Referendum o samostatnosti – vítězství nebo prohra Skotů?

Snad celý tento týden se mi hlavou honily myšlenky, jak bude po referendu vypadat Spojené království, nejvýznamnější křesťanská evropská monarchie, co konečný výsledek přinese samotným Skotům, celému království, Evropě i zbytku světa. Dnes již výsledek vyhlášeného referenda známe a je tedy možné, aby k tomu kdokoli z nás zaujal své stanovisko, aniž by to vyznělo jako nemístné vměšování do interních záležitostí jiného státu a jeho národů.

1. Skoti a Skotsko ve Spojeném království

Vzájemné vztahy zejména germánských Anglosasů a keltských Skotů mají víc jak tisíciletou tradici střídání ostrých střetů i období relativního klidu a míru. Výčet historického sledu uvedených období by vydal na řadu knih a nelze je tedy postihnout. Některé zobecněné skutečnosti je však třeba mít na zřeteli.

V žádném případě však není možné klást rovnítko mezi dané vztahy dnešními a řekněme na přelomu 13. a 14.století. Tehdejší, i u nás notoricky z filmu „Statečné srdce“, známé povstání Williama Wallace, které úspěšně završil skotský král Robert Bruce bitvou u Bannockburnu 24. června 1314 porážkou Angličanů, nelze srovnávat s dnešní situací. Tehdy Skoti skutečně bojovali pod heslem „Nikoli pro slávu, ale za svobodu!“ Další významnou peripetií je, že když v roce 1603 zemřela královna Alžběta I.(vládla 1558–1603), která byla bezdětná, nastoupil i na anglický trůn syn skotské královny Marie Stuartovny, tedy Alžbětou popravené sestřenice. Stuartovci vládli personální unii obou království až do roku 1702, s krátkou přestávkou parlamentní republiky v letech 1649 až 1659.

Skoti po nástupu Oranžské dynastie na anglický trůn a zejména po prohrané poslední bitvě tzv. jakobitského povstání u Cullodenu 16. dubna 1746 zažili období skutečného „temna“ a národnostního útlaku. Nesměli nosit své národní klanové kroje, tvrdě bylo šlapáno po projevech katolické víry, a podobně. Tyto represálie však postupně vyšuměly během napoleonských válek, kdy už ve Španělsku, nebo později u Waterloo (18. 6. 1815) bylo možno vidět i britské pluky s tradičními skotskými výstrojními doplňky. Skoti měli nemalý podíl na tom, že Spojené království během 19. století i v řadě koloniálních válek upevnilo svou pozici evropské supervelmoci.

Pozdější ekonomický rozvoj i první a druhá světová válka, díky podílu Skotů na dosažených úspěších, jejich interní i vnější prestiž jen posílila. Bylo dosaženo značné vnitřní autonomie Skotska v rámci Spojeného království, celou řadou zjevných privilegií. Mají vlastní zemskou vládu i parlament, platí skotskou librou, mající stejnou platební hodnotu jako libra anglická, smějí zákonně používat skotskou vlajku a další zemské symboly. Například ve fotbale mají svou vlastní státní reprezentaci (možná i v dalších sportech) a jejich zemská historická hranice s Anglií je přesně vymezena a respektována. Neznáme citlivé interní nuance, které 45 % Skotů přiměly k vyvolání referenda a požadavkům naprosté nezávislosti na Spojeném království.

2. Předpokládané důsledky nezávislosti pro Skoty, Británii a potažmo i Evropu a svět

Dnes, přesně 700 let po Bannockburnu, je situace diametrálně odlišná. Díky kosmickým komunikacím, letecké, rýchlé námořní, železniční i silniční dopravě a vzájemné propojenosti interních i mezinárodních ekonomických a politických vztahů se tisícinásobně zkrátily vzdálenosti mezi geopolitickými body.

Vztahy platné ve středověku mezi městy a obcemi vzdálenými od sebe deset kilometrů, mají dnes přibližně stejnou účinnost, jako místa  vzdálená řádově 10 000 kilometrů. Politická, ekonomická, sociální, správní a legislativní i vojenská infrastruktura, budovaná do dnešní podoby desítky let, navíc s nezbytností jejího dalšího zdokonalování, by rázem vzala za své. Vše zmíněné a řadu dalších prvků, by si Skoti, s nemalými náklady ze své vlastní kapsy, museli začít budovat od základů sami a laciná by tato restrukturalizace nebyla ani pro zbytek Británie.

Skoti by museli, a to i ti, kteří s odtržením od Londýna nesouhlasili, vyřešit též otázku režimu – tedy zda zůstanou nadále monarchií, nebo se vydají republikánskou cestou. Jsou tu otázky vztahů k Evropské Unii i k NATO, tedy především okolnosti ekonomické, politické a vojenské. Následná nutná rekonstrukce vnějších systémů vazeb v EU a NATO v dnešní rozkolísané mezinárodní situaci (Ukrajina, islamisté), by dočasně oslabila i dané koaliční vztahy. A to na řadu let. Opět s náklady z kapes daňových poplatníků. Navíc se stal zjevným příklad pro baskické a katalánské separatisty ve Španělsku, korsické ve Francii, sardinské v Itálii, valonské a vlámské v Belgii nebo proruské na východní Ukrajině. Všeobecně ošklivé vyhlídky pro sjednocenou a silnou, křesťanskou západní polovinu geopolitické Evropy.

Mělo by to vliv i na náš stát, nejen z hlediska zaujetí oficiálního postoje vůči samostatnému Skotsku. Někteří „Čecháčci“ se okamžitě začali opájet vidinou, že skotští separatisté si vzali mustr z poklidného rozdělení Československa v lednu 1993. Lidově řečeno – houby s octem! Shodný by byl pouze výsledek vzniku nových států. Nelze srovnávat význam dělení zhruba třikrát menšího státu rozlohou a víc jak čtyřikrát menšího počtem obyvatel. A to nemluvím podrobněji o obecné rozvinutosti Británie a ČSR. Spíše by se to blížilo důsledkům rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918. A to i s podobnými důsledky pro zpomalení vývoje nástupnických států a následné míry jejich ohrožení nějakým vnějším agresivním subjektem. Sňatek Čech, Moravy a Slezska se Slovenskem trval, bez ohledu na období 1939 až 1945, pouhých 75 let a ne řadu staletí. Za kratší dobu se vytvářejí i mělčí vzájemné vazby a rozchod tak bývá méně citelný materiálně i duchovně. Také někteří nepříliš soudní Moravané separatistickým Skotům tleskali, protože mají srovnatelně zúžený pohled na celý problém. Státní a národní nezávislost není jen pocit nabyté „svobody“. To nejsou jen práva, ale především řada povinností, tato práva legalizující. Kromě toho, Skotové si cílenou historickou činností vydobyli zcela zjevnou zemskou a národní autonomii, zatímco Moravané se zatím k dosažení těchto cílů nedokázali ani řádně sjednotit. Proto mohou někteří „Novočeši“, či spíše Pražáci, jak rodilí, tak i z Moravy naplavení, bez obav rozebírat česko-slovenské vztahy a vůbec neřešit aktuálnější vazby česko-moravsko-slezské. V budoucím možném důsledku se tak chovají hůř než Angličané v posledních letech vůči Skotům a tak podněcují stále oprávněněji sílící touhu Moravanů po autonomii.

Závěrem

Zůstává tu poslední úhel pohledu – obecně monarchistický. Není jisté, zda by se v tomto státním uspořádání rozhodli Skoti pokračovat. Jisté však je, že by svým odtržením výrazně oslabili nejvýznamnější evropskou křesťanskou monarchii, což by nebylo dobým cílovým znamením ani pro české, moravské a slezské monarchisty, ani pro monarchisty v jiných evropských republikách. Proto se mi po výsledku referenda ve Skotsku vnitřně ulevilo a jsem z hloubky srdce rád, že v této sice drsné, ale nádherné evropské zemi zvítězil rozum nad krátkozrakostí. A k tomu Skotům upřímně blahopřeju!

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno, z. s.