Převyprávění stenozáznamu XVI. tematické středy Sdružení monarchistů – Ferdinand V. Dobrotivý, císař, král a člověk
01.02.2015 11:22
XVI. tematická středa Sdružení monarchistů Brno
Ve středu 21. ledna se konala první tematická středa Sdružení monarchistů Brno v tomto roce, celkově v pořadí již šestnáctá. Ing. Miloslav Alexej Fryščok přednášel na téma
Ferdinand V. Dobrotivý – císař, král a člověk
(PŘEVYPRÁVĚNÍ STENOZÁZNAMU)
LŠ: Setkali jsme se v nebývale hojném počtu, což nás jako organizátory hodně těší, vítám vás zde a téma, které jsme zvolili, se jmenuje Ferdinand V. Dobrotivý jako císař, král a člověk, což si myslím, že je dost aktuální téma proto, že celá minulá desetiletí ho historiografie vnímá jako mentálně stiženého, nezpůsobilého, a tím pádem zkresleně podávají jeho význam. Aby toto bylo uvedeno na přijatelnou a stravitelnou míru, přednese kolega M. A. Fryščok v průběhu necelé hodiny úvodní slovo, já bych to případně ještě něčím velmi stručně doplnil a po krátké přestávce by následovala diskuse k přednesené problematice s příbuznými náměty, jakož i náměty souvisejícími.
To jest úvodem vše, ještě jednou vás tady co nejsrdečněji vítám a předávám tímto slovo M. A. Fryščokovi.
M.A.F: Dovolte mi, abych panu Šubertovi tímto poděkoval. Když jsme se na posledním setkání bavili o císaři a králi blahoslaveném Karlovi I, prezentoval jsem i „U studny“, že tento poslední císař a král má i na počátku XXI. stol. 18 současných následníků. Někteří nevěřícně kroutili hlavou, a tak i proto jsem dnes vzal knihu od autora Sevilly o blahoslaveném Karlovi, kde si vše můžeme na vývodu od Karla I. vše ukázat a najít.
Připomínám, že tento rakousko-uherský císař a král český navrhoval ještě v říjnu r. 1918, že přijme českou korunu coby Karel III., král český, markrabě moravský (což bylo samozřejmě dědičné) oficiální cestou, protože jakákoliv korunovace v monarchii je státní akt jak v současnosti, tak i v minulosti. Takže hned mě napadlo i s Luďkem Šubertem, že bychom se mohli podívat taky na Ferdinanda V. s přívlastkem „Dobrotivý“ a řekneme si taky proč mnoho činů, které udělal, svědčí o tom, že to byl člověk dobré vůle přestože to v životě neměl vůbec jednoduché.
Ferdinand V. Dobrotivý – císař, král a člověk
Budoucí císař a král se narodil 19. 4. 1793 císaři Františkovi I. a Marii Tereze Neapolsko – Sicilské, což byla jeho přímá sestřenice. My všichni, jak jsme tady, máme osm prapradědečků. T. j. dva dědečky, čtyři pradědečky a prapradědečků osm. Ferdinand, díky praktikování nejen mezi šlechtou (známo i z případů bohatých židovských rodin – především Rothschildové – a knížat dalších), měl prapradědečky a praprababičky pouze čtyři (ovšem tato teze si vyžaduje podrobnějšího studia – pozn. autora převyprávění, dále jen M.P.) . Slyšel jsem ovšem, že dodnes je možno i při současných znalostech genetiky a dědičnosti uzavřít sňatek mezi bratrancem a sestřenicí ve Francii, což dnes, v XXI. století absolutně nechápu…(Pozn. M. A. F.)
