Monarchistické úvahy na konci července

Vše souvisí se vším

Jednomu toto tvrzení může připadnout jako poněkud alibistické klišé, jinému jako nesmysl, ale je to tak. Jde jen o to umět najít styčné body a projevit ochotu je hledat. Když kolega Jiří S. Pospíšil vyjádřil v rubrice webu SM své aktualizované pohledy na knihu JKJ Hanse Adama II. Lichtenštejnského „Stát ve třetím tisíciletí“, zákonitě vyvolal mezi námi zatím dílčí diskusi k řadě širších společenských problémů a různých přístupů k nim.

Přiznávám, že sám jsem zmíněnou knihu zatím nečetl, ale na internetu byla zveřejněna její obsáhlá a objektivně působící recenze, která mi umožnila udělat si o přístupem k problémům v knize rozebíraným dost široký a vesměs souhlasný obrázek. Zaujalo mne například lichtenštejnské řešení ekonomicko-sociálních otázek. Tam, kde hlava státu a vláda táhnou v tomto směru za jeden provaz, nehrozí nebezpečí výrazných sociálních a potažmo pak i politických nepokojů, které by mohly směřovat k nastolení levicově orientovaného a navíc republikánského režimu. Sám panovník pak může nechat v klidu ústavně zakotvit články o referendu o změně režimu, protože ví, že ani ten relativně nejchudší občan jeho země nebude chtít riskovat, že důsledkem jeho revolty může být přechod z útulného rodinného domku do chatrče, jak to vidí v řadě jiných států. Ani žádná z těch několika obcí, tvořících demograficko-politickou strukturu státu o rozloze našeho okresu, pak zřejmě nebude chtít využít zákonné možnosti přeřazení pod správu jiného státu, některého ze sousedních, kde by zpětně tuto možnost neměly. Tomu říkám promyšlená politika.

Kdyby tuto možnost nabídl někdo některé z našich zejména stále zanedbávaných příhraničních obcí, tak by se zřejmě značně rozšířilo území sousedního Německa a Rakouska. A proč? Protože náš systém je založen na soupeření politických stran o moc a partajní zájmy napříč celým politickým spektrem jsou tak postaveny nad zájmy státu, který se tak stává jejich rukojmím a zdrojem materiálního i politického majetku. Legislativa je postavena tak, aby tento proces legalizovala. Jinak by nebylo možné, aby po demisi neschopné vlády nenásledovala příprava předčasných voleb a partaje se handrkovaly o tom, zda vysloví či nevysloví důvěru přechodné vládě, která je sice cudně nazývána vládou odborníků, ale nikoli nadstranických a tedy státu oddaných. Při tom takováto vláda by měla být trvalým, nikoli jen přechodným řešením a politické strany by měly u svých voličů soupeřit o to, která odborné vládě bude vytvářet příznivější podmínky v zemských a okresních regionech.

Současný stav, umocněný letošními záplavami i následným suchem, jen zvyšuje ekonomicko-sociální zatížení státu, který korupčním hospodařením nemá na to, aby postiženým oblastem pomohl a celkově snížil ekonomicko-sociální břímě jeho obyvatel. Zejména těch, kteří jsou závislí na nabídce pracovních příležitostí a možností legálního slušného výdělku. Nelze se pak divit, že tato početná masa obyvatel inklinuje k levicovému řešení dané situace a postupně se radikalizuje. Propagandistickým osočováním levice z populismu a věcným neřešením stále méně přijatelných životních podmínek nemůže být daná situace překonána. Kdo se bojí levice, tak musí umět eliminovat její vliv tak, aby jí to u občanstva bralo vítr z plachet a nikoli jí pomáhat do nich ještě foukat.

