300. výročí dvou poněkud opomíjených habsburských císařů a králů

Když se u nás řekne císař a král Josef II., tak je hned téměř každému absolventu základní školy jasné, že je řeč o známém reformátorovi, který si u lidu prostého vydobyl možná lepší popularitu, než si ve skutečnosti zasloužil. Ale jen málokoho napadne, položit si otázku „A kdo byl vlastně ten Josef I.?“

Prvorozený syn císaře a krále Leopolda I. (vládl 1658–1705) se narodil 26. 7. 1678 ve Vídni, v době kdy jeho otec měl plnou hlavu válek s Turky. Ti se klamně domnívali,  že je habsburská monarchie stále vyčerpaná třicetiletou válkou a obnovili tlak do střední Evropy. Císařskému korunnímu princi Josefovi  bylo pouhých pět let, když obrovská turecká armáda oblehla Vídeň. Hrdinní obránci hlavního města však vytrvali v odporu a vytvořili tak podmínky k protiútoku říšské a polské armády, která Osmany 12. 9. 1683 u hradeb metropole rozdrtila a během následných dvou desetiletí je systematicky zatlačila za dolní Dunaj.

Turci prostě nedokázali pochopit, jak výrazně evropské vojenství na základě zkušeností z třicetileté války pokročilo, zatímco to jejich ustrnulo na formě z přelomu 16. a 17. století.

Mohlo by se tedy zdát, že v Evropě došlo k uklidnění, ale nebylo tomu tak. Roku 1700 zemřel poslední král ze španělské větve Habsburků, již dost dědičně poznamenaný Karel II. Na uvolněný španělský trůn a jeho zámořské državy si okamžitě začal brousit zuby francouzský král Ludvík XIV. Bourbonský. Začal nový dlouhodobý konflikt, nazvaný Válka o dědictví španělské (1701–1713).

Roku 1690 byl Josef I., teprve 12letý, zvolený římským králem a již jako 9letý se stal dědičným králem uherským. Jeho osobní příprava k panování se však teprve rozvíjela. Vysoce inteligentní mladý král studoval politiku, ekonomii, hudbu, teologii, filosofii, historii, architekturu, výtvarná umění a další obory. K vojenství však příliš neinklinoval. Ani nemusel. Od toho měl císařský dvůr geniálního vojevůdce, prince Evžena Savojského (1663–1736). Především humanitní vědní obory zapřičinily jeho mnohem realističtější pohled na vývoj evropské politiky. Dále k tomu zjevně napomohla i samotná politická a vojenská realita, kdy jeho mnohem konzervativnější císařský otec musel akceptovat fakt politického a vojenského spojenectví katolické habsburské monarchie s protestantskými monarchiemi Anglie a Nizozemí proti katolické Francii.

Císařství zdědil po svém otci roku 1705. Pokračoval ve válce o španělské dědictví, ale začal i s přípravou reforem státní správy, řízené ještě výrazněji školenými úředníky. Do dění v Království českém však již nestačil výrazněji zasáhnout, přestože dal zřejmý souhlas, aby čeští kancléři Jan Václav Vratislav, hrabě z Mitrovic, a Václav Norbert, hrabě Kinský, začali pracovat na reformě Obnoveného zřízení zemského z let 1627 a 1628. Nestačil ukončit ani dobře rozehranou válečnou partii s Francií a 17. 4. 1711 podlehl ve Vídni epidemii neštovic. Vládl tedy pouhých šest let, příliš krátkých na to, aby svými činy mohl vstoupit do hlubšího historického povědomí.

Jeho mladší bratr Karel se se narodil ve Vídni 1. 10. 1685. Ani jeho otec, císař Leopold, ani bratr Josef a vlastně ani on sám nepočítal s tím, že by mohl vládnout jako císař. I nad rakouskou linií Habsburků se začala stahovat mračna vymření po meči, když Josef I. nestačil zplodit mužského následníka a sám zemřel tak brzy, že uvolnil trůn mladšímu Karlovi. Přesto mu byl trůn předurčen otcem, a to španělský, když bylo zřejmé, že Karel II. Španělský děti mít nebude, měl po jeho smrti nastoupit jako Karel III. Již z toho důvodu procházel konzervativní katolickou výchovou, vedenou jezuity. Když začala válka o dědictví španělské, bylo mu 16 let, ale rozhodl se o určený trůn bojovat. Dvakrát se zmocnil Madridu, dvakrát odtud byl Francouzi vytlačen. Podporu nacházel především v Katalánsku, vůči Francii nepřátelsky naladěném.

Roku 1711 se de facto s posledním vydechnutím císaře Josefa I. stal jeho nástupcem a musel Španělsko opustit. Legitimizace nástupnictví proběhla tak řečeno urychleným řízením, kdy 12.10. byl formálně zvolen římským králem a již 22. 12. korunován císařem, aniž by se kvůli tomu musel obtěžovat do Říma.

Je zcela logické, že i pak pokračoval ve válce s Francií, ale Anglie a Nizozemí se začaly obávat přílišného vlivu Habsburků, kdyby došlo ke spojení císařské a španělské královské koruny a tak výrazně polevily ve svých spojeneckých závazcích. Přestože válku Habsburci vyhráli, na španělský trůn vlivem politiky při mírovém jednání v Utrechtu dosedl francouzský Bourbon a tato dynastie tam vládne dodnes. Určitou kompenzací bylo pro Habsburky získání Španělského Nizozemí, tedy dnešní Belgie, Milánska, Neapolska, Sardinie a později i Sicílie.

Vojska uvolněná z francouzské fronty byla obratem nasazena k stupňování tlaku na Turky, kteří byli vytlačeni z Banátu, severního Srbska a části Valašska (toho rumunského). Nový císař si byl dobře vědom toho, že je posledním mužským Habsburkem a se svou ženou, císařovnou Alžbětou Kristinou Brunšvickou, se usilovně snažil zplodit mužského potomka. Proto na jednání tajné rady 19. 4. 1713 nechal vyhlásit zákon, známý jako Pragmatická sankce. Jeho smyslem bylo umožnit následnictví i dcerám a jejich přednostně mužským potomkům, a to s právem na všechny držené koruny. Roku 1716 se sice syn narodil, ale nepřežil první rok života. Císař Karel VI. pak musel diplomatickými prostředky u evropských velmocí získat uznání Pragmatické sankce. Habsburci tak museli podstoupit Španělsku Sicílii a Neapolsko, Francii Lotrinsko a Anglie dosáhla zrušení konkurenční rakouské Východoindické společnosti.

Pro nejstarší žijící dceru, Marii Terezii (1717–1780), vybral jako manžela vévodu Františka Štěpána Lotrinského. Nešlo o příliš významného panovníka, ale byl to právě proto mistrně mazaný tah. Při realizaci Pragmatické sankce přes tuto pozdější nadmíru schopnou panovnici se k rakouskému dědictví nemohla dostat žádná významná dynastie a tím vlastně ohrozit existenci posthabsburského soustátí. Marii Terezii tím odkázal i hromadu pozdějších politických a vojenských problémů, zejména  s Pruskem, Francií a Bavorskem.

Zejména v posledním desetiletí svého života se Karel VI. věnoval především svým koníčkům, jako byl lov, (zajížděl i na zámek v Brandýse nad Labem), péče o rozvoj barokní architektury nejen v rakouských zemích, ale i v Království českém, byl schopným a plodným hudebním skladatelem a dirigentem. Panoval v odlišných podmínkách, než jeho velcí stejnojmenní předchůdci, zejména Karel IV. a Karel V., ale rozhodně jim ostudu neudělal. Zemřel ve věku 55 let v letním sídle La Favorita u Vídně dne 20. 10. 1740.

 Předposlednímu a poslednímu skutečnému Habsburkovi na trůnech českých králů a moravských markrabat není u nás věnována žádná přehnaná publicita. Tak jak byl mnohdy až cíleně potlačován poloviční přemyslovský původ Karla IV. Lucemburského po přeslici, tak byl pak ve stejném období a stejně účelově potlačován původ Josefa II. Habsbursko-Lotrinského a jeho nástupců zase naopak po meči, tedy lotrinský. A to jenom proto, aby se zdůraznila trvalá kontinuita habsburských „utlačovatelů“ našich národů od roku 1526 do roku 1918. Dnes už si však můžeme oprávněně a otevřeně říci, jak velká propagandisticko-historická pitomost to byla a dosud je!

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno