Ořechov nedaleko Brna vzpomínal v sobotu 25. 4. 2015 70. výročí svého osvobození

Tato rozlehlá a lidnatá obec, zhruba 15 km vzdušnou čarou na jihozápad od centra Brna si v sobotu 25. dubna 2015 připomenula 70. výročí svého osvobození od nacistické okupace. Boje o ni začaly již o víc než týden dřív, tedy po 16. dubnu 1945. Jelikož levé křídlo 2. ukrajinského frontu maršála R. J. Malinovského se k Brnu probíjelo od jihu se snahou odříznout vojskům německých skupin armád „Střed“ a „Jih“ ústup na západ, zejména silám 1. tankové armády, stal se daný region místem mnohadenních těžkých bojů na přístupech k Brnu. O život přišla i řada místních obyvatel, bylo poničeno mnoho obecních budov včetně kostela, a ztráty na životech vojáků obou armád šly úhrnem do tisíců v celém okolí. Proto je zde vybudován důstojný památník osvoboditelům a proto se i v nedalekém bývalém vojenském prostoru už řadu let provádějí, za velkého zájmu veřejnosti, rekonstrukce bojů.

Jednotlivé kluby vojenské historie disponují věrnými replikami nebo přímo originály výstroje a výzbroje včetně tanků, obrněných vozidel, děl a dalších prostředků. Značnému zájmu se těší i účast zhruba desítky kozáků na koních, připomínající vojáky 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny generála Plijeva, která zde napsala poslední stránky dějin zasazení početného klasického jezdectva ve vojenské historii Evropy. Zatím co pro sovětské vojáky ostatních u nás zúčastněných frontů (tedy 1. a 4. ukrajinského) válka na našem území skončila, 2. ukrajinský byl po osvobození Brna navagonován a čekala ho nesmírně dlouhá anabáze do Mandžuska, kde se v srpnu 1945 podílel pod názvem Zabajkalský front na porážce Japonska. Zemské názvy frontů neznamenají převažující národnostní složení, ale území, kde byly do dané organizační podoby zformovány.

Já jsem se do Ořechova dostal vozidlem přítele ze sdružení Odkaz legionářů, tedy Ing. Miloše A. Fryščoka, s paní Janou Blažkovičovou (chodí na naše TS) a její sedmiletou vnučkou Karolínkou. V 10:30 začal pietní akt na hřbitově v Ořechově u památníků padlých. Věnce a kytice zde položili zástupci kraje, vedení vicehejtmanem, panem Ing. Stanislavem Juránkem, starosta a rada obce Ořechov, zástupci AČR, organizace SPB, Svazu letců, Generálního konzulátu Ruské federace a dalších společností. Ti také pronesli krátké projevy. Nezvykle stručný, ale výstižný byl i mladý pravoslavný kněz, po jehož pozdravu a modlitbě žák a žákyně místní ZŠ zarecitovali dvě básně. Jednotka „rudoarmejců“ vypálila tři čestné salvy z pušek. Pak zazněly státní hymny Ruska, Ukrajiny (žádné její zastoupení jsem tam nezaregistroval...?!) a hymna naše. Kuriozní bylo, že hymny a různé smuteční melodie hrála vojenská hudba, ale nikoli třeba současná, nebo druhoválečná, ale C. k. hudba z Jevíčka, pod taktovkou pana vachtmistra Mgr. Jiřího Palána. Úkolu se zhostili se ctí a zachránili situaci, když nějaká z hudeb AČR byla zaměstnána bvůhvíkde a bůhvíčím...

Potom jsme se přesunuli do sousedních Hajan, kde kolega M. A. Fryščok od 11:30 moderoval podobný akt u pomníku před Obecním úřadem. Proslov zde přednesl pan starosta Leopold Mohyla a pan generální konzul RF Andrej Jevgenijevič Šariškin. Podobně jako v Ořechově, až na závěr v ruštině, mluvil slušnou češtinou a opět velmi zdůraznil význam Moravy na konci války. Čestná jednotka nadporučíka Georgije Istomina střílela čestnou salvu a C. k. polní hudba zahrála ruskou a českou hymnu. I zde přidali také pár našich lidovek. Zatím co v Ořechově byli místní zastoupeni cirka stovkou lidí, tady to bylo jen pár desítek. Jako vojenského profesionála mě dráždí, když se leckdo navleče do vojenského, jde na vojenský pietní akt a pak tam i při hymnách stojí jak trubka a nenapadne ho zasalutovat... Mě už sice občas od delšího salutování bolela ruka, ale co to je, ve srovnání s válečnými útrapami, že? Po aktu jsme na obecním úřadě dostali malé občerstvení a pohovořili si s panem místostarostou Martinem Dvořákem a rozloučili se s panem starostou..

Od 13:00 proběhla v památkovém vojenském prostoru ukázka bojů, s využitím pěchoty, jezdectva, dělostřelectva, tankových a mechanizovaných vojsk obou stran. Média večer hovořila o 2.500 divácích, ale bylo krásné počasí, tak bych se nedivil, kdyby jich bylo o hezkých pár stovek víc. Dlouholetému našemu kolegovi, majoru Danovi Urbánkovi, se daří rok od roku ukázku všestranně vylepšovat a vysoce oceňuji i úroveň průběžného komentování moderátorem. Setkali jsme se tam jak s řadou známých, např. se štábním kapitánem z našeho 1. armádního sboru, tedy Vlastíkem Schildbergerem starším, ale i se stařičkým „čepičkovským“ tankistickým kapitánem Moudrým (*1932) a mnoha dalšími přáteli a kolegy z Klubů vojenské historie. Po obědě v ořechovské hospodě na VIP stravenky, (šnitcl jako letiště a hora bramborového salátu) jsme byli Milošem odvezeni na jeho víkendové sídlo v obci Jezeřany-Maršovice, kde si Karolínka prohlédla ve městě neobvyklou domácí zvířenu včetně roztomilého jezevčíka Káji, a před 17. hodinou jsme vyrazili linkovým autobusem do Brna. Dívčinka se živě zajímala o dění a její babička Jana trpělivě zodpovídala i s námi řadu otázek.

Byly to krásné zážitky, na které budu dlouho vzpomínat. Mrzí nás s Milošem, že jsme se jen pozdravili s dlouholetou přítelkyní Soňou Holečkovou, které se plašila kozácká šimla a pak měla nějaké organizační povinnosti. Zkrátka stálo to za to a nikoho ani nenapadlo do toho míchat soudobé rozjitřené vztahy nějakým jejich hutněním. Spíše zaznívala slova víry, že se brzy vše urovná v celoevropském zájmu a v souladu s odkazem padlých bojovníků obou stran...

Prožil a sepsal:

pplk. v. v. Dr.Luděk Šubert

Sdružení pro monarchii Brno, z. s.