Letní čtení aneb Co mi také řekla kniha Hanse Adama II.

Knihu Stát ve třetím tisíciletí jsem přečetl jedním dechem. Chvílemi jsem si však připadal jako Alenka v říši divů. To když jsem se dočítal o pro mě zcela nových věcech, o souvislostech vyřčených i jen naznačených, které si musí člověk domyslet a k našim poměrům přiměřit. Kniha mi v něčem pomohla si názor dotvořit, v něčem naopak zasela stíny pochybností – jako když malý moravský člověk čte názory světaznalého vzdělance, který vidí většinu věcí mnohem jasněji a barvitěji, snad s jedinou výjimkou, a tou je aktuální situace v naší malé monarchistické enklávě. Dovolil jsem si tedy jen několik osobních pohledů a názorů v reakci na tuto velmi zajímavou knihu.

 Aby současná monarchistická politika u nás byla opravdu současná a poučená, musela by od základu přehodnotit své priority. Těžiště svých zájmů  odklonit od historizujících retrospektivních vazeb na R-U a přenechat je historikům.Také si třeba přiznat fakt, že R-U monarchie se svou politikou o svůj pád z významné části přičinila sama. Dá se říci, že zde svou vůdčí roli Habsburkové v rozhodujících fázích bohužel neustáli. Z té těžké situace však vyrostla skvělá osobnost blahoslaveného Karla I., který na sebe s pokorou vzal historickou odpovědnost za činy svých předchůdců a svým odkazem ukázal cestu dalším generacím. Monarchii ale již zachránit nešlo. Jako systém však monarchie neselhala, bylo to selhání lidské. V moderním pojetí se naopak stále jeví jako systém nejlepší a pro naše země tradiční a nejvhodnější. 

„Jaké politické reformy by bývaly mohly zachránit R-U monarchii?“ – ptá se hypoteticky Hans Adam II. ve své knize, a hned si také odpovídá: silně rozvinutá lokální demokracie a politická decentralizace. Jistě ví, proč to říká. Jestliže tyto prvky dostatečně a včas neakcentovala tehdejší politická reprezentace R-U v čele s JCKV Františkem Josefem I., dá se ovšem říci, že jsme od té doby v tomto ohledu nejen nijak nepokročili, ale jsme na tom aktuálně ještě mnohem hůře. Co z toho prosazuje naše současná monarchistická politika reprezentovaná Korunou českou? Oficiální linie Koruny české je dlouhodobě zahleděná z hluboké minulosti do stejně vzdálené a navíc chimérické budoucnosti. Chimérické zejména proto, že tato strana nežije přítomností. Politická decentralizace stojící na rozvinuté lokální demokracii je aktuálně mimo zájem Koruny české. Ta je v tomto směru zcela nedotčena, a také tím je bohužel mimo realitu. Vnitřní opoziční proudy v Koruně české, tzv. platformy, které si tento stav před časem uvědomily, ve snaze aktuálně oslovovat veřejnost, bez jakýchkoliv ambicí se začaly vyjadřovat k otázkám zahraniční i vnitřní politiky, respektive snažily se zviditelnit sice v aktuálních, ale jinak zcela nevýznamných vnitropolitických kauzách, navíc obdivně zhlížejíce k tehdejší kreatuře v prezidentském křesle, k Václavu Klausovi. Většina těchto lidí Korunu českou již ale opustila a jde si svou vlastní cestou. K těm výše uvedeným nesplněným metám, které Hans Adam II. postrádal již v politice R-U, má u nás v současnosti nejblíže strana Moravané se svým požadavkem samosprávy Moravy, potažmo samosprávy všech historických korunních zemí. Je tím také u nás paradoxně nejblíže reálné monarchistické politice, a to bohužel i při existenci monarchistické strany. Je ovšem otázka, zda při takovém stupni devastace mravnosti, práva a obecného povědomí o naší minulosti, jaký je v našich zemích bohužel realitou, je politická cesta aktuálně tím nejvhodnějším nástrojem vedoucím k reinstalaci monarchistického politického systému. Každá taková změna, má-li mít šanci být stabilní, musí mít své nutné předpoklady nejen vzniku, ale i trvání. Obávám se, že v tomto směru máme nedostatky zcela fatální, které jsou s úspěšnou realizací takto významné změny neslučitelné, a že cesta k monarchii tudíž nutně vede právě přes snahy tyto nedostatky napravit. Stejné je to u nás i s demokracií. K té se sice již roky horlivě hlásíme, ale ona jako systém z týchž důvodů stále zoufale nefunguje. 

 Hans Adam II. je jako monarcha opravdu velmi pozoruhodná osobnost. Ve své knize nepopisuje jen své vize a názory. Ty totiž již obdivuhodně dokázal v Lichtenštejnském knížectví realizovat. Jsou to kolikrát skutečnosti diametrálně odlišné od představ dejme tomu našich legitimistů.  Svůj dědičný mandát příkladně podmiňuje souhlasem lidu, to znamená referendem. Dokonce v tomto smyslu nadřazuje „hlas lidu“ nad „hlas Boží“, když píše: „Náboženská legitimizace, respektive formulace „z milosti Boží“ nejsou dostatečné pro legitimizaci dědičné monarchie a státní autority“ a dále vyvozuje, že je nutná legitimizace demokratická. Jinými slovy – pokud si Lichtenštejnci v referendu většinově budou přát jeho odchod z funkce hlavy státu, musí svou funkci složit. Budou-li si pak většinově přát republiku, budou ji mít. Není zde z našeho úzce regionálního  pohledu institut přímé demokracie doveden ad absurdum? Hans Adam II. jako představitel nejlépe fungujícího státu na světě si právě proto může dovolit takovou věc dát do ústavy. Může to však být modelem pro nás nebo pro podobné státy, kde podmínky k takovému kroku jsou úplně jiné? Asi jen těžko. Podobných zvláštností a nových pohledů je v jeho knize celá řada. Pro nás je ta kniha jistě zajímavostí, mnohdy inspirací a příkladem, a hlavně jistotou v tom, že naše dnešní představy o „naší“ monarchii mohou býti různé, ale skutečnost bude zřejmě poněkud jiná. Je pro nás ale zároveň také další pobídkou k tomu, abychom se vrátili na zem, pracovali pro monarchii „tady a teď“ tomu odpovídajícími způsoby a prostředky, a také o sobě zbytečně nevysílali do světa zprávy o své ležérní nevědomosti a naivitě, příkladně pozdravy „JCKV“ Karlu Habsburskému. Knihu mohu všem monarchistům a nejen jim vřele doporučit. 

Jiří S. Pospíšil

Sdružení monarchistů Brno