Ferdinand měl jeden závažný handicap, který neměl svou vinou, a tím byla genetická deformace následkem blízkých příbuzenských sňatků. Deformace se projevila již v raném věku jeho neduživostí, rachitidou, epilepsií a poněkud nestandardní stavbou lebky, která byla oproti jiným Habsburkům protáhlejší, s výrazným nosem. O celoživotní snížené imunitě proti dnes již běžným nemocem ani nemluvě. Co se však týká příbuznosti:
– Ferdinandovi rodiče byli bratranci I. stupně
– Ferdinandovi prarodiče (dědeček a babička) byli vlastně sourozenci – Ferdinandův dědeček z otcovy strany byl císař Leopold II. (ten, který s tak velkou slávou vjel do Prahy – známe z F. L. Věka), ten, který vládl jen krátce v letech 1790–1792 – byl bratrem Ferdinandovy babičky z matčiny strany Marie Karolíny. A jeho dědeček z matčiny strany byl zase Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský a byl to bratr jeho babičky z otcovy strany Marie Ludviky Španělské. (Můj otec po tomto zjištění coby praktický lékař se zděsil – pozn, M. P.)
Co to ve výsledku znamená?
Ferdinand měl ve výsledku pouze čtyři praprarodiče, a nikoliv osm, jak je běžné. Takto blízké příbuzenectví mělo za následek již zmíněnou degeneraci potomků (odtud je i možné, že od XIX. stol. pramení všeobecný názor o degeneraci šlechty doposud – pozn. M. P.) a jen část jich byla schopna samostatného života.
Ferdinandův otec – císař František měl manželky čtyři a pouze druhé manželství bylo naplněno. Vzešlo z něj dvanáct dětí, ovšem pouze sedm se jich dožilo dospělého věku. Ze třetího ani čtvrtého manželství potomky neměl, což jej mohlo utvrdit v názoru, že druhé manželství byl krok správný. Uvědomme si však, že znalosti lidské genetiky byly v době na přelomu XVIII. a XIX. stol. minimální nebo žádné.
O dětech si řekněme, že Ferdinand měl pět sester a mladšího bratra, kterého určitě nemůžeme zapomenout, stejně jako jeho čtyři sestry, které jsou historicky zajímavé.
Nejstarší sestrou je Marie Louisa, (manželka Napoleona I.) a skoro neznámou věcí je skutečnost, že druhá nejstarší sestra Leopolda (Leopoldina) se dobře provdala za dona Pedra z Braganzy a stala se brazilskou císařovnou. Ovšem manžel ji duševně týral. Choval se podobně jako předposlední král španělský Juan Carlos I.
Třetí sestra Marie Klementina se provdala také na panovnické úrovni. Vzala si Salernského vévodu Leopolda. Prožila pěkný život, nemoc na ni nedoléhala tolik, jako na ostatní sourozence. Dožila se 83 let, což byl dost vysoký věk.
Čtvrtá sestra dopadla nejhůř. Karolína Ferdinanda si vzala saského korunního prince, tím se stala korunní princeznou, ovšem dva roky před korunovací zemřela. Hodně trpěla dědičnou nemocí.
Nejmladší Marie Anna byla duševně chorá, zůstala celoživotně bezdětná.
Mladší bratr našeho Ferdinanda byl František Karel, který byl bystřejší, jak bratr Ferdinand, ale podle habsburských zvyklostí byl určen k vládnutí prvorozený syn, přestože řada důvěrníků doporučovala, aby se panovníkem stal právě František Karel, o němž se domnívali, že by úřad lépe zvládl.
Ferdinandův nástupce se stává v Olomouci r. 1848 jeho synovec František Josef I., který je synem mladšího bratra Františka Karla, a který vydrží vládnout 68 roků jako nejdéle vládnoucí habsburský panovník.
Na jednom ze známých obrazů je patrná vadná stavba kostry, což bylo projevem choroby zvané rachitis (deformace kostí). Měl užší hlavu, která působila i při korunovaci jisté problémy, o kterých se zmíníme později v popisu z korunovace.
Jak léta šla, prvotní prognózy tvrdily, že se dožije 15 let, pak do dvaceti, nakonec se dožil 82 roků, o rok méně, jak jeho sestra. Zajímavé je, že když člověk vidí ve starším věku jeho podobiznu s plnovousem, deformace jsou neznatelné. Působil dojmem docela sympatického staříka, který často pobýval i v Praze.
