400. výročí korunovace Matyáše II. Habsburského na českého krále

Arcikníže Matyáš Habsburský se narodil 24. 2. 1557 ve Vídni jako třetí syn císaře a krále Maxmiliána II. Habsburského a jeho manželky i sestřenice Marie Španělské. Byl o pět let mladším bratrem císaře a krále Rudolfa II. Stejně jako jeho známější bratr byl vychován v přísných podmínkách katolického dvora španělských Habsburků. Na nějaký významnější trůn se s ním nepočítalo, ale byl pověřen místodržitelstvím v Horních a Dolních Rakousích. To znamenalo, že byl pod vlivem místních šlechtických stavů, a to nejen katolických. Velmi dobrý vztah měl i s protestantským předákem moravských stavů, panem Karlem Starším ze Žerotína a s moravskými stavy vůbec.

Rakouská i moravská šlechta volala po širších stavovských svobodách ekonomicko-politických i náboženských. To se mu samozřejmě příliš nelíbilo, ale neprojevoval se jako fanatický přívrženec katolické strany. To mu v roce 1608 umožnilo získat uherskou královskou korunu a vyrovnat tak částečně své postavení s nepříliš politicky výrazným císařsko-královským bratrem Rudolfem II. Nespokojenost říšské i české šlechty se svým panovníkem se projevovala i tak, že se dovolávali pomoci právě u Matyáše. Především rakouská a moravská šlechta. Důsledkem tohoto vnitropolitického varu pak byly stále častější názorové konflikty mezi oběma habsburskými bratry, které přerostly v konflikt otevřený.

Právě v roce 1608 vytáhl král Matyáš s rakousko-moravsko-uherským vojskem na Prahu. Otevřený konflikt byl zažehnán takzvaným Libeňským mírem.

Rudolf postoupil Matyášovi vládu nad Moravou, Rakousy a Uhrami. Ponechal si pod kontrolou Čechy, Slezsko a Horní i Dolní Lužici. Právě těmto korunním zemím poskytl Rudolf roku 1609 tzv. Majestát, týkající se náboženských svobod. Moravy, spadající pod mocenský vliv Matyáše, se tento dokument netýkal. Rebelující Češi tak získali odměnu za svou loajálnost, kdy se ve strachu před silnějším panovníkem postavili za svého rozporuplného Rudolfa.

Císař a král Rudolf II. se vůbec neoženil, a přesto že zplodil řadu levobočků, žádný z nich nemohl být uznán za jeho nástupce. Tím se stal Matyáš, ale ten rovněž neměl mužského potomka. Zřejmě se zde projevila určitá dědičná zatíženost, způsobená častými sňatky rakouských i španělských Habsburků mezi sebou. Zhoršující se Rudolfův zdravotní stav prohluboval nespokojenost i v Čechách a uherský král, rakouský vévoda a moravský markrabě Matyáš se snažil přimět staršího bratra k abdikaci. Ten udělal další ústupek v tom, že si ponechal císařský titul a českou korunu postoupil Matyášovi. Ten byl 23. 5. 1611

korunován na českého krále. Stále více do kouta tlačený Rudolf požádal téhož roku o pomoc pasovského biskupa a příbuzného Leopolda Habsburského.

Pasovští řádili v Čechách a v Praze tak, že se Rudolf ocitl v naprosté politické izolaci. Pasovské drancovníky vypudila až hrozba střetu s Matyášovým rakousko-moravským vojskem. Bratrské tahanice ukončila 20. ledna 1612 Rudolfova smrt.

Matyáš se tedy stal i císařem. Na rozdíl od Moravanů Čechy v lásce neměl. A to ze dvou, zdánlivě protichůdných důvodů. Za prvé proto, že se stále snažili svého panovníka Rudolfa II. k něčemu tlačit a skrytě rebelovali, za druhé proto, že mu při konečném řešení jeho sporů s Matyášem vždy nakonec zůstali věrni. Praha přestala být metropolí Svaté říše římské národa německého a císařský dvůr se na trvalo přesunul do Vídně. V Království českém pak císaře a krále zastupovali místodržící, vybíraní výlučně z řad katolické šlechty.

V letech 1612 –1618 konflikt mezi katolíky a reformisty postupně narůstal, přes snahu císaře a krále Matyáše o rozumné tlumení rozjitřených vášní.

Dalším projevem Matyášovy sílící nechuti vůči kverulantským Čechům bylo, že v roce 1617 vybral za svého nástupce na českém trůně příbuzného ze štýrské větve Habsburků, radikálního a nesmlouvavého katolíka, arcivévodu Ferdinanda. Není bez zajímavosti, že i přes tento krok se české protestantské šlechtě nejevil jako hlavní viník sporů císař a král Matyáš, ale jím jmenovaní místodržící. Hlavně Zdeněk Popel z Lobkovic, Vilém Slavata a Jaroslav Martinic. Osudného dne 23. 5 1618 rebelující protestantští stavové zastihli na Pražském hradě pouze Slavatu a Martinice. Bez větších rozpaků je svrhli z oken dvorské kanceláře a spolu s nimi i jejich písaře Fabricia. Všichni zázrakem přežili a tím vlastně bylo odstartováno české stavovské povstání, které bylo prologem k třicetileté válce 1618–1648.

Přes četné deputace z Prahy do Brna se Morava k rebelii nepřipojila hned. Až po roce. Zásluhu na tom má především diplomatický um Karla Staršího ze Žerotína. A také fakt, že na Moravě uznávaný císař a král Matyáš zemřel 20. 3. 1619. Rebelující stavové nástupnictví nového císaře Ferdinanda II. Štýrského na český trůn neuznali a on tak byl nucen si svatováclavskou korunu vybojovat na protestantovi Fridrichovi Falckém. Po bitvě na Bílé hoře 8. 11. 1620 a útěku „zimního krále“ Fridricha byli pochytaní hlavní rebelové souzeni a 27 z nich 21. 6. 1621 popraveno v Praze. Některým se podařilo uprchnout. Rozvážnější a střídmější Morava tak tvrdě potrestána nebyla. V přímé vazbě na účast v povstání nebyl popraven nikdo.

Císař a král Matyáš II. Habsburský získal českou královskou korunu před 400 lety. Počítáme-li mezi řádné nositele toho titulu i Matyáše Korvína v 2. pol. 15. století, pak je tento Habsburk toho jména Druhým na českém trůně. Nebyl tak proslulý láskou k vědám a umění jako jeho předchůdce Rudolf II., ani tak neblaze pojímaný jako jeho následník Ferdinand II. Přesto si u příležitosti 400. výročí jeho české korunovace zaslouží čestnou vzpomínku. Kdyby pro nic jiného, tak pro svůj dobrý vztah k Moravě a Moravanům.

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno