Teze k tématu k V.tematické středě : "400.výročí vzniku a 370.výročí ukončení třicetileté války 1618-1648..."

"400. VÝROĆÍ VZNIKU  A  370.VÝROĆÍ UKONČENÍ TŘICETILETÉ VÁLKY  - aneb jiráskovská dogmata versus objektivní historická realita."

Úvodem.

     V květnu si naše veřejnost připomene 400.výročí vzniku Třicetileté války a v říjnu nebo listopadu bude připomínáno 370.výročí jejího ukončení. Oba časové mezníky patří mezi "osmičková mysteria" a lze tedy očekávat i značnou medializaci. Že půjde o výrazné protihabsburské a asi i protikatolické

přístupy je víc než pravděpodobné. Černá clona a tupý úhel náhledu jsou dány nepřetržitým masírováním veřejného vědomí od roku 1918, v podstatě po dnešek. Objektivizovaným přístupům moc sluchu dopřáváno nebude, zejména v masmédiích. Pokusme se tedy alespoň my o zachování realistického a objektivního přístupu k hodnocení tohoto nejvýš složitého historického období.

Ad 1) Příčiny vzniku II. stavovského povstání, jeho průběh a proč se stalo 1.periodou Třicetileté války.

      Jirásek a daným dobám poplatní historikové i učitelé dějepisu často zužují celý problém na vyhrocení sporu mezi katolíky a reformovanými. Ano, tento faktor zde byl, ale jen jako prvotní zjevná barva dvou předmětů, majících své další osobité charakteristické rysy, umocněné vnějšími vlivy. České

korunní země, jako součást habsburské říše měly svá specifika a utrakvistickou reformní dvousetletou tradici. Religiozita rozdělovala nejen duchovenstvo, ale i panstvo, rytíře, měšťany a poddané. Panující vrstvy se dožadovaly podílu na světské moci, zákonitě na úkor opačných konfesí. Augsburský mír z roku

1555 přišel se zásadou : cuius regio, eius religio - koho vláda, toho víra. Tuto zásadu v našich korunních zemích nebylo možné uplatnit, protože moc drželi habsburští katoličtí panovníci, přičemž v Čechách se k reformním církvím (hlavně luteránům) hlásilo 90 % obyvatel, na Moravě pak 80 % především k Jednotě bratrské. Další rozpor byl politicko-ekonomicko-sociální a spočíval v tom, že císař Rudolf II. (vládl 1576-1612) a zvláště pak jeho následovníci Matyáš (1612-1619), Ferdinand II. (1619-1637) a Ferdinand III. (1637-1657), uplatňovali centralistický způsob vlády, prostřednictvím státní, byrokratické správy, což omezovalo práva všech tří světských stavů – panského, rytířského a městského. Zejména šlechta si neuvědomovala, že týž systém prakticky aplikuje na svých panstvích, vůči poddaným. Bystřejší část aristokracie se brzy propracovala k logice uvedeného principu a začala ho v praxi uplatňovat

souběžně s panovníkem.  Aby to šlo snáz, tak s ním srovnala krok i nábožensky a už počátkem 17.století řada příslušníků reformovaných rodů konvertovala ke katolictví, čímž si otevřela cestu k postupu ve společenské a mocenské hierarchii. Patří sem například Karel kníže Liechtenstein, Albrecht z Valdštejna, Vilém Slavata a řada dalších.

   První a druhé desetiletí 17.století pro Moravu znamenalo hledání a nalezení svého místa v rámci království. Císař a král Rudolf II. se o Moravu příliš nezajímal, české stavy ho dostatečně zaměstnávaly svými specifickými požadavky a zájmy. Morava měla své vlastní zájmy, protože musela čelit gradaci

centralistických, přesněji pragocentrických tendencí v činnosti České dvorské kanceláře. Na Moravě, či ve vztahu k ní se tou dobou vyprofilovaly dvě výrazné osobnosti, velmi odlišné, a přesto osobně přátelské. Olomouckým biskupem a kardinálem se roku 1599 stal František kníže Dietrichstein (1570-1636) a hlava reformované šlechty, Karel Starší ze Žerotína (1564-1636). Ten zjevně pochopil smysl centralizačního úsilí Habsburků a byl jim politicky loajální. Oběma byl bližší, nejen geograficky, mladší Rudolfův bratr Matyáš a jeho konfederační snahy o sepětí Rakous, Uher a Českého království, včetně Moravy. Matyáš s Rakušany a Moravany roku 1608 vytáhl tento trend podpořit do Prahy i vojensky. Češi se nejen nepřidali, ale podepřeli Rudolfa a tím si zajistili roku 1609 jeho Majestát o náboženských svobodách, ale pouze pro ně. Náboženské poměry na Moravě byly velmi tolerantní, i díky tomu, že zde měla radikální katolická tzv. Španělská strana mnohem menší vliv a Dietrichstein i Žerotín dokázali krotit vášně diplomaticky. Morava proto na jaře 1618 neměla žádný bezprostřední důvod podpořit českou rebelii a zůstala neutrální.

