Vojenská situace na Velké Moravě v době příchodu věrozvěstů, svatého Cyrila a Metoděje.

K 1149. výročí příchodu věrozvěstů, svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu toho bude řečeno i napsáno zajisté hodně, mnohdy už s výhledem na 1150. výročí, které si připomeneme v roce příštím. A to především z hledisek historicko-duchovních, kulturních, politických, národnostních a dalších. Mohli přijít a také přišli v roce 863 v období relativního klidu ve vztazích mezi říšemi Velkomoravskou a Východofranskou. Tento klid nebyl dán dobrou vůlí a zdravým rozumem obou stran, ale též momentální vojensko-politickou situací a vojenskými možnostmi obou stran.

   Velká Morava byla státem lidnatým, díky rozvoji vztahů se Západem i Jihem Evropy též politicky, hospodářsky, kulturně a vojensky téměř srovnatelně rozvinutým. V prvním panovníkovi, Mojmírovi I. (asi 830 - 846) a jeho následníkovi, synovci Rostislavovi, měla též diplomaticky, hospodářsky i vojensky zdatné vládce, které nebylo možné si nějak snadno a hladce podmanit. Velmi dobře to věděl i východofranský král Ludvík II.Němec (843-876) z dynastie Karlovců. Byl to on, kdo s pomocí vojenského vpádu dosadil na velkomoravský panovnický stolec Rostislava (846-870) v domění, že bude poslušným vazalem.

   Je zvykem, vnímat velkomoravské panovníky jako knížata. Je třeba si však uvědomit, že tito vládci postupně získali vliv i za hranicemi Moravy, to je v Čechách, na Slovensku, ve Slezsku a v severozápadním Maďarsku, takže území pod jejich mocí rozsahem i počtem obyvatel vysoko převyšovalo mnohá západoevropská, nebo jihoevropská království. Určitě tedy není žádným nepřijatelným pochybením, pokud budeme Mojmírovce nazývat králi. Takže král Rostislav disponoval i velmi slušnou vojenskou mocí, která se skládala ze dvou hlavních složek.

   Družiníci byli převážně jízdní profesionální vojáci z oddílů přímo pod panovníkovým velením, nebo z oddílů jeho nejmocnějších velmožů. Jejich výzbroj a výstroj byla buď zaskoupená, nebo pocházela z válečné kořisti. Zčásti byla už i domácí zbrojní produkce, protože metalurgie výroby železa a zpracování kovů vůbec, byla u nás velmi rozvinutá. Velitelský sbor byl dostatečně majetný, aby si mohl opatřit kvalitní meče, sekery, dýky a kopí, či kroužkové brnění a přilby z vlastních prostředků. Méně majetným ji dával k dispozici panovník nebo velmoži ze svých arzenálů.Podle archeologických nálezů vědci usuzují, že v polovině 9.století mohl být celkový počet družiníků kolem 8.000 mužů, což je poměrně značný počet.

   Zemská hotovost byla svolávána v době nepřátelských vpádů. Tvořili ji svobodní občané, často i ženy. Jako zbraně sloužily sekery, krátké, jednobřité meče, zvané sax, kopí, oštěpy, různé mlaty a kyje. Také však poměrně dlouhé luky, od jednoho do dvou metrů lučiště. Kovovou ochranou zbroj neměli, jen kožené, nebo více vrstvené haleny a kožené čapky. Štíty byly stejně jako u družiníků dřevěné, často pletené z proutí, jako dna košů. Dle vědecky podložených odhadů šlo až o 25.000 bojovníků.

   Frankové, jako hlavní protivník, měli armády mnohem početnější a mohli na území Velké Moravy vpadat v několika oddělených proudech. Mojmír I., Rostislav i Svatopluk se zpravidla střetům v otevřeném poli vyhýbali, protože nepřítel měl i lepší výzbroj, výcvik a bojové zkušenosti.

Strategickým prostředkem obrany byla opevněná hradiště, často na vyvýšených místech, nebo obklopená řekami a bažinami. Z nich bylo možné podnikat výpady a postupně ničit invazní vojska. Hradiště měla i několik metrů silné a vysoké zdi se suchými i vodními příkopy,mnohdy o rozloze až 200 hektarů. Uvnitř, kolem centrálního hradiště panovníka, nebo velmože, bylo několik menších opevněných hradišť. Opevnění

chránilo nejen obytné budovy a kostely, ale také soustavu řemeslných dílen, polí a pastvin, takže vyhladovět takové hradiště by znamenalo mnohaměsíční obléhání. Čím byl obhléhatel početnější a vzdálenější od svých zásobovacích základen, tím dříve začal strádat nedostatkem potravin a píce pro zvířata.

   Ve 40. až 60.létech 9.století musela Velká Morava čelit několika východofranským vpádům jak do jejího centra, tak vůči Čechům, či na Slovensko. Většinou se rozbily o zmíněná hradiště. Příkladem může být tažení roku 855 třemi proudy. Ze Saska a Durynska do Čech, který byl částečně úspěšný, z Bavorska proti Nitře a hlavní proud proti Moravě. Ty už skončily nezdarem. Další formou obrany bylo, že král Rostislav dovedně využíval vnitřních rozporů ve Východofranské říši a roku 860 podporoval vzpouru prince Karlomana proti otci Ludvíku Němcovi, což stálého rivala vyčerpávalo zevnitř. Francký král také v roce 864 bezprostředně zareagoval vojensky na příchod Konstantina (Cyrila) a Metoděje na Velkou Moravu. Pronikl na její území a oblehl pevnost Dowina, tedy zřejmě buď bratislavský, nebo pálavský Děvín. Moudrý Rostislav se vpádu postavil značnou obrannou silou, která věštila útočníkovi neúměrné oběti a protivník tedy rád

přistoupil na nabídnutý smír. Rostislav se naoko podrobil, nepřítel odtáhl a  moravská říše si zajistila 6 let mírového působení soluňské mise.

    Hloupí však nebyli ani Frankové a co nedokázali vojenským vpádem, to dokázali zradou. Údělný nitranský kníže Svatopluk, Rostislavův synovec, lstí strýce zajal a vydal Karlomanovi. Ten ho uvěznil a oslepil. Brzy byl zajat i sám Svatopluk a také biskup Metoděj. Na Moravě, která se stala na rok říšským hrabstvím, vypuklo protifrancké povstání. Zajatý Svatopluk přijal francký návrh, aby s pomocí cizích vojsk povstání roku 871 potlačil. Po příchodu na Moravu však přešel na stranu povstalců, nepřítele vyhnal, nasadil si královský diadém a až do své smrti v roce 894 pokračoval v mocenské politice svého velkého předchůdce Rostislava. Dodnes není zcela jasné, proč po smrti arcibiskupa Metoděje, roku 885 slovanské kněze vyhnal a opět dosadil kněze západní, latinské. Rok před tím, byli na Moravě pokřtěni sv. Metodějem český kníže Bořivoj I., první doložený Přemyslovec a jeho žena, kněžna sv.Ludmila.

    Jednak pro zjednodušení, jednak z nedostatku historických pramenů, je počátkem 10.století spojován zánik Velkomoravské říše se vpádem Maďarů a s vnitřní nesoudržností Svatoplukových potomků. Skutečnost bude zřejmě mnohem složitější, ale to je již jiná dějinná kapitola. Někteří součastní historičtí odborníci se domnívají, že Moravu tou dobou postihly i velké záplavy, následná neúroda a tím vyvolané společenské otřesy. Nejméně 100 návazných let není pokryto informacemi o tom, co se na Moravě dělo, než byla připojena ke státu českých Přemyslovců. Dokud však měla silné panovníky, hospodářsky prosperovala a uměla se dovedně politicky a vojensky bránit, dotud byla i nezávislým státem s velkou mezinárodní autoritou.

                                                                                               Dr.Luděk Šubert

                                                                                               Sdružení monarchistů Brno