K rachitidě si ještě doplňme, že ani Habsburkové nemohli vědět, jak by Ferdinandovi ulehčili a pomohli. Stačilo však dvakrát týdně (kdy nebyl ještě problém s ozonovou vrstvou a dírou) být vystaven slunci. Dá se však předpokládat, že Ferdinand i jako malé batole a mladý jinoch běhal po zahradách zpola oblečen, jako řada jiných dětí a kluků, a účinky sluníčka coby dodavatele vitaminu D růst rachitidy poněkud brzdily. Příjem tohoto vitaminu v potravě by nebyl taktéž problém, příkladně v tučných mořských rybách typu losos, makrela, či sleď. Ovšem nutno opět připomnět, že tyto znalosti na přelomu XVIII. a XIX. století nebyly. Takže po nějaké době s ním byla situace již natolik vážná, že do svých devíti let s ním měla jeho chůva hraběnka z Vrbna značné starosti. Byl bledý, vypadal apaticky, hubený, v jeho očích již tehdy byla vypsána dobrota způsobem, u nás oblíbená, typem „mouchy snězte si mě…“
Po devátém roce života však dítě nezemřelo. I když si nikdo nepřipouštěl, že by se Ferdinand měl stát císařem, musel se přednostně zbavit strachu z koní, ze kterých měl panickou hrůzu. Uvádí se, dost často, že byl slaboduchý. Jak tomu tedy ve skutečnosti je?
V devíti letech se začalo se vzděláváním. Reálně dnes připusťme, co se je dnes slaboduchý člověk schopen naučit. Dá se připustit, že se může naučit mateřštině, ale pozor… Ferdinand se naučil tak těžký jazyk, jako byla maďarština a francouzština, dále se naučil italsky a pochopitelně i češtinu. Dalším jazykem byla nezbytná latina. Ta se mu na stáří velmi hodila, stejně jako po celý život při církevních obřadech. Naučil se tedy řadu jazyků. Opět bych se vrátil kriticky k přívlastku „slaboduchý“.
Vedle jazykových znalostí měl i poměrně slušné hudební nadání. Naučil se obstojně hrát na trubku a od roku 1849 na klavír a je i další zajímavostí, že s Bedřichem Smetanou. A hráli spolu i skladby pro čtyři ruky atp. Již z těchto poznatků nelze mluvit o žádné formě slaboduchosti, nemluvě ani o tom, že jako budoucí panovník musel začít s vojenským výcvikem a přípravou. Pomalu se naučil jezdit na koni, a pochopitelně jako budoucí velitel armády musel zvládnout i povinnou povelovou techniku. Z toho všeho vyplývá, že slaboduchost kdysi a dnes vnímáme v jiných dimenzích. Později se ještě vrátíme k termínu „habsburkismus“, používaný některými rádobyhistoriky, i když by se dalo říci, že něco podobného, co tady dělám, dělám i já. Ovšem v jiných dimenzích.
Přestože měl Ferdinand vrozené problémy (rachitida, epilepsie), a s tím, co tehdy tento člověk byl schopen zvládnout, svědčí i zde přítomná malá knížka o poslední pražské korunovaci (Milada Sekyrková 7. 9. 1836 Ferdinand V. Poslední pražská korunovace v edici Významné dny našich dějin, vydané v roce 2004.) Mám na mysli tak náročné obřady, jako je korunovační akt, a nelze nijak jinak než před tímto člověkem smeknout, jelikož na sobě velmi tvrdě pracoval.
Věnujme se knize – obsahuje plno dat, zmíním se i o pěkné osnově. Vyjímám 12. 4………….kdy mu zemřela maminka Marie Terezie Neapolsko-Sicilská. Dne 6. ledna následujícího roku se císař František I. oženil potřetí s Marií Ludovicou z Modeny, čili opět italská šlechtična a Ferdinand tak dostal nevlastní matku, která se velmi zasloužila o jeho další vzdělání. Pokloňme se i před jeho macechou, která se starala o to, aby nezakrněl, ale aby i při dědičném handicapu pro případné další poslání, které měl, byl připraven. Tato paní pro něj udělala skutečně velmi mnoho.