     Napětí mezi katolíky a reformovanými však postupně narůstalo, a to nejen v našich korunních zemích. Vytvořilo se hned několik ohnisek možného válečného konfliktu. 

1) Dědictví po 26.3.1609 zesnulém vévodovi Janu Vilémovi z Jülichu, Bergu a Kléve. Dědické tahanice trvaly do 14.11.1614, kdy je ukončila tzv. Xantenská smlouva. První dvě části připadly katolickému falckraběti  Neuburgovi, Kléve protestantskému braniborskému kurfiřtovi Janu Zikmundovi z Hohenzollernu. 

2) GRADIŠKA - pevnost chránící říšský jadranský přístav Terst. Zde měli základnu i chorvatští piráti uskoci (utečenci před Turky). Škodili zejména benátské lodní dopravě, a tak Benátčané pevnost oblehli. Plukovník ve službách Ferdinanda Štýrského, Albrecht z Valdštejna, obleženým dopravil zásoby a hrozil konflikt mezi císařem a Benátkami. 

3) VALTELLINA - malý alpský stát, jehož znepřátelené strany hledaly pomoc u zahraničních náboženských souvěrců. Až v září 1620, po bitvě u Tirana, zvítězili katolíci. 

4)LIVONSKO - zájmové území katolického Polska a protestantského Švédska. Dlouhodobé vedlejší válčiště od roku 1598 přinejmenším do roku 1632. 

5) SEDMIHRADSKO. Knížectví na rozmezí Polska, Ukrajiny, Rumunska a Uher. Kalvinistické vévodství pod patronátem Turků. Vévoda Bethlen Gábor (*1580-1629) soupeřil s Habsburky o uherský trůn.

     Češi měli vcelku reálný pocit, že v roce 1612 nastoupivší císař Matyáš nedodržuje obsah článků Rudolfova Majestátu z r.1609. Taky nemohli strávit, že Matyáš přenesl sídlo do Vídně. Z ní měl blíž do obou svých království-Českého i Uherského. Moravanům tato situace spíš vyhovovala, než vadila. Přestože

to v Čechách stále politicky doutnalo, podpořili i Češi Matyášův návrh, aby se nástupným králem stal Ferdinand Štýrský, nesmlouvavý katolík. Dne 16.5. 1618 byl v Bratislavě zvolen uherským králem. Stejnou dobou se situace v Praze výrazně zradikalizovala, a to díky tomu, že v Hrobech u Teplic katolíci zbourali protestantský kostel a v Broumově ve Východních Čechách opat místního kláštera zakázal v protestantském kostele bohoslužby. Čeští stavovští předáci z toho vinili místodržící, jmenovitě Zdeňka  Popela z Lobkovic, Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. a Jaroslava Bořitu Smečanského z Martinic. Dne 22.5.1618 se největší radikálové sešli  v paláci Albrechta Jana Smiřického  na Menším městě. Byl tam i Jindřich Matyáš hrabě Thurn, Vilém Vchynský z Vchynic, Václav Vilém z Roupova,  Linhart Colona z Felsu,Václav Budovec z Budova, Pavel Kaplíř ze Sulevic, Pavel z Říčan, Vilém z Lobkovic a pravděpodobně i měšťan  Martin Fruwein z Podolí a Jáchym Ondřej hrabě Šlik. Usnesli se na radikálním řešení a hned 23.5.1618 vyrazili na hrad. Cestou se k nim přidávali další nespokojenci. Ve Dvorské kanceláři zastihli jen Adama z Valdštejna, Slavatu a Martinice. Zdeněk z Lobkovic přítomen nebyl. Po ostré výměně názorů byli svrženi Martinic se Slavatou do příkopu a za nimi slétl i písař Fabricius za nemístné protesty. Po 17 metrovém pádu spadli do hromady odpadků a smetí a utrpěli jen střední a lehká poranění. Ukryli se pak v Lobkovickém paláci. Paní Polyxena, manželka  Zdeňka Popela, je dorazivším defenestrátorům nevydala.  Ve  Vídni to bylo 27.5. vnímáno jako  otevřená vzpoura proti císaři. Stavové si zvolili 30 členné Direktorium, na čele s Václavem z Roupova a hned 2.6. byl vydán Dekret o vyhnání jezuitů, věznění katolíků,  jejich vyhánění a částečná konfiskace jejich majetku, a to za předchozí obecná příkoří. Z řady katolických kostelů se staly protestantské. Momentální vítěz diktoval podmínky.

     Přikročilo se též k verbování vojska a jmenování jeho velení. Nominálním velitelem, nikoli operačním, se stal Thurn.  Albrecht Jan Smiřický (1594-1618) sice stihl dát direktorům k dispozici část svého obrovitého  majetku, ale nestihl zaujmout nějaký vysoký politický post a zemřel, pravdopodobně na tyfus. I Vídeň začala zbrojit a vrchním polním (tedy operačním) velitelem se stal generál-nejvyšší lajtnant, Karel Bonaventura hrabě Buquoy (1571-1621). Císař Matyáš začal dostávat finanční pomoc od španělských Habsburků, konkrétně od krále Filipa III. (*1578-1621). Matyášům následník Ferdinand Štýrský odjel na Moravu a zde vyjednal neutralitu, umožňující však průchod císařských vojsk Moravou. To byl jeden z faktorů i výrazně nižších trestů pro Moravu po Bílé hoře. Stavové Horní a Dolní Lužice i Slezané Čechy podpořili i materiálně. Zahraničí zaujalo k české rebelii zvláštní vztah. Protestantská knížata i králové a katolická Francie z to faktu oslabení císaře měli radost, ale nelíbil se jim fakt, že šlo o vzpouru proti Bohem ustanovenému panovníkovi.Takže žádnou pomoc v podstatě zpočátku  neposkytli. Saský luteránský kurfiřt Jan Jiří  (1585-1656) povstání otevřeně odsoudil a později císaři vydal hraběte Jáchyma Šlika. V září se české i císařské vojsko setkalo u Kutné Hory, ale k bitvě nedošlo. Do listopadu 1618, než se vojska rozešla do  zimních kvartýrů, se Thurnovi podařilo vytlačit císařské generálů Buquoye a Dampierra z Čech a udělat menší nájezd do Rakous. Generál Arnošt, hrabě Mansfeld dobyl katolickou Plzeň.

     Přes zimu obě strany masivně verbovaly. Stavové postavili armádu 30.000 pěších, 11.500 jezdců a 12.000 zemské hotovosti. Vídeň získala 600.000 španělských zlatých. Císař Matyáš náhle 20.3.1619 zemřel a situace se rázem změnila. Nový císař, Ferdinand II., nevyhovoval ani protestantům v obou Rakousích a na Moravě se prodrali k moci radikálové Ladislava Velena ze Žerotína. Převrat na počátku května odstavil Karla Staršího ze Žerotína, i místodržícího  Ladislava Popela z Lobkovic a bylo rovněž ustaveno Direktorium 30 zástupců. Po 12 z řad pánů a rytířů, 6 měšťanů. Vzbouřili se však dva ze

tří zemských plukovníků. Jiřího z Náchoda nakonec zradil vlastní jezdecký pluk a vrátil se do Brna. Valdštejn svůj pěší pluk převedl k Vídni i s pokladnou s 96.000 zlatých. Plně stavům věrný byl jen jezdecký pluk pana Petra Sedlnického z Choltic. Thurn v červnu oblehl vídeňský Hofburg, čehož se snažili využít rakouští stavové a přimět císaře k ústupkům. Panovníka osvobodil nájezd Dampierrových kyrysníků. Dne 10.6.1619 v bitvě u Záblatí porazili Buquoyovi císařští Mansfelda, který se na víc jak rok stáhl zpět do Plzně. Nedařilo se ani stavovskému generálovi  hraběti z Hohenlohe a tak mu musel Thurn z Rakous přispěchat na pomoc. K 28.8.1619 obnovila vojenské aktivity Katolická Liga bavorského vévodu Maxmiliána ( 1573-1651), založená 10.6.1609. Obdobně začala být aktivní i Protestantská Unie, založená  14.5.1608 a vedená kurfiřtem  Falckým.  Středoevropský interní konflikt začal zvolna eskalovat. Není bez zajímavosti, že 28.8.1619 byl ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen císařem Ferdinand II.Štýrský, a to i hlasy rotestantrských kurfiřtů, včetně Fridricha Falckého (1596-1632), budoucího českého "zimního" krále. Naproti tomu  téměř  souběžně (31.7.) vytvořená protestantská konfederace v našich korunních zemích se nesetkala s žádným výraznějším zahraničním ohlasem. Ve dnech 26. a 27.8.1619 zvolen českým králem Fridrich Falcký. 

Operační situace nyní už  Královského českého vojska byla svízelná. Kníže Anhalt s hrabaty Thurnem a Hohenlohem příliš nespolupracoval, a tak se o 

zdar roku museli postarat Moravané.  V bitvě u Dolních Věstonic  5.8.1619 a v bitvě u Mikulova  16.8.1619 plukovníci Ladislav Velen a  Fridrich z Tiefenbachu porazili císařské vojsko generála Dampierra. Až do těsně pobělohorské doby moravské pluky jednoznačně převyšovaly české partnery organizovaností,  úrovní velení, pravidelností výplat i kázní.  V listopadu se císařští museli stáhnout k Vídni. Disponovali v polních vojscích zhruba 25.800 muži proti více jak 30.000 nepřátel, především Sedmihraďanů Gabriela Bethlena., kteří ovládli Horní Uhry (Slovensko). Do zimních kvartýrů vojska přešla  v dosažených prostorech.

     Politickou a vojenskou ranou pro protestantskou koalici bylo, že Bethlen Gábor 16.1.1620 uzavřel s císařem příměří, zřejmě pod dojmem listopadové porážky Jiřího Rákocziho od Poláků u Humenného. Dobytí Písku a Prachatic v závěru roku 1619 Mansfeldem bylo jen slabou náplastí na pokles aktivit a morálky královské armády. Dezerce kvůli nezaplacenému žoldu šly do tisíců mužů, zejména v uherských plucích.  Zatím co Liga dostala prostředky na zverbování dalších 21.000 pěších a 4.000 jezdců, sněm Unie se z Norimberka zmohl jen na prosby o pomoc do Nizozemí a Anglie. Císaři došel slib ze Španělska na dalších 30.000 vojáků. Převaha katolické koalice císaře, Ligy a Poláků začala být hrozivá. Na Krnovsko vpadli  Kleskowského lisovčíci, což přimělo vévodu Jana Jiřího Krnovského k návratu domů. Naproti tomu Benátky přestaly dočasně císaře ohrožovat a severoitalské státy ho podpořily.

Králi Fridrichovi poslal 500.000 zlatých král Kristián IV. a z Anglie dorazilo 2.400 mužů plukovníka Graye. Do září 1620 obě strany posilovaly a prováděly jen dílčí akce většinou mimo území Čech a Moravy.  Francie zprostředkovala příměří mezi katolickou Ligou a protestantskou Unií, načež unionisté posílili obranu Porýní a ligisté mohli vtrhnout do Čech, co se  13.9.1620 i stalo. Nominálním velitelem byl vévoda Maxmilián, operačním pak generál Jan Tserklas, hrabě Tilly(1559-1632). Když Bavoři procházeli kolem Plzně, Mansfeld proti nim nepodnikl nic. Císařští i Ligisté, sledováni po východní straně královskými, přitáhli k Rakovníku, kde katolíci čekali na opožděný trén. V drobných šarvátkách byl do stehna a přirození středně vážně zraněn maršál císařských, hrabě Buquoy. Valdštejn zatím s několika kompaniemi pěchoty (po 300 mužích) a kornetami jízdy (po 200 mužích) zpacifikoval Žatec a Louny a získal obrovskou kořist jen na výpalném. K 7.11. nejprve královští obsadili výhodnou pozici na návrší Bílé hory, čelem k jihozápadu. Do večera pak pod svahem zaujali pozice i katolíci, ale část armády dorazila až 8.11. dopoledne.

    Teprve kolem jedné hodiny odpolední stály oba protivníci sešikováni k bitvě. Protestantská armáda použila nizozemské šikování svých 21.000 mužů. Anhalt vytvořil 3 sledy, od obory Hvězda po svah nad Motolem. První a druhý sled  měly střídavě rozestavené kompanie pěchoty s přibližně 300 muži a kornety jízdy s přibližně 200 muži. Třetí sled tvořilo několik tisíc uherských jezdců. Uvnitř obory bylo nereálně umístěno na 1.800 pěšáků, jezdců a gardistů pod velením vévody Viléma Výmarského. V Kostelci nad Černými lesy zbytečně otálelo 8.000 sedmihradských jezdců a ani hrabě Mansfeld s několika tisící

muži nemínil opustit Plzeň. Mnoho důstojníků a vojáků zůstávalo též v pražských krčmách. Vojsko nedostalo dlužný žold, přesahující 1 a půl milionu zlatých.  Maxmiliánovi katoličtí spojenci měli 28.000 mužů ve španělských sestavách pěchotních tercií. Vzhledem k nevýhodnému postavení pod kopcem

vytvořili Tillyho Bavoři čtyřsledovou sestavu. (17.000). První sled smíšený,  druhý jezdecký, třetí smíšený a čtvrtý jezdecký, jako záloha bavorských rejtarů a Poláků. Buquoyovi císařští (11.000), zaujaly sestavu vpravo od  ligistů, ve třech sledech pěších tercií, s jezdeckými kompaniemi na křídlech. Protestanti i katolíci měli po 10 středních polních dělech.  Útok zahájil 1.sled císařských dvěma pěšími a dvěma jezdeckými pluky. Královské pluky útok odrazily, naznačily protiútok a začaly ustupovat, či dokonce utíkat.  Velitelé pluků, sledů a křídel začali ztrácet přehled. Porážce po půlhodině střetu zabránil útok zhruba 10 kornet mladého Anhalta, které prolomily dokonce 1. sled císařských a byli odraženi protiútokem pěchoty a jízdy 2.sledu. Anhaltovi pomohly moravské kornety pána Melichara z Budče. Maxmilián z Lichtenštejna postřehl náznak útoku uherské jízdy a poslal proti nim záložní Poláky, kteří je zahnali na útěk a pronásledovali až k Vltavě. Tilly zaútočil na pravé křídlo protestantů až v době, kdy levé bylo rozprášeno. Výstup do svahu zaplatili ligisté značnými ztrátami, ale i zde začala část pluků utíkat, kromě moravského pluku hraběte Jindřicha Šlika, podpořených částí rozprášených regimentů.

Zhruba trojnásobnou přesilou byl odpor Moravanů zlomen, hlavně Valonské pluky začaly pobíjet útvar uvnitř obory. Kolem 15.hodiny bylo rozhodnuto. Katolické ztráty byly vyčísleny na necelou tisícovku padlých, zraněných a nezvěstných. Královští přišli zhruba o dvojnásobek padlých, všechna děla a nemalý trén. Král Fridrich přerušil oběd s anglickými vyslanci, vyjel ke Strahovské bráně a tam se setkal s uprchlíky. Brzy mu Anhalt, Hohenlohe i Thurn potvrdili fakt porážky. Král s těhotnou královnou Alžbětou opustili hrad a přemístili se za Vltavu, na Staré město a přespali u primase  Valentina Kirchmayera. Snahu o vojenskou obranu Prahy a ozbrojení měšťanstva král odmítl a 9.11.1620 opustil Horskou branou město. Přes Nymburk a Náchod přešel 11.11.do Slezska. Zajatý mladý Alhalt byl později propuštěn, plukovník  Jindřich Šlik konvertoval a stal se císařským generálem a polním maršálem. Vítězové vstoupili na Malou stranu a Hradčany dopoledne, 9.11.1620. Vévoda Maxmilián dal Fridrichovi  8 hodin na to, aby se plnohodnotně zřekl trůnu. Plzeň vydal Mansfeld 26.3.1621. Některá města a hrady se držely dál a dobýval je Tilly. Poslední se vzdal Zvíkov, 28.7.1622.  Císařem stanovený komisař, Karel kníže Lichtenstein řídil vyšetřování stavovské rebelie, soudy, konfiskace a nakonec, 21.6.1621 i staroměstské popravy 27 vybraných viníků (3 páni, 8 rytířů a 16 měšťanů).  Tento akt je považován za ukončení II.stavovského povstání i celé tzv. České války.

2)  Periodizace 30leté války a skutečné faktory tvorby koalic.

      a) 2.fáze – Válka falcká 1621-1624.  Poražený český král Fridrich Falcký dál zůstával falckým knížetem a kurfiřtem i hlavou protestantské Unie. Protože byl kalvín, tak nenašel podporu saského kurfiřta, luterána Jana Jiřího. S podporou Anglie a Nizozemí byl nyní nucen s ostatními porýnskými unionisty bránit domovské území před Španěly podporovanou katolickou Ligou. Proběhlo několik větších bitev, které protestanti prohráli. 8.6.1622 bitva u Wimpfenu a 20.6. bitva u Höchstu skončily porážkou Arnošta Mansfelda a markraběte Báden-Durlacha. Dne 6.8.1623 v bitvě u Stadtlohnu Tilly porazil Kristiána Halberstadského. Důsledkem těchto porážek bylo, že císař Ferdinand II. zbavil falckraběte a vzdorokrále Fridricha titulu kurfiřta a přenesl ho na Maxmiliána Bavorského.  Čechy v té době byly uchráněny vojenských operací, ale na Moravě, zhruba po linii řeky Moravy působila spojená vojska knížete Jana Jiřího Krnovského, Gabriela Bethlena a vzbouřených Valachů. Císařský generál Caraffa se neosvědčil a zvrat nastal až zásahem novopečeného generála Valdštejna, který nepřítele z Moravy vyhnal.

      b) 3.fáze – Válka dánská 1625–1629.  Obhajobu protestantských zájmů na sebe převzal dánský král Kristián IV. (*1577-1648). V prvním roce války 

měli Dánové a Unionisté pod velením Mansfelda úspěch v severním Německu a dost poničili i luteránské Sasko. Následující rok už nastoupili s novými silami Tilly a Valdštejn. Dne 11.8.1626 u Dessavského mostu Valdštejn rozdrtil Mansfelda, který před ním ustupoval  Dolním a Horním Slezskem na Moravu a stačil obsadit některá města, např. Opavu. Při průchodu Moravskou bránou, vyvolal další povstání Valachů, vedených Václavem Bítovským z Bítova (asi 1580-27.3.1628). Valdštejn se dánskými posádkami nezdržoval a po odpočinku v Uherském Brodě vpadl za Mansfeldem na Slovensko. U Nových Zámků porazil Mansfelda i Sedmihraďany. Mansfeld při útěku do Benátek zemřel roku 1627 v Sarajevu. Valdštejn se přes Moravu vrátil do Slezska, přičemž území na pochodu čistil od Dánů a jejich spojenců. Valaši byli tvrdě potrestáni.  V dubnu-srpnu 1628 Valdštejn neúspěšně obléhal  hanzovní přístav Stralssund, zásobovaný po moři Švédy. Valdštejn lodě neměl, aby tomu zamezil. Částečně si napravil reputaci tím, že v bitvě u Wolgastu 22.8. 1628 porazil Dány. Tilly je pro změnu porazil už dřív, 27.8. 1626 u Lutteru.  V roce 1629 Valdštejn vyjednal v Lübecku velmi  pro císaře výhodný mír. Tyto vojenské úspěchy umožnili císaři Ferdinandovi tvrdě zakročit proti stavovskému systému tím, že zavedl Obnovené zřízení zemské 1627 pro Čechy a 1628   pro Moravu.  Ve Slezsku roku 1627 zajal Valdštejn Václava Bítovského z Bítova a na Litultovicích. Ten figuroval na císařskému seznamu moravských arcirebelů a navíc se zapletl do sporu s Valdštejnem ještě před válkou, kvůli nekšovskému dědictví spřízněných Víckovských. Nejvíc si však zavařil předsednictvím při soudu a umučení holešovického faráře Jana Sarkandera. Byl krutě mučen a 27.3.1628 v Brně před portálem Staré radnice sťat.

    c) 4.fáze – Válka švédská 1630-1635.  Válečným operacím předcházel v červenci a srpnu 1630 konaný Říšský sněm v Řezně. Katoličtí i protestantští kurfiřti, s tichou podporou Francie a pod vedením Maxmiliána Bavorského, podmínili volbu císařova syna Ferdinanda (III.) římským králem snížením armády na polovinu a odvoláním Valdštejna z vrchního velení. A to v době, kdy se  6.7.1630 vylodil ve Stralsundu a Wolgastu švédský král Gustav II.Adolf

(*1594-1632). Rychle ovládl Pomořany, Meklembursko a Šlesvicko-Holštýnsko a postupoval k jihu. Saského kurfiřta Jana Jiřího přinutil ke spojenectví.

V květnu 1631 Tilly dobyl a krutě poničil Magdeburg. Dne 7.8.1631 v bitvě u Werben Švéd porazil císařské. K 1.bitvě u Breitenfeldu došlo 17.9. 1631 a král Gustav II.Adolf v ní spolu se Sasy těžce porazili Tillyho. Císaři nezbylo než poníženě žádat Valdštejna o přijetí nového generalátu. Než se tak rozhodl, tak na sklonku roku Sasové generála Arnima, spolu s řadou emigrantů obsadili Prahu a většinu Čech. V bitvě u Nymburka 5.12.1631 exulant  Pavel Kaplíř porazil císařského generála Tiefenbacha (bratr moravského protestanta). Valdštejn na Moravě zformoval novou silnou armádu a během jara Čechy od Sasů vyčistil. Dne 15.4.1632  v bitvě na řece Lechu porazil Gustav II.Adolf Tillyho, který v bitvě padl. Švédi před postupujícím Valdštejnem ustoupili k Norimberku, kde si blízko sebe obě armády vybudovaly ležení a soutěžily kdo víc Bavorsko vydrancuje. Valdštejn se tak mstil Maxmiliánovi za Řezno.

Ve dnech 1.-4.9.1632 se Švédi neúspěšně pokoušeli Valdštejnův tábor dobýt a byli s velkými ztrátami nuceni odtáhnout na zimu do spojeneckého Saska. Nedaleko Lipska u Lützenu, došlo 16.11.1632 k jedné z nejkrvavějších bitev války. Skončila nerozhodně a švédský král v ní zahynul.  Na straně císařských padl věhlasný generál Gottfried, hrabě Pappenheim. Následující rok se válka přenesla do Slezska a 10.10.1633, v bitvě u Stínavy, Valdštejn Švédy porazil a zajal generála  Jindřicha Matyáše, hraběte Thurna. Místo, aby ho vydal císaři, tak ho propustil, což bylo dalším hříchem, které na generalissima trpělivě sbíral president Dvorské válečné rady, polní maršál Jindřich hrabě Šlik, hrdina z Bílé hory. V sobotu 25.2.1634 v Chebu byl Valdštejn zavražděn na příkaz císaře pro nepříliš přesvědčivě prokázanou vinu zrady (tzv. Plzeňský revers-přísaha věrnosti generálů a důstojníků Valdštejnovi).

Spolu s ním byli pobiti 4 další vysocí důstojníci. Brzy na to 13.5.1634 v bitvě u Lehnice  Švédi císařské porazili a císař na určitou dobu přišel o Slezsko.

V bitvě u Nördlingen 2.9.1634  císařský maršál hrabě Gallas porazil Švédy vedené vévodou Bernardem Výmarským a maršálem Hornem.

