Vzpomínka na to, jak šedivé úterý A. D. 2014 nebylo šedivým

Zcela nevšední křesťanský zážitek nabídl v Brně dne 15. 4. 2014 minoritský konvent ve svém chrámu Páně obou Janů věřícím i široké veřejnosti v podobě mše svaté při slavnostní instalaci ostatkového relikviáře blahoslaveného Karla I. z domu Rakouského. Pontifikální mši celebroval biskup ostravsko-opavské diecéze Msgr. František Václav kníže Lobkowicz OPraem, mezi duchovními byl i vicepostulátor procesu blahořečení císařovny Zity br. Karl Pemsl OT, vedle přednášejícího JCKV arcivévody Rudolfa Habsburského, prvorozeného vnuka císařovny Zity i zástupci řádu sv. Lazara Jeruzalémského v čele s Ludvíkem Hugo, hr. Belcredi, zástupců řádu německých rytířů (OT), hraběnek Kerssenbrockové a Aschermannové, a mnoho dalších. Minoritský kostel v Brně se tohoto dne stal druhým místem na Moravě vedle kaple na Bouzově, která se pyšní relikvií tohoto blahoslaveného.

Hlavní tíhu organizačního, koordinačního a logistického zabezpečení neslo Sdružení pro blahořečení císařovny Zity a v neposlední řadě i minoritský konvent v Brně, kteří byli hlavními organizátory této nadmíru zajímavé akce. Lze snadno si domyslet, že podobné události bývají připravovány řadu měsíců předem a jejich realizace se nemusí vždy podařit hned napoprvé, což nejen osoby, pohybující se kolem nejvyšší VIP společnosti velmi dobře znají. O to více třeba ocenit úsilí MUDr. Jany Balharové a Mgr. Lucie Cekotové s přípravou tohoto setkání, jehož se obě dámy zhostily se ctí.

Téměř čtyřhodinové setkání se skládalo z více než hodinové mše svaté a dvouhodinové přednášky arcivévody Rudolfa Rakouského se vzpomínkami na císařský pár, a především na svoji babičku, císařovnu Zitu de Bourbon-Parma.

Již od 15. hodiny se kostel začal zaplňovat věřícími, zástupci různých spolků, a velkým počtem lidí. O tom, že veřejnost projevila nevšední zájem, svědčí i skutečnost, že krátce před zahájením byly lavice kostela zcela zaplněny, a před zahájením byly místa pro účastníky ještě pohotově doplňovány minority o další židle k sezení. Přesto se utvořilo i několik zástupů po celou dobu stojících účastníků. Podle některých odhadů se počet pohyboval mezi čtyřmi až pěti sty. 

Úderem půl čtvrté hodiny odpolední v průvodu sloužících bylo možno zahlédnout v průvodu mezi ministranty Mgr. P. Nohela (KČ), snad 10 koncelebrantů, mezi nimiž byl i nám dobře známý duchovní pastýř br. Karl Pemsl OT a nakonec biskup Msgr. František Václav kníže Lobkowicz OPraem.

Po úvodním přivítání a radostí nad vznikem relikviáře, čtením z Písma a liturgických obřadech a modlitbách následovalo kázání k následování příkladného života ve víře tohoto manželského páru. Připomněl unikátní souvislost svatořečení a blahořečení prvního a posledního panovníka zemí Koruny české (svatý Václav – Přemyslovec a Karel I. – Habsburk). Otec biskup mluvil jasně, srozumitelně a dobře. Po té následovala modlitba u nového relikviáře bl. Karla, který obsahuje vlasy císaře, jež před dvěma lety objevila v jednom z archivů MUDr. Jana Balharová, která vynaložila opravdu nadlidské úsilí, aby se všechno kolem relikvií stihlo včas a instalace mohla proběhnout. Má podobu zdobeného odlitého zlaceného kříže na kulatém zdobeném podstavci s kulatou schránkou uprostřed s pramínkem vlasů císaře na červeném podkladu označené bílou páskou s textem Capilli Caroli Domo Austriae.

