JCKV Marie Terezie – náš skutečný poslední habsburský panovník. Věnováno 300. výročí narození naší velké panovnice

Úvodem

Současná masmédia se již začínají předhánět ve zveřejňování různých dokumentárních i hraných  materiálů o této velké historické osobnosti a dá se s úspěchem zejména v tomto státě očekávat, že žádné přílišné chvalozpěvy zaznívat nebudou a bude ke cti konkrétních autorů do jaké míry budou schopni vzbudit alespoň zdání objektivity. Každý autor má právo pojmout svůj pohled tak, jak umí a zvýraznit ty stránky, které se mu zdají nejvýznamnější. Ani já nebudu výjimkou a předesílám, že v níže předloženém tedy nebude uvedeno vše a vyčerpávajícím způsobem.

Zaměřím se na míru naplnění a významu tzv. Pragmatické sankce v panovnické roli Marie Terezie, na vztah k národům našich korunních zemí a příčiny zjevných diferenciací v tomto konání a v závěru zdůvodním, proč neváhám Marii Terezii titulovat jako císařovnu, ať se to komu líbí, nebo ne a proč se někomu dnes velmi hodí vypouštět z názvu dynastie onu lotrinskou část.

Ad 1 

Příčiny a důsledky tzv. Pragmatické sankce

Ani u nás dnes nikoho příliš nepřekvapuje, že v Anglii v 2. pol. 16. stol. vládla královna Alžběta I. a ve Skotsku zčásti souběžně královna Marie Stuartovna. Rovněž tak nikoho nezaráží, že v Rusku byla současnicí naší Marie Terezie carevna Kateřina II. Veliká a že o 100 let později opět v Británii vládla královna Viktorie a po dalším století dnešní královna Alžběta II. Jenže v katolické části západní, jižní a střední Evropy to ani zdaleka tak běžné nebylo a tuto možnost bylo nutné zajistit interně legislativně a externě politicky, nebo i vojensky.

Když v roce 1711 po svém jen šest let vládnoucím císařsko-královském bratru Josefovi I. nastoupil Karel VI. se svou chotí Alžbětou Kristýnou, byla už potence příbuzenskými sňatky oslabené habsburské dynastie natolik pochybná, že císař a král Karel VI. nechal zpracovat a posléze ve vídeňském Hofburgu dne 19. 4. 1713 vyhlásit nový nástupnický řád, zachovávající dynastii i v ženské linii. Zřejmým popudem k tomu bylo vymření po meči španělské větve Habsburků v roce 1700 a dosud probíhající válka rakouských Habsburků s francouzskými Bourbony o dědictví španělské. Pragmatická sankce, jak se onen historický dokument nazýval, byl vskutku počinem realisticky prozíravým, jak se mělo v následných desetiletích ukázat.

V roce 1716 se sice císařskému páru narodil syn Leopold Jan, ale brzy nato zemřel. Následovaly porody tří dcer, přičemž po celkově čtvrtém porodu již bylo i z lékařského hlediska zřejmé, že císařovna znovu neotěhotní. Pozornost rodičů se tedy soustředila na prvorozenou Marii Terezii Valpurgu Amálii Kristýnu, jak se dne 13. 5. 1717 narozená korunní princezna jmenovala v plném rozsahu. Za vychovatelku jí byla určena Karolína, hraběnka Fuchsová, která důsledně dbala na přísnou katolickou výchovu své svěřenkyně. Přestože Marie Terezie údajně nedisponovala nadáním na jazyky, tak kromě rodné němčiny solidně zvládla i základy románských jazyků, tedy jak výchozí latiny, tak i francouzštiny, italštiny a španělštiny. O míře zvládnutí češtiny a maďarštiny toho příliš známo není. Dostávalo se jí však vzdělání v hlavních humanitních vědách, dále pak v politologii a diplomacii, v právech i ekonomii. Tím musela tehdejší pomazaná hlava státu na rozdíl od těch nynějších volených bezpodmínečně disponovat.

Přes nespornou vladařskou autoritu císaře Karla VI. však byla Pragmatická sankce uznávána s jistým zpožděním a postupně. Nejdříve v Českém království, a to roku 1720, v Uhrách roku 1722 a ve Svaté říši římské až v roce 1732. V zahraničí se stále váhalo, zejména v Prusku, Sasku a Francii. Císařský otec pro rychle dospívající princeznu hledal vhodného ženicha. Kriteria byla jasná – neměl by to být nikdo natolik silný, aby články PS začal po sňatku ignorovat. Tak byl mezi odvrženými i pruský korunní syn Fridrich, pozdější úhlavní nepřítel – král Fridrich II. Veliký. A tak byl vybrán syn ze sice starobylého, ale nepříliš významného Lotrinského vévodství, pohledný a již zkušený František Štěpán (8. 12. 1708–18. 8. 1765). Sňatek se konal ve Vídni 12. 2. 1736. Snoubenci patřili k nemnoha párům z dynastických rodin, kteří státní zájem dokázali doplnit vzájemnou lidskou láskou... Habsburský sňatkový mistr císař Karel VI. ihned provedl zajímavou dědičnou rošádu. Svému zeti odňal rodné Lotrinsko, které dal k dispozici Francii jako kompenzaci za uznání PS. František Štěpán obdržel uvolněný velkovévodský trůn Toskánsko. Co na tom, že nebylo součástí říšského území?

Ad 2

Vztah Marie Terezie k našim korunním zemím a jeho příčiny i důsledky

Dne 20. 10. 1740 zemřel císař a král Karel VI. Habsburský, čímž Habsburská dynastie vymřela po meči. Bezprostředně nato se ukázalo, jak jednotlivé evropské mocnosti vnímají platnost Pragmatické sankce. Nový pruský král vpadl do habsburského Slezska, které po řadě porážek císařské armády ovládl. Tak koncem roku 1740 začaly tzv. Války o dědictví rakouské, tedy 1. a 2. slezská válka, ukončené cášským mírem roku 1748. Povzbuzeni pruskými úspěchy se ihned jaly škubat habsburské země i další státy. Bavorský vévoda a kurfiřt Karel Albrecht s pomocí Francouzů ovládl v listopadu 1741 Prahu a 7. 12. 1741 se prohlásil českým králem. Hold mu složilo na 400 příslušníků předních českých šlechtických rodů, což byla ostudná zrada zájmů mladé panovnice. Morava však saskou nadvládu nepřijala a zůstala Marii Terezii věrná. Obdobně jako proradní Češi se zachovala i německá říšská knížata, světská i duchovní. Český vzdorokrál se nechal dne 24. 1. 1742 zvolit ve Frankfurtu nad Mohanem císařem Svaté říše římské a 12. 2. 1742 byl tamtéž korunován svým bratrem, kolínským arcibiskupem-kurfiřtem Klemensem jako Karel VII. Albrecht. Boží mlýny zamlely rychle a 13. 2. 1742 byl obsazen Mnichov rakouskými a uherskými vojsky generála Mentzela. Císařští ovládli i část Bavorska a rázem se císařsko-královský usurpátor z Bavor ocitl bez země. V Praze a Čechách odříznutá francouzská vojska maršála de Belle-Isle vzdorovala postupnému vyhladovění jen do prosince 1742. Pak sice prolomila obkličovací kordon císařských, ale na chvatném ústupu k bavorské hranici zanechala na cestách na 6000, mrtvých tedy zhruba třetinu svého početního stavu. Morava sice byla obsazena Prusy, ale nic nebránilo tomu, aby Marie Terezie přijela do Prahy a 12. 5. 1743 se tu nechala korunovat na královnu. Obdobné akce proběhly od roku 1740 i v rakouských dědičných zemích a v Uhrách. Panovnice všude nechala učinit svého chotě Františka Štěpána spoluvládcem. Byl však spíše zajišťovatelem pokračování rodu – následník trůnu Josef (II.) se narodil 13. 3. 1741 – než skutečným vladařem. K tomu mu chyběly jak osobní předpoklady, tak i dostatečně pevná vůle. Byl to však on, koho jeho schopná choť prosadila i na císařský trůn.

