S císařovnou Zitou a cestovatelem Musilem …tentokrát v Brně

V chrámu Páně svatého Vavřince v Řečkovicích  9.května.LP 2015

Die Imperatrix  9. 5. 2015 byl navazujícím podnikem na slavnost Sit Durat Regnum, pořádanou Galerií Vránův Mlýn v Brně, brněnského výtvarníka a sochaře Patrika Vlčka. Vedle jiných i já jsem obdržel pozvánku  na  mši, konané  ku příležitosti  123. výročí narození  princezny Zity de Bourbon-Parma v Lucce (Itálie). Po   bohoslužbě se konala přímo v kostele přednáška o  moravském  cestovateli, papežském prelátovi, orientalistovi a spisovateli Prof. ThDr. Aloisi Musilovi, jíž se zhostila praneteř tohoto objevitele MUDr. Miroslava Štelclová CSc.

Využil jsem možnosti svézt se s neustále aktivním MVDr. Čížkem z KČ Strážnice. A tak vedle statkáře Antonína Janáse nám dělala společnost sympatická devítiletka brazilská fila Claudie a francouzský buldoček, kterého jsem si pokřtil na Pepíka – pardon! Pepici – ona to byla fenka – a tak Pepice-čepice…

Plánovaný odjezd v 10 hodin byl ovšem jen zbožným přáním. Fyziologické potřeby psí smečky páně doktorovy, skleróza páně Janáse (zapomněl vypnout mobil z nabíječky a počáteční příznaky žloutenky jednoho z psích miláčků mělo za následek více jak dvouhodinové zpoždění, a tak bylo nutno plánovaný program ihned od počátku revidovat s tím, že se na „galériju pod oblohú“ a ke smírčímu kříži podíváme s „Vlčákem“ později. A tak po příjezdu nebyl na „Mlejn“ čas a na mši jsme přijeli s předstihem. Což se líbilo hlavně Klaudii, jelikož se podařilo vyčekat místo, přikryté košatými stromy, aby již sílící sluníčko pejsky v autě neupeklo, nebo neugrilovalo.

Exteriér kostela sv. Vavřince tvoří příjemné světlé prostranství s okolními budovami, architektonicky tvořící sympatický celek, jehož vedle kostela je hlavní dominantou Svatovavřinecký dvůr (dnes restaurace) se zeleným ostrovem malého parčíku, přikrytého větmi několika vzrostlých stromů. Prostor mezi zvonicí kostela a Dvorem je čerstvě moderně zrekonstruován a tvoří sympatické dlážděné prostranství, doplněné fontánkou a schod do různých úrovní terénu. 

Jak jsem již uvedl, mše byla věnována vzpomínce narození JCKV Zity de Bourbon Parma. Se svolením otce Beneše přináším i text kázání:

Narozeniny císařovny Zity.

Slyšeli jsme čtení, která zazněla při  pohřbu císařovny Zity v katedrále sv. Štěpána ve Vídni 1. dubna 1989. V ten den se  slavnostní bohoslužby účastnilo kolem 100 000 lidí,  zazněla po mnohých letech opět rakouská císařská hymna – jakoby se na chvíli vrátily „staré, dobré časy“, kdy pod vedením dobrotivého císaře národy podunajské monarchie spolu mohly žít v míru, pokoji a bázni Boží. 

Ale velká část monarchie byla v oné době pod jhem komunismu, ateistického režimu, který byl snad ze všech nejhorší. A pohřeb císařovny – v době, kdy se zdálo, že veškerá naděje je v nedohlednu – byl jakýmsi velikonočním svítáním. Vždyť tato křesťanka, statečná žena, přes veškerý lidský nevděk, kterého se jí a její rodině dostávalo od národů, jimž spolu se svým manželem Bl. Karlem po dva roky vládla, nepřestala svým národům být matkou. Do konce svého života po celých 70 let vyhnanství zůstala královnou a císařovnou – ačkoliv žila ve vyhnanství, stěhovala se se svými dětmi z jedné země do druhé, musela emigrovat nejprve z Rakouska na Madeiru, musela prchat před revolucí ze Španělska, před nacismem z Belgie do USA, aby svůj život vyhnankyně dožila v klášteře ve Švýcarsku – navzdory tomu byla stále císařovnou matkou svých národů. Nerezignovala, neabdikovala – tvrdila zcela prostě „člověk je jednou tím, čím je“. Člověk, který je císařem, králem, jím prostě je, dostal tento úděl od Pána dějin jako poslání a proto je plní a zachovává věrnost své identitě, svému povolání. 

Starobylý obřad u Kapucínské hrobky, kdy se až po třetím zabouchání otevírají dveře – při prvních dvou, kdy ceremoniář žádá o vstup a jmenuje všechny její tituly – včetně české královny – je slyšet odpověď mnicha „my ji neznáme“, dveře se otevírají až o vstup žádá smrtelný a hříšný člověk – tento obřad vyjadřuje křesťanské pojetí života smrti. A přesto na tento obřad dopadalo velikonoční světlo naděje. Naši zemi mohl zastupovat brněnský kapitulní vikář Ludvík Horký. I to bylo jakési světélko naděje. Že ledy začínají tát. Komunisté pustili církevního hodnostáře na pohřeb císařovny. A za pár měsíců do konce tohoto roku se zhroutily všechny komunistické režimy na území celé bývalé monarchie. Jistě na přímluvu sv Anežky České a také posledního českého krále Bl. Karla a jeho manželky Zity. 

