Setkání v červenci... ve Valticích

SETKÁNÍ V ČERVENCI…

…ve Valticích…

Po nějaké době, kdy jsem se věnoval úkolům jiným, mě vůle nepředvídatelné cestičky osudu přivedly opět k Liechtensteinům, jejichž kapitolu jsem dočasně ve své zážitkové a prožitkové kronice uzavřel. Můj zájem a zvědavost totiž vzbudila inzerovaná instalovaná expozice Zlato císařů a králů: výstava světové sbírky korunovačních klenotů, která byla součástí každoročních sezonních aktivit, konaných ve Valticích. Ostatně klenoty a šperky ve spojení s neživou krásou kamenů mě vždycky přitahovaly, a tak jsem neváhal a nechtěl jsem si nechat tuto výstavu především evropských skvostů ujít. A nebyl jsem sám, hornoújezdský kolega, studující korunovační ceremoniály evropských dvorů na info reagoval ihned způsobem jeho vlastním: „Jedu…“ Přestože jsme dávali na vědomí s dostatečným předstihem na vědomí okolí, je smutné, že jsme se nakonec sešli jen tři + dva hosté 

Po příjezdu se nám podařilo šikovně zaparkovat v uličce poblíž školy, odkud cesta k zámku trvala slabých 10 minut a cestou si prohlédnout krásně opravené náměstí.

A tak se ve Valticích krátce po deváté sešli oni „tři mušketýři z pokoje 125“ (viz audience Vaduz) MVDr. Čížek, ing. Tichý a Mirek Pauřík za doprovodu dvou dam z okolí P. Tichého.

Počasí bylo tentokrát zakaboněné, a tak je to znát i na snímcích exteriéru a interiéru zámku. (Horší nasvícení, barvy šedivé, málo výrazné a jasné, jakoby předzvěst, co nás čeká, což se nakonec i jak jsem osobně cítil, i částečně vyplnilo. 

Shodli jsme se, že by byla škoda neprohlédnout si alespoň částečně zámek, který byl do roku 1938 hlavním rodovým sídlem Liechtensteinů. V blízkém i širším okolí (především jižně) vlastnili na úrodných sprašových svazích velké vinice, jejichž větší část je v dnešních Dolních Rakousích, a tak jsme si přibrali k prohlídce klenotů ještě základní okruh prohlídky v prvním patře.

Při vstupu do areálu zámku se návštěvník setká se stavební honosností i rozlohou, která zdůrazňovala vysokou prestiž majitele, knížecího rodu Liechtensteinů. 

K prohlídce se nás sešlo kolem dvaceti včetně dvou německy mluvících. Prováděla nás mladá průvodkyně celým patrem s doprovodným komentářem. Po projítí několika místností a pečlivém sledování výkladu mě coby posluchače i z jiné strany začala řada skutečností tzv. „nesedět“ oproti tomu, co jsem viděl a zažil i jinde. A nejen to. Ve výkladu bylo buď mnoho snadno zpochybnitelných tezí, nebo hodně nepřesně podaných faktů, např. „zámek, i když se nehlídal, musel se kolem čtyř roků zamykat, aby nebyl rozkraden pozůstatek sbírek…“ (v souvislosti s obrazárnou), což je evidentní nesmysl, kupř. ve Veselí nad Moravou byla neodvezená podstatná část inventáře hraběcího rodu Chorinských rozebrána do příchodu národního správce, což bylo 3–4 měsíce po osvobození a zámek byl přes den hlídán armádou!!!

„Zásluhou Karla z Liechtensteina byla poprava 27 českých pánů…“ 

(V době českého stavovského povstání stál na straně císaře Ferdinanda II. (1578–1637), jeho rozsáhlé majetky na Moravě zkonfiskovali stavové. Po bitvě na Bílé hoře se stal císařským komisařem a začátkem roku 1621 královským místodržícím v Čechách. Císař ho jmenoval předsedou mimořádného soudu, který měl potrestat stavovské povstalce. Sám několikrát na tuto funkci rezigoval, která však nebyla přijata. Snažil se spolupracovat s místními úřady obsazenými nekatolíky a dokonce se zastal i loajální utrakvistické církve (tj. katolické církve podobojí), ale ve Vídni tím budil jen podezření. Obviněným stavům dal dost času na útěk tím, že je začal střežit se značným zpožděním. O milost pro odsouzené české pány žádal císaře marně.

