AUDIENCE

 

 

U JEHO KNÍŽECÍ JASNOSTI HANSE ADAMA II.,

KNÍŽETE VON UND ZU LIECHTENSTEIN

 

Vzpomínat na tři dny plné zážitků, prožitků a atmosféry, umocněných láskou k horám, tradici, krajině a designu po třech dnech je úkolem nadlidským. Pohyb v komunitě přátel a sympatizantů monarchie zemí Koruny České přináší vnímavému člověku vždy plno dojmů, námětů k přemýšlení, zdokonalení v historickém, náboženském a filosoficko-analytickém vnímání včetně navazování nových přátelství a pracovních styků.

 

Zabývat se kompletním popisem událostí z oněch dní by vydalo na slušný cestopis. (Jen já s MVDr. J. Čížkem jsme mohli nafotit kolem 1000 fotografií. Přesto se však zaměřím na den audienční, doplněný prohlídkou hlavního města liechtensteinského knížectví s návštěvou sportovního areálu Malbun a večerního posezení monarchistů v hotelu Löw ve vorarlberském Feldkirchu v Rakousku, v místě našeho ubytování.

 

Den ústřední – audienční – poznávací – den vyjímečný

 

3. září L. P. 2011

AUDIENCE

 

Není jen známou Havlovou hrou, ale i akt, kterou osoba vysoce postavená udílí jednotlivcům i skupinám. Delegace příznivců znovuobnovení monarchie byla obdařena milostí prožití tohoto aktu na knížecím sídle ve Vaduzu s ústřední osobností ,Jeho Jasností Hansem Adamem II., knížetem von und zu Liechtenstein (dále již J. J.)  a jeho manželkou Marií, hr. Kinskou ze Vchynic a Tetova.

 

Cestou na sídlo Jeho Jasnosti jsme prošli instruktáží o způsobu chování před představitelem státu, kam jsme byli pozváni a kde jsme byli přijati jeho nejvyšším reprezentantem.

 

Na místo jsme dorazili půl hodiny před samotnou audiencí. O výjimečnosti návštěvy svědčil i fakt, že parkování bylo povoleno na soukromém parkovišti sídla. V 8.50 hod. jsme byli vpuštěni do areálu.

 

Již vstupem do nitra areálu na návštěvníka dýchla historie, krása zahrady a středověká architektura a vybavení. Nejen padací most, hradní brána, instalovaná středověká děla, ale i heraldické symboly a plastiky na zdech celý zážitek umocňovaly. Celé sídlo jest syntézou středověké strohosti v soužití s okolím a existenční obhajobou..

 

Po průchodu nádvořím jsme prošli dvoje schody vnější a vnitřní až do předpokoje, kde nás již čekal „hradní pán“ se svou paní. Pár se s každým osobně vlídně a s úsměvem přivítal rukypodáním a pozdravem „Grüss Gott“ (Zdrav Boha) a nabídnutím pohoštění v podobě perlivé vody a džusu.

 

 

 

 

V přijímacím sále ing. Jenček vyjádřil poděkování za milostivé přijetí, stejně jako J. J.  potěšení nad vzájemným setkáním a zájmem o knihu „Stát ve třetím tisíciletí“, dále za dar delegace – čajový servis a zpracovaný rodokmen a vývody k evropským aristokratickým špičkám Mgr. Nohelem a doporučil přeprogramování setkání. Tím tedy byla v dalším bodě autogramiáda. V hlavním sále, vyzdobeném obrazy, zbraněmi a dobovým nábytkem pak proběhla autogramiáda přednostním podpisem VIP knih, poté autogramiáda s podpisem každému účastníkovi s možností předání osobních darů, čímž byly např. velký koláč, med a obrázky z Valtic, stejně jako archivní červené a další. Není divu, že zájem byl velký a na podpis se brzy utvořila fronta. I při podpisu si J. J. s každým vyměnila pár vět za tlumočnické asistence ing. Jenčeka. Hradní paní mezitím ve volné chvíli pohovořila s několika skupinkami návštěvníků, znalých německé řeči a ostatní si mezitím mohli pořídit pár fotografií a prohlédnout vnitřní vybavení a výzdobu.

 

 

Poté následovalo interview, na kterém J. J. odpovídala fundovaně a vtipně na řadu otázek s noblesou, nonšalancí a úsměvem z oblasti státní, politické, ekonomické i hospodářské. Na dotaz L. Veleckého, zda lze monarchisty použít některá hesla za své z jeho knihy, když bylo zdůrazněno, že myšlenky lze použít výhradně se svolením autora, byl odpovědí smích J. J., poté bryskní odpověď: „Ja, natürlich“ a opětovný smích, tentokráte všech – a ani nebylo třeba překladu.

 

 

 

 

Na závěr se knížecí pár nechal zvěčnit na skupinové fotografii a při odchodu se osobně s každým rozloučil opět rukypodáním a pozdravem „Auf Wiedersehen“.

 

Poté bylo ještě věnováno malé interview publicistce Haslingerové a Straně svobodných p. Macha.

 

Téměř tři hodiny prožitků, slušnosti, ohleduplné otevřenosti, pokory před takovou osobností a srdečnosti vytvořilo nejen úžasný a nezapomenutelný dojem, který nelze nazvat jinak než Boží milostí.

 

Po celou dobu působil pár nesmírně uvolněně, srdečně a otevřeně a vyjadřovala spokojenost nad dary, připomínající území, jenž Liechtensteinové spravovali a setkání „mit unsere Blut“ –  s naší krví.

 

Co bylo ukradeno, má být vráceno – i tato myšlenka zazněla v okruhu monarchistů zemí KČ. Studium článku v Blistech, knihy Stát ve třetím tisíciletí a návštěva knížecího sídla a kompletní vyhodnocení dává prožitků tomuto výroku jistého návštěvníka jednoznačně za pravdu. 

 

A na závěr malá perlička nejmenovaného zdroje. Sídlo J. J. Hanse Adama II. vedle nás navštívil ze zemí Koruny České pouze prezident Klaus…

 

VADUZ – město hlavní a sídelní

Má dvě dominanty. Těmi jsou Rýn a vévodící liechtensteinský alpský hřeben, v jehož poloviční úrovni se hrdě vypíná sídlo knížete Hanse Adama II. 

 

Město se dá projít tam i zpět po jeho páteřní linii s drobnými zastávkami během dvou tří hodin.

 

 

 

 

 

„Tři moravští mušketýři“ v podání MVDr. Čížka, M. Pauříka a ing. Tichého v doprovodu manž. páru z Olomoucka prošel celou „vaduzskou“ úhlopříčku a byl ohromen setkáním se s množstvím všeho, co se dá na malém prostoru všechno vidět. Spojení komunikační praktičnosti, kulturně-tradičního vyžití a půdou, která je téměř každý metr hospodářsky a zahradnicky využita a pečováno o ni se starostlivostí, aby vydala majiteli vše co může a na co má sílu.  Bylo vidět vše obdělané, kypící životem, plodností, prosperity a pravdivosti  naplnění hesla benediktinů „Ora et labora“ – „Modli se a pracuj“.

 

Výsledný efekt je jasný – podhorský stát má nejvyšší příjmy na hlavu, nejnižší daně  a země je krásná, čistá, kvetoucí a všichni obyvatelé spokojeni a šťastni… Skoro dokonalý obraz prosperity, ze které mohou brát inspiraci všechny státy světa.

 

Každý, kdo navštíví Vaduz, bych doporučil projít si celou trasu, podívat se na kunsthistorické muzeum, kostel sv. Floriána, patrona Liechtensteinů, vládní a parlamentní budovu, budovu radnice, pošty, hotel Adler, Löw, knížecí vinice, mlékárnu a vzhlédnout k vrcholům Alp, v jejichž polovině se vypíná knížecí sídlo. Pro filatelisty bude určitě zážitkem muzeum známek.

 

Během návštěvy probíhaly i místní slavnosti, přičemž průvod nazdobeného šlechtěného skotu s hlasným zvoněním zvonců prošel centrem. Opravdu krásné hovězí… a zasnil jsem se nad  báječným kližkovým gulášem a tatarákem…

 

A opět malá perlička – při nákupu pohlednic, zjišťování základních turistických informací a sháněním plánu města mi pracovník informací po pokusu o konverzaci v němčině začínal odpovídat – slovensky…

 

MALBUN – sportovní areál liechtensteinský

Z Vaduzu (455 m n.m.) do tohoto areálu ve výši 1602 m n. m. se dá jet pouze serpentinami typu „cik-cak“. Pokud tam spěcháte, počítejte s hodinovou cestou, není vyloučeno, že vás zdrží beran, přeskočivší plotek, honící říjnou ovci, stejně jako kozel, rozpustilý kozlík či statný bejk…

 

Ano, při putování do střediska Malbun lze vidět nejen pasoucí se dobytek v ohradách, seníky, usedlosti a vše udržované a budované penziony, podhorské domy, okrašlované alpským horizontem a vybudované vleky a lanovky různých typů. Cesta končí v Malbunu, kterému vévodí  skromný mariánský kostelík. Svojí prostotou, pokorou lidí žijících v horách je v absolutním protikladu barokních impozantních staveb, které lze vidět u nás.

 

Malbun je centrem – vyjet si tam či onam, na tu, či onu horu s dokonalým informačním zabezpečením lze maximálně do 16.45, poté už nutno spoléhat pouze na své nohy. Jinak suvenýry v podobě knih, cetek a všeho možného, lze nakoupit v podstatě vždy, kdekoliv a kdykoliv.

 

Do areálu jezdí i kyvadlová doprava místního autobusu, a tak případní návštěvníci nemusí trápit motory svých krasavců tak, jak dostal zabrat náš autobus (převýšení 1100 m). Zpáteční jízda z centra již dala možnost si také vychutnat krásu všeho, co okolí Vaduzu a Malbunu nabízí. 

