Byl jsem loni, byl jsem letos, za rok půjdu, a na tebe, králi Karle, myslet budu…

 

Reportáž o zážitcích z Audience u císaře a krále Karla I. r. 2015 podává Miroslav Pauřík

 

Již před časem jsem v několika reportážích zdůrazňoval, že není jednoduché zamýšlet se okamžitě nad mnohými prožitky nad vícedenními akcemi, vše vstřebat, zanalyzovat, udělat reportáž z více než několik stovek fotografií včetně článku i s patřičným výstupem. Pro dnešek se tedy zaměřím pouze na sumarizaci prožitků a o dalších závěrech budu později  referovat.

 

Jako titulek jsem zvolil obměnu nápěvku moravské písně, která nakonec i v celkovém smyslu vyjádřila myšlenku, že každý rok těchto slavností přitahuje, je zajímavý, a nakonec při troše dobré vůle slučuje a podněcuje k dalším setkáním na podobných podnicích.

 

Privátně vzato i přes důrazné pozvání na úzkou rodinnou oslavu kulatých narozenin mé kmotřenky jsem si dodržel svůj osobní závazek, vrátit se opět „do Brandýsa“. Přiznám se – těšil jsem se na mnoho, hlavně na to, co se mi opět nepodařilo ku mé smůle… Tím mám na mysli především jít se pomodlit k Palladiu Země české a vyfotit se s motlitbou u ostatku posledního krále českého a markraběte moravského etc. bl. Karla Habsbursko-Lotrinského, vidět kostel, u kterého byl zavražděn svatý Václav…jenže všechno bylo…. opět jinak…. 

 

Začněme však od začátku…

 

PROLOG

 

Již počátku roku jsem upozorňoval několik svých moravských kamarádů na akci „Brandejs 2015“ – nebudu jmenovat, nicméně čtyři přislíbivší odřekli – Cestovné tam i zpět mohlo být o víc než o dvě třetiny nižší, jak je nabízí české dráhy. 

 

Je to škoda, jelikož sólo zájem a sóloaktivita je zpravidla drahá. Mě i kamaráda Jirky (MVDr. Čížka) stála přeprava každého z Moravského Slovácka na jedenáct stovek i se spaním na dvě noci. Ovšem strava, suvenýry a mnoho dalších výdajů nepočítám. Každý utrácí jinak a těžce se hledá univerzální model kolik celkový špás bude stát.   

 

DEN PRVNÍ

 

Vyjeli jsme v ideální čas – mezi 12. a 13. hodinou s některými vynucenými zastávkami (oprava hodinek v Kyjově a Slavkově, které jsem stejně nakonec nemohl nosit, jelikož mě krátce po příjezdu praskla stěžejka, dále vynucené zastávky pánů „v letech“, stejně jako nutnost protáhnout si trochu pokroucené a ztuhlé tělo. Dálnice byla nepřeplněná, a tak jsme jeli, „co to dá…“ – a přijeli jsme – akorát…

 

Kolem půl šesté jsme již tradičně parkovali „u Kulaté báby“ a šli obhlédnout situaci. Tedy přes zámecký park, kde již četnictvo mělo zavřený krám a tak nezbývalo nic lepšího, jak se podívat po kamarádech z četnictva v čele s vachmajstrem Láďou Vystrčilem a po pětatřicátnících v čele s Janíčkem Drnéčkem, jak jsem si jej familiérně pojmenoval. A tak cestou podvečerním „Brandejsem“, jsme mihli italskou restauraci, kdy čiperný ptáček Čížek připomínal spíše nažraného havrana a já supějící lokomotivu.

 

„Jsou tady!“ zavolal Jirka přes ulici a mě došlo, že objevil první squadru – dobře známé k.u.k. polní četnictvo s Andym a vysloužilci z Rakovníka. A tak jsem se přesunul do „Saloonu“. Po ochutnávce Holby, Svijan, a přípitku na zdraví všem Jirkům přilétla spojka s informací, že jsme očekáváni v Záložně. 

 

Záložna je ubytovnou i restaurací, preferovanou pětatřicátníky „ze z Plzně“ pro dobré pivo a skvělou kuchyň. A tak jsme se postupně přesunuli jinam.

 

„Ahóóój!!!“ zaburácelo na celou hospodu při radostném setkání Moraváků s Plzeňáky kolem deváté večerní. Posléze přišel zakrátko i zbytek a neodpustil jsem si narážku na chudáka Ládi Vystrčila, kdy jsem jej pozdravil poněkud jízlivě:“ Nazdar Potiorku…“ (Narážka ne jeho účinkování na rekonstrukci sarajevského atentátu v Brně začátkem loňského léta.

 

„Někdo musí být ten špatnej…“ zavrčel Láďa , nespokojen nejen zápornou rolí, od níž neuběhl ani rok, ale i rozladěností nad faktem, že si je nucen sednout do nekuřácké sekce. Ostatně netrvalo to dlouho a všichni přátelé jsme  seděli u třech sražených stolů…

 

Vedle rozpravy jsem „hodil do placu“ své dva „Pamětníky“, čímž mám na mysli Setkávání s Blahoslaveným a Liechtensteiny, které skutečně vzbudily pro mě více než příjemnou pozornost, slova uznání a pochvaly, včetně bedlivě sledujících a cenzurujících četníků. Přiznám se – hladilo mě u srdce, když mi jeden ze čtenářů řekl: „ Míro mě běhal mráz po zádech, jak jsem tvé věci četl…“, nebo: „…Míro já to chci taky ať to stojí co to stojí. Kde se to dá koupit?“. A tak nastalo radostné vysvětlování, že jde pouze o moji prezentační podobu sbírky materiálu pro určité tema, které jsem tvořil, sbíral jinde, fotil atd. A těšilo mě, že jsem něco podobného udělal dobře, a že to budí zájem.

 

Po dvanácté jsme se vypravili do hajan. Stoupání do třetího patra a předchozí procházka s plnou polní měla za následek ztráty všeho, co je spojeno s příjemným usínáním, a tak došlo k tomu nejkrásnějšímu, co podobné akce v pozadí umožňují – a tím jsou vzájemné rozhovory o monarchismu i jeho rozvoji u nás, hledání společných cest, v duchu francjosefovského „VIRIBUS UNITIS“ mezi lidmi „mit unsere Blut“. Tedy s naší krví…

 

Tyto rozhovory jsou mimořádně prospěšné, utužující a navíc nabízejí osobité kouzlo, jež nenabídne žádný sněm, žádná výroční schůze ani režírované setkání s jakýmkoliv programem. Je spontánní, navazuje se řada cenných přátelství a postupně začíná sjednocovat ty, kterým není myšlenka návratu krále na český trůn cizí. Přiznejme si však, že jde o běh na několik generací, přesto však jedním z nosných hesel může být možná zarchaizované „Návrat ke tradicím“. Jde skutečně  cestu, která je po staletí zavedená a překotné události XX. stol. nejen v Evropě, ale na celém světě násilně změnily systém a pořadí hodnot.

 

Řada hesel (známých i méně známých) je rozpracovatelných, zajímavých, a mohou být pojítkem. Mezi politickými i nepolitickými subjekty, mezi zájmovými spolky, muzejní, výtvarnou, literární, filosofickou i akademickou elitou. A stále společný zájem.

 

Těžké myšlenky, těžší práce a nejtěžší – jít společnou cestou. A tyto myšlenky bylo nutno nechat si projít od čtvrté hodiny ranní již v soukromí.

 

DEN DRUHÝ

 

Po ranním ceremoniálu, který absolvuje většina civilizovaných, „slovačiska“ a „Rakovníci“ začali za křiku pávů sondovat vůně, linoucí se z parku a hledat pověstnou brněnskou polní pekárnu komisárku. Neúspěšně. Nepřijeli. A zklamání. A tak prvním zájmem bylo hledání něčeho teplého do žaludku. Taková dršťkovka, zelňačka nebo česnečka po ránu, to je věc!!!

 

Počasí bylo více než přívětivé, sluníčko se usmívalo, hřálo, lákavě šimralo pod nosem a v mém případě svádělo k bujarému kýchání připomínajícího exploze granátů, o zvucích doprovodných ani nemluvě!!! Obrannou pozici jsem zvolil v hospodě „Koruna“ pod ochranou královského pivovaru Krušovice. Se zájmem i úsměvem jsem si poslechl názory i kritiky místních. Bylo příjemným zjištěním, že i do „paluší“ nechodí jen plno blbů, ale i lidé, kteří o svém městě a jeho historii něco  vědí. Ihned kritiky skončily, když jsem prohlásil, že se na slavnost vláčíme přes 400 km ze Slovácka a jako přihlášku jsem rozlil sodovčák. Chutnal. Cizím!!!

 

Cestou zpět bylo možno opět prohlédnout si veterány – tedy auta stojící opět v aleji nově vysazených pokřtěných stromů. A tak jsem si u „Podivena“ vzpomněl i na sv. Václava, jemuž tento služebník sloužil a jenž byl prohlášen za blahoslaveného.  

 

V 11 hodin byl zahájen tradiční nástup vojenských historických jednotek ze zemí Koruny české i ze zahraničí, organizovaný npr. Milanem Šilerem ze 14. dragounského regimentu a  pod komandem npr.  28.pluku Praha Michala Herese a  s hudebním doprovodem Ústřední hudby Armády ČR dirigované mjr. Patrikem Spinkem.

 

Vyslechli jsme projevy dr. Milana Nováka, JCKV Gabriely von Habsburg-Lothringen, sestry následníka trůnu, starosty Brandýsa arm. gen. V. Picka. Ten také s npr. Heresem vykonal přehlídku nastoupených jednotek.  Při té příležitosti proběhlo i dekorování zasloužilých JCKV princeznou Gabrielou, mezi nimiž byl i kastelán Petr Enc, vyznamenaný za péči o válečné hroby, jak mi sdělil PhDr. M.Novák

 

Závěr patřil císařské hymně Zachovej nám Hospodine a hymně české republiky.

Následoval tradiční pochod jednotek do Staré Boleslavi, kde byla vysluhována Audienční mše u Palladia země české s relikvií bl. Císaře a krále Karla I. Rakouského za účasti členů Arcidomu, Jeho Excelence velvyslance Rakouska hraběte Trauttmansdorffa, příslušníků české šlechty hraběnky Kerssenbrockové a hraběte Mensdof-Pouilly a dlaších osobností. Mši celebroval J.Ex. Mons. Giuseppe Leanza, apoštolský nuncius v ČR, zazněla Messe in G, D Franze Schuberta. Mše, rovněž již tradičně, byla ukončena zpěvem celé císařské hymny (všech šest slok) v doprovodu varhan.

 

Vzhledem k nemožnosti dostat se do Staré Boleslavi jinak jak pěšky (autobusy jsou odkloněny z titulu uzavírky silnice a mostu) jsem zůstal v areálu zámku, kde k mému uspokojení (určitě i dalších) bylo možno zhlédnout šikovnost uměleckého kováře, barokní tance umělecké skupiny, podstatně větší množství stánků, jak loni, nabízející nejen pití, ale i mnoho pokrmů, v nichž dominovala tradiční klasika – guláše, pečínky na ohni, polévky, trdelníky, pagáče a bůhví co ještě…

 

Opětovně se objevil i pražský odznakář s výrobou vyznamenání a odznaků. Měl jsem štěstí – vhodnou velikost císařského orla do klopy saka jsem kupoval jako poslední.

 

Že nastává „lásky čas“, vydařené a teplé počasí rozparádilo i zámeckého páva, jehož hlasité volání pávic budilo již od ranních hodin. V zahradě Na valech poté velké skupiny přihlížejících vesele trápily své fotoaparáty ve snaze pořídit si co nejlepší snímek. A zvídavé kozénky zvědavě pokukovaly po každém, kdo se jen přiblížil k plotu.  

 

A jelikož už bylo cítit únavu, tak jsem se přesunul ke „staré vojně“ Andymu, který konal službu u vchodu do parku, rozdávajíc upomínkové brožury na letošní audienci, ochotně se fotícíms každým, kdo chtěl, salutujícím vyšším šaržím a bedlivě hlídajícím Winterhilfe, resp. soudek s dobrovolným vstupným. (Bylo by zajímavé vidět, kolik se vybralo, protože za dobu konzumace jednoho piva do sudu přistálo poměrně hodně stovek.

 

Akce byla doprovázena výstavou v Rudolfinské chodbě zámku „Toskánsko v Brandýse, z rodinného archivu toskánských Habsburků v Národním archivu ČR“. Pozornost si určitě zaslouží i nově instalovaná Brandýská katovna, do které jsem se opět nedostal, jelikož byla zavřena a na návštěvu je nutno hlásit se předem, jak mi bylo sděleno pracovnicemi zámku.

Odpolední vojensko – historický program byl věnován rekonstrukci bitvy o Brandýs r. 1632 na autentických místech zámecké zahrady.

 

„Tak ještě k četníkům, poslední foto, a do osvěžovny“, pomyslel jsem si, a vyrazil na místo plánovaného setkání se svým doprovodem, který však nedorazil. S pětatřicátníky jsme na noc přišli kolem půlnoci, kde nás na nádvoří očekával věčně usměvavý Honza Drnek s kastelánem Encem. S notnou dávkou překvapení jsme sledovali vyprávění o „osvobození“ v pětačtyřicátém a následném postoji některých současných kulturně – osvětových pracovníků a věřte mi – bylo nám z toho špatně… Večerní více než hodinovou debatu zaslechl i můj doprovod, který nakonec přišel taky, načež sdělil, že stejně jako mě, jej zradilo tělo a využil pohostinství zámku.

 

Den byl zakončen večerním Audienčním koncertem z děl W. A. Mozarta, J. Haydna, A. Dvořáka (jeho Biblické písně v nezvyklém podání altového hlasu byly velkým zážitkem) a Mendelsohna-Bartoldyho v chrámu Nanebevstoupení PM ve Staré Boleslavi.

 

DEN TŘETÍ

 

pro mě začal zjištěním, že ležím v pokoji sám a můj milý doprovod už běhá čile po parku. Ti čilejší se v Brandýse účastnili tradiční mše, kde nechyběla ani princezna Gabriela a princ Georg z toskánské větve. Po ukončení jim slavnostní špalír dělal i MVDr. Čížek, Jirka Šubert, Jarda Konečný a další. Já si ovšem dělal starosti o sbalení svých „pěti švestek“.

 

Všechno jednou začíná, všechno jednou končí. Loučili jsme se srdečně, Brandýs znamenal nejenom utužení přátelství, ale i tentokrát něco navíc v pozadí, na čemž se dá bezpochyby nadále stavět.

 

Odjeli jsme tradičně k jedenácté hodině, přičemž v 15 hodin nás již vítalo slunné Slovácko. 

 

EPILOG

 

Audience byla již tradičně dokonale připravena, i přes nižší rozpočet než v minulosti. Byla projevem chápání  naší vlastní historie v  dobách před rokem 1918. Pro mne osobně byla opět velkým posílením přítomnost  tolika  milovníků skutečné české historie, přátel, vojáků a důstojníků z historických jednotek a velkého množství zaujatých návštěvníků…“ cituji jednoho z neuvedených autorů. Já zase musím konstatovat, že i když jsem si letos nesplnil vytyčené cíle, Audience 2015 mě opět jaksi naplnila. Pokud srovnávám rok minulý s letošním, jevil se mi bohatší obsazeností a využitím dobových projevů života, práce i zábavy „in natura“.

 

S politováním konstatuji mizivou účast Brňáků – možnosti přepravy určitě byly, volné místa taky. Naše uskupení zde má určitě možnost prezentovat se i v rámci této akce přednáškovou činností, jak jsme ji zahájili před více jak rokem v Brně a nepochybuji, že během let dalších se na zámku najdou i vhodné prostory. Zámek je totiž stále v rekonstrukci a veřejnosti přístupna je pouze jeho rekonstruovaná, přesto však bohatá část. 

 

A CO NA ÚPLNÝ ZÁVĚR ?

 

Vrátím se na první větu reportáže: „Byl jsem loni, byl jsem letos, za rok půjdu…“ A proč?

 

STOJÍ TO ZA TO!!!

 

A buďme za to vděčni a přejme si, aby tato brandýská tradice ještě dlóóóuho neskončila…