Po smrti švédského krále  vycítila katolická Francie příležitost, postavit se do čela protihabsburské koalice, víra-nevíra. Její domácí protestanti-hugenoti, byli dobytím La Rochelle specifikováni, anglický nepřítel, vévoda Buckingham zavražděn, takže jediným vnějším protivníkem byli španělští a rakouští Habsburci.

d) 5.fáze – Válka švédská a francouzská 1635-1648.

    Vstupem Francie do války se poměr sil výrazněji přiklonil na stranu nepřátel císaře Ferdinanda II. a jeho syna, římského krále Ferdinanda III. (*1608-1657). O schopnostech ministra, kardinála de Richellieu nikdo nepochyboval a také švédská královna Kristína a její kancléř, Axel Oxenstierna se ukázali být schopnými státníky. Stoupat začala i hvězda maršála Johanna Banéra. Sasko a Braniborsko se přiklonili k císaři a ani Dánsko se ke Švédsku, coby konkurentovi, nechovalo přátelsky. Politická složitost se odrazila i na válčištích. Dne 16.10.1636 v bitvě u Wittstocku Banér porazil císařské a vytlačil je ze Severního Německa až do Čech. Císařský velitel Hatzfeld a Sasové ho protiútokem zase z Čech vyhnali a s pomocí Braniborů  pak až dál na sever. Na jaře roku 1639 pro změnu posílený Banér zahnal Puchhemovy Sasy do Čech. Operace probíhaly většinou podél toku Labe. Čechy bránily dva sbory, po 5.000 a 6.500 mužích. Ve Slezsku a Severních Čechách o sobě dal poprvé vědět generál Linhart Torstenson (1603-1651). Dne 14.6.1642 byla po 4 dnech obležení dobyta hlavní moravská pevnost Olomouc. Její velitel, plukovník Ottavio Miniatti. byl za to ve Vídni uvězněn a roku 1644 sťat. Torstenson pak v bitvě u Svídnice 31.6.1642 porazil císařské a přesunul se do Saska. Zde 2.11.1642 ve 2.bitvě u Breitenfeldu uštědřil těžkou porážku arcivévodovi Leopoldu Vilémovi. Francouzská vojska v té době operovala na francouzsko-nizozemském pomezí. Dne 19.5.1643 v bitvě u Rocroi Francouzi s 22.000 vojáky a při ztrátě 4000 mužů, vedeni Ludvíkem princem de Condé (1621-1686) uštědřili těžkou porážku 27.000 Španělům, vedeným generálem de Braganza (1597-1651). O pár dní později, 26.5.1643 v bitvě u Honnecourtu jim to Španělé oplatili. Torstenson 26.6.1643 dobyl Kroměříž. Rok 1644 byl relativně klidný a už od roku 1641 začali politici jednat o možném míru, protože Evropa už byla válkou vyčerpaná a morálně i psychicky vyhořelá. Hned v předjaří následujícího roku opět vtrhl Torstenson do Čech. Dne 6.3.1645 v bitvě u Jankova  Torstenson těžce porazil císařské maršála Hatzfelda (1593-1658) a generále Götze (byl bit jako Kec u Jankova) a přiotevřel si bránu na Vídeň. Nemohl si však nechat v zádech Brno, a tak ho od 3.5. do 23.8.1645 neúspěšně obléhal s téměř 30.000 armádou. Obraně úspěšně velel jeho bývalý podřízený, francouzský hugenot Louis Raduit de Souches. To znemožnilo Švédům ohrozit Vídeň a císař Ferdinand III dokázal být Brnu vděčný. Plukovník de Souches konvertoval ke katolíkům a dotáhl to na maršála a uznávaného „turkobijce“. Rok 1646 byl opět klidnější.  Dne 1.8.1647 v bitvě u Třebele generálové Holzapfl a de Werth porazili Wrangelovy Švédy. Následujícího roku byla  25.7.-29.11.1648 obležena Praha. Švédům se díky zradě  plukovníka Otovalského podařilo ovládnout Menší město a Hradčany a vydrancovat rudolfínské sbírky. Staré i Nové Město se ubránily. Švédská posádka držela levobřežní města pražská až do roku 1649.

3) Vestfálský mír a epilog Třicetileté války.