 

Celkový – velice příznivý dojem nakonec poněkud narušilo zadržení švýcarskými celníky s výtkou neúhrady silničního poplatku při vstupu do země, přestože hranice, kudy jsme do země projížděli – byla prázdná. Tím jsme se dopustili přestupku s následkem povinnosti zaplatit tento poplatek včetně pokuty v celkové výši 150 €, na kterou jsme se nakonec všichni složili (3 € na osobu – Čert vem švýcary!). Nebylo jim možno vysvětlit, že jsme zváni hlavou státu, že nikdo na hranici nebyl, a na tuto povinnost nás nikdo neupozornil. Odpověď byla jasná – na našem území budete dodržovat naše zákony. A tečka. Nic víc, nic míň. Člověk si mohl jen povzdechnout – „Jo, kdyby to tak fungovalo u nás…“ Ani kilo drobných s nimi nehlo… a o prominutí a velkorysost k cizincům nebylo řeči… - „Vy jste povinni a vy musíte…“

 

Z toho pramení poučení, pokud se stanete návštěvníky Švýcarska či Liechtensteinu, projíždějte hranicí s celníky nechte se informovat, že nesmíte převážet maso a o nutnosti úhrady poplatků za použití komunikací.. Zpátky by se vám to mohlo vymstít a mohli byste přijít snadno o šperky, suvenýry nebo auto, a jít nakonec domů pěšky…

 

Siesta večerní a posezení monarchistů v hotelu Löw s konečnou zastávkou na stopětadvacítce – opět ve Feldkirchu.

Hraniční nepříjemnost byla neznatelným šrámem za mimořádně vydařený den, který totálně převážila pozitiva v podobě okouzlení knížecím párem, zážitky, prožitky a vizuálními vjemy. Zkrátka a dobře – nezaplatitelné dojmy, podpořené superlativy oněch dní. A ne draze – skromný člověk se mohl vejít do 5.000 Kč vč. téměř 40 € kapesného.

 

Po krátkém osvěžení v podobě sprchy či piva bylo možno před večeří proběhnout bezprostřední okolí hotelu ve vorarlberském Feldkirchu a spěchat na dvouchodovou večeři, sestávající se ze zeleninového polévkového krému a vepřovým plátkem s rýží a restovanou zeleninou – ostatní další nápoje si každý hradil sám. Gró společnosti se pak přesunulo do venkovní besídky pod platany, jejíž listy nás ochránily i před deštěm, který již tvořil provazce. Nečekali jsme, až stromy začnou propouštět vodu besedujícím za krk, a tak jsme se přesunuli pod krytou část verandy.

 

Přítel Čížek mezitím stáhl fotky do notebooku, a tak bylo možno si vše prohlédnout a opět zavzpomínat a sdělit si bezprostřední dojmy. Ani obsluhující personál nic nenamítal proti sražení šesti stolů a nechal celou společnost kupodivu besedovat až do půl druhé, přes zavírací čas do půlnoci. Patrně čeští hosté mají v zahraničních hospodách vysoký kredit. A tato beseda byla plně využita k vzájemným pohovorům, navázáním přátelských styků či ochutnávce místního piva.

 

Ještě během cesty zpět a poté večer ing. Jenček vysoce hodnotil úroveň, civilizovanost, ohleduplnost a celkový dojem – vysoce pozitivně. A po této zkušenosti vyjádřil naději na cestu příští, příkladně do Lucemburského velkovévodství, mající k naší současné zemi i Moravě mimořádný význam.

 

„Letzte Runde“ pronesla tolerantní číšnice  a nakonec opět perlička – během úhrady začala vedle slušné němčiny – světe div se – i rusky !“ „Spasibo vielmals, děvočka!“

 

A tak tři moravští mušketýři pozvali některé, kteří vydrželi, na štamprli. Na svůj pokoj číslo 125. Bylo prozíravé nechat si „sodovčák“ na „popravku“ (ve významu „spravit se“, vyléčit). Přátelská beseda a diskuse o monarchismu u nás trvala až do třetí ranní. Nicméně ona beseda byla ranní bolístkou hlavy u většiny návštěvníků, protože domácí trojka vše zvládla s noblesou a nasazením - slušně. Při ranním setkání při snídani však bylo vidět některé obličeje bledé a výmluvným gestem bylo chycení se za hlavu s patřičným výrazem v tváři – Inu Morava má zbraně silného kalibru… A mušketýři se jen mohli jen s nadhledem usmívat, mlčet a nechat si v duši plynout proud myšlenek – a radosti. 

 

A tak byla zavedena tradice pokoje číslo 125, pokoje spojeného třemi přáteli. MVDr . Čížkem, ing. Tichým  a Mirkem Pauříkem – „Třemi mušketýry“, pasovaných na svou úroveň českými ranními gestikulačními útoky ze strhaných a unavených tváří těch mimomoravských… Pokoje přátelského, pohostinného a vstřícného.

 

Osobně se však přiznám, že k autobusu jsem ráno dobíhal „ na knop“ jako poslední, a už ani na cigáro nebyl čas…

 

Mirek Pauřík

Sdružení monarchistů Brno