Bůh naši panovnici neopustil. Dne 20. 1. 1745 zemřel v Mnichově, ve věku 47 let císař a český vzdorokrál Karel VII. Albrecht. Habsbursko-Lotrinská aliance sice ztratila Slezsko a některá další území, ale vnitřně rozložena nebyla a měla podporu Uhrů. To Marii Terezii umožnilo prosadit mezi světskými i církevními kurfirsty volbu Františka Štěpána císařem, což se stalo 13. 9. 1745 a 4. 10. 1745 proběhla i jeho frankfurtská korunovace.

Když se vrátíme do Čech, tak se mladá panovnice netajila svou nechutí k zrádcům. Již potřetí Češi vrazili Habsburkům dýku do zad. A to v letech 1547, 1618–1621 a 1742. Bylo sice vyneseno sedm rozsudků smrti nad hlavními odbojnými předáky, ale královna jim dala milost. Čechy, nikoli Morava, postupně ztratily řadu privilegií, zatímco Morava nová získala. Dočasně byli z Moravy vypovězeni židé a cikáni v letech 1745–1749. Ještě v roce 1748 ztratil Moravský zemský sněm sice svůj původní význam, ale centralizovaná správa vytvořila jako ústřední orgán markrabství tzv. Moravskou deputaci se sídlem v Brně. Olomouc byla formována od r. 1741 jako hlavní pevnost monarchie. Roku 1749 byla zrušena Česká kancelář, takže Morava byla přímo podřízena císařské dvorské kanceláři ve Vídni. V Brně vznikl Nejvyšší soud Moravského markrabství, politický a soudní senát. Vznikla zde i Královská reprezentace a komory, čímž se značně uvolnily vazby Moravy s Čechami. Roku 1752 byl vytvořen v Brně Apelační soud, vyjmutý z podřízenosti Prahy. Říšský kancléř Antonín Václav, kníže z Kounic-Rittbergu a na Slavkově se zasadil roku 1763 o zřízení Moravského zemského gubernia, které z Brna řídilo správy moravských krajů. V roce 1777 panovnice u papeže prosadila zřízení na Praze zcela nezávislého olomouckého arcibiskupství (Antonín Theodor, hr. Colloredo-Mansfeld) a biskupství brněnského (M. F. hrabě Chorinský z Ledské). Roku 1778 provedená reforma Moravského zemského sněmu stanovila pořadí stavů – 1. preláti, 2. páni (již s v říši platnými tituly), 3. nižší šlechta (rytíři a zemani) a 4. stav – sedm královských měst s celkem jedním hlasem. V uvedeném výčtu moravských zisků jsou jen ty dle mne nejvýznamnější a nejvýrazněji dokladující o rozdílných postojích moudré panovnice k jednotlivým korunním zemím.

Ad 3

Proč lze dnes vnímat Marii Terezii jako císařovnu

Vnímáme-li to de iure, pak je třeba respektovat fakt, že zřejmě se nedala se svým chotěm spolukorunovat, jak se to panovnickým párům často stávalo. Překážkou byl zřejmě fakt, zohledněný i pro praktické uplatnění Pragmatické sankce. Již císaři a králi Karlovi VI. muselo být jasné, že volba Marie Terezie na císařovnu Svaté říše římské a následná císařská korunovace zřejmě neprojde pro odpor církevních kurfiřtů, tedy arcibiskupů trevírského, kolínského a mohučského. V 1. pol. 18. stol. ještě protireformace nepokročila natolik, aby bylo možné vyhrocovat vztahy mezi světskými a církevními veličinami a oslabovat tak jejich jednotu. Proto ani Marie Terezie nijak v tomto ohledu na kurfiřty netlačila a navíc něčím za zvolení Františka Štěpána zaplatit musela, což se mi jeví jako právě onen nezbytný úkrok stranou. Ten zjevně nebyl nutný v případě ojedinělého zvolení za hlavu rakouských dědičných zemí, či  českou a uherskou královnu.

Pokud se na to podíváme jako na de facto, pak nelze mít pochyb o tom, že i s tichým souhlasem církve jako svrchovaná panovnice vystupovala. Jak už řečeno, byla to ona kdo připravila volbu Františka Štěpána Lotrinského císařem. Byli to Habsburci, kdo udělal z lotrinského rodu historický rod císařský a byli to opět Habsburci, kdo jsou v exaktní jmenovačce dynastie uváděni na prvním místě. Opět se proti tomu dobově nezvedla žádná vlna vážného odporu. S jejím jménem je spojováno úsilí, obsazovat vysoké státní a vojenské posty schopnými jedinci, jako byli kancléř Kounic, nebo maršálové Daun a Laudon. Mocenská partie v režii Marie Terezie se opakovala 27. 3. 1764, kdy ještě za života Františka Štěpána byl za římského krále zvolen Josef II. (13. 3. 1741–20. 2. 1790). Starostlivá matka už pohlídala, aby v roce 1765, po smrti otce, byl zvolen i císařem. I zde došlo k uspokojení milců systému de iure, ale stejně jako v předchozím případě, i zde šlo o formální záležitost, protože reálnou politickou výkonnou moc držela v rukou Marie Terezie. Josef již byl plnoletý (24), tedy matka nemusela působit jako regentka. Přesto řada zásadních reforem státní správy, atributující vládu obou jako osvícenský absolutismus, je spojována spíše se jménem matky než syna. Mám tím na mysli roku 1768 vydaný trestní řád Nemesis Theresiana, Všeobecný školní řád z roku 1774 a nebo Robotní patent z roku 1775. Josef II. se plně panovnicky osamostatnil až teprve po matčině smrti 29. 11. 1780. Teprve tehdy se odvážil vydávat své nejproslulejší a mnohdy nejkontroverznější reformní zákony.

Takže co? Přiznávat, alespoň řečnicky formálně Marii Teresii císařský titul, nebo ne? Mám za to, že se tím žádná velká formální chyba nekoná. De iure císařovnou nebyla, de facto bezesporu ano. Vzhledem k výše uvedenému já ji dál budu jako císařovnu titulovat a nebude mě horšit, když někdo jiný bude užívat jen obecného titulování panovnice, nebo královna. V každém případě si císařský titul zasloužila i morálně. A to je pro mě, i jako profesionálního historika směrodatné a myslí si to i řada dalších odborníků....

Závěrem

Byli bychom špatnými monarchisty, kdybychom opomněli 300. výročí narození naší královny a markraběnky i jedné z nejvýznamnějších panovnic světové, evropské i naší státní a zemské historie. Různým dnešním účelovým šťouralům bych rád připomenul, že jejím synem a nástupcem Josefem II. už začíná u nás vládnout do roku 1918 zcela nová po mužské linii genetická panovnická dynastie, takže nejapné kecy o třísetleté utlačovatelské vládě Habsburků v našich zemích patří do odpadkových košů masarykovské, jiráskovské a gottwaldovské rétoriky.

Použitá literatura:

Bauer J.: Vládci českých zemí. Beta 2004, s. 267;

Čornej P.: Panovníci Svaté říše římské. Práh 1994, ss. 57–68;

Čornej P. a kolektiv: Panovníci českých zemí. Fragment 1992, ss. 49–52;

Hýsek O. a kolektiv: Morava – dějiny země uprostřed Evropy. Učebnice, Gymnasium INTEGRA, Brno 2012, ss. 144–147;

Peremská L.: Žena za dva muže. Tajemství české minulosti č. 2/2010, ss. 6–13;

Zpracoval:

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno