Říkali mu sice „král v klobouku“, ale…

Vážení čtenáři webu SM,

stává se tradicí předesílat tematické středy vždy článkem, vztahujícím se k následně přednášenému tématu. Předkládaný článek v z internetového časopisu ČAS kolegy Petra Anderleho se k tématu o JCKV Josefovi II. plně vztahuje, rozšiřuje naše poznání o této osobnosti.

Vřele ho tedy doporučujeme k přečtení před dubnovou přednáškou.

S pozdravem

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů  Brno

Mužové a ženy, jimž bylo v minulosti svěřeno panovnické křeslo, se dnešníma očima velice špatně hodnotí. Již jenom proto, že víme, jak to všechno dopadlo. Což oni vědět nemohli.

Nedávno jsem pomáhal jedné z mých vnuček s přípravou k přijímacím zkouškám na gymnázium. V testu, který k tomu účelu žáci dostali, byla v kapitolce všeobecných znalostí také otázka, jaký příbuzenský poměr byl mezi Marií Terezií a Josefem II. Test nabízel pět možností, vnučka celkem bez zaváhání označila správně poměr matka – syn. Horší to s jejími znalostmi bylo, když jsme zavedli na matku a syna řeč.

A tak jsem si znovu připomněl, že ve středu 13. března tomu bylo již 272 let od Josefova narození. Což si u nás zřejmě málokdo uvědomil. Není divu. Všichni o něm vědí především ono jiráskovské, že likvidoval kláštery. A nalezli bychom v životě tohoto muže řadu věcí nám nelibých. Již jenom to, že se nikdy nechtěl nechat korunovat uherským a českým králem. Však proto mu také v Uhrách neřekli jinak, než „král v klobouku“. Nicméně se většina historiků shoduje na tom, že to byl právě Josef II., který výrazně podpořil vznik prvků budoucího moderního státu.

Ano, rušil kláštery, jak nám sugestivně popsal Jirásek, ale pouze ty, které se nezabývaly zdravotnictvím, vědou nebo vzděláváním. Zajistil důchody pro kněze. Jeho toleranční patent rušil církevní monopol katolické církve v rakouských korunních zemích a dovoloval vedle katolického vyznání také luteránské, kalvínské a ortodoxní křesťanství. Od roku 1782 byla podobným způsobem víc tolerována i židovská víra. V každém případě tomuto muži vděčí mnohá obec za kostel. Na podzim roku 1782 vydal Josef II. nařízení ke stavbě nových kostelů. A to všude tam „kde děti farnosti jsou odděleny vodou, vysokými horami a špatnou cestou v zimní době od své vlastní farnosti nebo tam stěží docházejí, nebo tam kde domy jedné farnosti jsou od sebe vzdáleny více než jednu hodinu cesty “.

Osobní život měl císař spíše smutný. Obě jeho manželky zemřely nedlouho po svatbě. Marie Izabela Bourbonská zemřela po třech letech manželství a dva roky poté pojal Josef za choť Marii Josefinu Bavorskou, která zemřela tři měsíce po svatbě. Dospělosti se nedožila ani jedna z jeho dvou dcer. Marie Terezie a Marie Kristina zemřely v dětském věku. A tak se bezdětný vdovec oženil s politikou.

Občas se o něm tvrdí, že byl reformátorem za každou cenu. Že vydával denně v průměru dvě reformní opatření. Ano. Mnohé jeho reformy byly neuvážené, překotné a velice problematické. Některé ani nebyly jeho, protože ke konci života mu bylo lecos jen podstrčeno. Ale ty důležité a realizované stály v podstatě za to. Za nejdůležitější jeho reformy lze považovat praktické zrušení cenzury, toleranční patent a zrušení nevolnictví. Všechny tři vydány roku 1781, tedy před 232 lety. Josef II. zajistil i další změny, například zlepšení postavení Židů, kteří se od té doby mohli věnovat většině běžných povolání, studovat na univerzitách, v některých oblastech dokonce mohli vlastnit půdu. Provedl například reformu trestního práva, jíž v podstatě zrušil trest smrti. Zavedl nové úřady a úřední hodiny, zřídil síť nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformoval školství. 

Díky jemu bylo zrušeno nevolnictví a nahrazeno mírnějším poddanstvím a nadále byla zachována robota, prakticky až do roku 1848. Poddaní již nepotřebovali souhlas vrchnosti, k odstěhování z panství, nebo když chtěli uzavřít sňatek s osobou žijící mimo panství, či když chtěli dát své děti vyučit řemeslu či studovat. Z poddanství rovněž bylo možné se vykoupit. Nepřímým důsledkem tohoto opatření byl nárůst vzdělanosti a podnikatelské činnosti, což výrazně podpořilo průmyslovou revoluci v českých zemích. Možnost stěhování do měst podpořilo i český živel ve městech.

Císař mimo jiné například nařídil i to, aby všichni mohli číst Bibli ve svém mateřském jazyce. Ještě před tolerančním patentem Josef II. zrušil náboženské komise, které odnímaly lidu bludařské knihy, prohledávaly domy a dohlížely na hospody, zejména o trhových dnech, kde prý nejnebezpečněji lid mluvívá o věcech víry. Úřadům bylo dáno poučení, že ne každá protestantská kniha je závadná, a že nesmějí být trestáni lidé, kteří je přechovávají.