Na současném stavu mají svůj podíl všechny stávající politické parlamentní strany, zejména pak ty vládní včetně politicky vytunelované a nikým nemandátované strany LIDEM. Toho by měly umět využít strany menší, dlouhodobě svým působením nezprofanované. Buď přímo jako KDU-ČSL nebo v koalici, což by třeba Konzervativcům, Moravanům a potažmo i schopné monarchistické politické straně vytvořilo příznivější výchozí podmínky do budoucna. Bez ohledu na fakt, že v monarchistické Koruně české pracuje celá řada poctivých monarchistů, neumí si tato strana objektivně zhodnotit současnou politickou situaci a využít ji ve svůj prospěch. Místo aby cíleně svým programem vytvářela podmínky pro změnu veřejného mínění z republiky ve prospěch monarchie, třeba zrovna lichtenštejnského typu, zanáší se planými debatami o míře legitimistických nároků JCKV Karla Habsbursko-Lotrinského na nebsazený trůn českých králů. Při tom jak pro monarchisty, tak pro všechna promoravská hnutí by mělo být nejbližším strategickým úkolem obnovení zemského zřízení. Bez něho se politicky interně nedá postoupit vpřed.

Já jsem monarchista i Moravan. Na Moravě jsem se narodil, žiju na ní, mluvím moravským dialektem, jsem hrdý na její přírodní krásy i kulturně-historické tradice a tudíž uvádím svou národnost jako moravskou. Moravanem však se může cítit i Čech, Slovák, Polák, tedy kdokoli, kdo na Moravě žije a pochopí, že zvýšená míra samosprávy a zodpovědnosti za daný zemský region bude ku prospěchu nejen jemu osobně, ale celému státu. Jen hlupák, nebo ignorant si může myslet, že stále v různých pádech opakované teze o lidských právech jsou samospasitelné. I v malém Lichtenštejnsku si stávající práva vydobyli prostřednictvím povinností, z nichž největší má panovník a sestupně přiměřeně pak všichni. Snad proto, i když je tam dobře, se tam cikáni nijak nehrnou... Skutečná svoboda, řečeno s dávnými filosofy, je poznaná nutnost. Bez pochopení tohoto moudra však nikdy nebudeme dost svobodní...

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno

K otázce moravské národnosti

Pokud prosazování moravské národnosti bude jedním z kroků, které povedou k znovuzískání pozice jakou mělo markrabství moravské před rokem 1918, tak nejsem proti. 

Toto postavení mělo ovšem Markrabství moravské (MM) v rámci Rakouska. Jak naši předkové ctili moravskou národnost, to bohužel nevím. Ctili zemi, ve které žili, a to byla Morava. Jistota je v tom, že měli větší vazbu na Vídeň a na Rakousko jako například občané Prahy. To se odráželo jak v konání občanů – pravidelné pracovní pobyty ve Vídni včetně trvalého přestěhování, tak ve výsledcích hlasování v Moravské sněmovně. V současné době je MM součástí zvláštního státního útvaru, kde je Morava pošlapána ve všech odstavcích. Dokonce byly její hranice sprostě zlikvidovány. Taková likvidace historické země, pokud je mi známo, se nestala v žádném civilizovaném evropském státě. O tom, že by ČR mohla být rozdělena na Prahu, Čechy, Moravu a Slezsko se již mluvilo a od té doby takovou diskuzi centrální orgány považují takřka za vlastizradu. O to je to ovšem zajímavější. Současné kraje zdaleka nefungují tak, jak bylo slibováno, kromě zajištění zaměstnanosti pro úředníky, protože to splňují více než na 200 %.

Marasmus není jen u nás. Potřeba přehodnotit parlamentní demokracie v tom formátu jak jsou realizovány v evropských zemích, je zřejmá. Sociální stát v liberálních mantinelech těchto zemí se prostě neuživí. Čím více tyto země ničily minulost, tím obtížněji se jim přiznává chyba. Britové mají tu výhodu, že mají královnu, to se ukazuje právě v těchto hodinách. Mají minulost, mají se o co opřít. 

Opora v země středoevropského prostoru je pro náš život stále zřejmější. Všelijaké úniky politiků k Británii k Francii, vždy pramenily z potřeby vyhradit se vůči zemi, kterou pomáhali zničit – R-U. I naši současní politici před tímto faktem utíkají, ale není jiná možnost, než se vrátit ke spolupráci zemí, které kdysi byly jedním státem. Proto také tento stát prosperoval, proto ho také  bylo nutné zničit.

Bohumír Frelich

Sdružení monarchistů Brno