Morava z pohledu Obnoveného zřízení zemského a historického vývoje státní správy

Dokumenty Obnovené zřízení zemské, vydané císařem a králem Ferdinandem II. pro země Koruny české v letech 1627 a 1628 měly dlouholetou platnost. I když se jedná v podstatě o dokumenty ústavní povahy, tedy i s ekonomickými a politickými aspekty, předcházel jim a též z nich následně i vycházel historický vývoj státní správy. Jak v čase nabývání právní platnosti, tak ve formách konkrétního obsahu se většinou přijaté dokumenty a opatření k nim na Moravě a v Čechách lišily. Teprve až od roku 1949 přestala být rozlišována specifika obou hlavních korunních zemí a tento stav trvá dodnes.

I když bude těžiště položeno na řešení uvedené problematiky na Moravě, nebude možné opomenout vazby na Čechy a Slezsko, případně na celou bývalou monarchii či daný středoevropský region. Pokusím se stručně vysvětlit též příčiny a důsledky oněch historických jevů i s jejich dopady pro dnešek. Míru objektivnosti mého přístupu nechť každý čtenář posoudí sám.

1. Obnovené zřízení zemské na Moravě a v ostatních zemích Koruny české k 10. 5. 1627 a 1628

Uvedené datum vydání v němčině (česky o několik dní později a neúplně) vešlo v Čechách v platnost přesně o rok dřív než na Moravě. V obou případech se jedná o reakci vítězného panovníka, v našem případě římského císaře a českého krále Ferdinanda II. Habsburského (*1578–1619–✝1637) na rebelii českých a moravských stavů. Ta také začala o rok dřív v Čechách než na Moravě. Byla tam iniciována, měla tam centrum a tamtéž došlo i k jejímu hlavnímu potlačení v roce 1620. Proto král Ferdinand II. nejpřísněji potrestal i na hrdle právě české rebely. Zlobil se na Čechy nejen k vůli samotnému povstání ještě vůči svému předchůdci, císaři a králi Matyášovi Habsburskému (*1557–1612–✝1619), ale také proto, že většinově reformisticky orientovaní Češi mnohem hlasitěji než více katoličtí Moravané protestovali již v roce 1617 proti rozhodnutí bezdětného Matyáše učinit svým dědicem a nástupcem bigotně katolického synovce Ferdinanda Štýrského. A ten si to dobře pamatoval.

  Císař Ferdinand II.

Ferdinand II. již zřejmě v roce 1621 dal svým úředníkům pokyn, aby začali s vypracováním nového dokumentu ústavní povahy, aniž by se o tom kroku poradil se zástupci stavů, nyní už většinou katolických. Takže připravovaný materiál měl od počátku charakter absolutistického, tedy oktrojovaného dokumentu. Vzhledem k nepříznivému vývoji 2. fáze třicetileté války, kterou stavovská rebelie vyvolala, tzv. války falcké (1622–1625), ani počáteční nepříznivý vývoj 3. fáze, tedy války dánské (1625–1629), neumožňoval příliš rychlý vývoj prací na Obnoveném zřízení. Český král a moravský markrabě měl tehdy jiné starosti. Teprve až císařský maršál Valdštejn a ligistický maršál Tilly začali v letech 1626 a 1627 protestantského maršála Mansfelda, jeho sedmihradského spojence, vévodu Gabriela Bethlena a dánského krále Kristiána IV. výrazně porážet a tím upevňovat císařovu pozici v říši, mohl český král svůj záměr v zemích Koruny české dokončit.

Centralizace panovnické moci, vykonávané prostřednictvím jmenovaných a placených úředníků, zemskými místodržícími a hejtmany počínaje a okresními hejtmany konče, nebyl králův výmysl, jak dodnes soudí někteří zautomatizovaní historici. Bylo to dáno potřebami  společenského vývoje v dané době. Stavovská monarchie, kdy si v zemských sněmech zastoupení zástupci panského, rytířského, duchovního a městského stavu osobovali právo manipulovat i panovníkem, už nebyla možná. Byla to obdoba dnešního pluralitního partajního parlamentního systému, který mezi jednotlivými náboženskými, rodovými a stavovskými frakcemi jen pomalu a pracně dospíval k jednotným rozhodnutím. Když stavovské 30členné direktorium zvolilo králem Fridricha Falckého, tak jen formálně. Praktickou politickou, hospodářskou i vojenskou moc mělo ono, nedokázalo se sjednocovat a výsledkem pak byla zákonitá porážka stavovského povstání.

Někteří současní historici nejsou schopni zbavit se tendenčního pohledu na Františka kardinála Dietrichsteina na Moravě a na Albrechta z Valdštejna či Karla z Lichtensteina v Čechách jako pobělohorské oportunisty a arivisty. Král Ferdinand velmi dobře věděl, proč právě je jmenoval do komisí, které měly posoudit obsah zpracovaných textů Obnoveného zřízení pro Čechy a Moravu. Bez výjimky šlo o knížata, tedy velké pozemkové vlastníky, kteří prosperitu svých panství zajišťovali právě formou centralizované úřednické správy a nutně tedy museli chápat, že si tak nezbytně musí počínat císař a král, navíc postavený do čela státu, nacházejícího se v dlouhodobém válečném stavu. Ostatně dělali to i menší páni včetně vzbouřených stavů. Ti však nedokázali nebo nechtěli pochopit, že to, co sami praktikují vůči svým vlastním leníkům a poddaným, musí panovník praktikovat vůči všem.

Jednoroční odklad vyhlášení Obnoveného zřízení zemského skýtal Moravě delší lhůtu vyrovnat se s novými poměry, přestože se obecně svými ustanoveními platnými pro Čechy daný dokument nijak výrazně nelišil. Němčina byla úředně zrovnoprávněna s češtinou, ale díky přílivu cizinců na uvolněné konfiskáty po rebelech nabývala na nadřazenosti. Katolické duchovenstvo zaujalo ve stavovské hierarchii první místo před členy panského stavu. Páni včetně katolických tak byli potrestáni za to, že se zčásti přidali k povstání a zklamali tak důvěru svého panovníka. Římsko-katolická konfese se stala jedinou oficiální křesťanskou konfesí v zemích Koruny české. Zvláštní postavení získali Židé, kteří za svobodu vyznání museli tvrdě platit, většinou v hotovosti nebo nenávratných půjčkách. Zemské sněmy se scházely dál, ale měly značně omezené pravomoci. Už nerozhodovaly o udělování inkolátů, tedy domovských práv cizincům, ale pouze formálně schvalovaly rozhodnutí panovníka.

To jsou ty nejhlavnější změny Obnoveného zřízení zemského. Stále je toto opatření v našem prostředí vnímáno jako počátek usurpátorského habsburského absolutismu. Ano, takto to lze vnímat taky. Jen by se nemělo zapomínat zhruba na tři věci: 

Za prvé na to, jak si počínali na vrcholu své moci mezi květnem 1618 a listopadem 1620 momentální reformističtí vítězové, rovněž popravující a konfiskující majetek katolíků a hlavně církve. 

Za druhé, jak si počínaly orgány nově vzniklé Československé republiky a jimi vyhecované masy obyvatelstva v říjnu 1918 a po něm. 

Za třetí jak si počínali komunisté po únoru 1948, přestože s těmi druhými unisono kritizují křivdy kolem prvního a po něm...

A leccos by se našlo i za čtvrté... Poražení musí platit vždy a vždy se také staví do pozice ukřivděných.

Není bez zajímavosti, že krátce po vydání Obnoveného zřízení nechal císař a král vydat tzv. Restituční edikt, a to 6. 3. 1629. Opět oktrojovaný. Proti tomu se však vzbouřila mnohá říšská knížata, i katolická, která si v průběhu dosavadních válečných zmatků rovněž přisvojila část církevního majetku, který se nyní zdráhala vrátit. Stejně jako po listopadu 1989 bylo i tehdy plno zmatků kolem toho, co vlastně podléhá restitucím, v jakém rozsahu a od jaké doby. Císařští úřední zpracovatelé, aby se zavděčili panovníkovi, měli tendenci stlačovat rozsah hodně hluboko před rok 1618, až do poloviny 16. století, tedy blíže k počátkům reformace. Pro odpor světské nobility realizace Restitučního ediktu postupně vyšuměla.

2. Historický vývoj státní správy od 13. století dodnes

V tomto ohledu jsou rozdíly mezi Moravou a Slezskem na straně jedné a Čechami na straně druhé ještě markantnější než u předchozího. Bylo to dáno tím, že až do nástupu komunistické moci po únoru 1948 všichni předchozí panovníci a mocipáni více či méně respektovali územní i společenská specifika Moravy. Zatímco český král Přemysl II. Otakar v 70. letech 13. století nahradil v Čechách stávající hradský systém kraji jako správní spojnicí mezi jednotlivými panstvími a zemskou správou, Moravě ponechal systém starý. Zřejmě vycházel z toho, že to zde lépe vyhovuje a na osvědčeném systému nebývá třeba nic měnit.

Interním vývojem Moravy se to změnilo až v 16. století, kdy bylo zřízeno pět krajů – Brněnský, Olomoucký, Uherskohradištský, Jihlavský a Znojemský, podřízených zemské správě. Bez větších interních změn k nim až v roce 1848 přibyl ještě kraj Přerovský. Slezsko mělo až do roku 1783 tři kraje – Nisský, Opavsko-Krnovský a Těšínský. Naproti tomu v Čechách docházelo ke změnám častěji. Od 15. století do roku 1714 zde bylo 14 krajů vnitřních a čtyři vnější. Spojením některých krajů se v roce 1714 jejich počet zredukoval na  celkových 12.

Reskriptem císařovny a královny Marie Terezie z 23. 1. 1751 došlo k další úpravě, a to tak, že se kraje Žatecký, Plzeňský, Bechyňský  a Královéhradecký rozdělily na dva podíly, takže počet krajů vzrostl na 16. Praha, Aš a Cheb byly autonomními teritorii. V roce 1848 se plánovaná širší územní reforma neuskutečnila. Pouze ve Slezsku Nisský kraj splynul s Opavsko-Krnovským.

  Císařovna Marie Terezie

V letech 1855 až 1862 bylo vytvořeno 13 krajů (mimo Prahu) a nově vzniklo v jejich rámci celkem 207 okresů. Každý stupeň měl v čele hejtmana. Dvě města měla samosprávu. V rámci daných změn byly roku 1860 na Moravě kraje zrušeny a zůstaly jen okresy. Celkem 76 a dvě města. Ve Slezsku zůstal jeden kraj, 22 okresů a jedno město. Buď už v roce 1862, nebo až v roce 1868 byly kraje zrušeny i v Čechách. Tento stav vydržel v našich zemích až do roku 1918.

  Císař Franz Josef

Vznikem Československa musela hranice s Německem, Rakouskem a Polskem zajistit armáda. I v českých zemích byly do roku 1922 činěny pokusy vytvořit župy, ale nebylo to realizováno. Mělo jich být 21 – I Praha–XXI Těšín. Zemské zřízení bylo zatím zachováno. V roce 1928 byla ustanovena Země Česká, přímo řídící okresy, a Země Moravskoslezská, rovněž přímo nadřízená okresům. Tento systém vydržel až do září 1938, tedy do předání pohraničí Německu po Mnichovu. Odebraná území připadla německo-rakouským a polským župám.

Od března 1939 do května 1945 existoval Protektorát Čechy a Morava, rozdělený na 12 oberlandrátů v Čechách a sedm na Moravě. Dnešní Slovácko a jihovýchodní část Valašska žádaly připojení ke Slovenskému štátu, ale nebylo jim vyhověno. V červnu 1942 došlo k další územní redukci uvnitř Protektorátu. V Čechách se počet okresů (oberlandratbezirků) zredukoval na čtyři, na Moravě na tři. Od května 1945 do února 1949 bylo obnoveno předmnichovské správní uspořádání s tou změnou, že obecní úřady byly nahrazeny Národními výbory.