       Zhruba osm let trvající politická jednání probíhala vždy v zimě, kdy se neválčilo, ale  licitovalo se z výsledky předchozího operačního období.Země koruny  české neměly na jednání své dílčí zastoupení a jejich jménem jednali habsburští císařští diplomaté. Právě proto nebyly zohledněny jejich specifické zájmy a požadavky. Habsburská říše nebyla ve válce rozhodným vítězem, tudíž si nemohla klást žádné enormní nároky, a navíc přišla o území Horní a Dolní Lužice, postoupené za spojenectví protestantskému Sasku. Slezsko zatím získala zpět. Na straně druhé byl císař natolik autoritativním účastníkem konfliktu, že si mohl dovolit zůstat být neoblomným v procesu centralizace své vlády a aktivní protireformace, což znamenalo pro exulanty, kteří nechtěli konvertovat trvalé vyhnanství, bez nároků na restituce. Zajímavá je otázka nového pojetí stavovských zájmů. Obnovená zřízení zemská sice stavovská práva výrazně oklestila a reformovala tak, aby v podmínkách státu nebyly svobody stavů takové, že by mohly přerůst v dočasné převzetí moci jako v Rakousích, v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Uhrách v letech 1618-1621.. Stav panský se nyní dělil na svobodné pány (barony), hrabata, knížata a vévody, stav nižší šlechty tvořili rytíři, zemané a šlechtici ,  ve stavu městském pak byli erbovní měšťané, tedy patriciát a měšťané. Každá z těchto stavovských skupin měla svá vymezená práva a tím i možnosti politického funkčního růstu ve státní, zemské či místní službě, což dávalo každému světskému stavu příslušnou váhu. Duchovenstvo pak mělo své specifické interní regule, organizaci a hierarchii. Švédové při jednání upřednostňovali Dolnosaský  Osnabrück, Francouzi pak 50 kilometrů vzdálený katolický, vestfálský Münster. Mír vstoupil v platnost dnem 24.10.1648.

       Příčinou porážky českých, moravských, slezských a potažmo i rakouských stavů bylo, že byli nejednotní i v pojetí sebe samých. Práva náboženská i světská stavěli nad povinnosti vůči zemi a panovníkovi, který měl být poslušen jejich zájmů téměř stejně, jako jejich poddaní. Tento přístup pak svedl do stavovských koalic a zemských orgánů (Direktorií) nejen katolíky a reformované, ale mezi reformovanými i vzájemně na sebe nevražící luterány, kalvinisty, Jednotu bratrskou a další. Nebyla ochota, s vyjímkou Albrechta Jana Smiřického,hlouběji sáhnout do truhlic a váčků, ani když se krize vyhrotila. Nizozemští protestantští stavové a anglický král Jakub I.Stuart, tchán Fridricha Falckého, zůstali daleko za svými možnostmi poskytnout potřebnou pomoc. Válka ani zdaleka nebyla jen konfliktem středoevropským, ale měla i své poboční plamínky v podobě polsko-švédského konfliktu, polsko-tureckého konfliktu, vzájemného španělsko-anglicko-francouzsko-janovsko-benátsko-nizozemského námořního soupeření ve Středozemí a Atlantiku. Dánsko, Norsko a Švédsko, spolu s německou Hansou soupeřily o hegemonii v Pobaltí, Rusko válčilo s Polskem o Ukrajinu,  ve Francii válčili katolíci s hugenoty a nakonec

v Británii král Karel I. s parlamentem.  Byla to doba složitá a měla i svá dílčí pozitiva. Evropské státy se vojensko technicky, vojensko-organizačně a  vojensko-manažersky zdokonalily natolik, že Osmanská říše, která obnovila válečný stav s Říší a dalšími válkou vyčerpanými zeměmi začala jít od porážky k porážce, protože Evropa disponovala dostatkem vojenských profesionálů. Díky Turkům se z propuštěných žoldnéřů nemuseli stát loupežníci, ale stali se základem stálých státních a národních armád.  Jedině centralizovaná správa jednotlivých států  byla schopná v celkem uspokojivém tempu postupně překonávat materiální důsledky války a hrozivou mortalitu nezbytnou natalitou.

      Jak je zřejmé tak 30 letá válka ani zdaleka nebyla konfliktem černobílým, kdy v Jiráskově pojetí byli těmi černými katolíci a těmi bílými zbývající "dobří". V neděli 13.5.2018 večer bude na ČT1 prezentován nový historický velkofim Bůh s námi - od defenestrace po Bílou horu. Už na výběru hlavní historické postavy je zřejmé, komu budou tvůrci spíše fandit. Jedná se o předního vůdce protestantských stavů, Jindřicha Matyáše, hraběte z Thurnu. To však nevylučuje objektivní přístup. Nechejme se překvapit a alespoň v našich podmínkách zkusme tuto pohnutou dobu vnímat objektivně a bez superemocí, a jedině tím překonáme nánosy špíny, které se tam od roku 1918 a dřív postupně hromadily.

Použitá literatura:

 Čornej P. : " Panovníci Svaté říše římské. "   PRÁH   1994.

 Hýsek O. a kolektiv:  " MORAVA- Dějiny země uprostřed Evropy."  Gymnázium INTEGRA Brno, 2012.

Šubert L.: " Vývoj vojenství do roku 1914 - 1.část."  Skripta VVŠ PV Vyškov 1993.

Uhlíř D.: "Černý den na Bílé hoře 8.listopad 1620."  Ave Brno 1998.

Wagner E.:  "Třicetiletá válka 1618-1648."  Aventiunum Praha 2005.

zpracoval a předkládá:  Dr.Luděk Šubert 

Sdružení monarchistů Brno