1150 let působení duchovního i světského odkazu svatých Cyrila a Metoděje

Úvodem

Svatí věrozvěstové Konstantin a Metoděj dorazili na Velkou Moravu někdy z jara roku 863. Původně byla výročí jejich příchodu připomínána ke dni 14. února a pravoslavní křesťané si ho připomínají 24. května. Datum 5. července prosadil u papeže Pia IX. arcibiskup olomoucký a metropolita moravský Bedřich z Fürstenberka roku 1863 u příležitosti 1000. výročí dané události. Tak se daný den stal národním svátkem především římsko-katolických Moravanů, ale také Čechů, Slováků a Chorvatů. Důvodem k tomu byl fakt, že pod tlakem prohusitsky orientovaných českých obrozenců na 6. července připadly oslavy výročí smrti Jana Husa a bylo třeba působnost této zejména v Čechách stále výrazněji veřejně připomínané události nějakým způsobem oslabit.

Za posledních 23 let svobodných možností si toto jubileum připomínat nejen při národních mších na Velehradě, ale všude kde je k tomu vůle a podmínky, se osudy obou soluňských bratří, Řeků s dílem slovanské krve, staly dostatečně známými nejen díky výuce na školách všech stupňů, ale též díky celé řadě dalších církevních i světských společenských osvětových aktivit. Vesměs pozitivně v tomto směru dnes působí také všechna dostupná masmédia. Proto je zbytečné na těchto stránkách znovu jen opakovat všechna již známá historická fakta.

Především je třeba se začít zamýšlet nad tím, čím nás dodnes odkaz myšlenek obou hlavních křesťanských slovanských věrozvěstů a jejich doby oslovuje a do jaké míry nám ona lhůta 1150 let, kterou nám dali k pochopení, dostačuje k tomu, abychom se řádně poučili.

1. V čem zřejmě spočívá smysl jejich duchovního odkazu

V nejobecnějším smyslu slova je třeba vycházet z faktu, že šířili křesťanství v těch oblastech, kam dosud neproniklo vůbec, nebo bylo hlásáno cizími kněžími v jazycích, kterým staří Slované nerozuměli a o nové víře, vytlačující pradávné duchovní zvyky a obyčeje si mohli dělat jen dílčí představu z nových bohoslužebných ceremoniálů a při nich používaných symbolů. Křížů s tělem umučeného Spasitele, z mešních rouch celebrujících kněží, vůně kadidla a podobně. V našem prostředí muselo zcela hluboce na urozence i prostý lid zapůsobit, že k bohoslužbám již nestačily volné přírodní prostory posvátných hájů, posvátných stromů či pramenů čisté vody, nebo sochy hrůzu nahánějících pohanských božstev. Bylo třeba stavět nejdříve dřevěné, v centrech pak i kamenné svatostánky, tedy kostely a chrámy. Také mnohem společensky výrazněji se začala prosazovat specifická vrstva kněží, tedy duchovních šiřitelů nového náboženství s přísně a přesně stanovenou hierarchií prostých kazatelů, farářů, prelátů, biskupů, arcibiskupů a kardinálů, jimž všem vévodil římský biskup, tedy papež.

To vše s sebou neslo i nové kulturní trendy a taktéž trendy politické. Vyšší klérus stále více ovlivňoval politická rozhodnutí vládnoucích knížat a králů a ti zase zpětně o církev a novou víru opírali svou panovnickou moc vůči celé mase poddaných. A ti se museli naučit nové víře rozumět, aby se jí mohli uvědoměle podrobit. Nesrozumitelná kázání východofranských kněží, kteří latinsky, řecky a hebrejsky předváděli prosťáčkům svou učenost, se k nelibosti i velkomoravských velmožů a panovníka míjela účinkem. Lidé si poslušně vyslechli Slovo Boží, kterému nerozuměli a mnohdy ještě týž den se utíkali pro duchovní útěchu k utajeně zachovalým pohanským modlám.

Když v roce 862 poselstvo vyslané do Konstantinopole mocným velkomoravským panovníkem Rostislavem (846–870) předneslo jeho žádost a císař Michael III. na doporučení svých rádců vybral pro moravskou misi mnichy Konstantina, zvaného Filosof (827–869)a jeho staršího bratra Metoděje, zkušeného diplomata, oba nejprve zaváhali. Životní zkušenost z byzantské vlasti i předchozích misí jim velela, nepřijmout úkol bez náležité přípravy. I z tohoto jejich postoje vyplývá poučení pro dnešek. Práce kvapná, málo platná. Oba bratři hovořili ve slovanském světě dobře srozumitelnou staroslověnštinou, jejíž výraznější stopy jsou dodnes patrné u východoslovanských národů, ale to nestačilo. Fonetickou formu produkce lidských hlasivek bylo třeba převést do písemné formy a najít pro to odpovídající formu znaků. Přestože to byl úkol nelehký, Konstantin se toho jako zkušený lingvista zhostil svou hlaholicí úspěšně. Znal totiž celou řadu jazyků, majících i písemnou podobu a z tohoto konceptu vycházel.

Vytvořit písmo, bylo základním předpokladem k tomu, aby s jeho pomocí mohly být do srozumitelného jazyka překládány i náboženské texty, počínaje biblí a jednotlivými evangelii jejího Nového zákona. I s tím začali dřív, než dorazili na jaře roku 863 na Velkou Moravu. Součástí jejich misijního „programu“ totiž bylo nejen osobní kázání v několika největších velkomoravských střediscích, což by možná zvládli sami, ale též výuka a výchova celého nového kněžského sboru, a to nejen hned, ale i v příštích generacích. A to se bez písemností nemohlo obejít.

Výsledkem jejich činnosti pak bylo masové pokřesťanšťování obyvatel Velké Moravy, což záhy pochopili i moudří papežové té doby, tedy především Hadrián II., který po Konstantinově brilantní obhajobě smyslu samostatného liturgického jazyka pro Slovany, staroslověnštinu roku 868 uznal za plnoprávnou a také jeho nástupce Jan VIII., který v tomto duchu pokračoval. Díky tomu, mohl někdy po roce 880 1. moravský a panonský arcibiskup Metoděj (813–885) pokřtít i prvního doložitelného českého Přemyslovce, knížete Bořivoje I. a jeho ženu, dnes již svatořečenou Ludmilu. Část českých velmožů se sice nechala pokřtít Franky v Řezně, ale pro masové šíření křesťanství v Čechách měla hlavní zásluhu Morava.

2. Světský, především morální odkaz

Jak Konstantin, který až na sklonku života přijal v římském klášteře řeholní jméno Cyril, tak i jeho starší bratr Metoděj, což bylo rovněž řeholní jméno, původně se jmenoval Michael, zasvětili šíření křesťanské víry celý svůj život. To ovšem neznamená, že by nevnímali běžný život světský se všemi jeho úskalími. Měli pro to i základní rodinné předpoklady. Narodili se v rodině předního soluňského hodnostáře Byzantského císařství a osobně pak také nahlédli do světa vysoké státní politiky. Již tehdy špinavé natolik, že když pochopili, že proti jejím intrikám nic nezmůžou, raději se uchýlili do kláštera. Tím vyjádřili svůj pasivně resistenční postoj vůči tehdejší moci, která díky jejich schopnostem měla zájem o jejich služby. Klášterní zdi opustili teprve tehdy, když jim velkomoravská duchovní mise nabídla možnost opustit byzantské prostředí. To ovšem neznamená, že by neměli v lásce svou vlast jako takovou a určitě se jim do neznáma neodcházelo lehce.

