Císař a král Ferdinand II. versus císař a král Josef II.

 Úvodem.

Nejméně po dvě staletí se formoval v myslích Čechů, Moravanů a Slezanů dost černo-bíle vyhraněný a tudíž objektivně deformovaný pohled veřejnosti, od školních dítek po důchodce, na tyto dva panovníky z rodu Habsburků. Zatím co první z jmenovaných byl v našem historicko-kulturním prostředí líčen často téměř jako Antikrist, tedy persóna až odpudivě záporná, druhý se naopak vyhříval na výsluní sympatií. Nenásledovali těsně po sobě. Doby jejich panování od sebe dělí zhruba půl druhého století celkem překotného vývoje ve světě, v Evropě i v samotných státech, kterým panovali. A právě na to, se v jejich hodnocení dosti často nebral ohled.

Římsko-německý císař, český i uherský král, Ferdinand II. Habsburský, vládl v letech 1619-1637.

Pocházel ze štýrské větve habsburského rodu, radikálně katolické a původně se vůbec nepředpokládalo, že by mohl usednout na císařský nebo nějaký královský trůn, na které si Habsburci činili dědičný nárok. To mu umožnil fakt, že ani jeden z jeho předchůdců, císařsko-královských bratrů, tedy Rudolf II. (1552-1576-1612) a Matyáš (1557-1612-1619) neměl legitimního mužského dědice.

Ferdinand Štýrský se narodil 9.7.1578 ve Štýrském Hradci. Ani ne tak jeho otec Karel Štýrský, jako spíše matka, Marie Bavorská, a ingolštadtští jezuité z něho vychovali důsledného katolíka, s nepříliš vyvinutým smyslem pro humor, ale pracovitého a svědomitého. Když ho již roku 1617 navrhoval císař a král Matyáš českým stavům za krále, byli to právě reformovaní čeští páni, pro které byl nepřijatelný. Morava ani zdaleka tak opoziční nebyla, právě díky panu Karlovi Staršímu ze Žerotína.

A nebylo to jen náboženství, co českým stavům na Ferdinandovi vadilo. Štýrsko bylo příkladem centralistické formy vládnutí, kde stavovské svobody měly přesně vymezené mantinely. Společenský vývoj na přelomu 16. a 17. století již zapříčinil jiné podmínky správy státu, než tomu bylo ještě o sto let dříve, kdy panovník byl reprezentativní autoritou a zemi spravovala vysoké šlechta a stavovské zemské sněmy, což nějakou koncentraci státních zájmů zajišťovalo jen částečně. To čeští stavové, zejména reformovaní, odmítali pochopit, přestože na svých vlastních panstvích centralistickou správu důsledně prosazovali vůči svým leníkům a poddaným, stejně jako zásadu, že tito musejí být stejné víry, jako jejich pán.

Protože s touto centralizací začal v celostátním měřítku již císař a král Matyáš, obrátila se zášť českých stavů, ale též rakouských, slezských a lužických nejdříve proti němu, respektive proti jím dosazeným nejvyšším úředníkům. Takto motivované povstání posléze přerostlo v přímý odpor proti panovníkovi samotnému, protože to on nařídil příslušná protiopatření, včetně vojenských. Zákonitým důsledkem pak bylo, že si čeští stavové, a po Matyášově smrti i moravští, zvolili panovníkem reformovaného souvěrce Fridricha Falckého (1596-1619-1632). A zase nejen proto, že jim zaručoval svobodu reformovaných vyznání, ale především proto, že jim musel slíbit zachování stavovských politických práv a svobod, bez výraznějších povinností vůči státu jako takovému. Takto pojímaná "sněmovně-stavovská demokracie" často až hraničila s panskou anarchií.

Ta se naplno projevila v tom, že když stavovské povstání přerostlo v otevřenou válku proti legitimnímu panovníkovi, tak se i mezi třicítkou direktorů našlo jen málo takových, jakým byl pan Albrecht Smiřický, kteří byli ochotni sáhnout hlouběji do vlastních pokladnic a řádně vyplácet námezdní vojsko. A řešit to s pomocí nevycvičené zemské hotovosti, mající se úspěšně střetat s dobře placenými a vycvičenými profesionály císařskými a Katolické ligy, bylo více než pošetilé. Jak nevyplacení a nespokojení žoldnéři, tak vojensky chabá zemská hotovost pak zákonitě začali prohrávat jednu bitvu za druhou a zaznamenávat jen dílčí úspěchy, z nichž zase politické direktorium nedokázalo těžit.

Císař Ferdinand II. tedy vstoupil do rozehrané partie s koncentrovaným správním systémem, který ještě průběžně zdokonaloval a finančně zajištěn z prostředků svých španělských příbuzných a jich amerických zdrojů zlata a stříbra. Stavovská kalkulace s politickou a hlavně finanční pomocí protestantské Unie, Nizozemí a Anglie se ukázala naivní, takže vše zákonitě a logicky směřovalo k jedinému bodu, který dnes známe pod pojmem Bílá hora 8.11.1620.

Bylo by laické si myslet, že císařsko-ligistické vítězství v této bitvě, která vlastně byla jen dvouhodinovou šarvátkou, bylo dáno nějakým bůhvíjakým taktickým mistrovstvím císařského generála Buquoye a ligistického generála Tillyho. Ti jen využili nabídnuté příležitosti, že se stavovská armáda rozsypala a její 2. a hlavně 3. taktický sled utekly z bojiště dřív, než se dostaly do faktického kontaktu s nepřítelem. Tím strhly i sled 1. a bylo rozhodnuto. Tak především vojensky končí i prolog k Třicetileté válce, tzv. Válka česká. V následujících čtyřech obdobích tohoto dlouhodobého konfliktu byla svedena celá řada mnohem větších a krvavějších bitev a při tom žádná z nich neměla pro jednu z bojujících stran tak fatální důsledky.

Tragickou tečkou za vstupní fází pak bylo potrestání viníků, ať již přímo na hrdle, konfiskacemi majetku nebo vyhnanstvím. Že to pro poražené bylo kruté, o tom se nemusíme přesvědčovat. Je však třeba si uvědomit, že císař a král Ferdinand II. jednal ještě velmi shovívavě, když si uvědomíme, jaké důsledky tato nezodpovědná a nelegitimní rebelie měla. Ano, v Čechách za ni bylo popraveno 27 dopadených hlavních předáků, mezi nimi i jeden katolík, ale na Moravě nikdo. Lze se jen domýšlet, jak by to vypadalo v případě, kdyby zvítězili stavové. Velké iluze o přílišné shovívavosti nejsou na místě. Důkazem mohou být např. konfiskace majetku protestantského předáka Žerotína, jen proto, že zůstal věrný zákonitému panovníkovi, nebo umučení Jana Sarkandra, křivě nařčeného z pozvání polských "lisovčíků", tedy jízdních žoldnéřů na Moravu a údajně zodpovědného za jejich řádění…

Staroměstská exekuce 21.6.1621, nařízená Ferdinandem II. měla přes veškerou svou přísnost velmi daleko k trestům, které mnozí evropští vládci ukládali provinilcům za mnohem menší prohřešky vůči své svrchovanosti. Řadě provinilců byla poskytnuta šance se zachránit, přestoupí-li na katolickou víru. Že tak neučinili, je pouze otázkou jejich cti a svědomí, ale nikoli důkazem panovníkovy krutosti.

Obnovení zemského zřízení, pro Čechy roku 1627 a pro Moravu 1628 utužilo habsburský panovnický systém nejen ve smyslu politickém a státoprávním, ale i náboženském. Ferdinand II. si to mohl dovolit proto, že právě v tomto období Valdštejnovy a Tillyho armády drtily vojska momentálního hlavního předáka koalice Habsburkům nepřátelské, dánského krále Kristiána IV. Z hlediska objektivního pohledu, byly tyto kroky pro konsolidaci celé monarchie nezbytné.

Když 15.2.1637 císař a král Ferdinand II. ve Vídni zemřel, předal svému synovi a následníkovi Ferdinandovi III.(1608-1637-1657) vcelku konsolidovaný stát a tím i schopnost ukončit na podzim roku 1648 Třicetiletou válku bez citelnějších ztrát. Ekonomická a psychologická rekonvalescence trvala ještě dlouhá desetiletí, ale politické a vojenské schopnosti monarchie se rozvinuly natolik, že během následného půlstoletí dokázala monarchie definitivně odvrátit nebezpečí, že značná část Evropy bude ještě dnes turecká, tedy islámská. A to by měli uznat i reformovaní křesťané…

Římsko-německý císař, český, uherský a chorvatský král Josef II. Habsbursko-Lotrinský, vládl samostatně v letech 1780-1790.

Byl prvním v mužské linii, jen po přeslici habsburské dynastie a po otci Lotrinčan. Jeho zrozením a nástupnictvím byly do značné míry eliminovány dynastické nejasnosti způsobené v mezinárodních vztazích Pragmatickou sankcí jeho děda, císaře a krále Karla VI. Habsburského (1685-1711-1740).

Narodil se ve Vídni 13.3.1741. Jeho matkou byla "pragmatická následnice", císařovna a královna Marie Terezie Habsburská (1717-1740-1780) a jeho otcem její choť, císař a král František Štěpán Lotrinský (1708-1745-1765).

Mladý Josef se již 27.3.1764 stal voleným králem římským, což byl tradiční předstupeň k římsko-německému císařskému důstojenství. Po otcově smrti zdědil císařský titul, ale až do 29.11.1780 byl "jen" spoluvládcem své matky. Měl jak vysokou přirozenou inteligenci, tak i potřebné vzdělání a odbornou průpravu, pro schopného vladaře nezbytnou. Rád se věnoval samostudiu, kde upřednostňoval filosofii a ekonomii. Silný vliv na něho měli doboví osvícenci, jako Voltaire a další. Jeho obraz laskavého a milujícího panovníka do značné míry narušuje jeho skutečná citová chladnost a osobní arogance v jednání s lidmi kolem sebe. Hloubka náboženské víry a cítění byla v dospělosti do značné míry oslabena vírou v rozum obecně a ve svůj zvlášť. Tomu podřídil i svůj politický program, jehož výsledkem mělo být vytvoření ideálního státu.

Nezanedbatelným problémem Josefa II. bylo, že chtěl lidi učinit blaženými podle svých, nikoliv jejich představ o štěstí. Jako spoluvládce své matky se podílel na celé řadě jí zavedených reforem ve školství, státní správě a podobně. Na zásadní změny a reformy si musela monarchie počkat až do skonu JCKV Marie Terezie, a pak to šlo rychle za sebou. Již 13.10.1781 byl vydán Toleranční patent, jímž sice ponechal římsko-katolické církvi určitá správní privilegia, ale povolil veřejné vyznání luteránské, kalvínské a dokonce i pravoslavné. K 1.11.1781 zrušil nevolnictví pro Čechy, Moravu a Slezsko. Privilegia aristokracie omezoval i jinak, takže velkou oblibu u nich neměl. Zejména ne v Uhrách, kde byla místní nobilita velmi citlivá na své výsady a proto v Uhrách zavládlo po jeho smrti neskrývané nadšení. Zrušil též většinu mužských i ženských klášterů v monarchii, a to téměř plošně, bez ohledu na to, jakou plnili ekonomickou, vzdělávací nebo zdravotnickou funkci. Není jeho plnou zásluhou, že v řadě těchto objektů spíše až jeho následníci zřídili civilní i vojenské špitály, z nichž mnohé trvají dodnes.

Někteří obrozenečtí hurá-vlastenci mnohdy rádi zapomínali na fakt, že ve svých snahách o co nejvyšší míru unifikace všech součástí monarchie vyvíjel snahy na potlačování kulturních a historických tradic jednotlivých zemí a národů a důrazně trval na tom, aby jediným úředním jazykem byla němčina, takže vlastně posiloval germanizační tendence jak v Uhrách, tak ve slovanských zemích. Jím vyvrcholil tzv. osvícenský absolutismus a za jeho nástupců, bratra Leopolda II. (1747-1790-1792) a synovce Františka I.(1768-1792-1835) postupně odezníval.

JCKV Josef II. zemřel ve Vídni 20.2.1790. Názory na něho, jak výše uvedeno, mohou být různé. Nelze mu však upřít, že po vojenské stránce dokončil vytlačení Osmanů (Turků) do bezpečné vzdálenosti na Balkán. Svými reformami pak vytvořil dostatečně účinnou prevenci proti šíření myšlenek francouzské revoluce po roce 1789.

Závěrem.

Oba tyto značně rozdílné a tedy i rozdílně hodnocené panovníky připomínám v těchto dnech při příležitosti výročí jejich únorových skonů. Ferdinand II. odešel před 375 lety, Josef II. před 222 lety. Doby a události, na kterých se podíleli, jsou stále častým předmětem různých odborných i běžných diskuzí a z každého z nich lze získat určitá ponaučení i pro dnešek. Žádného z nich nelze ocejchovat jednoznačně. Zatím co Ferdinand II. může být přes všechny své zápory vnímán i objektivně kladně, pak zase Josef II., přes všechny své populární klady, může být vnímán i značně záporně. Záleží jen na nás, z jakého úhlu a za jakého světla si budeme chtít jejich četné portréty prohlížet…

POZNÁMKA:  Data za jmény v závorkách znamenají (narození-nástup vlády-úmrtí).

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno

Zdroj ilustrací: Čornej P.,Lockerová J., Major P.: " Panovníci českých zemí." Fragment, Praha 1992, str. 47 a 52.