Msta vítěze, nebo zasloužený trest?

Dne 21. června 2011 uplyne 390 let od pražské, staroměstské popravy 27 předních účastníků českého stavovského povstání 1618–1621, které jako tzv. Válka česká je vnímáno i jako první z pěti etap Třicetileté války 1618–1648. Než se dostaneme k vlastnímu vyvrcholení, je třeba si stručně připomenout, co tomu předcházelo a proč Morava zdaleka tak postižena nebyla.

Podstatou českého a následně i moravského stavovského povstání nebylo, jak se zjednodušeně tvrdí, vyhrocení střetů mezi katolíky a reformisty. To je jen nezbytně vypůjčený ideologický rámec pro zdůvodnění daného konfliktu. Skutečná podstata je politická a ekonomická. Především českým stavům, pánům, rytířům a měšťanům stále leželo v žaludku, že si sami nemohou volit panovníka, nebo alespoň vyslovovat závazný souhlas s přijetím jeho dynasticky určeného následníka. Již císařem a králem Matyášem Habsburským (vládl 1611–1619) počínaje se výrazně utužil absolutisticko-centralistický systém řízení státu pomocí jmenovaných úředníků. V Čechách jimi byli především císařsko-královští místodržící, tedy jakási regionální, především katolická vláda. Úkolem jejích členů bylo prosazovat a kontrolovat plnění císařských nařízení. To se zmíněným stavům samozřejmě nelíbilo, protože to omezovalo řadu jejich pravomocí a svobod. A jestliže císař a král byl sám katolík, pak zcela logicky upřednostňoval ve výnosných funkcích a úřadech své souvěrce, což jen přilévalo oleje do ohně.

Přitom zejména majitelé panství ve stále větší míře v souladu s ekonomickým a technologickým vývojem společnosti využívali obdobných mocenských nástrojů k řízení svých panství, jaké se snažil na vyšší úrovni vůči nim uplatňovat panovník. Tedy systém různých správců a panských úředníků. Jinak by prosperitu svých panství a pořádek na nich neudrželi. Mnozí z nich šli ještě dál než panovník a razili zásadu, jaká je víra vrchnosti, taková musí být i víra jejích poddaných. Tedy také žádná nábožensko-ideová tolerance ve smyslu Rudolfova Majestátu.

Když především reformističtí předáci dne 23. května 1618 vyrazili v revoluční euforii na Pražský hrad a ve „spravedlivém hněvu“ svrhli z oken nejvíc nenáviděné a přistižené místodržící, pana Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a pana Jaroslava Bořitu Smečanského z Martinic (písaře Fabricia jen přihodili jako bonus), tak jim zcela uniklo, že tím defenestrovali i oficiální císařsko-královskou politiku. Největší ryba jim však svou nepřítomností unikla, a to pan Zdeněk Popel z Lobkovic. Marné pak bylo pozdější ujišťování císaře a krále Matyáše, že jen trestali jeho nekompetentní úředníky. Válka byla tak jako tak vyhlášena a obě strany byly nuceny usilovně zbrojit.

Morava, vedená stavovským reformistickým předákem, diplomatem a filosofem, panem Karlem Starším ze Žerotína, zatím neměla důvod se k povstání připojit. Císař a král Matyáš totiž Moravě nezapomněl její podporu ve svém úsilí o císařský a český královský trůn. Ten nastal, když počátkem roku 1619 císař a král Matyáš, ochránce Moravy, zemřel a na jeho místo nastoupil radikální katolík Ferdinand II. Štýrský. Hlavou moravských reformistických radikálů byl Karlův bratranec Ladislav Velen ze Žerotína.

Čeští stavové si zvolili králem hlavu říšské protestantské Unie Fridricha Wittelsbacha, falckraběte Falckého. Byl zeťem anglicko-skotského krále Jakuba I. Stuarta a stavové odtud očekávali politickou, ekonomickou a vojenskou pomoc. Byla mizivá. Hlavní válečné střety se odehrály v letech 1619 a 1620, se střídavým úspěchem a české vojsko dvakrát ohrozilo samotnou Vídeň. Na to císař Ferdinand II. nezapomněl. Převaha byla na jeho straně z hlediska dlouhodobějšího konfliktu. Stála za ním nejen říšská Katolická liga na čele s vévodou Maxmiliánem Bavorským, jinak též příbuzným Fridricha Falckého, byl rovněž Wittelsbach, ale také španělští Habsburci se svým africkým a americkým zlatem.

České třicetičlenné direktorium, Moravané v něm zastoupení neměli, shánělo finance na válku velmi obtížně, protože většina stavů do vlastní pokladnice sahat nechtěla. Světlou vyjímkou byl především Albrecht Jan Smiřický, ale ten v roce 1619 podlehl tuberkulóze. Peníze byly i jednou z příčin porážky povstání, v osudné hodinové šarvátce 8. 11. 1620 na Bílé hoře. Stavovské vojsko se rozuteklo. Utekl i „zimní král“ Fridrich Falcký a většina stavovských předáků, jako byli páni z Roupova, generál Jindřich Matyáš hrabě Thurn a další. Do protestantského Saska utekl i Jáchym Ondřej, hrabě Šlik, ale vévoda kurfiřt Jan Jiří Saský ho vydal císaři. Podařilo se pozatýkat mnoho desítek rebelů. Nad 29 z nich byl vynesen ortel smrti a byl jim konfiskován majetek.

Proti své vůli se vykonavatelem trestů v Čechách stal moravský katolický velmož Karel kníže Lichtenstein. Den exekuce byl stanoven na 21. června 1621 a popravy měly být vykonány na pražském Staroměstském náměstí. Exekutorem byl pražský mistr popravčí Dr. Jan Mydlář. Je zvykem hovořit  o konečném počtu popravených, jako o 27 českých pánech. Panského stavu však byli jen tři. Dále pak sedm rytířů a 17 většinou nobilitovaných měšťanů. 

Připomeňme si jejich jména podle stavu a v pořadí, v jakém odešli z tohoto světa.

Tři páni: Jáchym Ondřej hrabě Šlik; Václav Budovec baron z Budova; Kryštof Harant baron z Polžic, Bezdružic a na Pecce. Všichni sťati.

Sedm rytířů: Kašpar Kaplíř ze Sulevic (86letý – nejstarší); Prokop Dvořecký z Olbramovic; Bedřich z Bílé; Jindřich Ota z Losu; Diviš Černín z Chudenic (katolík); Vilém Konecchlumský z Konecchlumí; Bohuslav z Michalovic. Všichni sťati.

Sedmnáct měšťanů: Valentin Kochan z Prachové; Tobiáš Štefek z Koloděj; Kryštof Starší Kobr; Jan Šultýs z Kutné Hory; Maxmilián Hošťálek ze Žatce; Dr. Jan Jesenius z Jeseného; Dr. Jiří Hauenschild; Dr. Leonard Ruppel; Jan Kutnauer ze Sonenštejna (40 – nejmladší, oběšen); Simeon Sušický ze Sonenštejna (oběšen); Nathanael Vodňanský z Uráčova (oběšen); Václav Maštěřovský z Jizbice; Jindřich Kozel z Peclinovic; Ondřej Kocour z Votína; Jiří Řečický; Michal Wittmann a Šimon Vokáč z Chýše. Čtrnáct sťato.

Před zahájením popravy měšťanů dostal milost erbovní měšťan Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu. Dva týdny před popravou spáchal sebevraždu skokem z okna Bílé věže erbovní měšťan Martin Frauwein z Podolí.

Čtyřem byla poprava zpřísněna různým zmrzačením, Jesenius byl po stětí rozčtvrcen na jiném místě. Dvanáct hlav bylo až do roku 1631 vystaveno na Staroměstské věži Karlova mostu. Jedna spadla, Šlikova byla vrácena rodině. Ostatní jsou pohřbeny neznámo kde. Poprava trvala čtyři hodiny a kat ztupil čtyři meče, ale odvedl bezchybnou práci.

V době obrození a za 1. republiky bylo často spíláno těm našim aristokratům, kteří se k povstání nepřidali, před ním nebo potom konvertovali ke katolictví, vydělali postavením a majetkem na konfiskacích a podobně. Jedná se především o Slavatu, Martinice, Lobkovice, LIchtenštejna, Valdštejna a Michnu. Je třeba si však uvědomit, že to nebylo jen z prospěchářství, ale též proto, že si uvědomili změny ve výstavbě společnosti a jejím řízení, že pochopili přežitost starých stavovských práv a význam věrnosti panovníkovi. Na tom nic nemění fakt, že Valdštejn císaře nezradil, ale byl ze zrady nařčen závistníky. 

Moravští rebelové byli sice potrestáni na majetcích a donuceni k emigracím, ale nikdo nebyl trestán na hrdle. To znamená, že i k tomuto složitému problému se Morava stavěla mnohem uvážlivěji a tím i bez horších důsledků. Vzhledem k rozsahu a délce stavovské rebelie lze z hlediska chápání tehdejšího nazírání na takovýto přečin možné staroměstkou exekuci chápat jako mírnou. Jiní středověcí a raně novověcí rebelové dopadli mnohem hůř.

Oni popravení byli svým způsobem hrdinové, protože zemřeli za svou víru a za své politické přesvědčení, které již bylo zastaralé. Připomenout si tuto dávnou událost k jejímu 390. výročí rozhodně nikomu na cti netratí.

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno