Slova P. Antona Kasana na pouti NJ v Novém Veselí

Úvod mše svaté:… Vítám vás všechny doma, v kostele jsme vždycky všichni doma. Co všechno můžeme do této poutě zahrnout? Je květen, nejkrásnější měsíc roku – začínáme ho dělníkem Josefem – myslíme na práci, aby jí byl dostatek, aby vaše děti, vnoučata měly práci, za to je třeba se modlit, nemyslet, že se to zařídí samo. Pak sedmdesát let od druhé světové války – prosíme Královnu míru, aby byl  pokoj a mír. Den matek – abyste byly dobré matky, aby vaše dcery byly dobré matky, co všechno můžeme v tomto nejkrásnějším měsíci roku do této bohoslužby zahrnout – aby se dostalo vám, vašim rodinám, vaší diecézi.  Litujme svých hříchů...

Promluva: Určitě jste si v tom vašem oběžníku přečetli, kdo jsem, co dělám a co říkám. Také víte, že je dnes Panny Marie Fatimské – fatimský den. Jako mariánští ctitelé jste u mnohokrát slyšeli o Lucii, Hyacintě, Františkovi – kdy to, jak to bylo, co P. Maria od nás žádá. Dnes bych chtěl – působím v Boršicích, mám na starosti poutní místo sv. Klimentek, mnozí putujete na Velehrad – do kolébky naší víry a já dnes sem za vámi – tak bychom to dnes propojili. Hora sv. Klimenta je jedním z nejstarších poutních míst v Česku, Slovensku, Polsku, protože tam učedníci postavili jeden z prvních kostelíků, tam přinesli ostatky sv. Klimenta, skrze které u papeže pochodili. Tam učedníci pokračovali v díle, tam chodili lidé na první poutě. Každé poutní místo je významné, ale víte, které je nejvýznamnější? Jedno dítě to řeklo krásně: „Náš kostel.“ Co z toho, že budete chodit na všechna mariánská místa nebo platit drahé zájezdy, když do vlastního kostela nebudete chodit pravidelně a nebudete k tomu vést své děti. A na toto se chci teď zaměřit. Představme si svaté Cyrila a Metoděje, jak k nám přišli ze Soluně. Úplně jiný jazyk, jiná kultura, jiné myšlení, jiné zvyky, jiné vlastnosti. A přece přišli k nám Slovanům, vcítili se do naší mentality.  Představte si – jsem Slovák, z Oravy – pořád plný kostel, všichni zbožní – a přijdu sem, před šestnácti lety a začal bych zde vykládat všem – u nás je to tak a proč tomu tak není? To ne, taky jsem se vcítil. Víte proč se mně to podařilo? Protože jsem zde byl dva roky na vojně – u Olomouce. Když jsem tam hrával na varhany, v Konicích, tak mi ti věřící přirostli k srdci. Říkal jsem si, kdybych byl jednou knězem, šel bych sem. A už jsem zde šestnáct let.  Toto si asi řekli i svatí Cyril a Metoděj.  Oni se do nás vcítili.  Byzantská říše byla vyspělá – i po duchovní stránce. Vcítili se, učili se jazyk, milovali nás. Neutekli, když přišly těžkosti. Oni byli po svatém Pavlovi jedni z největších idealistů. Představte si – Pavel, z jakéhosi Zapadákova, z Palestiny – přinesl víru až do impéria, do Říma. Plný ideálů, ničeho se nebál. To samé Cyril a Metoděj – věří ideálu – naučíme ten lid písmu, dáme jim písmo, aby mohli ve svém jazyce číst, aby se mohli ve svém jazyce modlit. A oni to dokázali. 

Teď si to obraťme k nám. Když máme v diecézi sčítání lidí v kostelích, tak to upadá – je jich míň a míň lidí. Víte proč?  Protože jsme ztratili ideály – ideály sv. Pavla, sv. Cyrila a sv. Metoděje. Jako bychom nad tím národem mávli rukou – i nad svými dětmi. Když se vás ve zpovědi zeptám – a co děti, tak odpovíte: „To už nejde otče, ještě ministrovali, teď už nic, víte jaká je doba.“ – Nejste zbabělci? Kde se poděly ideály – u nás kněží, u vás? Mám maminku, tak jak jste vy. Přesně.  Tak jako vy (ukazuje na poutnici před ambonem) – máte osmdesát čtyři ne? Moje mamka má taky tolik, jsem z osmi dětí. Mamka má respekt. Když se jí něco nelíbí, okamžitě nám to dá najevo. A vy jste ztratili kolikrát respekt. Vy se bojíte, že vás hodí do domova? Nebo čeho se bojíte? Proč se bojíte vlastních dětí? Respekt. Představme si svatou Moniku. To nebylo, tak jak vy, že můžete sednout na vlak nebo na autobus, a zajet za svým děckem. Ona – jak se dostala z Kartága – za svým synem Augustinem, do Říma? Kolikrát ji poslal pryč. A ona zase do toho velkoměsta, smutná, s pláčem – a tak to dělala 17 roků. Mohla zůstat doma, v Kartágu a modlit se. Ale ona chodila za svým synem – sedmnáct let. Dvě věci vám chci poradit – nejen modlitba, ale chodit za svými dětmi.  Vy se jich bojíte, bojíte se jim něco říct. Nebojte se, když to řekneš s úsměvem a s láskou, a vyhodí tě jedněmi dveřmi, běž druhými.  A dělej to sedmnáct roků. Nestačí se jen modlit. Když přišel kardinál Trochta, mučedník, z diecéze o mnoho horší než jsme my – z litoměřické, k papeži – zeptal se ho: „Jak se vám tam daří?“ – „Otče nám již zůstává jen se modlit.“ – Papež mu řekl: „Modlitba není jen nic jiného, modlitba je obrovská síla.“ Ale je třeba i chodit. Co z toho, že budeš chodit na každé poutní místo a chodit pro útěchu k P. Marii? Ty musíš chodit za svými dětmi. A tak změníme tuto vlast. Když zemřete, kdo tu zůstane? Vy musíte zabrat, nejen my kněží. Všichni musíme zabrat, dokud tu jsme. Toto neříkám jen vám, ale i svým věřícím. Důležité je, abyste vy starší chodili stále do kostela a stále někde chodili. Neuzavírali se. Představím si svoji mamku. Každý den chodí do kostela – to je samozřejmé. Ale také chodí ke kapličce, ke kříži, pořád chodí. Ne jak blázen, který neví kam. Ale ona pořád chodí – mohou si podle ní lidé řídit hodinky – paní Kasanová, teď půjde ke kapličce. Úplně mě dorazila, když odcházím z domu, tak jedeme za tatínkem na hřbitov. A ona říká: „Ještě mě zavez dolů, ke svatému Janu Nepomuskému, k jeho soše.“  – „Mami, i tam chodíte?“ – „Aby si nevyzradil zpovedné tajemstvo se chodím modliť.“ Potom jsem ještě několik kilometrů plakal dojetím z vlastní mamky. Vaše děti vám to nedají najevo, ale jsou z vás dojaté. Víte, když do rodné dědiny dojedu, nejdřív jsem vždycky lehce zaklepal a ona otevřela, teď už špatně slyší, tak musím pořádně tlouct. Ale když pomyslím, že jednou neotevře, protože už zde nebude – to je těžké. Toto i vaše děti tak cítí, možná trucují, možná se tváří, že vás nechtějí – „Dej mně pokoj mami, to je můj život!“ – Ale oni dlouho trucovat nebudou. Žádná modlitba nevyjde nazmar, ale ani vaše upřímné domlouvání svým dětem. Není potřeba moc domlouvat: „Víš, že jsou Vánoce, chodils kdysi ke zpovědi, tak běž zase.“ nebo „Běž do kostela, co z toho máš, že nechodíš? Proč pohrdáš tím, co jsme tě s taťkou učili?“ Když jsem byl v televizi, v Poště pro tebe u Ester Janečkové, tak ona mi říká – „Mě se posmívali ve škole – proč chodíš do kostela, co z toho máš, když ten Bůh ani není – a já jsem jim řekla: No nic, když není, tak není. Ale co vy budete dělat, až zjistíte, že Bůh je. Co pak budete dělat, když jste se mu posmívali?“ 