Roku 1815 se s císařem Františkem I. se tento Ferdinand, který měl coby dítě zemřít, zúčastnil tažení proti Napoleonovi – těch závěrečných i s těmi handicapy, co měl, se dokázal vyrovnat, a na něm měli zájem i Habsburkové. Přesto zůstal František bezdětný.
Marie Ludovica zemřela roku 1816 a r. 1824 bylo vydáno lékařské dobrozdání, že Ferdinand není schopen vlády. To bylo již Ferdinandovi 31 let.
Další zajímavostí je, i proč později vedl rakouskou delegaci do Petrohradu ke korunovaci ruského cara Mikuláše I. Korunovace jsou velmi zdlouhavé a složité obřady. Opět je však Ferdinand mistrovsky zvládnul. O šest let později v roce 1830 bylo vydáno lékaři nové dobrozdání, že korunní princ Ferdinand je schopen vlády a může uzavřít manželství. Jeho život jsou tedy velké zlomy a zajímavosti, ale opět říkám, ten člověk musel na sobě velmi tvrdě pracovat.
Dne 28. 9. 1830 je již v Prešpurku (Bratislava) korunován uherským králem. Necelé dva roky nato se r. 1832 se oženil s Marií Karolinou Piou–Savojskou (opět italskou šlechtičnou z rodu Savojského a 9. 8. 1832 byl na tohoto – již panovníka spáchán neúspěšný atentát. Atentátníkem byl důstojník českého původu jménem Reindl, který měl mnoho dluhů, a jak Ferdinand pomáhal lidem, tak předpokládal, že mu panovník pomůže také. To ovšem odmítl a Reindl jej chtěl chtěl zastřelit. Naštěstí chybil a trefil se přibližně do míst s epoletami. Přestože císař František atentátníka jednoznačně odsoudil k trestu smrti, Ferdinand u otce intervenoval za milost. Po sporech a výměně názorů byl trest zmírněn na doživotí.
Přívlastek „Dobrotivý“ taky umocňovala událost z r. 1806, kdy se zdržoval v Kassau (Košice), kde za ním přišla deputace chudiny s tím, že mají velmi těžké problémy, že je hlad, načež čtrnáctiletý princ, uspořádal mezi panstvem sbírku a ona se ujala a podstatně to chudině ulehčilo. (Srovnejme to s dnešními čtrnáctiletými!!!) A lidé jej začali mít rádi, což nakonec vygradovalo v závěru jeho života.
Konečně přicházíme do doby r. 1836.
Dne 7. 9. 1836 proběhla v Praze korunovace a nechal se korunovat českým králem. Ovšem jsme na Moravě a zmiňovaný akt si zaslouží zmínku o časové posloupnosti a intervalu.
Z Vídně vyjel již 15. 8., přenocoval v Nikolsburgu (Mikulov), tam se setkal s panstvem, 16. 8. se chvíli zdržel v Židlochovicích a 17. 8 k večeru přijel na hlavní náměstí do Brna, kde byl bouřlivě uvítán dělovými salvami, davem a mj. i mým praprapradědečkem Ondřejem Opletalem. Další z mých předků – dědeček Jakub Opletal a jeho manželka Marie byla v Brně vítat Jeho apoštolské Veličenstvo Františka Josefa v r. 1867 i 1892 a z tohoto roku pochází i známá pohlednice Gruss aus Brunn, kterou vydal nedávno ve fotoreprintu pan Urbánek. Tyto informace byly u nás tradičně předávány z pokolení na pokolení. (Tato informace byla Mezi nejvyššími vítajícími byl hrabě Ugarte, který byl jakýmsi gubernátorem moravsko-slezským. Zde Ferdinand nezahálel. Navštívil Lužánky, Redutu, kde se právě konala výstava zemědělské techniky, a která jej velmi zajímala, a z níž byl velmi nadšený. Dále přijímal řadu delegací a nic nenasvědčovalo tomu, že tento člověk je tolik nemocný a že by měl odpočívat. Naopak. Vše Ferdinand mistrovsky zvládal.
Dne 21. srpna 1836 opustil Ferdinand Brno.První zastávkou v Čechách byla Litomyšl, potom se přes Boleslav a Brandýs stahoval do Prahy, kde 7. září proběhla korunovace. Tato je zachycena na velmi známém obraze ze svatovítské katedrály v Praze. Byla to událost velmi slavná, konaná podle ceremoniáře, zpracovaného Karlem IV. (Zde se středověk přesunul do XIX. stol. Do doby, kdy se začala již rozbíhat průmyslová revoluce.)
Korunovační řád byl striktně dodržován, stejně jako ve středověku, kdy byl čas na všechno. Ceremoniál byl velmi zdlouhavý. Při korunovaci mu arcibiskup pražský nejdřív nasadil na hlavu čepičku, a poté korunu. Nikdy se však nestalo, aby korunovaný panovník měl větší hlavu, jak Ferdinand. Koruna na hlavě neseděla. Arcibiskup mu něco špitnul latinsky, Ferdinand něco odpověděl. Myslím, že Ferdinand musel zvednout hlavu, kterou měl skloněnou. (Před arcibiskupem se vždy věřící skláněli a nebylo tak jinak ani u Ferdinanda). Načež mu ji arcibiskup nasadil a koruna nespadla, což je další zvláštností.
Obřadu se účastnila nejvyšší šlechtická smetánka království. Samozřejmě i olomoucký arcibiskup Ferdinanand, hrabě Chotek, nešťastník, jenž v průběhu Ferdinandovy korunovace v Praze zemřel na choleru, která se zde rozvinula, a krátce po korunovaci začala ustupovat. Ovšem Morava ji měla již za sebou – kolem r. 1832.
Zopakujme si, zde na Moravě přišli za ním moravští stavové, nicméně korunovace se týká především Čech. Což však neznamenalo, že by v markrabství za ním nepřišla deputace. Takže v rámci korunovace se s ním setkala honorace alespoň dvakrát. Ale Čechy byly, jsou a budou vždy od Aše po Vysočinu, od Vysočiny po Slovensko Morava, a ono to tak není možno měnit. („…a Slezsko taky!!!...“, vypálil z děla kanonýr B. Urbanský ku všeobecné veselosti ostatních)
Během obřadu všichni obřad starostlivě sledovali, jelikož měli strach, že vše trvá dosti dlouho. Panovník trpělivě seděl, byl na vše připravený, přesně všechny zvláštnosti věděl a zvládal, a až se našla vhodná chvilka, zašel do zákulisí (patrně do presbytáře), kde mu sundali boty a na čtvrt hodiny byl obřad přerušen. Za tuto dobu byl opět plně připraven.
V publikaci Milady Sekyrkové je příkladně uveden soupis té nejvyšší šlechty, která se obřadu zúčastnila. Vzniklo však zde jedno trpké zklamání. V rámci korunovace došlo i ke jmenování patnácti svatováclavských rytířů. Došlo k problému od německy hovořící šlechty – nebyl zde jmenován ani jeden zástupce staré šlechty české, jichž byla celá řada. Byli zde i dědiční úředníci, jejichž tradice šla až do dob Karla IV., například dědičný hofmistr, truksas (jídlonoš), číšník, kráječ, kuchmistr, pokladník atd. Šlo patrně o nádhernou podívanou, nicméně setmělo se (???) a Ferdinand potom odjížděl až 19. září.
Když byla 9. 9. korunována jeho paní – princezna Savojská, tak on absolvoval projížďku a nachladl.Nachlazení však po pěti dnech pominulo. Ničeho dalšího se už neúčastnil, kromě loučení. Nicméně byla zde epidemie cholery, vůči které nemusel být dostatečně imunní. Korunovace se zúčastnil pouze saský král, coby švagr – vdovec, jemuž manželka – sestra Ferdinandova již zemřela, a francouzský král Karel X., který měl ovšem z cholery také strach, načež po korunovaci odjel do Chorvatska, kde však zemřel. A právě na choleru.
Po smrti otce se stal i císařem rakouským. Od jeho korunovace až do roku 1848 se ovšem nedělo nic, co by mohlo ohrozit jeho postavení. Někteří se přiklánějí i k názoru, že by přestál i revoluční rok 1848. A nebojovalo se jen na barikádách v Praze, bojovalo se i v Budapešti, atd. Nicméně Ferdinand úřadoval, podepisoval listiny, vydával výnosy, vše podrobně četl, ale mezistátní záležitosti řešil především Klement Václav Metternich, jak mu kladl na srdce jeho otec František I., což byla nejdůležitější postava v císařství. Ovšem jeho rivalem byl hr. Liebsteinský-Kolovrat. Jejich duely působily dojmem dvou kohoutů na jednom smetišti. Dalším rivalem byl i strýc Ferdinanda V., nicméně nejzásadnější rozhodnutí činil právě Metternich.
Klement Václav Metternich byl diktátorem, autokratem, nicméně byl velmi tvrdý pacifista, nesnášel válku, a byl pro to, co nejtvrději zatočit s Napoleonem. Co přinesl, víme. Statisíce mrtvých, i když prokázal svoji vojevůdcovskou a taktickou genialitu. Na mezinárodním jednání ministrů na zámku Kratochvíle, když se dověděl, že Napoleon uprchl z vyhnanství, a je opět na svobodě, jednání přerušil.
Nebyl vyhraněn vůči Čechům ani vůči Čechám, o čemž svědčí i skutečnost, že je pochován v Plasích. (Ovšem nebýt Kouniců, kde by byl Metternich? – pozn. z davu) To je však jiná kapitola.
V roce 1848 se rakouští ministři shodli, že císař je příliš „měkký“ na revoluční období a je potřeba udělat změnu. Pravděpodobně na císaře v Kroměříži vymysleli kamufláž, aby Ferdinand abdikoval. Princip tohoto vystoupení byl, že jednoho tmavého večera převlékli jednoho komorníka s podobnou siluetou Ferdinandova předchůdce císaře Františka I. do bílého pláště, vybavili jej svíčkou a takto oblečen vstoupil do komnaty, kde Ferdinand měl spát a říká: „…an der Nander du musst doch abdanken!“ (Nander – něm. zkrácenina Ferdinanda), česky: „Ferdinande, ty musíš přece abdikovat!“ A Ferdinand si patrně vzpomněl, že otci slíbil, že říši povede, nebude dělat žádné reformy, bude poslouchat Metternicha, kterého mu otec doporučil. Poté prohlásil, že již vyčerpal všechny možnosti a vydal manifest, jelikož národy v císařství se již bouřily, což Ferdinand věděl. V manifestu prohlásil, že se vzdává trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. (syna Ferdinandova mladšího bratra Františka Karla, který se také tímto vzdává trůnu). Tím byla vyřešena otázka nástupnictví v rakouském císařství, potažmo v pozdějším Rakousku-Uhersku, které trvalo ještě dalších sedmdesát let. Okamžitě z Ferdinanda spadly starosti a zbytek svého života (do 82 let svého života) žil v Čechách.
Protože bývalo zvykem, že Habsburkové museli umět nějaké řemeslo, on se vyučil zahradnictví. Podotýkám, že všechny byliny a rostliny znal německy i latinsky, což opět odporuje tvrzení o prostoduchosti této osoby.
Začal hospodařit na svém panství zákupském, které bylo v ubohém stavu a které zdědil po vévodovi Zákupském (Napoleonovi II. – Orlíkovi, synovi Napoleona a jeho druhé manželky Marie Luisy Habsbursko-Lotrinské).
Panství zákupské bylo v zuboženém stavu, Napoleonův syn Orlík na něm nikdy nepobýval. Ihned Ferdinand podnikl kroky k jeho znovuobnovení – a ejhle – panství začalo vzkvétat. Především musel rozumět rodinnému rozpočtu, i když měl u sebe hofmistry, kteří mu dohlíželi na ekonomiku, musel vědět, o čem se mluví…
V Zákupech je dodnes dochováno četné množství preparátů, které sám zhotovil, naučil se mistrovsky pracovat s mikroskopem, sám zkoumal složení rostlinných struktur, atd. Nevynechal jedinou výstavu zemědělské mechanizace, která jej vždy fascinovala.
Prožil velmi krásný rodinný život, a na některých fotografiích v pozdním věku má již prošedivělý plnovous a do Prahy postupně předisponoval 450 000 zlatých, a tak Praha neměla sebemenší důvod na tohoto ex-císaře špatně smýšlet. Pro srovnání: kdysi na Jakubském náměstí byly prodávány houslařem Kreuzlem skutečně mistrovské housle v ceně 8,50 zlatých. Šlo tedy na tuto dobu o hodnotu těžce představitelnou. Pražané jej měli rádi, chodil na špacíry na Národní třídu, dětem rozdával bonbony a žebrákům almužnu. A tak vždy, když jel do Prahy, projížděl v kočáře vždy špalírem Pražanů, kteří mu vždy uctivě mávali a zdravili jej.
Také jeho poslední chvíle v 82. roce jeho života trávil u klavíru. To už se vědělo, že je těžce nemocný, trpěl nadměrným nezastavitelným kašlem. V poslední den jeho života přišel i prof. Sitta z pražské konzervatoře a hrál mu na klavír. Opět Ferdinand dostal záchvat kašle a zakrátko zemřel.
Rozloučení Prahy s tímto bývalým císařem a posledním korunovaným českým králem bylo famózní. Bylo srdečné, a jak Praha bývala vždy revoltující, již se nikdy nedočkala další korunovace, přestože měla vždy dosti vřelý vztah ke koruně stejně jako ke korunnímu princi Rudolfovi, jedinému synovi Ferdinandova nástupce Františka Josefa I. Když dopadl jak dopadl, velké naděje se vkládaly do Františka Ferdinanda d´Este, i přes jeho cholerickou povahu. Především to však byl pán Konopiště a byl skutečně očekáván jako rakousko-uherský císař a český král. K tomuto následníkovi lze uvést další zajímavost v souvislosti s Jubilejní zemskou výstavou v Praze v roce 1891. (První v r. 1791 se konala za císaře Františka I. – ???) Ze seznamu vystavovatelů se dá najít, že jedním z vystavovatelů (dva pavilony) obsadil i František Ferdinand, o čemž se taky příliš nemluví. A jedním z návštěvníků nebyli a nikdo jiný než František Josef I., který si ji prohlédl, a kdo jiný než excísař Ferdinand. Výstava se konala v Holešovicích a konala se i ku příležitosti Ferdinandovy korunovace. Pochopitelně, ani zde nemohl Ferdinand chybět…
Ve smutečním kočáře byl Ferdinand přepraven do Vídně, kde je pochován v Kapucínské kryptě.
Jak to u Habsburků bývá, stejně jako císařovna Zita po své smrti v r. 1989 byl ošetřen i Ferdinand, stejně jako Karel, zesnuvší na Madeiře, jeho srdce bylo vyjmuto a byl balzamován. Srdce bylo uloženo do speciální nádobky, do další vnitřnosti. Srdce v nádobách byla ukládána na různá pietní místa. Vnitřnosti jsou v Kapucínském klášteře v katakombách. (Zita měla srdce Karlovo u sebe až do poslední chvíle svého života a po smrti Karla v roce 1922 již nikdy neoblékla jiný šat než smuteční).
Vzhledem k času jsem byl nucen hodně věcí zkrátit, a tak končím a děkuji vám za pozornost.
xxx
Na internetu se dají stáhnout příslušné díly seriálu Toulky českou historií. Výběr k Ferdinandovi by byl asi následující.
https://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/774-schuzka-tululum--1334840
https://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/775-schuzka-korunni-princ-ferdacek--1334841
https://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/777-schuzka-posledni-prazska-korunovace--725545
https://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/779-schuzka-konec-starych-dobrych-casu--1353378
https://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/794-schuzka-puc-na-trune--1388972
https://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/804-schuzka-tak-to-bych-umel-taky--1411922
Miroslav Pauřík, Sdružení monarchistů
—————
