Leopold II. hrabě Berchtold (1863–1942)

 Jaký vlastně  byl?

 (rakousko-uherský ministr zahraničí v letech 1912–1915)

Osobnost Leopolda hr. Berchtolda, majitele panství a zámku Buchlovice, je dodnes vděčným tématem historiků i moralistů.

Byl skutečně takovým zloduchem, kterého z něj udělala politická reprezentace první republiky, nebo byl jen vysoce postavenou osobností bez vlastní vůle, kterou posunovali po šachovnici politiky jiní? Dnes s odstupem téměř 100 let od atentátu v Sarajevu, kdy vstoupil Leopold  Berchtold do dějin jako jejich spoluhybatel, je snadné vynášet zasvěcené soudy. Pokusme se vrátit se o těch 100 let nazpět a podívat se na události očima jeho doby. Za pokus to stojí.

Leopold Berchtold pocházel ze starého tyrolského rodu, který se usadil na Moravě v první polovině 17. století. Vedle Moravy získal rod i nemovité majetky v západních Uhrách, takže je nesnadné odpovědět, zda byli Berchtoldové Tyrolany, Rakušany, Moravany či Uhry. Náš Leopold Berchtold se narodil ve Vídni v roce 1863 a oprávněně se považoval ze všeho nejvíc za Vídeňana. Jeho otcem byl Zikmund hr. Berchtold, ve druhé generaci majitel Buchlovic, matkou Josefína, princezna z rodu knížat Trauttmandorff-Weinsberg. 

Pobyt ve Vídni v nejbližším okruhu císařského dvora spolu s odpovědnou a přísnou aristokratickou výchovou dával Leopoldovi naději na znamenitou kariéru. Tou byla služba v armádě, ve státní správě nebo diplomacii. Úspěšně tedy vystudoval práva, jazykově byl dobře vybaven (hovořil plynně německy, maďarsky, anglicky, italsky, francouzsky a hovorově i česky), byl finančně zajištěn a ovládaje dokonale kurtoasní etiketu rozhodl se pro dráhu kariérního diplomata. 

První praxi však musel získat jako úředník na místodržitelství v Brně  a okresním hejtmanství v Hodoníně. Předepsané diplomatické zkoušky před komisí složil úspěšně a byl vyslán v roce 1894 do Paříže. Tam působil nejprve jako legační sekretář, poté byl přeložen do Londýna v úřadu legačního rady II. a později I. kategorie. V Británii pobyl do roku 1903.  Jeho osobní hodnocení byla výtečná, a tak na vyžádání svého staršího přítele Aloise, sv. pána Lexy-Aerenthala, císařského velvyslance v Petrohradě, nastoupil v roce 1903 jako vyslanecký rada do hlavního města Ruska. Díky osobnímu šarmu, skvělému vystupování a diplomatickým schopnostem brzy navázal úzké kontakty s předními politiky carského dvora. V roce 1906 se Lexa-Aerenthal stal císařským ministrem zahraničí a pro Leopolda Berchtolda to znamenalo postup – jmenování rakousko-uherským velvyslancem při carském dvoře. 

Blížil se rok 1908, který pro Rakousko-Uhersko znamenal osudný předěl v balkánské politice císařství. V letech 1875–77 probíhaly na Balkáně ozbrojené střety tamních národů s islámskou Osmanskou říší, které byly zakončeny mezinárodním Berlínským kongresem v roce 1878. Ten Rakousku-Uhersku jako státu válkami bezprostředně dotčenému uložil v závěrečném Protokolu pro klid na Balkáně vojenské obsazení Bosny a Hercegoviny. To znamenalo vydržovat na tomto území stálý vojenský kontingent, přestože nadále zůstalo součástí Osmanské říše. Tento stav díky vyhlášenému džihádu ze strany muslimů vůči ostatním obyvatelům nebyl dlouhodobě udržitelný, protože možnosti monarchie byly značně omezené. Řešením by bylo připojit Bosnu a Hercegovinu fakticky k habsburské říši. K tomuto kroku však bylo zapotřebí získat kladné stanovisko velmocenského Ruska, které se již tehdy  pasovalo do funkce protektora slovanských národů Balkánu.

Tak se na Berchtoldově zámku v Buchlovicích v září 1908 tajně scházejí ministři zahraničí Rakouska-Uherska Alois Lexa-Aerenthal a Ruska Alexadr Izvolský. Zjišťují, jaké dopady může mít tento krok na vzájemné vztahy obou velmocí. Na rozdíl od Lexy-Aerenthala a vojenského velení rakousko-uherské armády zastával Berchtold k anexi Bosny a Hercegoviny záporné stanovisko. Oba ministři zahraničí však již anexi posvětili, a tak císařská ministerská rada rozhodla o slavnostním připojení obou území k naší monarchii. 

Tento krok však nebyl konzultován se všemi signatáři Berlínského protokolu, což následně výrazně zvýšilo napětí v celé Evropě. Leopold Berchtold jako odpůrce vojenských řešení krizí brzy nato požádal o uvolnění z funkce velvyslance v Rusku a o odchod z diplomatických služeb vůbec, kníže Izvolský přišel dokonce o ministerské křeslo. Tento dle Berhtoldova vlastního mínění osobní neúspěch v mezinárodní politice mu paradoxně otevřel dveře ještě výš. V roce 1912 byl po náhle zesnulém Aloisi Lexovi-Aerenthalovi jmenován rakousko-uherským ministrem zahraničí. 

To byl pro Leopolda Berchtolda šok. Upřímně se už těšil do výslužby a chtěl se věnovat správě svých statků na Moravě a v Uhrách a milovanému chovu koní. Vedle oficiálního hodnocení jako skvělého diplomata a politika, člověka okouzlujícího a inteligentního, citlivého, se smyslem pro spravedlnost, s mimořádným vkusem a radostí ze života vycházelo stále více najevo hodnocení jeho nejbližších přátel, vyznívající opačně. Ti ho charakterizovali jako člověka vnitřně nejistého a nerozhodného, slabé povahy a vůle, snadno svým okolím ovlivnitelného.

To se záhy potvrdilo, když jako ministr zahraničí oddaný císaři musel vycházet i s druhým mocenským centrem Rakouska-Uherska, vyrůstajícím kolem následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. 

Absurdní pro osud celé říše bylo, že ani císař, ani následník trůnu, ba ani ministr zahraničí Berchtold si válku nepřáli, přesto k ní byli armádou a okolnostmi dotlačeni. Leopold  Berchtold byl, jak již bylo uvedeno, nepřítelem politických krizí a ozbrojených konfliktů, a  proto se snažil co nejlépe vycházet s oběma svými nadřízenými. Názory na další uspořádání říše reprezentované následníkem trůnu mu byly blízké. Jemu – ministru zahraničí – pak ležely na srdci v prvé řadě prestiž monarchie a mírový osud říše. V tomto směru však reprezentoval menšinu jak ve dvorní radě, tak na vlastním ministerstvu. O válečný střet se Srbskem zvláště usilovali jeho nejbližší podřízení sv. pán Macchio, hr. Hoyos a  hr. Forgách, kteří cíleně formovali i mírové postoje a názory svého ministra. 

Nešťastná cesta následníka trůnu s jeho manželkou na manévry do Sarajeva a následný atentát srbských fanatiků byly pro válečnou stranu císařského dvora sice krutou, ale navýsost vítanou roznětkou pro válečné tažení. Nerozhodný Berchtold se ocitl v nejtěžším okamžiku své politické kariéry. Přejít vraždu následníka trůnu a jeho choti, ke kterému choval sympatie, bez odpovídající tvrdé odezvy bylo stěží možné a na tehdejší i dnešní dobu prakticky nemyslitelné. Vždyť se jednalo o nejvyšší urážku panovníka a jeho říše. To však znamenalo přinejmenším ozbrojené trestné tažení, jehož byl zapřísáhlým odpůrcem. Rozhodnout se tedy musel na jedné straně mezi služební povinností ministra zahraničí a svým soukromým antimilitaristickým názorem na straně druhé. 

