Pietní vzpomínka na našeho skutečného vojenského velikána

Právě jsme snad správnou nohou vkročili do jubilejního roku 2018. Jedni budou spolu s mocenskými médii a pod jejich taktovkou vzpomínat 100. výročí kontroverzního masarykovského republikánského puče a svržení naší skutečné legitimní vlády, jiní – a bude nás zatím pohříchu míň – si bez okázalé pompy, ale o to důstojněji uctíme památku těch, kteří byli násilím donuceni odejít z legitimního výsluní. Celý ten nechutný tyátr vyvrcholí v 2. pololetí. Ale už dnes si můžeme vzpomenout 160. výročí smrti osobnosti, která byla zářným příkladem vojenské profesionality, aristokratické cti a ryzího občanského vlastenectví.

Mám tím na mysli polního maršála, Josefa Václava Radeckého, hraběte z Radče. Narodil se 2. 11. 1766 na zámku v Třebnici a zemřel 5. 1. 1858 v lombardském Miláně jako tamní c. k. guvernér. Dne 19. 1. 1858 uctila jeho památku Vídeň. Prošel tradiční kariérní anabazí šlechtického důstojníka od ženijního poručíka přes jezdeckého generála až k polnímu maršálovi. Patří k elitní skupině těch rakouských vojevůdců, kteří si povyšování ve funkcích a tím i hodnostech poctivě vysloužili svými schopnostmi bez protekcí, zato s řadou různých překážek, vytvářených mnohdy méně schopnými nadřízenými nebo druhy ve zbrani. Příležitost vyniknout mu dal nejprve generalisimus Ernest Gideon Laudon v závěrečných válkách s islámským tureckým nepřítelem, později pak arcivévoda Karel a maršál Karel kníže Schwarzenberg ve válkách s Napoleonem I. Po jejich skončení schopní operační velitelé jen těžko hledali uplatnění v období relativního klidu po Vídeňském kongresu a Napoleonově porážce v roce 1815.

Generál Radecký našel uplatnění i na naší krásné Moravě, když v letech 1829–1831 velel posádce největší zemské pevnosti – Olomouci. Jednotlivá ramena řeky Moravy i levostranný přítok říčky Bystřice vytvářely celá předchozí staletí sice podmínky odolné strategické pevnosti, ovšem za cenu dost obtížných podmínek životních pro posádku i obyvatelstvo města. Blátivý terén v okolí dnešní Komenského ulice pod dómským návrším a směrem ke klášteru Hradisko nechal vysušit a později v daném prostoru byla postavena dnešní Žižkova kasárna. Generál se rovněž zasadil o výsadbu stromů uvnitř města, což citelně zlepšilo životní prostředí. Maršál bydlel v Edelmannově paláci na Horním náměstí. 

V revolučních letech 1848–1849 velel císařským vojskům v severoitalské Lombardii, od roku 1836 již v hodnosti polního maršála. Vedle Uher to bylo druhé hlavní strategické bojiště pro habsburskou monarchii. Zatímco v Uhrách museli našim vojskům pomoci porazit uherské vzbouřence Rusové, v Itálii si Radecký vystačil sám. Nejprve proti sardinské armádě udržel strategickou iniciativu v bitvě u Novary (23. 3. 1848), 25. 5. 1848 uhájil Veronu a počátkem června 1848 porazil nepřítele u Custozy. Sardinský král Karel Albert byl nucen abdikovat a sjednocení Itálie se oddálilo. Radecký se stal v témže roce čestným ruským polním maršálem a také císařským generálním guvernérem Království lomabradsko-benátského. Tuto funkci se sídlem v Miláně si podržel až do své smrti. I když italští vlastenci rakouskou nadvládu v podstatě nenáviděli, Radeckého si vážili, protože se k nim choval bez nadutosti vzpupného vítěze a snažil se jejich problémy řešit s nezbytnou dávkou porozumění, opřeného o reálnou vojenskou a politickou moc impéria.

Do Olomouce se krátce vrátil ještě v roce 1850, kdy jako velitel dvou operačních sborů a pevnostní posádky spolu se svou osobní autoritou provedl před diplomaty Pruska a Ruska účinnou demonstraci momentální rakouské vojenské síly. Pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV. pak přešla chuť dosáhnout hegemonie v Německém spolku a osobně podepsal 29. 11. 1850 tzv. Olomouckou punktaci (smlouvu), zaručující Rakousku vůdčí post ve zmíněném spolku. Rakousko o tento prestižní post přišlo až po prohrané válce s Pruskem roku 1866.

Radecký se vrátil do Itálie. I když se mu nepodařilo své moderní výcvikové i organizační metody prosadit v celé c. k. armádě, Vídeň mu ponechala alespoň volnou ruku v Itálii. Zde pod jeho velením rakouská vojska, tvořená i českými, moravskými a slezskými vojáky, cvičila reálnou taktiku včetně rychlých přesunů, přechodů z pochodových do bojových sestav, součinnost pěchoty s jezdectvem, dělostřelectvem, pevnostními, technickými i logistickými útvary a jednotkami. Povyšování mužstva, šikovatelů i důstojníků bylo prováděno na zásadě služebních výsledků, takže dost výrazně byla posílena v nižším velitelském sboru měšťansko-selská a intelektuální sociální vrstva a její příslušníci v omezené míře pronikali i do vyšších velitelských stupňů v rozsahu vyšším než dřív.

Během letošního roku budeme muset počítat s tím, že mocenské struktury státu s vydatnou pomocí finančních dotací a masmédií budou vyzvedávat do nebetyčných výšin generalitu s legionářským původem. Což o to, řada z nich se dobově zapsala do naší historie jak ve smyslu vojenském a politickém, tak i ideovém. Avšak ani ti nejschopnější z nich se nemohou pochlubit tím, že by ve své historické etapě působnosti dokázali samostatně řešit strategické úlohy v rozsahu a důsledcích, v jakém to řešil Radecký. Tento vojenský génius nikdy tímto režimem nebude vyzvednut na srovnatelný piedestal vojenských tradic jako oni, protože na rozdíl od nich je vnímán za arciexponenta opovrhované a poplivávané habsbursko-lotrinské monarchie. A tak objektivní zhodnocení historického významu maršála Radeckého, pietní vzpomínka na něj a snad i úspěšné završení snah o obnovení jeho pomníků v Praze i dalších našich městech zůstane na nás, realistických monarchistech a míře diskutabilní blahovůle masarykovských mocenských dědiců...

Salut a čest vaší čestné a nesmrtelné památce, vysoce urozený pane maršále a hrabě Radecký!

pplk. v. v. Dr.Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno