Kam se podělo Rakušanství na Moravě a v Čechách? – Rakušanství versus Masarykův čechoslovakismus

Odešlo rakušanství z našich zemí nenávratně spolu s jeho německy hovořícím obyvatelstvem? Vázala se u nás rakouská identita na určitý jazyk? Zamysleme se krátce nad těmito i dalšími podstatnými otazníky moravského a českého rakušanství; brzy uvidíme, že se zde skutečně nejedná o protimluv.

Rakouská identita se v zemích svatováclavských formovala po tři sta let, svého vrcholu dosáhla v období napoleonských válek, kdy končí Svatá říše římská národa německého a přichází Rakouské císařství. Národ, ano nazývejme ho tak, se stmeluje v odporu vůči Korsičanovi. Podotkněme, že národ nebyl vnímán v dnešním středoevropském smyslu: jako společenství definované společným jazykem. Naopak rakušanství vzniklé v období empíru se hlásí k sepětí s panovnickou dynastií, územím, službou státu. Můžeme tedy říci, že Císařství rakouské kopírovalo vzor nepřítele (Francie). (Naproti tomu Němci stojící v opozici vůči Francii staví na principu jazykovém). 

Rakušanství v první polovině 19. století přesahovalo jazykové hranice. Důvod? V podstatě relevantní jazykové bariéry neexistovaly. Lingua franca císařství: němčina, kterou znal každý krejčovský tovaryš (díky vandrům) zaručovala jistou integritu rakouského státu. Jistě, onen tovaryš se cítil jako Moravan, Slezan, Kraněc, ale nepochyboval, že je Rakušanem. Zemská identita a zemský patriotismus vzkvétaly vedle rakouského vlastenectví. Jak to i ono bylo podporováno oficiálními místy. Stejně jako po 2. světové válce, kdy zemská identita pomáhala upevnit sebevědomí německy hovořících Rakušanů, tak už tehdy bylo vládnoucí dynastii jasné, že jedno nemůže být bez druhého. Přichází však rok 1848 a první rána rakušanství, do popředí se dostává jazykové pojetí národa. V Čechách ustupuje tradiční zemský patriotismus i dynastická loajalita a nastupuje myšlenka velkoněmecká, případně všeslovanská. Kaisertreu a tím i rakouské zůstávají skupiny úředníků, vojáků (tedy státních zaměstnanců) a šlechty (což se často kryje), k rakušanství se také hlásí významná část židovských obyvatel.

Na Moravě, a nyní si situaci opravdu neidealizujeme, byla situace mnohem smířlivější. Důvod?

Markrabství bylo na rozdíl od Čech vždy konzervativnější a umírněné. Vzpomeňme kam se uchýlili v revolučním roce 1848 císař se dvorem i Říšská rada (parlament). Těmi místy byly arcibiskupské rezidence v Olomouci a Kroměříži. V Olomouci přijímá rakouskou císařskou korunu František Josef I. V Olomouci sloužil svého času maršál Radecký, nazývaný největším rakouským vojevůdcem 19. století. Zde v Olomouci, starém hlavním městě Moravy, se také díky péči hraběte Podstatského, děkana olomoucké kapituly takříkajíc podruhé narodil malý na smrt nemocný Mozart. Byla to Morava, která dala světu kancléře Kounice, otce moderního rakouského státu.

Největší rakouský dramatik té doby Franz Grillparzer sahá k moravským a českým tématům: Libuše, Přemysl Otakar II., pověst o Meluzíně z Velkých Losin. Na Moravě žila a působila Marie von Ebner-Eschenbach, baronka z rodu Dubských. Často čerpala náměty pro své povídky a romány na středomoravském venkově. Dále na salmovském zámku Rájec nad Svitavou pobýval a psal Ferdinand von Saar. 

Po roce 1848, olomoucké korunovaci císaře Františka Josefa I. sounáležitost s dynastií všeobecně stoupá, tím i příklon k rakušanství. Rok 1866, prusko-rakouská válka a následné rozplynutí velkoněmeckého snu křísí pangermánský resentiment na straně německorakouské a vlévá krev do žil austroslavismu. Ne však na dlouho, pro klid v říši je vyhlášen dualismus a Čechoslované se nedočkají „ani“ pražské korunovace. Jazykové rozepře rok od roku sílí a vyvrcholí přijetím Badeniho zákonů. Nepokoje v pražských ulicích včetně rabování. V tomto období je v Čechách „národnostní nevyhraněnost“ nadávkou. Být v Čechách Rakušanem? Už na přelomu 19. století problém. Nacionalistický spisovatel (z německého tábora) Hans Watzlik se hojně zabýval problematikou národní (rozuměj jazykové) identity. Největším zlem pro něj byla česká žena, která ve spojení s německým mužem vychovává české děti (pan Watzlik si vykládá pojem Muttersprache doslova). V žebříčku opovržení následuje německy hovořící, dynastii věrný Rakušan, který na otázku jaké že je národnosti odpoví: „Kelt.“

Jak odlišná byla situace na Moravě je jasné! Zatímco v Praze probíhají pouliční boje, končící často rabováním německých a židovských obchodů. Zde na Moravě vchází roku 1905 tzv. Moravské vyrovnání, soubor zemských zákonů upravujících postavení obou jazykových společenství na Moravě. Obě strany udělaly významné ústupky, v Brně nejen že se nerabovalo, zde stál na hlavní Eliščině třídě (dnes Husova) český Besední dům od Theophila Hansena, autora vídeňského parlamentu, 50 m dále od něj, na Údolní, německá tělocvična v na první pohled německém režném stylu a nedaleko, na dnešním Moravském nám. Německý dům. K jazykovým sporům docházelo i v Brně, ale z dobového tisku i vyprávění očitých svědků víme, že nepřekračovaly rozměry opileckých šarvátek. K těm docházelo nejčastěji v okolí již tehdy existující Stopkovy pivnice. Plzeňským pivem posilnění českojazyční dělníci a studenti se většinou pouštěli do půtek se svými německojazyčnými kolegy.

Nicméně moravské jazykové zákony byly natolik pokrokové a všeobecně platné, že posloužily jako předloha pro podobná ustanovení v jiných zemích Rakouska – Bukovině, Štýrsku a Korutanech, ale i třeba ve vzdálené Namibii.

Proč nedošlo k podobné shodě také v Čechách se nám možná osvětlí, když zalistujeme v korespondenci nejvýznamnějšího moravského politika té doby, uherskohradišťského rodáka barona Aloise Pražáka s českým a zde dodejme arcičeským Karlem Havlíčkem Borovským. Dozvíme se, že Havlíček po Moravanech, potažmo po baronu Pražákovi požadoval mimo jiné rezignaci na zemskou samostatnost. Stejně jako Palacký odmítavě odpovídal do Frankfurtu za sebe i za celé české jazykové společenství i baron Pražák odpovídal rozhodně proti připojení Moravy k Čechám. Nyní prosím domysleme situaci, před kterou stál císař František Josef I., baron Pražák, Morava a Čechy. Nechat se korunovat v nacionalismem zmítané, zemském patriotismu zmítané Praze za českého krále, tak jak to učinil jeho předchůdce Ferdinand V., který byl korunován ještě za krále Čechů ve smyslu Bohemi, Böhmen, tedy bez ohledu na mateřský jazyk?  Ustavit rakousko-česko-uherský trialismus? V praxi by to znamenalo konec Moravy jako země a v druhém sledu začátek procesu bohemizace, potlačování všeho co nebylo velkočeské – tedy toho, co nebylo českojazyčné a nevzhlíželo ku Praze. Rakouský stát dal přednost cestě zemského vyrovnání moravského před velkočeským vyrovnáním, ještě 13 let před svým zničením ukázal charakter a snahu měřit všem spravedlivě.

Po roce 1918, zůstávají aktivně věrní Rakousku především německy hovořící obyvatelé v provinciích Deutsch-Südmähren, Böhmerwaldgau, Deutschböhmen a Sudetenland, tyto provincie byly také zastoupeny v rakouském republikánském parlamentu. ČSR samozřejmě tyto rakouské provincie neuznává a vojensky obsazuje. V březnu 1919 dochází ke krvavému potlačení několika prorakouských demonstrací. Čeští Němci se cítí stále víc jako Němci a začínají se prokazatelně orientovat na Berlín místo Vídně. Německy hovořící Moravané však ve své většině nadále cítí být spojení s Vídní a rakouským státem. Ale rozhodně to nebyli pouze tzv. Němci komu platilo prvorepublikové volání po odrakouštění! Rodinné vazby na Vídeň a Dolní Rakousy jsou přítomné v česky hovořícím, či jazykově smíšeném moravském prostředí. Uvědomme si, že do roku 1945, potažmo 1948 byly denní realitou většiny našich rodin. 

Zdálo se že Rakušanství, potažmo dnes už téměř legendární vídeňští dědečkové, babičky, pratety už většinou nehrají významnější roli pro identifikaci našich současníků. Ale není to právě dnes, kdy intelektuální prostředí reviduje oficiální české dějiny 20. století a snaží se nalézt autentickou a pravdivou identitu sebe sama? Nastává doba, kdy se někteří možná přikloní k rakušanství svých předků. 

Především zde v prostředí Brna a jižní Moravy, kde zemská i lokální identita vyloženě souzní s tím co sami Rakušané nazývají Altösterreicher, tedy Starorakušané nebo původní Rakušané můžeme jistě takové sebe-uvědomění očekávat. 

Dodejme, že na rakouské straně pozorujeme podle vídeňské historičky Vlasty Valešové reciproční proces „upomínání se na česky mluvenou identitu“. Nejen že si česky hovořící Vídeňané v současnosti zachovávají svou identitu a jazyk. Z posledních výsledků rakouského sčítání lidu vyplývá, že i Vídeňáci, jejichž rodiny hovoří i dvě, tři generace výlučně německy vyplňují při sčítáních národnost českou! Tím nejen že vyjadřují sympatie k Čechám, Moravě a tradiční Vídni (z jiných bádání víme, že sami Vídeňáci považují českojazyčné kořeny za typický a nezaměnitelný rys vídeňské identity!), ale pomáhají vídeňským Čechům k vyšším dotacím ze státního i zemského rozpočtu. Dodejme, že Češi mají v Rakousku vedle dalších autochtonních etnik (jako Maďaři, Slováci, Chorvati, Slovinci) statut národnostní menšiny a požívají veškerých výhod z něj vyplývajících.

Jan Ritter Schanelec

Sdružení monarchistů, o. s., Brno

Rakušanství versus Masarykův čechoslovakismus

Koreferát

Kolegou Janem Schánělcem zvolené a dobře zformulované téma má kromě již uvedeného také další věcnou odpověď na otázku, kam se podělo rakušanství? Rozplynulo se v následném prosazování Masarykova čechoslovakismu. Co je rakušanství, už je tedy známo. A co je čechoslovakismus se pokusím vysvětlit níže, stručnou genezí příčin vzniku, obsahu a důsledků tohoto šovinistického jevu.

Sám autor tohoto pojetí, profesor T. G. Masaryk ho vnímá jako wilsonovskou moderní zásadu národnostní. Má svůj nejen politický a kulturně-národní rozměr, ale též rozměr ideologický. Masaryk charakterizoval nadcházející prostředí, v němž má být uplatňován, při příležitosti prohlášení československé nezávislosti dne 18. 10. 1918 následovně: „Demokracie porazila theokratickou autokracii. Militarismus je zničen – demokracie je vítězná... Mocnosti temnoty posloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva nadchází.“ Jak to však vypadalo ve skutečnosti přímo v onom právě se rodícím vzoru všech republikánských demokratických ctností? Všimněme si zatím jen těch aspektů, které se týkají národnostní problematiky.