Jako odměnu za věrnost po bitvě na Bílé hoře získal v roce 1621 od Ferdinanda II. Řád zlatého rouna. Jako odměnu nebo na úhradu peněz které poskytl císaři, získal výhodně řadu statků, které byly zkonfiskovány povstalé šlechtě (např. Kostelec nad Černými lesy, Moravská Třebová, Zábřeh, Šumperk). Historici dnes korigují dřívější negativní pohled na knížete Karla I. (o to se marně pokoušel již prof. Pekař za první republiky). Mimo jiné oceňují jeho politický rozhled, ekonomické schopnosti a zásluhy na zabránění nejhorších excesů císařské armády v Čechách. Kníže položil základy lichtenštejnských uměleckých sbírek, s uměním obchodoval již s císařem Rudolfem II. (viz Karel I. z Lichtenštejna – Wikipedie)

Poté jsem začal poslouchat již jen rámcově a věcně pouze k stavební architektuře, výzdobě a vystaveným exponátům. Jednou ze zajímavostí je zde jedna z nejdelších enfilád u nás vůbec (snad kolem 86 m) na jedné straně s oknem a druhé straně zrcadlem (zajímavost barokní architektury – znamená nejen funkční, ale i optické propojení jednotlivých, za sebou řazených místností. Dveře jednotlivých místností jsou řazeny přesně za sebou v jedné ose, takže se v případě, že jsou otevřeny všechny dveře najednou, vytvoří efektní průhled, který bývá zpravidla zakončen oknem nebo jiným, architektonicky ztvárněným prvkem, například nikou.

Jednotlivé místnosti skutečně zanechávají dojem – císařský pokoj, císařská pracovna, obrazárna, koupelny, obložené glazovanými obklady, kulečníkový sál, obrazárna, jídelna, stropní malby, tapety, vše zanechává na návštěvníkovi dojem včetně leštěných parket. 

Celý okruh je rájem pro fotografy, pokud mají dostatečně kvalitní přístroj s dostatečnou světelností, udrží v ruce dlouhé časy, protože fotit se sice smí, ale bez stativu a bez blesku, a místnosti nejsou natolik světlé, aby se daly pořídit dobré, kvalitní fotografie, takže opět žádná sláva.

Pro mě osobně, coby člověka, který navštívil Vaduz, několikrát se setkal s Hansem Adamem II., slyšel jsem přednášky jiných, musím přiznat, že přednáška průvodce se mi jevila jako neprofesionální s řečením některých zavádějících mystifikací – nebyla kastelánská, ale scholastická, s naučeným textem, neschopna bližší odborné konverzace, a po upřesnění znalým jednou tak starším návštěvníkem se ozval strohý příkaz průvodkyně: „Nevstupujte mi do výkladu!“ – čímž se velmi shodila. I toto se podepsalo na mém výsledném dojmu celé prohlídky. A jak bývá památeční kniha na zámcích, výstavách atp., jsem ji raději nevyhledával, protože bych se asi neubránil pokušení tam něco kritického napsat. Toto však později udělal elektronickou formou MVDr. J. Čížek, a kastelán zámku již reagoval zcela jinak, jelikož bylo patrno, že občas navštíví podobné zámky i lidé, kteří „o tom něco slyšeli“. Já sám jsem zachoval důstojné mlčení, jelikož odmítám konverzovat „s historickými neandertálci“, navíc ovlivňovanými bezmála stoletým účelovým politicko-historickým deformatismem. Jinými slovy – prohlídka interiérů fajn, komentář průvodce – špatně. Za 160 Kč vstupného je prohlídka takovéto celkové úrovně příliš drahý luxus.

ZLATO CÍSAŘŮ A KRÁLŮ: VÝSTAVA SVĚTOVÉ SBÍRKY KORUNOVAČNÍCH KLENOTŮ

Tato výstava byla hlavním důvodem rozhodnutí jet se do Valtic podívat. Můj největší zájem vyvolávala koruna římských a rakouských císařů, britská imperiální koruna, zvědavost koruna svatoštěpánská a svatováclavská, ale čapky asijské a orientální mě moc nenadchly, vyjma koruny Pahlaví, a Čínu jsem úplně přešel.

Výstava je instalována do dvou sekcí, kterými jsou Čínské poklady, u kterých jsem se zvlášť nezdržoval a spěchal jsem na zbytek. Ta nejzajímavější část je v menší místnosti s vitrínami po 2–3 exponátech profesionálně instalované, designově působivé. Celkový dojem bych asi definoval takto:

Ke kopiím korun, které jsem viděl již dříve (českou a uherskou) myslím, že je tam dost tvarových i barevných rozdílů oproti skutečnosti, britská koruna a Pahlaví byly úchvatné svým bohatstvím, francouzské a další koruny splnily mé očekávání. Zaujala mě i koruna Rudolfova a římského císaře. Neumím však dokonale posoudit rozdíly jiné, takže celkově mám ve srovnání s prvními dvěma položkami smíšený pocit o věrnosti kopií, i když nejsem odborník. Nicméně kolegovi JČ se to třeba líbilo. Já ovšem zastávám názor, že pro laika by dobré kopie neměly být od originálu vizuálně vůbec rozeznatelné, rozdíl by mohl být v použitých materiálech, váze atp. Tedy klenotník, kopista by rozhodně měl věnovat větší pečlivost zabránění vzniku podobných nepřesností.

