Personální unie v Evropě z pohledu emancipačních snah Moravy a jižního Slezska

Mnohé země v Evropě byly v minulosti spojeny formou personální unie. Tedy měly společného panovníka. I Čechy a Morava byly ve středověku propojeny osobou panovníka. Panovníka, který vládl v Českém království z titulu krále, v Markrabství moravském z titulu markraběte. I Rakouské mocnářství lze považovat za personální unii zemí – států, tedy soustátí. Jednou z těchto zemí bylo Království české a Markrabství moravské. Původní status zemí Koruny české ustoupil do pozadí, tzv. český stát časem de facto přestal existovat. Země – jednotlivé státy soustátí si zachovaly část vlastní vlády, zpravidla ve formě zemských sněmů. 

Když se podíváme na politický vývoj jiných dřívějších personálních unií v Evropě, z velké většiny přestaly existovat a jednotlivé země – státy, se osamostatnily. 

Jiný vývoj nastal v Čechách a na Moravě. Došlo k němu odchodem těchto (i dalších) zemí z mocnářství Rakouska Uherska a vznikem Československého státu. Ironií je, že k tomu došlo už v době, kdy tato monarchie připravovala moderní federalizaci soustátí. 

V Československu byly už tehdy patrné silné centralistické tendence, naštěstí úspěšné jen z malé části. Ovšem po nástupu komunistů k moci, zřejmě na příkaz Moskvy, možná přímo Stalina, došlo k výraznému posunu v neprospěch Moravy a našeho Slezska – bylo přikročeno ke zrušení zemského zřízení. 

Toto rozhodnutí totalitního režimu nebylo zrušeno ani po listopadu 1989 přesto, že to bylo obyvatelům zrušené Země moravskoslezské slibováno. 

Tady si dovolím drobnou odbočku. Když se politická strana Moravané stala součástí Evropské svobodné aliance (EFA) v rámci EU a tato strana seznámila členy EFA se situací Moravy a našeho Slezska, bylo v tomto evropském uskupení velké překvapení. V Evropě panovalo přesvědčení, že nám bylo zemské (spolkové) zřízení po převratu automaticky vráceno. Zřejmě proto, že nová polistopadová vláda a prezident Havel byli v Evropě a nejen v Evropě, vnímáni jako skuteční demokraté, kteří demokratické principy a práva ctí. My dnes víme, že obraz byl zkreslený, jak potvrdil i následující vývoj u nás. Tento idealistický obraz má svůj původ zřejmě v obdivu k našemu státu, který dokázal uskutečnit převrat, na rozdíl od mnoha jiných států, téměř bez násilí.

Ze srovnání většiny ostatních evropských zemí – států, které v minulosti také žily v rámci personální unie, vycházejí Čechy a Morava včetně naší části Slezska jako země – státy s netypickým historickým a politickým vývojem. Většina těchto zemí se vrátila k samostatnosti. Zatímco u nás nemáme nejen autonomii, ale ani zemské (spolkové) uspořádání, které by odpovídalo předchozímu státoprávnímu statusu Čech, Moravy a našeho Slezska.

I z tohoto pohledu lze náš současný stav považovat za nepřirozený a uměle utvořený, nikoli v souladu s demokratickými principy, tedy vůlí lidu. A jako umělý a nepřirozený má i své nedobré důsledky v mnoha sférách života společnosti na Moravě a v naší části Slezska. Nejvíce se projevuje právě v nedobrém hospodářském vývoji a tím ve výrazně horší životní úrovni obyvatel tohoto území. Pro vládu v Praze jsou Morava a naše Slezsko vzdálené nejen de facto, ale i jejich citový vztah k vlasti obsáhne, až na pár výjimek, jen oblast Čech, což je pravděpodobně přirozený důsledek samostatného historického vývoje původních zemí.

A tady jen pro ilustraci uvádím, jak svoji situaci ve své době řešili Norové. Morava a naše Slezsko však v minulosti tento způsob použít nemohly, protože nebyl zachován ani zemský orgán, který by takový způsob obrany země – státu, mohl použít.

xxx

Když Napoleon utrpěl rozhodující porážku u Waterloo, Norové uvěřili v možnost znovu nabytí nezávislosti. Studenou sprchou bylo, když dánský král mírovou smlouvou z Kielu 1814 musel Norsko odstoupit Švédům, kteří byli od počátku proti Napoleonovi. To vyvolalo v Norsku zuřivý odpor, k němuž se připojil i úřadující dánský královský místodržící – pozdější dánský král Kristián VIII.

Hrdí, stateční a svobodomyslní Norové svolali vlastní sněm, který formuloval a schválil základní norskou ústavu, která byla odvozena z myšlenek Montesquieua. Tato ústava ze dne 17. května 1814 platí v modifikované formě dodnes. Den jejího schválení na sněmu se slaví jako norský státní svátek. 

(pramen k posledním dvěma odstavcům: Wikipedie)

Dodatek – tento příspěvek jsem napsala jako řadový občan, nejsem ani historik ani politolog. Případným upřesněním se nejen nebráním, ale vítám je. Ještě více bych uvítala, kdyby právě takoví lidé více přispěli našemu úsilí prosadit oprávněné požadavky – ku prospěchu celého státu.

Bohumila Jandourková