Za vydatné „pomoci“ válečné strany na ministerstvu zahraničí i ve dvorní radě dal nakonec s těžkým srdcem požehnání nepřijatelnému ultimatu adresovanému Srbsku. Válka, nazvaná později jako 1. světová mohla začít. 

Vzhledem k tomu, že do války nakonec vstoupila téměř celá Evropa i část zámoří, začal ministr zahraničí mnohonárodní říše ztrácet v rychlém sledu událostí přehled. Ještě se snažil do dění zasáhnout intervencí na italském a rumunském dvoře. Neúspěšně. A tak počátkem roku 1915 na svoji funkci ministra zahraničí definitivně rezignuje a odchází do ústraní na své statky.

Do vysoké politiky se ještě jednou vrátil, to když v roce 1916 přijal více méně formální a reprezentační hodnost vrchního hofmistra následníka trůnu arcivévody Karla a po jeho nástupu na trůn dokonce nejvyššího hofmistra císaře. Zde s relativně malou odpovědností a maximálním využitím svých skutečných předností až do konce monarchie zajišťoval a řídil dvorní ceremoniál, dohlížel na chod císařského dvora.

Za svoje zásluhy na poli diplomacie, ale zejména později u dvora císaře Karla získal řadu nejvyšších domácích i zahraničních vyznamenání, což vyplývalo částečně z dobového dvorního protokolu. Byl jedním z nejdekorovanějších mužů monarchie. Za všechna vyznamenání uveďme Řád zlatého rouna, který obdržel ve svých 49 letech jako první a poslední z moravských Berchtoldů. To byla zcela mimořádná pocta, které se v tomto věku dostalo jen málokomu. 

Leopold Berchtold nebyl jediný, kdo z vysokých představitelů bývalé monarchie žil do vzniku RČS v zemích Koruny české, nicméně byl jedním z mála, na koho se v takové míře soustředila averze prezidenta Masaryka a ministra zahraničí Beneše. Pro objektivitu však řekněme, že to byla averze osobní a z ní plynoucí označení občana Leopolda Berchtolda  za nežádoucí osobu. Jen jemu z celé rodiny po schválení republikových zákonů byl vysloven zákaz pobytu. Něšťastný a zatrpklý odešel Leopold Berchtold do Rakouska, později Švýcarska a Maďarska. Do svých milovaných Buchlovic, jež přestavěl před válkou na reprezentační rodinné sídlo, se vrátil několikrát  potají a vždy jen na krátkou dobu. 

Natrvalo se vrátil až v listopadu roku 1942, kdy zemřel, a jeho ostatky byly za účasti stovek obyvatel bývalého panství uloženy do rodinného mauzolea nedaleko hradu Buchlova. Účast tolika lidí na pohřbu svědčila o tom, jak velmi byl oblíben a že jeho trpký osud exulanta nesli spolu s ním.

Ještě dnes, po tolika letech přetrvávají názory na Leopolda Berchtolda, poznamenané ideologií minulých režimů. Dokážeme dnes vidět v Leopoldu Berchtoldovi i člověka s pozitivními a ušlechtilými vlastnostmi, svědomitého a oddaného úředníka a loyálního služebníka svého panovníka, s nímž byl rodem i osobně srostlý – nebo v něm vidíme stále ještě válečného štváče, ba krvelačného aristokrata a nepřítele Slovanů?  

Byl opravdu tím, díky němuž padly na bitevních polích 1. světové války miliony nevinných mužů?

Zamysleme se nad tím, vždyť přejímat soudy jiných je tak snadné.

(Výtah z připravované besedy Moravské genealogické a heraldické společnosti pro rok 2012)