Pokud bychom se dočkali blahořečení císařovny Zity, byl to druhý císařský manželský pár, který by byl povýšen ke cti oltářů – první by byl svatý Jindřich a sv Kunhuta – +1014 Jindřich, 1033 Kunhuta vdova v klášteře. 

„já jsem Vzkříšení a život, kdo věří ve mne i kdyby zemřel bude žít“ pravil Pán Martě. Velikost císařovny spočívala především v její nezlomné víře, kterou sdílela se svým manželem. Nelze určit, kdo byl v životě víry tou vůdčí osobností, kdo byl tím „tahounem“. Spíše se jeví, že mezi nimi byla naprostá shoda a harmonie. Vždyť Bl. Karel v den svatby 21. října 1911 pravil své novomanželce: „nyní si budeme navzájem pomáhat do nebe“. Těmito slovy vyjádřil podstatu manželství. Manželství je svátost, svátost je prostředek na cestě k nebi. To je smysl každé svátosti. Dosažení věčné spásy. Každá svátost v určitém kontextu, v určité životní situaci slouží dosažení spásy. Křest je na počátku této cesty, biřmování je upevněním křtu, svátost oltářní denní posilou, svátost smíření a pomazání nemocných jsou potřebnými léky, svátost kněžství a svátost manželství jsou stavovské svátosti, které slouží k posvěcení sebe a také druhých. Zita a Karel si byli vědomi proč tuto svátost přijali – aby se navzájem posvěcovali, aby posvěcovali své děti. Byli vzornými manžely, daly život osmi dětem, poslední se narodilo již jako pohrobek. Zita žila z této svátost 70 let jako vdova. Chodila celý život v černém. Zachovala svému muži věrnost přes hrob. 

Zasloužili by si, aby spolu stáli na oltáři. Jako manželé, Zita jako dlouholetá vdova, jako příklad stavovské věrnosti. Příklad takových manželů, křesťanů jako křemen vydá za víc, než jakékoliv rokování o sociologii rodiny o genderu apod. To jenom zatemňuje, působí rozvrat a zmatky. 

Život Bl. Karla a jeho manželky z lidského hlediska nebyl úspěšný. Ale jméno Boží není úspěch. Když se z blízka podíváme na osmero blahoslavenství – slyšíme tam blahoslavení chudí, milosrdní, plačící, tiší, hladovějící, pronásledovaní pro spravedlnost – marně bychom čekali na „blahoslavení úspěšní, silní, hezcí, chytří apod.“ avšak  všem těm neúspěšným se slibuje ten největší úspěch – „království Boží“. Karel a Zita ztratili svou korunu pozemskou, ale neztratili věčnou. Možná, že právě touto ztrátou se stali „věčnými panovníky“ svých národů. 

V roce smrti císařovny Zity její národy vykročily na novou cestu dějin. Byla to sice cesta občanských svobod – i za to jsme vděčni, útlak byl nesnesitelný – ale není to zdaleka cesta, odpovídající křesťanskému smýšlení, duchu evangelia, spíše naopak. Spíše se vzdalujeme. Prosme Pána, abychom svou životní orientaci nehledali v idolech a ideologiích  tohoto světa, ale motivovali se příkladem statečných křesťanů jako byli Karel a Zita.  

Hluboká slova, pravdivá slova, poučná slova. Na ty není jednoduché navazovat. Pan farář dokonale skloubil historické skutečnosti s příslušnými pasážemi z Písma a na příkladu císařského manželského páru vykreslil vzor křesťanského manželství. A závěrečné napomenutí je stále aktuální, nadčasové a inspirativní. 

Důstojným závěrem bohoslužby byly čtyři sloky česky zpívané císařské hymny „Zachovej nám Hospodine“ za majestátního doprovodu chrámových varhan.

Je smutné, že kostelík byl zaplněn sotva způli, a to ještě spíše staršími lidmi. Vždyť právě tato bohoslužba byla určena těm mladším, mladým párům a nastupující generaci. A nechce se mi věřit, že by v této kategorii obyvatelstva bylo tak málo křesťanů a věřících…

Musím přiznat, že obřad mě velmi příjemně překvapil a byl na velmi vysoké úrovni, zcela srovnatelné s pravidelnými mšemi, pořádajícími každoročně na podzim Sdružením monarchistů v Brně.

Po malé technické přestávce, kdy bylo možno prohlédnout si interiér kostela se přímo zde konala přednáška o životě a díle orientalisty, cestovatele a kněze Aloise Musila. Lektorkou byla praneteř této osobnosti MUDr. Miroslava Štelclová CSc. Přednáška byla doplněna promítáním fotografií a její text přineseme po přepisu a nezbytné autorizaci později.

Příjemné odpoledne bylo završeno malým neformálním posezením nás a „účinkujících“ v restauraci ve Svatovavřineckém dvoře. I když jsme poněkud litovali, že nezbyl čas na prohlídku Galerie ve Vránově mlýně, a smírčího kříže, ale nelze chtít všechno najednou. Snad příště.

Závěrem nutno velmi vysoce ocenit nejen přístup pana faráře a paní lektorky Štelclové, ale vřelý dík a gratulace k povedené a dobře zorganizované akci patří i duševnímu otci Patrikovi Vlčkovi. Doufáme, že nás bude o dalších aktivitách informovat

Za SM se účastnili M.Pauřík + 1, za KČ  MVDr.Čížek, pp. Vlček, Janás, Bernáth.

Miroslav Pauřík

Sdružení monarchistů

Fotografie k článku: Die Imperatrix 2015