Belgie a Spojené království – inspirující konstituční monarchie

 

 

Úvodem

 

Obě významná evropská království, z nichž prvně jmenované je částečně rozlohou a plně počtem obyvatel srovnatelné s naší zemí, druhé lze stále považovat za evropskou velmoc, jsem mohl navštívit až po roce 1989. V Belgii jsem od roku 1993 do roku 2003 strávil v souhrnu rovný půlrok, ve Spojeném království při krátkých zájezdech v letech 2001 a 2004 v úhrnu pouhých 12 dní. V obou případech jsem však bedlivě sledoval dění kolem sebe a vytvořil jsem si tedy dostatečnou zásobu dojmů k tomu, abych se o ně mohl monarchisticky podělit.

 

Bylo by to na menší knížku, ale přesto bych si troufl stručně vypíchnout čtyři oblasti, které považuji za inspirující. Za prve úlohu panovníka při řešení vnitropolitických problémů monarchie. Za druhé projevy úcty k národním tradicím obecně a v ozbrojených silách zvlášť. Za třetí obecné dojmy běžného turisty a za čtvrté vše výše jmenované zkusím letmo porovnat se situací u nás. V každé monarchii zvlášť, protože i tam jsou patrné určité rozdíly. Úvodem ke každé části připomenu některé obecné údaje.

 

 

1. Belgické království

 

Je malým západoevropským státem, jehož pobřeží Severního moře má délku zhruba 65 kilometrů. Rozlohou 30 528 km² je jen o málo větší, než naše Morava a zhruba 10 a půl milionem obyvatel je s námi zcela srovnatelné. Je většinou rovinaté a v jihovýchodní části jsou zalesněné Ardeny s nejvyšší horou Botrange (694 m. n. m.). Je protkáno hustou sítí dálnic, výjimečně patrných i z vesmíru, protože ve středním dělícím pruhu jsou stožáry osvětlení, nejen v blízkosti měst.

 

V letech 1477 až 1794 nad jeho územím vládli habsburští panovníci, tedy máme i značný úsek společných dějin. V roce 1830 získala Belgie nezávislost na Nizozemí a od roku 1831 v ní panuje Sasko-koburská královská dynastie. Od roku 1993 je králem JKV Albert II. Výkonným politikemje premiér. Parlament je stejně jako u nás dvoukomorový, přičemž část senátorů je jmenována ze zástupců všech tří federálních oblastí – Vlámska na severu, Valonska na jihu a Bruselu.Ty mají i své vlastní vlády a parlamenty. Vlámsko se pak dělí na menší historické provincie Antwerpen (Antverpy), Limburg (Hasselt), Vlams Brabant (Leuven), Ost Vlanderen (Gent) a West Vlanderen (Bruggy). Rozlohou větší, ale počtem obyvatel menší Valonsko pak má části Brabant-Wallon (Wawre), Hainaut (Mons), Liége (Lutych), Luxembourg (Arlon) a Namur (Namur). Rovnocennými úředními jazyky jsou vlámština (příbuzná holandštině), valonština (francouzština) a němčina. Od školních dítek po důchodce však ještě většina obyvatel ovládá angličtinu.

 

Hlavním vnitropolitickým problémem, který musí JKV Albert II. řešit, je dlouhodobě napjatý vztah mezi bohatými a většinovými Vlámy a chudšími, méně početnými Valony. Ti také nejvýrazněji projevují separatistické tendence. Je to dáno odlišným historickým vývojem. Zatímco Vlámové byli vždy zdatnými mořeplavci, obchodníky a umělci, Valoni žili v chudém a členitém terénu, který začal být zprůmyslňován až počátkem 19. století.

 

Mohu směle prohlásit, že kdyby byla Belgie republikou, nebo jen převažovaly v myslích lidí republikánské tendence, tak už by se daná federace dávno rozpadla. Jen faktická existence oblíbených panovníků a tradiční úcta ke společenskému zřízení zatím tyto trendy úspěšně tlumí.

 

Jedním z nástrojů, jak tento stav zachovat, je, že všichni státní úředníci, vojáci a policisté jsou povinni ovládat a používat oba hlavní jazyky, tedy vlámštinu i valonštinu. V praxi to pak vypadá například tak, že na Královské vojenské akademii v Bruselu se jeden týden vyučuje ráno ve vlámštině a odpoledne ve valonštině a další týden naopak. Pro mne jako stážistu na Katedře vojenské historie nebyl problém zařídit výuku při mých násleších v angličtině, abych se mohl aktivně do výuky zapojovat. Snažil jsem se vycházet dobře jak s Vlámy, tak s Valony, ale marná sláva, nejvíce přátel jsem měl mezi Vlámy. Jsou o poznání srdečnější.

 

Malinkatá Belgie má bohaté historické a kulturně-civilizační tradice, sahající hluboko do starověku, kdy se tu mísily keltské, germánské i římské vlivy. Neznám jinou zemi, kde by na tak malé ploše bylo rozeseto tolik pro vojenskou historii věhlasných bojišť jako právě tady. Jen na Waterloo jsem byl celkem 20krát, ale také v Ardenách, u Yper, na Atlantickém valu a podobně. Neminul týden, aby některá učební skupina nevyjížděla na výuku dějin na některé z těch bojišť. Samotná KVA je souhrnem historických, výrazně však interně modernizovaných budov s velkou Síní bojových tradic, výzdobou chodeb,  s děly na nádvoří atd. Obrazy dřívějších i současného panovníka zdobí všechny významné místnosti, nejen kanceláře, posluchárny, jídelny a kluby. Každý rok se na KVA velkolepě slaví narozeniny Jeho Veličenstva. V aule, ve slavnostních uniformách, s přípitky šampaňským a provoláváním „Vivat rex!“. JKV Albert II. je má v listopadu, takže jsem to zažil na vlastní kůži. V tom roce 1993 to byly zrovna jeho první narozeniny jako krále.

 

Muzea jsou tam bohatá, ve všech městech množství historických soch a krásně udržovaných chrámů, paláců, radnic a dalších významných budov. Při jedné z dalších návštěv jsem měl čest se zúčastnit velké oslavy v městě Gent (asi 250 000 obyv.), kde můj přítel a kolega historik Marc Beyaert předával primátorovi opravenou repliku děla z 16. století. S výjimkou následné recepce na radnici se té slávy účastnilo snad celé město.

 

Navštívil jsem mnohokrát rodiny svých zdejších přátel. Když za mnou na týden přijela v listopadu 1993 moje žena, připravili pro ni program, se kterým by musela být spokojena i moravská markraběnka. Včetně vyhlídkového letu vojenským vrtulníkem „Sea King“ nad pobřežím. A kdyby jen to. Z místa na místo nás převáželi limuzínou z královské gardy. Viděl jsem řadu významných měst. Největší přístav Antverpy (asi 500 000 obyv.) má nejen řadu historických památek, ale i tu zvláštnost, že zde přes řeku Šeldu nevede jediný most. Silniční doprava přes řeku je řešena tunely pod ní. Viděl jsem též Lutych s jeho slavnou zbrojovkou FN, nádherné Bruggy, Oostende, Koksijde, Ypry, Mons, Arlon, Bastogne a řadu dalších míst. Všude to bylo stejné. Nesmírná úcta k historickým tradicím obecně, i k těm vojenským. Ve velkém jsem si dopřával i dva jejich hlavní potravinářské výrobky, a to pivo a čokoládu.

 

Ve srovnání s námi mi u nás chybí nejen všeobecná úcta k hlavě státu, ale k tradicím vůbec. I tam jsou předměstské domy počmárané spreyery, psí lejna v parcích, ale přesto onen jejich niterní neklid není patrný. K návštěvníkům se chovají slušně, ve všech obchodech se domluvíte anglicky, stejně jako s tramvajáky, obsluhou metra, nebo průvodčími ve vlaku. Vkusné jsou i vzpomínkové suvenýry, které hlásají svou příslušnost k Belgii nebo k jednotlivým regionům. Nemohu se též zbavit dojmu, že běžný Belgičan toho o nás a naší zemi ví mnohem víc než náš běžný krajan o Belgii. Také mají řadu ekonomických, sociálních a politických problémů, ale snaží se je řešit i na místních úrovních. Naši zákonodárci by se tu mohli učit, jak je prospěšné respektovat historií dané regiony, zejména v existenci zemských vlád.

 

 

2. Spojené království Anglie, Skotska, Walesu a Severního Irska.

 

Se svými 244.872 km² a přibližně 60 miliony obyvatel patří United Kingdom k velkým západoevropským zemím. I když ji od kontinentální Evropy dělí jen něco přes 30 kilometrů mořské úžiny, má svá výrazná přírodní i kulturně-historická a jiná výrazná specifika. Rozsáhlé horské oblasti na severu ostrova Británie však nejsou žádné velehory. Nejvyšší hora Ben Nevis v pohoří Granpiany dosahuje 1343 m. n. m.

 

Historie monarchie sahá rovněž hluboko do starověku, taktéž ovlivněného římskou kolonizační expanzí. Domácí keltské obyvatelstvo se mísilo jak s Římany, tak ze skandinávskými, saskými a normanskými nájezdníky. Z drobných království se posléze stala hrabství centralizovaných království a po dobytí Anglie Normany v roce 1066 byly postupně kladeny základy pro dnešní Spojené království. Na jeho trůnech se vystřídalo přibližně tolik dynastií, jako u nás, ale pestřejšího původu.

 

– v letech 1154 až 1399 to byli Plantageneti, vycházející z Normanů. Prvním králem byl Jindřich II., posledním Richard II.

– v letech 1399 až 1485 se na trůně střídali zástupci rodu Lancasterů a rodu Yorků. Od Jindřicha IV. po Richarda III.

– roky 1485 až 1603 patří dynastii Tudorovců, vzniklé spojením obou předešlých rodů. Od Jindřicha VII. po Alžbětu I.

– roky 1603 až 1689 patří vládě skotské dynastie Stuartovců. Od Jakuba I. po Jakuba II. Za Karla I. byla monarchie přerušena republikánskou revolucí na čele s lordy protektory Oliverem a Richardem Cromwellovými, 1649–1659, kdy je vystřídal král Karel II.

– v letech 1689 až 1714 zde vládli králové Oranžští. Od Viléma III. po Annu.

– v letech 1714 až 1901 to byla dynastie Hannoverská. Od Jiřího I. po Viktorii.

– od roku 1901 dodnes vládne dynastie Sasko-kobursko-hanoverská, počínající králem Eduardem VII. V průběhu 1. světové války, v roce 1917, přijal král Jiří V. přízvisko Windsor, aby za války s Německem naznačil, že jeho původně  německá dynastie zde již zdomácněla.

 

Základy britské parlamentní monarchie tedy sahají až do poloviny 17. století. Parlament je dvoukomorový. Dolní sněmovna s 659 poslanci je volená, vítězná strana dává vládě premiéra. Každých pět let soupeří o voliče již dlouho dvě strany – konzervativci a labouristé. Horní sněmovna, sněmovna lordů, má 675 členů, kteří jsou doživotně jmenováni panovníkem.

 

Jednotlivé součásti UK jsou tvořeny těmito historickými zeměmi, řazenýmni dle velikosti sestupně:

 

Anglie – 130 000 km², přibližně 50 milionů obyvatel, hlavní město Londýn,  i s předměstími kolem 12 milionů obyvatel. Metropole celé monarchie;

 

Skotsko – i s přilehlými ostrovy Hebridami a Orkneyemi 78 783 km² a kolem pěti milionů obyvatel. Metropole Edinburgh (asi 450 000 obyvatel);

 

Wales – 20 798 km², asi tři miliony obyvatel, hlavní město Cardiff (přibližně 290 000 obyvatel);

 

Severní Irsko – 14 120 km², asi dva miliony obyvatel. Hlavní město Belfast, kolem 295 000 obyvatel;

 

Její Veličenstvo, královna Alžběta II. (*1926, vládne od roku 1952) je zřejmě hlavou nejrozsáhlejšího území. Protože je panovnicí i Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a řady dalších, menších území. Spolu se svým otcem, JKV Jiřím VI., a pak i sama, zažila rozpad britské koloniální soustavy a dnes musí, kromě hospodářských problémů, řešit i některé odstředivé tendence. 

 

Dlouhodobým problémem je Severní Irsko. Část jeho katolických obyvatel by se ráda připojila k Irské republice, naopak protestanti jsou většinoví a monarchističtí. Také ve Skotsku jsou stále hlasitěji slyšet hlasy, volající po úplném osamostatnění a není zcela jasné, jakou formu zřízení by si tito separatisté přáli. Hlasy čistých republikánů jsou naštěstí výrazně menšinové.

 

I zde sehrává výraznou roli integrující osoba panovníka. Zatímco v Belgii je to vnímáno více méně obecně, v UK je to spojeno i s konkrétními projevy úcty a lásky k panovnici JKV Alžbětě II. Korunnímu princi Charlesovi dost ublížil jeho rozvod s princeznou Dianou a sňatek s Camilou, vévodkyní z Cornwallu. Není tedy vyloučeno, že po Alžbětě II. nastoupí na trůn její vnuk, Charlesův nejstarší syn William, vévoda z Cambridge.

 

Jednou z cest, jakou královská rodina drží monarchii pohromadě, je, že iniciuje pro připojené země rozsáhlou vnitřní autonomii v podobě regionálních vlád a parlamentů. Značným politickým i morálním vítězstvím panovnice bylo referendum na Falklandských ostrovech, kde výraznou většinou zcela nedávno zvítězili zastánci setrvání ve svazku s UK. Přes mnohem bližší Argentinskou republiku nelze oba hlavní rivaly ve střetu o ostrovy srovnávat. Ani po ekonomické a sociální stránce, ani po vojenské a politické, což už prokázala válka v roce 1982. A tak určitou náplastí pro Argentinu je zvolení jejího kardinála 13. 3. 2013 papežem Františkem I.