Závěr bohoslužby patřil chrámovým sborem vícehlasně zpívané Haydnově císařské hymně: „Zachovej nám Hospodine“. 

Celkový duchovní zážitek připravený otcem biskupem Františkem Václavem byl umocněn skutečností, že při odchodu mši sloužících se nad hlavami účastníků na delší chvíli objevily dva výrazné zřetelné světelné pruhy vnikajícího světla do prostoru chrámu Páně. A možná, že jsem nebyl sám, koho napadlo, že blahoslavený Karel i Boží služebnice Zita s námi opravdu byli…

Kolem páté hodiny odpolední, po krátké přestávce a po nezbytné instalaci promítací techniky v kostele začala přednáška pana arcivévody s promítáním fotografií. Vměstnat 97 let naplněného života císařovny Zity do přednášky nebylo jistě snadné, přednáška se navíc protáhla o nezbytné tlumočení, byla tedy dosti dlouhá, ale nezdálo se, že by to někomu z přítomných vadilo, soudě podle toho, že řady účastníků neřídly. Zejména osobní vzpomínky pana arcivévody na jeho babičku byly neobyčejně zajímavé – něco, co se nelze dočíst v žádné životopisné knize. Tak příjemné představení člena arcidomu Habsburského obecné veřejnosti jsme velice potřebovali. Vystoupení arcivévody bylo v rovině civilní, bez uniforem a jakéhokoliv náznaku divadelního představení. Jistá ostýchavost arcivévody je zcela pochopitelná. Přijel do země, která jeho rodu, ve své většině, není nakloněna. Proto také, možná, použil pro přednášku francouzský jazyk, který byl tlumočen do češtiny. Francouzština je pro naše spoluobčany a sdělovací prostředky, stále velmi přijatelná, na rozdíl od jiných světových jazyků. 

Přednáší JCKV arcivévoda Rudolf Habsburský

Vystoupení JCKV Arcivévody Rudolfa, za přítomnosti současných církevních představitelů, současných představitelů šlechty, současných představitelů církevních řádů byla krásným a důstojným příkladem cesty propojení minulosti se současností. A akce tohoto typu, zcela současné, jsou právě těmi, které jsou velmi vhodné pro rehabilitaci historie.

Po dotazech z publika pan arcivévoda ještě trpělivě podepisoval obrázky, fotografie a knihy, nechával se fotografovat, mluvil s lidmi. Není divu, že JCKV Rudolfa setkání muselo unavit a vyčerpat. Dostalo se nám však informace, že odjížděl z Brna víc než spokojen. Přijetí, jehož se mu dostalo, bylo víc než vřelé, včetně dlouhotrvajícího potlesku po přednášce a Haydnovy císařské hymny. 

Některé účastníky sice mrzelo, že nebyl čas na bližší setkání s JCKV, ale snad příště. Naopak, pan hrabě Belcredi, se vyjádřil velmi spokojeně. A nepochybuji, že takových byla drtivá většina.

Z celkového setkání si člověk mohl odnést mnoho poznatků. Je více než evidentní a historicky i doloženo, že Karel I. i Zita vedli příkladný manželský život zcela v intencích křesťanských zásad a pravidel, který může být pro všechny dnešní páry být příkladným. Od počátku rozpoutání pekla Velké války žijícího ve veliké skromnosti a sebeobětování, za pokusy o diplomatické ukončení války (viz Sixtova aféra), osobní převzetí odpovědnosti na konci války, soucit s trpícími a mnoho dalších počinů se jim dostalo „spravedlivé“ odměny – vyhoštění ze své země, která vyhlásila republiku, krádeží posledních šperků císařovny a dožíváním zcela bez prostředků, zrazený, vyhnaný, chudý, pomlouvaný a světem opuštěný, žijící jen díky dobrodiní jiných v exilu.

