VELCÍ ŘEZNÍCI VELKÝCH JATEK VELKÉ VÁLKY

Úvodem

Na jaře roku 1916 začíná třetí etapa Velké války 1914–1918, nazvaná historiky „Velká jatka“. Jde o logickou vývojovou návaznost na dvě předchozí období, tedy „Válku iluzí“ (1914) a „Slepé uličky“ (1915). Ona „Velká jatka“ vrcholí v létě roku 1917. Jde o obsáhlé období, takže dáme přednost zohlednění hlavních operací na Západní frontě, na Východní frontě a na Italské frontě. Hlavními aktéry na jatkách jsou řezníci, v tomto případě prezentovaní britskými, francouzskými, italskými a ruskými generály na straně Dohody a především německými generály na straně Ústředních mocností. 

Ad 1. Západní fronta ve Francii a Belgii

Němci zřejmě první pochopili, že nic neřešící poziční, zákopová válka vyčerpává nejen vojska na frontě, ale taky státní kasu a tak se náčelník Generálního štábu, generál Erich von Falkenhayn (1861–1922), rozhodl pro návrat k ofenzivní strategii. Jejím smyslem zaútočit se značnou místní převahou na opevněný úsek francouzské fronty u Verdunu, dobýt zde hlavní pevnosti, přilákat sem francouzské zálohy a pak udeřit nejkratším směrem, z jiného úseku, na Paříž a jejím dobytím rozhodnout válku.

a. Bitva u Verdunu 21. 2.–18. 12. 1916

Německý útok byl veden tak, aby kombinací masivní palby dělostřelectva, kulometů i pušek pobil co nejvíc Francouzů a přiměl je k zasazení strategických záloh. V březnu a do začátku dubna Němci postoupili do prohnuté obranné linie, ale prolomit se ji nepodařilo. Během dubna byly odraženy francouzské protiútoky. V květnu a červnu byly Němci dobyty pevnosti Vaux a Douaumont, ale Němci se vyčerpali a pevnost Souville již v červenci nedobyli. V srpnu Francouzi zahájili protiofenzivu dobytím města Fleury a do konce října dobyli zpět všechny body získané německou ofenzivou. V listopadu byly dobyty zpět pevnosti Vaux a Douaumont, ale během prosince se vyčerpala i francouzská ofenziva. Na každé straně padlo přes 3/4 milionu vojáků, naprosto zbytečně. Falkenhayn byl vystřídán dvojicí maršál Paul von Hindenburg (1847–1934) a generál Erich Ludendorff (1856–1937) a na francouzské straně vystřídal útočného generála Roberta Georgese Nivelleho (1856–1924) obranný stratég, generál Henri Philippe Pétain (1856–1951).

b. Bitva na řece Sommě 24. 6.–19.11. 1916

U Verdunu zle tísnění Francouzi požádali Brity o provedení odlehčovací ofenzivy, kterou naplánovalo britské velení, v čele s generálem sirem Douglasem Haigem (1861–1928). Již 24. června začala sáhodlouhá britská dělostřelecká příprava, před kterou se Němci ukryli v hlubokých vydřevených krytech a podzemních pevnostech. Ty nedokázaly zničit ani britské mohutné minové podkopy, ani dělostřelba.

Dne 1. 7. britské a přidělené posilové francouzské divize zahájily pěší útok. Střed a levé křídlo však byly 10. června zastaveny německou obranou a tak muselo zastavit i pravé křídlo. V pásmu širokém osm km padlo hned 1. dne 20.000 britských vojáků. Němci byli nuceni od Verdunu přisunout těžké dělostřelectvo a britské ztráty narůstaly. Přesto Haig hnal zarputile Brity do opakovaných útoků i v srpnu a září.

Poslední pokus o průlom byl proveden od září do listopadu v bitvě na řece Ancre. Velitel britské 4. armády, generál sir Henry Seymour Rawlinson se snažil mírnit Haigovu bezohlednou agresivitu a tím se zasloužil o částečné snížení britských ztrát. Celkkově byly ztráty na Sommě obdobné, jako u Verdunu.

c. Ofenziva u Chemin des Dames 16. 3.–23. 10. 1917

Francouzi využili stažení vyčerpaných Němců na tzv. Hindenburgovu linii během března a 2. 4. zahájili ofenzivu od jihu k severu, s cílem překročit stejnojmennou silnici Ch des D. nad řekou Aisne. Byl veden 19 divizemi francouzské 5. a 6. armády. Dne 17.4. se do útoku u Remeše připojila i 4. armáda. Útok za velkých ztrát ztroskotal, což zcela francouzská vojska demoralizovalo a některé prapory se vzbouřily, což proběhlo u 58 divizí ze 112. Francouzskému velení se je podařilo eliminovat až koncem října.

Třetí bitva u Yper je sice také hodně krvavá, ale díky průběhu v 2. pol. roku 1917 již patří do závěrečné etapy Velké války.

Ad 2. Východní fronta v Rusku – všeobecná charakteristika

Ohromné prostory od Baltu po Černé moře umožňovaly zejména kvalitní německé armádě soustavně zatlačovat ruské síly k Východu. V rychlejším postupu Němcům často bránily jen neúměrně dlouhé komunikační, zásobovací linie.

a. Brusilovova ofenziva 4. 6.–10. 8. 1916

Ruský generál Alexej Alexejevič Brusilov (1853–1926) byl bezesporu nejlepším ruským vojevůdcem dané války. Jako velitel Jihozápadního frontu, tvořeného 7., 8., 9. a 11. armádou zahájil rozsáhlou ofenzivu proti našim rakousko-uherským armádám a byl ve strategickém souladu s dohodovými ofenzivami na Západní frontě. Velmi to ulehčilo těžce zkoušeným Italům. Během tří dnů byla rakousko-uherská 4. armáda zatlačena až za řeku Stryj a u Lucka získali Rusové rozsáhlé předmostí. V Bukovině dobyly ruské armády 7. a 9., město Černovice, bráněné R-U 7. armádou. Na pravém ruském křídle se však nepodařilo prolomit obranu R-U a německých vojsk. Také 4. r.-u. armáda u Lucka zvýšila míru odporu a do srpna zde Brusilov postupně vyčerpal své zálohy. V ofenzivě pokračoval nejen přes odpor našich armád, ale především pro nedostatky v plynulém zásobování a proto, že by si odkryl pravé křídlo. 

Podařilo se mu přimět Rumuny ke vstupu do války, ale během roku 1916 se s nimi rázně vypořádali Němci, pod osobním Falkenhaynovým velením. Po tzv. únorové ruské revoluci roku 1917 sice ještě Rusko pokračovalo ve válce po boku Dohody, ale ofenzivní činnost Kerenského vojsk byla jen velmi sporadická. Bývalou carskou armádu začal ničit vnitřní republikánský rozklad.

Ad 3. Italská fronta v roce 1916 a 1. pol. roku 1917

Zatím co se fronta na rakousko-italských hranicích v Tyrolsku stabilizovala, na frontě severozápadně od Terstu, tedy na řece Soči, se Italové, pod velením generála Luigiho, hraběte Cadorny (1850–1928) snažila ze všech sil prorazit k Terstu. Ve sledovaném období zde proběhly následující ofenzivy:

– 15. 2.–17. 3. 1916 – 5. bitva na řece Soči – malý úspěch Italů.

– 6.–17.8. 1916 – 6. bitva na Soči – italský postup a obsazení Gorice.

–14.–18. 9. 1916 – 7. bitva na Soči + 9.–12. 10. 1916 – 8. bitva na Soči – menší územní italské zisky.

– 31. 10.–4.11. 1916 – 9. bitva na Soči – zanedbatelné výsledky pro Italy.

– 12. 5.–8. 6. 1917 – 10. bitva na Soči – malý úspěch Italů. Na přelomu srpna a září proběhla bitva 11., a od října do listopadu pak 12.

Italové byli zahnáni k řece Piavě, kde v roce 1918 válka vyvrcholila. V Tridentsku mají Rakušané dílčí úspěch u Asiaga na přelomu května a června 1916. v červnu 1917 naopak zaútočí se slabými výsledky Italové u Tridentu.

Závěrem

Z výše uvedeného lze vyvodit hned nějkolik závěrů a poučení:

– řada i jinak dobrých generálů obou stran si nedokázala zvyknout na překotný technický vývoj ve vybavení armád a přizpůsobit tomu jak strategii, tak i operační umění a taktiku. S inovacemi tohoto typu přicházeli spíše řadoví vojáci, poddůstojníci a důstojníci od čety po divizi. Především byly na minimum zkráceny pauzy mezi dělostřeleckou přípravou a útokem pěchoty. Dělostřelecká příprava plynule přecházela v přímou palebnou podporu.

– většině válčících generálů by mohl jít příkladem jak nový rakousko-uherský panovník, císař a král Karel I. Rakouský (1887–1922), tak i maršál Josef Václav Radecký, hrabě z Radče ( 1766–1858). Oba totiž pochopili úzkou vzájemnou souvislost mezi kvalitním výcvikem velitelů a mužstva – vysokou úrovní materiálního zabezpečení vojsk – strategického sepětí mezi frontou a zápolím – a ohleduplným, k vlastním vojákům především, vedením války. Všechny tyto faktory mají s postupně narůstající ničivostí válek, přímý vliv na její příznivý průběh a úspěšný výsledek.

– z toho všeho plyne poučení, že dnes, kdy je lidská civilizace ohrožována politickými a náboženskými uskupeními, zbavenými všech morálních zábran, se kterými nelze vést válku podél pravidelných frontových linií, ale tzv. asymetrickou formou, nabývá toto vše na významu ještě důrazněji, než kdy dříve. Největších úspěchů, zejména v epoše novověku, dosahovali ti vojevůdci, kteří dobře znali vojenské dějiny a dokázali jejich poučení aplikovat do své činnosti. Stejně tak měli, mají a budou mít úspěch ti politici, kteří dobře znají politické dějiny a ekonomové, kteří se správně orientují v ekonomických dějinách...

Zpracoval:

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno, z. s.