 

Stejně jako Belgie oplývá i UK celou řadou prastarých kulturně-historických památek, ke kterým místní obyvatelstvo chová až nábožnou úctu.

 

Mnohé hrady a zámky jsou i přes svou otevřenost veřejnosti stále trvale obydleny, a to i vysoce postavenými aristokratickými rodinami. Příkladem může být i hrad v Inveraray, kde žije 23. vévoda Campbell z Argyllu. Zajímavým způsobem je chráněno britské kulturní bohatství. Na zámcích, hradech a v muzeích mohou provádět pouze akreditovaní místní průvodci a certifikovaní průvodci konkrétních zájezdů. Ale vždy se dá rozumně dohodnout výjimka, jako tomu bylo ve zbrojnici zmíněného hradu, ve Windsoru, londýnském Toweru nebo na křižníku HMS Belfast, kotvícím v Londýně na Temži.

 

V otevřeném terénu bojišť u Stirlingského mostu (11. 9. 1297), Falkirku (22. 7. 1298) nebo u Bannockburnu (24. 6. 1314), jsem se mohl dosyta vypovídat.

 

Zvláštní je i tzv. Speakers corner v rohu londýnského Hyde parku. Zde si můžete volně povídat, co chcete a v libovolném jazyce, ale musíte přitom splnit dvě základní podmínky: Nesmíte stát na holé zemi a kritizovat panovnici. K obecně uznávaným tradicím patří polední výstřel z děla Edinburského hradu a polední výměna stráží u Buckinghamského paláce v Londýně. Také uniforma tradičních stráží ve Windsoru a Toweru je kusem tradiční historie, sahající střihem až do 16. století.

 

Není pravda, že by byli Skoti škoti. Nejsou lakomí, ale šetrní, protože mají drsné a tím i těžké životní podmínky. Jsou však vlídní a pohostiní. Nadšeně vám vykládají o svých tradicích. Totéž platí i o Angličanech. Jak policisté, legendární „bobíci“, tak strážní a gardisté se s vámi vždy rádi vyfotí. A protože bez výjimky všichni hovoří plynně anglicky, tak se s nimi i snadno domluvíte... Velmi stylové jsou i jejich puby neboli hospody. Jen to pivo je s tou očesanou pěnou poněkud jiné. 

 

O britské zdvořilosti by se dal napsat samostatný článek. Tři příklady za všechny: 

Cestou ze Skotska autobusem do Anglie jsme se přimotali k policejní akci „Krištof“, tedy kontrole řidičů. Neprobíhala při silnici, ale byla důkladná. Trvala přes hodinu, ale byla u dálniční občerstvovací stanice, takže nám to nevadilo. V severoanglickém nejstarším universitním městečku Durhamu jsme byli brzy dopoledne. V trafice jsme si chtěli koupit pohlednici, ale žena měla jen desetilibrovku, takže trafikantka neměla drobné k vrácení. Sotva jsme vyšli na ulici, tak za námi trafikantka vyběhla s tou pohlednicí se slovy: „It is my present for you! – To je můj dárek pro vás.“... A do třetice v londýnském metru v pátek brzy dopoledne. Úžasný frmol davů lidí, valících se od vlaků či k nim. Spěchající Orientálec v tmavém obleku a s diplomatkou do mne vrazil. Zastavil se, omluvil se a pak teprve cválal dál. Takové u nás nezvyklé drobnosti si člověk zapamatuje na celý život.

 

I zde je zřejmé přes postupující kosmopolitnost, že běžný život je řízen ustálenými pravidly, majícími hluboké kořeny. Hlava státu zde působí mnoho desítek let, v případě JKV Alžběty II. již 61. rok, takže měla možnost svými činy získat si nejen „povinnou“ autoritu, ale i přirozenou úctu a lásku svých poddaných. Tuto možnost nemá žádný president, dokonce ani ten americký. O žádném z našich novodobých ani nemluvě. Citlivý politický přístup k domácím historickým národům, jejich území, tradicím a symbolům sice nevylučuje různé excesy, ale výrazně je tlumí. Aby jednotlivé součásti této monarchistické unie mohly mít a udržovat si to, co jim v rámci celku patří, k tomu je zapotřebí vzájemný respekt, ale také dlouhodobá výchova v rodině, ve škole, v zaměstnání, v běžném občanském životě. I u nich to kdysi muselo jednou někde začít a pak se třeba i za občasné pomoci zbraní rozvíjet do současné podoby. Je tedy nejvyšší čas, abychom i my někde a nějak začali, než nás civilizovanější část Evropy začne vnímat jako barbary.

 

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů, o. s., Brno