V té nejobecnější formě čechoslovakismus cíleně zamlžoval česko-slovenské kulturní, jazykové a historické rozdíly, neakceptoval přítomnost německé, maďarské, polské a rusínské národnostní menšiny a Moravu či Slezsko ze svého pojetí vymazal naprosto. Právo na sebeurčení národů a národností bylo sice obecně velkohubě proklamováno, ale právně a politicky cílevědomě potlačováno. Slabiny tohoto -ismu jsou již zřejmé v názorových rozdílech na pojetí jazyka, tedy faktoru vnímaného tímto -ismem jako národotvorný:

– realizuje se na dvou rovnoprávných spisovných jazycích – českém a slovenském, které takto tvoří jazyk československý;

– není třeba vnímat dílčí pojmové rozdíly, je v podstatě jeden a týž;

– Slováci by se měli raději vrátit k většinové čestině;

Masaryk tento -ismus formuloval postupně, na základě vývojových trendů od poloviny 19.století. Podle účelové potřeby volně nakládal s typy základních přístupů. I když historicko-právní v jeho podstatě odmítal, pro česko-československou argumentaci se mu hodil, zejména pokud šlo o násilný protikatolicismus a „svatořečení“ husitství. Naopak pro slovensko-československou argumentaci plně využíval oblíbený přirozeně právní přístup. Ač sám po otci Slovák (Masárik) ještě počátkem 20. století Slováky jako národ nevnímal, ale chápal je jako část Čechů.

Neunavně bojoval proti malověrnosti malého národa. Ostatně tato malověrnost nevychází z kvantitativní existence, ale ze soustavně, mnohdy záměrně politizovaného pěstování pocitu malosti. Ten mínil překonat tím, že z čechoslovakismu vytvořil státní doktrinu, zakotvenou v Ústavě z 29. 2. 1920. Takže nejen československý stát, ale i československý národ zmohutněly tím, že do něj byli včleněni i na našem území žijící Němci, Maďaři, Poláci a Rusíni. Nejen pro ně, ale i pro Slováky odmítal jakoukoli formu autonomie, což v konečném důsledku vedlo k přirozeným odstředivým tendencím, vedoucím k Mnichovu roku 1938 a k rozbití zbytku Československa v březnu 1939. Definitivní krach a neživotnost této ryze české šovinistické koncepce nastal od 1. ledna 1993, v podobě následné vnější podoby České republiky a Slovenské republiky. Interně však přežívá v

dnešní ČR dál tvrdošíjným odmítáním zemského zřízení pro Čechy, Moravu a Slezsko.

To, co se mělo stát vzorem pro ostatní malé země a národy, nakonec utvrdilo svého autora a jeho následníky nejen z omylu, ale přímo z nacionalistické a šovinistické lži, která byla dokonce uzákoněna. Neustále bylo poukazováno na Rakousko-Uhersko, jako na „žalář národů“, aby byla odvrácena pozornost od skutečného žaláře, kterým byla a je pro národy 1. republiky a její poválečné nástupce republikánská forma tohoto státu. Nebýt globálních zájmů mocností, které vyvolaly 1. světovou válku, tak by Podunajská monarchie prokázala schopnost vyrovnat se s existenčními problémy mnohonárodnostního státu. Zmenšená forma v podobě 1. republiky tuto schopnost neprokázala ani teoreticky, ani prakticky.

Použitá literatura:

Pernes J.: „TGM zcela soukromě.“ Tajemství české minulosti, květen 2013, ss. 8 až 12;

Internet. Autor neuveden: „Osudová chyba českých dějin.“ – webové stránky Jízdního a střeleckého spolku „Pod ochranou sv. Václava“ z 20. 10. 2008.

Internet. Rázl L.: „Problém malého národa a Masarykův nacionalismus“.

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů, o. s., Brno