Třetí tematická středa Sdružení monarchistů

Ve středu 17. dubna 2013 se konalo zatím třetí tematické setkání, tentokrát s názvem Josef II. Habsbursko-Lotrinský a Morava. Hlavní slovo k tématu měl Jan Schránilec, s koreferátem pokračoval Dr. L. Šubert. Téma večera přivedlo do prostor na brněnské Staré radnici celkem 18 zájemců, což znamenalo, že místnost byla téměř zaplněná.

Oba přednášející se zhostili svých úkolů dobře, zejména dr. Šubert se zjevně cítí při takové činnosti jako ryba ve vodě. Hovořil natolik podrobně a zajímavě, že nešlo o pouhý koreferát, ale spíš o další přednášku. Po hlavních proslovech došlo i na živou diskusi. Jakkoliv si někteří spletli data  událostí – sto let sem, sto let tam – vše se s pomocí jiných uvedlo na pravou míru. 

Z hlavního tématu bych zmínil typickou problematiku, a to snahu Josefa II. o racionální řízení říše, což si vyžadovalo i jednotný úřední jazyk. Tím se přirozeně stala němčina, ale zaznělo, že nešlo o nějakou cílenou germanizaci jiných etnik. Například císař sám hovořil několika jazyky národů říše, i česky. Jinak je známo, že Marie Terezie prý zastávala názor, že čeština je jakýmsi anachronicky řečeno esperantem slovanských jazyků. A počátky výuky českého jazyka ve Vídni se datují již k 7. říjnu 1775, kdy c. k. studijní dvorní komise jmenovala Moravana Josefa Valentina Zlobického prvním učitelem češtiny na tamní universitě (proti tomu na Karlově universitě se učila až v roce 1793). Na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě byla čeština zavedena jako povinný předmět roku 1851. Z toho vyplývá poněkud jiný pohled než typický národovecký, který předvádí monarchii jako zlého národního utlačovatele. Národní vývoj ve střední Evropě se ovšem v 19. století dostal do rozporu s tímto pojetím, když za hlavní národní identitu začal považovat především rodný jazyk. Pojetí státního národa se v zemích monarchie neuplatnilo. Proč? Na to není snadná odpověď. Jisté je, že ani etnická a jazyková rozdílnost zásadní překážkou nejsou. Je věcí historiků, sociologů a filosofů, aby vysvětlili, proč třeba ve Švýcarsku ano, v Čechách a na Moravě ne.

Přednášející se zabývali i problémem rakousko-uherského dualismu. Bylo řečeno, že pokud by se v té době uplatnil požadavek trialismu, zřejmě by veškeré tyto snahy jako přílišné padly, kdežto pouhý dualismus u císaře prošel. Také ovšem zaznělo, že staročeši vedli politiku pouhých obstrukcí vůči říšské radě, prostě že tématem tehdejší české politiky bylo spíš Národní divadlo než nějaké vyšší politické cíle. K tomu bych jen dodal, že staročeský program přece žádal i národní rovnoprávnost a autonomii, Palacký 1865 vydal spis Idea státu rakouského, kde zdůvodňoval nezbytnost federalizace monarchie. Obstrukce v říšské radě byly reakcí na drtivou německou převahu. Není to tedy jen vina nějaké české nedokonalosti. S dualismem v českomoravské společnosti spokojenost nebyla, korunovační klenoty byly sice 1867 převezeny z Vídně do Prahy a císař slíbil korunovaci, což ovšem nesplnil. K tomu lze ovšem ještě poznamenat, že zatímco mnoho šlechty a inteligence Čech a Moravy po Bílé hoře prostě exodem zmizelo a tak snadno je nebylo možno nahradit, Maďaři takový problém neměli. V jejich čele stála početná národní šlechta s majetky, mocí i starými právy a byli pro Vídeň jinými partnery než naši obrozenci, většinou původem z lidu. Vyšší společnost byla vesměs německého kulturního, společenského i ekonomického rázu.

Závěrem lze tematickou středu zhodnotit jako zdařilé, dobře navštívené setkání a můžeme doufat, že tato tematika přinese další pohledy do historie i s vazbami na současnost a najde si další posluchače.

Z. S. Krejčí

Sdružení monarchistů, Brno