo oveček. Protože se měli ovečky dobře a nic jim nechybělo, začali přemýšlet, jestli to ten pastýř s nimi nedělá náhodou špatně a jestli by se bez něho neměli třeba ještě lépe. Přeci jen, vyhání je na pastvu holí, jeho pes na ně nepříjemně štěká, když se některá vzdálí; v noci chce, aby spali povinně v kruhu a vůbec.

A tak pastýře vyhnali a začali si užívat života svobodně. Sice občas nějaká ovce spadla do rokle nebo se z noční pastvy vůbec nevrátila, ale to je asi holt ta daň za tu demokracii - tedy to nejlepší, co jsme my ovce dokázaly zatím vymyslet - to se musí nechat.

Časem ale začaly ovečky povážlivě hubnout, objevily se také různé nemoci a další organizační problémy. Postupně se např. prohluboval rozdíl  mezi hubenými ovcemi a těmi druhými. Až občasné projevy občanské neposlušnosti přiměli ovce dát hlavy dohromady. Shodly se, že přeci jen nějaká forma vedení bude nutná. Vybrali tedy tu nejlepší ovci a dali ji pastýřův plášť. Ale stále bylo poznat, že je to jen ovce. Tak vybrali jinou, přirozeně ještě lepší a dali jí pastýřskou hůl. Ta ji ale neuměla ani uchopit. Třetí nejlepší ovce vypadala nadějně, ale pak ji dal ovčácký pes definitivní výpověď, a ona nakonec raději rezignovala. Čtvrtá nejlepší byla zase tak vypasená, že ostatní jen těžko uvěřili, že skutečně reprezentuje jednu z nich.

Ale zavolat zpátky pastýře logicky nepřipadalo v úvahu. Oficiálním důvodem bylo, že by jeho přítomnost popřela všechen pokrok, kterého ovce za své samovlády dosáhly. Průměrná ovce si pod tím sice nedokázala nic konkrétního představit, ale mlčela. Bála se obvinění ze zpátečnictví. Jaký pastýř? To už to přeci jednou bylo a to už jsme překonali a dávno zrušili.

Našlo se jen pár oveček, které si na pastýře ještě pamatovaly. Těm by jeho návrat vůbec nevadil, ale styděly se. Styděly se za to, že ho vyhnaly. Styděli se, že si nevážily toho, který se o ně dovedl opravdu postarat. Styděli se za to, že si myslely, že jsou dohromady chytřejší než on. Nakonec se styděly hlavně za to, že o něm více nevyprávěly svým dětem, pro které byl pastýř spíš pohádkovou postavou, než skutečným řešením. Také se bály pastýře oslovit, protože nevěděli, jestli by se vůbec ještě vrátit chtěl ...

A co Ty? Budeš v prezidentských volbách volit jednoho z nás? Přirozeně toho nejlepšího? Nebo raději vrátíme celé zmatené stádo pastýři, který se o něj jediný umí opravdu postarat? Kolik ovcí ještě usedne zbytečně na pastýřský stolec (ale pro jistotu se budou střídat, aby toho nepokazily zas tolik)? A kolik obyčejných ovcí ještě zahyne, než pochopíme, že ze slepé uličky vede jen jedna cesta?

Petr Nohel