Závěrem tedy opět nutno definovat dojem – mírně řečeno – rozpačitý. Vstupné ve výši 190 Kč je na zhlédnutí podobné výstavy bez komentáře (a znalosti historie těchto kopií) dost drahý.

MIMO POŘADÍ – ZUŘÍCÍ BÝK A SVATEBNÍ ZVON

Jsou dva exponáty, ležící mimo placený prostor a průchodem přízemím do vinotéky se s těmito exponáty setkáme a ihned vzbuzují pozornost.

Zuřící býk – Pozoruhodný mučící nástroj, který by se dal s nadsázkoupovažovat za vrchol techniky a designu v nástrojích na mučení. Jedná se v podstatě o obyčejnou troubu na pečení lidí. 

Tohoto býka vyrobil z bronzu Perillos z Atén, pro vládce a tyrana Phalarise, který vládnul na Sicílii v období 570–554 př. n. l. Do býka se zavřel odsouzený, pod býkem se zatopilo a dotyčný se uvnitř upekl v krutých bolestech. Býk byl vyroben tak, že uvnitř byla soustava trubek, která vedla do nozder býka a nebyl slyšet křik umírajícího, ale jen podivné zvuky, jako když řve rozzuřený býk. Odtud tedy název zuřící býk. Při předvádění býka Perillos vlezl dovnitř, aby ukázal vládci, jak vynález funguje. Ten jej nechal uvnitř zavřít, přikázal pod býkem zatopit a Perilla upéct. Poté prohlásil, že nemůže být větší čest, než že si mohl vynálezce sám býka vyzkoušet. Údajně tak učinil, aby nemusel za býka zaplatit. Poprava tímto býkem byla velmi populární a podle dochovaných záznamů býka používal ještě římský císař Diocletianus v r. 284–305 n. l. Tento mučící nástroj se nedochoval, jelikož byl vyroben z bronzu a tato surovina byla vzácná v každém období, tudíž došlo pravděpodobně k přetavení na zbraně nebo k jinému účelu. Tento nástroj je často používán v historických filmech. 

Tento exponát je součástí unikátní expozice mučicích nástrojů, která je umístěna v Žabím sklepě zámku Valtice

Svatební zvon Karla I. z Liechtensteina a Anny Marie Šemberové z Boskovic a Černé Hory

(1618, Georg Wening, cca 1500 kg)

Zvon byl původně ulit v roce 1592 u příležitosti sňatku vrchního správce císaře Rudolfa II., knížete Karla I. z Liechtensteina a poslední dědičky staromoravského rodu Šemberů z Boskovic a Černé Hory. Tomu odpovídají oba nápisy na korpusu zvonu: CAROLVS DEI GRATIA DVX OPPAIAE PRINCEPS ET GVBERNATOR DOMVS DE LIECHTENSTEIN ET NIKOLSPVRG (Karel z boží vůle vévoda Opavský, princ a správce domu Liechtensteinů v Mikulově) a ANNA DIE GRATIA DVCISSA OPPAYIAE PRINCIPISSA DE LIECHTENSTEIN IN NIKOLSPVRG (Anna z boží vůle vévodkyně Opavská, princezna z Liechtensteina v Mikulově. Zvon byl poprvé poškozen již několik let po svém vzniku. V té době bohužel neexistovala jiná možnost opravy, než jeho roztavení přelití. Této práce se ujal vídeňský zvonař Georg Wening, což dokládá nápis na čepici zvonu: 1618 IN DER ERE GOTTES BIN ICH GEFLOSEN IERG WENING IN WIEN HAT MICH GEGOSEN (1618 v boží vůli jsem byl taven Georg Wening mne ve Vídni odlil). Za svůj současný stav vděčí zvon válečné rekvizici. Na rozdíl od mnoha jiných však unikl rozbití a přetavení pro zbrojní účely. Proto jej ve Valticích můžeme obdivovat dodnes.

Co člověk, to názor, na každého návštěva působí jinak. Známá kolegyně, která navštívila výstavu před týdnem, byla nadšená, já, věčně nespokojený, jsem výhrady měl, dalšímu z kolegů se taky líbila, oči mu však dštily oheň a síru, pokud něco bylo historicky prezentováno jinak.

Zkráceně řečeno – mnoho peněz za malou muziku. Dnes, pokud chce vnímavý a zvědavý  člověk skutečně vidět a především slyšet fundovaný odborný výklad, je nejlepší sledovat plán zajímavých akcí a účastnit se jich výhradně na vernisážích, které jsou zpravidla zdarma a s fundovanými odborníky či kurátory. Jinak se člověk vystavuje riziku zklamání. 

Doporučené odkazy:

Císařská koruna Svaté říše římské | Středočeský kraj

Čeští panovníci - Korunovační klenoty - Koruna římských císařů

Úvod - české korunovační klenoty

Text a foto: M. Pauřík, Sdružení monarchistů

Obrázky k textu naleznete zde:  Setkání v červenci