Proč se u nás netěší Habsburkové lepší pověsti

Není nic neobvyklého setkat a dát se do hovoru s někým, kdo odmítá, bagatelizuje, zesměšňuje monarchii a rod Habsburků. Může se tak stát na jednoduché úrovni postoje čtenáře Švejka, či na úrovni více intelektuální, která se ohání argumenty a představami o reliktu minulosti, o germanizátorech národů, utlačovatelích lidu, o státu přežilém, reakčním, klerikálním, nedemokratickém, ba kontrarevolučním atd.

Nepřátelský postoj vůči Habsburkům se však tvořil již v dávné minulosti a dostával se do širokého povědomí. Všimnout si můžeme zvláště antagonismu s francouzskými dynastiemi a vládami už od středověku. Přitom Habsburkové neusilovali o připojení francouzského území. Vrcholu to nabylo za Richelieua a Mazarina. V zájmu podkopání habsburské moci a svých územních zisků neváhali spojovat Francii s odbojnými protestantskými německými knížaty. Až roku 1756 došlo ke zvratu. Manželství dauphina Louise (Ludvíka, budoucí Ludvík XVI.) s dcerou Marie Terezie  Marií Antoinettou mělo zpečetit usmíření mezi Bourbony a Habsburky. Nicméně ve Francii to bylo stále zpochybňováno a kritizováno. Osvícenci pokrytecky obdivovali Semiramis Severu carevnu Kateřinu II., ač ta tvrdě zacházela s poddanými, zatímco Marie Terezie a Josef II. působili pro zlepšení podmínek poddaného lidu. S francouzskou revolucí se antagonismus vyostřil – až do hanebné popravy královny, lůzou nenáviděné Rakušanky.

Intelektuálové, profesoři a historici, kteří psali o Rakousku v následujících sto letech, revoluci dávali většinou za pravdu. Podstatně přispěli k široce přijímanému negativnímu obrazu Habsburků jako symbolu reakce, klerikalismu, kontrarevoluce... Po 1. světové válce vlivné zednářské lóže i česká, srbská a rumunská lobby dosáhly toho, že se mezi válečné cíle Dohody zařadil rozklad habsburské říše. Bezostyšně zamlžovali fakt, že poslední rakouský císař Karel I. byl jediný z představitelů  evropských států, kdo usiloval o ukončení války a spravedlivé řešení situace.

První čs. republika jako území vydělené z bývalé monarchie (a nejen ona) byla silně protihabsburská a v tomto směru na léta ovlivnila myšlení obyvatelstva.

Ve 30. letech  min. století syn zesnulého císaře Karla I. a uchazeč o trůn Otto von Habsburg navázal kontakty s některými francouzskými politiky, nicméně jiní lpěli na omylech z let 1919–1920 a fanaticky se stavěli proti každému habsburskému řešení rakouské situace, které přitom mohlo čelit Hitlerovým snahám. Zde je vhodné vzpomenout na guru našich socialistů E. Beneše. V roce 1937 prohlásil: „Radši anšlus než Habsburky“. 

Poválečnou situaci nemusíme komentovat. Pro marxisty byla monarchie odbytou věcí a obecná úroveň povědomí o habsburské monarchii zůstala velmi skromná a pokřivená. Jakkoli se názory historiků ve světě i u nás měnily a objevily se příznivé knihy i filmy,  jakkoliv se Otto von Habsburg angažoval v Panevropském hnutí a jako jeho předseda přispěl k boření železné opony koncem 90. let min. století, negativní obraz dynastie stále přetrvává v myslích lidí, knihách, učebnicích, ve stále opakovaných floskulích o jedině možné demokracii atd. Souvisí to i s obecnou konzumní náladou společnosti. Prostě často chybí i pouhý zájem. Přitom lidem nepřijde, že dnešní prezidenti se roztahují na Hradě a těší se mimořádným požitkům převyšujícím výsady monarchů. Když císař, odvozující svou moc z vyšší ideje, uděloval někomu milost, mělo to svou logiku. Když ješitný bývalý kulisák chrlí jednu milost za druhou pro své kamarádíčky, copak to je? Právě toto je pouhý relikt minulosti, o nic jiného neopřený než o libovůli udílejícího. Jak může pouze zvolený prezident udělovat nějaké milosti? Najde se někdo, komu toto dojde? Zde je pro monarchisty dlouhodobě co napravovat.

Připravil: Z. S. Krejčí