A tak je to třeba říkat – rozumným způsobem – vlastním dětem. Co z toho máš, když nejdeš. Často připomínat, nebát se svých vlastních dětí. To jsou vaše děti. Vás se jednou Pán Bůh zeptá: „Kde máš svoje děti?“ To se vás skutečně zeptá.  Tak jako mne se zeptá: „Kde máš ty ovečky, které jsem ti svěřil?“ Dobře vám radím – tak na to choďte. 

Modlitba, chodit za nimi, nečekat, že oni budou chodit za mnou. Chodit za nimi. To je velice důležité. Věřte, nic nevyjde nikdy nazmar. Ani modlitba, ani to vaše chození. Kdo by chtěl toto víc probrat může se informovat u svých kněží nebo u mě. 

Když jsem takto mluvil, mluvím jako před smrtí – protože ještě před dvěma týdny jsem ležel na JIP po infarktu. Takže vím, o čem mluvím. Tyto dva týdny to ze sebe ještě více sypu, aby to lidé pochopili. Víte, že nejen vy starší, ale i my mladší nevíme dne ani hodiny. Čím dříve to pochopíme, že dokud tu jsme – víte dělám občas adorace s důchodci, mými farníky – a kdyby jich tam došlo dvacet, tak nevím co bych jim provedl. Oni musí dojít všichni. Každý dostane osobně pozvánku. Potom to s nimi probírám, jako s vámi. Když všichni zabereme ve farnosti, víte jak to potom funguje? To vám neubývají lidi, spíš přibývají. Jenže my jsme přestali být nadšení, přestali jsme být plní ideálů. To je ta chyba. Asi to Pán Bůh chtěl, abych ještě žil a toto vám zde vykládal, když mě lékaři pustili. Budu se o to stále snažit. Dokud žiji, tak jako moje mamka. Ona mě stále překvapuje. Pořád něčím jiným – tak jako naposled svatým Janem Nepomuckým. Stále překvapujte své děti. Nejen svým schováváním se, báním se, až strachem. Víte jedna slovenská písnička říká: „S tebou, babičko, má týden sedm nedělí.“ Když k tobě přijdu – je mně tak dobře, u tebe je neděle. Toto udělejte, aby vašim dětem a vnoučatům u vás bylo dobře. Aby babičce zářila radost z očí. Je to babička spokojená, vyrovnaná. To děcko, i když trucuje, když povyroste nebo zestárne – ono si na vás vzpomene a ty kostely nebudou vůbec prázdné – věřte tomu.  To oni si vás nahradí. V této naději chci zakončit toto kázání, když toto zkusíme, to co jsem říkal – vy to děláte, ale já chci víc, abychom to dělali všichni. Tak věřte, že si děti i vnoučata – když teď trucují – jednou přestanou. Protože oni budou vidět – rodiče tak pěkně žijí, babička s dědečkem pěkně žijí – ta víra cosi má v sobě. A já jsem tím tak pohrdal. Kdyby maminka žila, já bych jí řekl, ať se nezlobí. Věřte tomu, to přijde. Odevzdejte to matce Boží, Panně Marii a věřte, že zázraky se dějí nejen na poutních místech. Panno Maria udělej – i skrze mé modlitby, mé domlouvání, můj úsměv, můj vnitřní pokoj – vypros jim milost obrácení. Amen. 

(Převzato ze Zpravodaje Nový Jeruzalém č. 6/2015)