Nová ústava č. 150/1948 Sb zrušila zemské uspořádání. Komunistický pohlavár Rudolf Slánský k tomu vyzval jednoznačně srozumitelně: Rozbijme ty mamutí úřady, jakými byly zemské Národní výbory, které nešly kontrolovat... Ano, komunisté potřebovali mít především kontrolu politickou. Třídní ideologie zcela převrstvila kulturní a historické tradice a do správy státu byl naroubován sovětský správní systém bez ohledu na to, zda je funkční v našich podmínkách, či nikoli. Zákonem č. 280/1948 Sb byly při zachování okresů opět zřízeny kraje. Bylo to provedeno Vládním nařízením č. 3/1949 Sb z 1. 2. 1949. Vznikly tak Pražský (26 okresů), Českobudějovický (15), Plzeňský (13), Karlovarský (9), Ústecký (13), Liberecký (11),Královéhradecký (14), Pardubický (12), Jihlavský (13), Brněnský (18), Olomoucký (12), Gottwaldovský (11) a Ostravský (11). Historické zemské hranice nebyly vůbec respektovány, protože byly monarchistickým a buržoazním dědictvím a hlavními zřizovacími měřítky se staly politické a hospodářské. Státní znak zůstal zredukovaný na českého lva se slovenským starým srdečním štítkem.

Přijetím tzv. Socialistické ústavy se státní znak změnil z gotického štítu na husitskou pavézu, lev byl zbaven koruny a patriarší kříž srdečního štítku Slovenska nahrazen třemi partyzánskými vatrami. Zákonem č. 36/1960 Sb z 11. 4. byl počet krajů zredukován na osm včetně hl. města Prahy s krajským statusem. Počet okresů zůstal zachován. To platilo až do roku 2000, do 1. ledna. Ústavní zákon č.347/1997 Sb. umožňoval vytvořit nově 14 krajů při souběžném výrazném omezení funkce okresů. Úplně zrušit se je nepodařilo, nedovolila to každodenní praxe.

Ústavní zákony č. 176/2001 Sb. a č.135/2011 Sb. se omezily pouze na úpravu názvů krajů, ale nic jiného zatím neřeší. Díky tomu existují dvě různé krajské soustavy. Politické garnituře nastoupivší po listopadu 1989 nejprve v demokratické Československé republice, od 1. ledna 1993 samostatné České republice, zřejmě na systému státní správy zavedeném komunisty v roce 1949 nic zásadního nevadí. Omezili se na kosmetické úpravy počtu krajů a jejich názvů, výrazně omezili funkčnost okresů, opět zavedli gotický erb do státního znaku, čtvrcený, s dvěma poli země České a po jednom poli Moravy a Slezska. Ani je nenapadlo opětovné zřízení zemského uspořádání, ani úprava územních hranic krajů tak, aby se na hranicích Čech a Moravy respektovaly hranice historické.

Závěrem

Slovenští sousedé mi budou muset prominout, že jsem nezohlednil i jejich problematiku, ale řešíme specifické otázky našeho současného státu, už tak dost problematické ve vztahu k historickému vývoji Čech, Moravy a Slezska. Snad mi odpustí i ti, kteří tam nenašli zmínky o jevech, které oni považují v uváděném smyslu za hlavní. Část z toho bude určitě doplněna, až bude toto téma přednášeno živě posluchačům a během následné diskuze. Uvedená problematika bude tak dlouho živá a aktuální, jak dlouho bude odkládáno vyřešení spravedlivého postavení Moravy a Slezska ve společném státě s Čechami. Pokud se s tím republika nemíní zabývat již 95 let, pak se tím zřejmě začne zabývat až obnovená monarchie.

Použitá literatura a prameny:

Kolektiv autorů: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek VIII., Paseka Praha 2008, ss. 107 až 117.

Internet – Wikipedia, heslo Historie krajů v Česku.

Zpracoval:

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů, o. s., Brno