K jejich vysoké morálce patří i fakt, že ač byli vysvěceni na řecko-katolické kněze, tak svůj veřejně prospěšný život dožili v prostředí římsko-katolickém. Konstantin-Cyril jako mnich v římském klášteře, Metoděj coby Římem dosazený moravsko-panonský arcibiskup na Moravě. To znamená, že vnímali křesťanskou víru universálně a nerozlišovali, zda slouží Bohu i lidem v ornátu ortodoxním, nebo katolickém. O to více pak muselo především Metoděje trápit, když byl nucen vzdorovat zlobě a nepochopení nového papeže, Hadriána III. a zejména kněžím typu Franky a panovníkem Svatoplukem dosazeného nitranského biskupa Wichinga a jeho straníka, kněze Jana z Benátek. Této trojici a dalším zřejmě nevadilo, že Blízkým východem se jako lavina šíří expanze islámu. Snad to dokonce i vítali jako příležitost, zbavit se cizíma rukama nevěrců pro západní církev nebezpečného konkurenta v církvi východní. Rovněž tak asi nepochopili, že Velkomoravská říše může jak po stránce světské, tak po stránce duchovní hrát potřebnou roli nezbytného mostu mezi Východem a Západem a tvořit tak strategickou zálohu 1. výzvy, bude-li některý z obou směrů ohrožen.

Zřejmě to nechápal ani velkomoravský, jinak velmi schopný panovník Svatopluk (870–894). Nejprve povolal zpět svým předchůdcem Rostislavem vyhnané francké kněze v čele s Wichingem a po Metodějově smrti vyhnal slovanské kněze. Lze se domnívat, že tím položil základy k hluboké vnitřní krizi, kterou jeho syn Mojmír II. (894–907) nezvládl a která spolu s vpády Maďarů a dnes již prokázanými živelními pohromami na Moravě počátkem 10. století způsobila zánik Velké Moravy. Morava se na téměř 100 let ponořila do temnot zapomnění, ze kterých začala vycházet až počátkem 11. století, ale již zcela závislá nejprve na polské, později české nadvládě, která trvá dodnes.

Závěrem

Tak stačilo těch 1150 let od začátku působení svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje k dostatečnému poučení především Moravanů, Čechů a Slováků? Odpověď zní jednoznačně: Nestačilo! Nejen s jménem Božím na rtech, ale často i svatých Cyrila a Metoděje se dál dějí v zájmu jakési imaginární vyšší světské moci věci zdravému lidskému rozumu těžko pochopitelné a odporující:

– ve státním měřítku převládají napříč celým parlamentním politickým spektrem úzké partajní zájmy nad zájmy státu a národů v něm žijících, což jen dokazuje současná vládní krize. Místo aby byla ustavena nikoli přechodná, ale trvalá vláda odborníků a politické strany soutěžily v tom, která jí vytvoří lepší podmínky k široce veřejně akceptovatelné činnosti, je veden boj o mocenská koryta pro různé partajní odborné neumětele, kteří téměř systematicky vhánějí stát do náruče moci levicových ateistů. A přiznání rovnocenné samosprávy Moravě jako matce křesťanské civilizace na teritoriu dávných historických korunních zemí Velké Moravy či Českého království je stále v nedohlednu...

– ani sami Moravané nejsou jednotní. Místo aby spojili své síly a um k získání vytoužené samosprávy v rámci společného státu formou obnovení historického zemského zřízení, tak jsou nuceni vzdorovat snahám různých nezodpovědných rozbíječů, pro něž je boj o podobu moravské vlajky důležitější než vytvoření legitimního orgánu, který by legislativně reálně schválil její konečný a odborně posouzený návrh. Poučnou pověst o Svatoplukových prutech ani tady zřejmě někteří „hurá patrioti“ vůbec nepochopili.

— a jednotní nejsou ani monarchisté, protože nemají k dispozici politickou stranu, která by dokázala funkčně reagovat na současnou politickou situaci a alespoň volebně ji využít ke svému reálnému zviditelnění. Chybí jí promyšlený, profesionální politický program a tak se utápí v planých debatách, kdo bude legitimním králem, namísto toho, aby k tomu jakémukoli adeptovi vytvářeli u veřejnosti akceptovatelné podmínky. Navíc pražské monarchistické vedení nějaké zemské uspořádání pro Moravu a jejího markraběte rovněž vůbec nezajímá...

Zpracoval:

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů, o. s.