Proč jsem monarchistou?

Abych sám sobě mohl otevřeně a zodpovědně, vůči vlastnímu svědomí, odpovědět na tuto otázku, tak jsem si musel napřed ujasnit proč dávám přednost monarchii před jinými formami státního zřízení, dokonce i před tou, do které jsem se narodil, ve které jsem vyrůstal a v níž jsem dospěl až do zralého dnešního důchodového věku. Bylo nutné porovnávat okolní republikánskou realitu s realitou evropských křesťanských monarchií, což bylo plně věcně možné až po listopadu 1989. Od dětství jsem měl rád historii a měl jsem i kus štěstí v tom, že jsem ji mohl vystudovat a stát se profesionálním vojenským historikem.

Abych měl právo se za takového skutečně považovat, nemohl jsem se v soustavném studiu omezovat pouze na nadprůměrnou schopnost orientace ve vojenských aspektech světových a domácích dějin, ale bylo nutné se umět solidně orientovat i v obecně-historických problémech, ze kterých ty vojenské vyplývaly. To znamenalo snažit se chápat dobu, ve které ta která válka vypukla, její příčiny a důsledky a proč byla vedena právě takovým způsobem a prostředky, a ne jinak.

Díky tomu jsem si uvědomil, jak hluboké historické kořeny v křesťanské Evropě, včetně našeho státu, monarchismus a monarchie mají, jakých nabyly vývojových forem, v čem jsou společensky i morálně nad ostatními formami společenského zřízení a kde mají naopak slabiny, které vedly k jejich zániku v tom kterém státě. Je to složitý proces, většinou ve své celistvosti a mnohostrannosti přesahující rozumové schopnosti jedince. Nebrání mu však, alespoň v základech, zaujmout osobní stanovisko k tomu, zda se bude cítit republikánem, nebo monarchistou.

Proč tedy monarchie?

Ad 1) V Evropě známe pouze dvě obecné formy monarchie - absolutistickou, která se již civilizačně přežila a není možné ji obnovit, a konstituční, mající trvalý prostor k svému zdokonalování. Panovník již není samovládcem, jehož dobré, či špatné charakterové vlastnosti, nebo vladařské schopnosti by pozitivně nebo negativně ovlivňovaly situaci daného státu. Je symbolickou autoritou, s omezenými pravomocemi, nicméně dostatečně vladařsky silnou na to, aby udržela na uzdě různé odstředivé tendence národnostních skupin (Británie, Belgie), které by si v republice lehce prosadily svou samostatnost. Panovník je takovým proto, že respektuje kulturně-historické zájmy regionů, z nichž se daná monarchie skládá.

Mají pravdu ti, kdož tvrdí, že to může i republika (Německo, Rakousko, Švýcarsko), ale to jsou výjimky, potvrzující pravidlo. Během 20.stol.,zejména na jeho konci, se začaly drolit pouze republiky (Jugoslávie, Sovětský svaz i Československo).

Ad 2) Republika může mít celou řadu podob. Od více-méně demokratické, až po různou formu totalitních systémů nacionalistických, socialistických či vojenských diktatur. V Itálii, Rumunsku či Nizozemí, Belgii nebo Norsku a Španělsku bylo třeba napřed panovníka svrhnout, nebo odstavit, aby ho bylo možno nahradit totalitou. Hitler také nevystřídal Viléma bezprostředně, nebo Lenin se Stalinem cara. A jen těžko si lze představit, že by se například náš stát honosil názvem České socialistické království...

Ad 3) Panovník, jakkoli symbolický, je na svou státnickou funkci dlouhodobě systematicky a cílevědomě vzděláván ve všech oborech řízení státu, do nichž má právo zasahovat. Civilních i vojenských. Doba již pokročila natolik, že to může být jak muž, tak žena. Své vzdělání může uplatňovat dlouhodobě, nikoli jen ve funkčním období daném Ústavou státu, na dobu určitou. Také si vychovává svého dynastického nástupce.

Presidentem může být kdokoli. Polovzdělaným řemeslníkem počínaje, přes profesionálního odboráře až po kontroverzního dramatika či ekonoma. V každém případě však, než se zapracuje a získá potřebné státnické návyky, bývá nahrazen novým ambiciózním začátečníkem, a tak pořád dokola. Masaryk s Benešem jsou v našich podmínkách opět výjimkou, potvrzující pravidlo. Jako politici a státníci zráli dlouhodoběji.

Ad 4) Je paradoxem, že např. u nás se i pro republiku staly státními symboly korunovační klenoty českých králů, měna se také nazývá korunou a president sídlí na hradě českých králů. A proč? Protože republika nic z toho nebyla schopna nahradit svými symboly, které by byly srovnatelně naplněny duchem tradiční státní mystiky. Prostě na to nemá ani po téměř plném století své existence. A tak je dále nucena se chlubit cizím peřím…

Také běžné pojmosloví vyjadřuje svou TOP kvalitu královskými přídomky. Je snad Vlasta Burian vnímán jako president komiků?

Koneckonců, jsme díky republice vnímáni jako jeden z nejméně religiózních států křesťanské Evropy. Nebylo by tedy divu, kdyby např. i římsko-katolická církev byla donucena, aby se vyjádřila morální převaha republiky nad monarchií, změnit název na kříži Ježíše z INRI na INPI. Když v Otčenáši žádáme návrat Spasitele, rovněž tak činíme slovy "...přijď království Tvé…“ a nikoli "...přijď republika Tvá…“ I to značí, že si tím lidé přejí příchod, či vlastně u nás návrat, vyšší společenské formy, než je ta stávající, se kterou jsou převážně špatné zkušenosti…

Ad 5) Po roce 1918 se nikdo neodvážil dotknout památky velkých panovníků Velké Moravy, či knížecího a královského českého státu. Císař a král Karel IV. byl dokonce zvolen za největšího "Čecha" všech dob, i když republikáni dělali vše možné, aby se této cti dostalo některému z presidentů. Vzdělaní a citliví lidé, jichž se ukázala být většina, si prosadili svou. Lze to považovat za první formu plebiscitu v této otázce, a to s velmi uspokojivým výsledkem.

Téměř stoletá protihabsburská psychóza a vymývání mozků téměř naprosto postrádá a ignoruje objektivní hodnocení situace v našem státě před říjnem 1918. Stále se něco mele o víc jak 300 leté habsburské nadvládě a útlaku, bez ohledu na fakt, že JCKV Josef II. (1780-1790) a všichni jeho nástupci, již byli Habsburky pouze po přeslici. Po meči jde o dynastii Habsbursko-Lotrinskou. A že si Češi, Moravané a Slezané nevymohli po roce 1866 stejné státoprávní vyrovnání jako Maďaři, za to si mohou sami. Takže získali jen to, co ve svých vzájemných strkanicích upřednostňovali, tedy Národní divadlo, Národní muzeum a další polepšení svého národnostního úpění v žaláři národů…

Závěrem.

Když k výše uvedenému připočtu vyprávění obou svých babiček a dědečků, jaké to bývalo za Rakouska-Uherska krásné a klidné žití (útrapy 1.světové války samozřejmě nechválili), když vidím jak dnes především evropské monarchie odolávají různým ekonomickým recesím a krizím a nezaujatě pozoruji jakých výsledků dosahují naši dnešní státníci a politici, pak není divu, že toužím po změně. Po zásadní změně, která by v nových podmínkách účelně dokázala nakládat s naším státním duchovním i hmotným bohatstvím. Proto nejsem oportunisticky členem ODS, TOP 09, VV, ČSSD, nebo KSČM. Ti už dokázali, jak dokonale něco nedovedou.

Proto věřím v monarchii, proto jsem monarchista a proto také děkuji Bohu, že mi umožnil i poznat život v Lucembursku, v Lichtenštejnsku, v Nizozemí, ve Spojeném království a zejména v Belgii. Tamní panovníci mají přirozenou autoritu i lásku lidu ne proto, že jsou panovníky, ale proto že jsou prvními služebníky svých občanů…!!!

V Brně 3. ledna 2012

Dr. Luděk Šubert - představený Sdružení monarchistů