V českých zemích se budovala zdravotnická zařízení, rostla síť císařských silnic lemovaných alejemi. Významně zhoustla síť poštovních spojů. Byly vynakládány velké prostředky na povzbuzení průmyslové výroby. Mnoho se investovalo do zemědělství. Byla to také doba vzniku novodobého byrokratického státního aparátu. Začaly fungovat úřady, byť těžkopádně.

V době svého dospívání byl Josef u dvora pokládán za slabomyslného. Avšak on zatím celé noci četl knihy z filosofie, politiky, hospodářství, vojenství i knihy cenzurou zakázané. Nevzdělanci začal opovrhovat. Od chvíle, kdy začal být přítomen zasedáním ministerské rady, dával nejvyšším byrokratům najevo, že je pokládá za zpátečníky. Veřejně je označoval za „sbírku zaprášených

mumií“. Jasně vnímal polovičatost předchozích reformních opatření. Jako dvacetiletý, v roce 1761 předložil ministerské radě dokument o tom, že vláda je odpovědna národu, že je povinna mu skládat účty. Zároveň se v tomto dokumentu píše o tom, že stát potřebuje, aby lidé měli občanskou i náboženskou svobodu. Používá v tomto dokumentu i termínu veřejné blaho (v důsledku četby osvícenců), hovoří o nutnosti snížení počtu úředníků a o právech občanů.

Škoda jen, že „zaprášené mumie“ jeho dokument odmítly. O patnáct let později schválil americký kongres „Deklaraci nezávislosti“ z pera Thomase Jeffersona. Oba dokumenty se ve své podstatě zas tak moc nelišily. Jenže v roce 1761 označili ministři Josefův text za směšný a naivní.

Jinak i později byl Josef II. na sebe velmi přísný. Chtěl stihnout vše. Běžně prý pracoval 18 hodin denně. Sám při svých cestách poznal realitu života v říši. Často cestoval na zapřenou pod jménem hrabě Falkenštejn. Vícekrát byl v Čechách a jako první Habsburk se naučil docela slušně česky. Poznal život v chudobincích, sfáral do šachty, viděl následky dobytčí epidemie na Klatovsku a zažil hladomor v Čechách. Nasadil laťku příliš vysoko a zvolil tempo, na jaké společnost nebyla připravena.

Devět let před svou smrtí (v únoru 1781) napsal arcibiskupu solnohradskému:

„Říše, kterou spravuji, musí býti spravována dle mých zásad; předsudky, fanatism, stranictví a otroctví ducha musí býti potlačeno, a každý poddaný musí býti dosazen v požívání

svobod občanských.“

V roce 2011 napsala MF DNES v jednom ze svých úvodníků:

Vznikají noví šéfové, přijímají nové podřízené (kdo jich má více, je důležitější), všichni musí odůvodňovat svoji existenci. Proto si hlídají svoji agendu, aby o ni nepřišli. To je ten lepší případ. Horší je pokud si vymýšlejí novou – hlášení, vyhodnocování, zapisování, sledování, potvrzování, příručky, razítka. Oběťmi tohoto systému jsou ti, kteří státní správu sponzorují, tedy všichni, jež platí daně.

Jenže tohle všechno již Josef II. jasnozřivě viděl. A jak vidíte, ani po staletích se nic nezměnilo. V pamětním spisu Josefa II. z roku 7771 čteme:

„A tak byly mezi ministry pořádány hotové dražby na královské milosti, na zvýšení platů, na čestné tituly, postupy a řády. Každý z ministrů nutně potřeboval svých podřízených jednak k zvýšení své vážnosti a k vykonávání prací, jež pak vydával za své, jednak k vyhledávání malých a tajných intrik. Z toho pak vznikl úmyslný úskok na státní pokladnu; v tom byla příčina, že všechny úřady byly rozmnožovány, zřizována místa nových zbytečných prezidentů, neschopní lidé podržováni a povyšováni, a jim po bok ustaveni jiní, aby za ně pracovali...“

Já vím, že legendy jsou legendy a žijí svým vlastním životem. Nicméně již více než dvě staletí dostávají naše děti velice často jméno Josef. I za tím tak trochu stojí císař, kterého někteří záměrně označovali za blázna. Bláznem by totiž musel být také příslušník starého moravského šlechtického rodu, český kníže Václav Antonín z Kounic, jinak prvotřídní diplomat a státník. Ten i s Josefem II. zásadně ovlivňoval vnitřní i zahraniční politiku monarchie. V mnohém si oba muži rozuměli. Oba respektovali umění možného a jak známo z různých memoárů, kníže Václav dokázal věcně posuzovat snivé vize císařovy a na formulaci mnohých z nich se podílel. A to i na takových, jakou byla například modernizace berní správy.

Odpůrci monarchií mi mohou vytknout, že zdůrazňuji pouze pozitiva. Toť otázka. Avšak o lidech, kteří v našich dějinách zastávali vysoké funkce, bychom neměli mlčet. Měli bychom o nich vědět všechno. A sdělovat to i našim dětem. Abychom prosadili osvědčené a vyhnuli se špatnému. Pouze suita úředníků parazitujících na státním rozpočtu, prochází jak vidno všemi režimy. Když to uměl Josef II. před dvěma stoletími pregnantně pojmenovat, jak to, že pouze papouškujeme jeho slova?

A nestydíme se.

Petr Andrle