Nejdříve ve Švýcarsku, poté na malém portugalském ostrově s drsným a nepříliš hostinným klimatem Madeira. Přesto poslední český panovník nezahořkl a vše přijímal jako vůli Boží. „Reptat? Když člověk zná Boží vůli, všechno je dobré… Jen nereptat…“ (H.K. Zessner-Spitzenberg: Císař umírá) 

Dne 1. 4. 1922 za velikého utrpení stižen těžkou nemocí s pohledem upřeným na kříž a Nejsvětější svátost umírá se jménem Ježíšovým na rtech. A tak se lze těžko ubránit dojmu, že život bl. Karla I. má řadu podobností s životní cestou Ježíše Nazaretského…

Anatole France, francouzský romanopisec, prohlásil: 

„Císař Karel je jediný slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše jako světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem. Byla zde veliká šance, která však byla promarněna.“

„…Dojemný příběh Karla I. Rakouského je také pro nás, občany dnešní České republiky, plný znamení. Poslední z českých králů je po boku svatého Václava druhým panovníkem českých zemí, který došel blahoslavenství. S knížetem Václavem Přemyslovcem je Karel Habsburk spojen nejen krví, ale také  údělem panovníka, který dle měřítek doby – tehdejší i dnešní – nedosáhl úspěchu, neboť se vždy řídil  srdcem a zdravým rozumem víc než politickou potřebou. Oba vladaři byli nositeli míru a usmíření, zůstali spojeni živou křesťanskou vírou a jsou si podobni i naplněním lidských ctností v běhu života, k jehož hořkému konci oba dospěli ještě v mladém věku…

Král Karel I. z Domu Rakouského se vrací prostřednictvím svých relikvií a veřejné úcty na mnohá další místa do Čech, na Moravu a do Slezska plným právem jako blahoslavený českého národa na počátku nového tisíciletí, kdy se otevírají nové možnosti pro naplnění vize o sounáležitosti národů křesťanské Evropy, vize, které obětoval život, na jehož konci, na samém prahu věčnosti, řekl: „Musím tolik trpět, aby mé národy znovu našly cestu k sobě“. 

PhDr. Milan Novák 

Papež Jan Pavel II. v prohlašujícím dekretu z 12. 4. 2003  uvedl tyto Karlovy ctnosti za hrdinské:

“Byl mužem velké morální integrity a pevní víry, jenž vždy hledal jen to nejlepší pro své národy, a všechny své panovnické činy konal v souladu se sociálním učením církve. Držel se ideálů spravedlnosti a míru a neochvějně směřoval ke svatosti. Byl příkladným křesťanem, manželem, otcem i panovníkem.“ 

Dne 3.10. 2004 byl Karel I. Rakouský z domu Habsburského prohlášen papežem za blahoslaveného.

Jeho manželka Zita de Bourbon-Parma zesnuvší 14. března 1989 byla pohřbena 1. 4. 1989 v rodové hrobce Habsburků v Kapucínské hrobce ve Vídni. V roce 2008 dala Kongregace pro svatořečení souhlas se zahájením procesu blahořečení Boží služebnice Zity v diecézi Le Mans (Francie). Do funkce postulátora pro proces blahořečení Boží služebnice císařovny Zity byl jmenován P. Cyrile Debris. Biskup v Le Mans ho v tomto úřadu potvrdil. A tak přicházíme jedinečnému poznání, že náš poslední císařský manželský pár bude možná jednou ozdoben gloriolou svatosti. A je o to více úžasnější, že počet takových párů by se snad dalo napočítat jen na prstech jedné ruky…

Vedle v textu uvedených účastníků byli přítomni mimo jiné:

OLJ: PhDr. Marek Vařeka, L. Velecký

Sdružení za blahořečení cís. Zity: Mgr. L. Cekotová

Modlitební liga: MUDr. Balharová a PhDr. Milan Novák

SM: Dr. Luděk Šubert, manželé Pospíšilovi, Frelichovi, Miroslav Pauřík, Jan  Shánělec, 

Ilona Maitnerová, ing. Petr Tichý, Petr Andrle

KČ: M. Bernáth, Mgr. Patrik Vlček, MVDr. J. Čížek, pí Velecká

Moravané: ing. Trnka

Více obrázků naleznete ve webovém albu zde: Slavnostní instalace ostatkového relikviáře blahoslaveného Karla I.

Text a foto: Miroslav Pauřík

Sdružení monarchistů