Pan Karel Starší, baron ze Žerotína – nadčasový moravský patriot

Dne 15. září uplyne 450 let od narození mnohostranné osobnosti, jedné z největších postav moravských dějin, pana Karla Staršího, barona ze Žerotína.

Tento politik, diplomat, vzdělanec, statečný voják a hlavně hluboce věřící a mravní křesťan, věrný svému panovníkovi, se narodil roku 1564, na rodovém panství Brandýs nad Orlicí ve východních Čechách. Jeho rodina inklinovala k nekatolické Jednotě bratrské a této víře pan Karel zůstal věrný po celý svůj dlouhý 72letý život. Základní vzdělání získal na bratrské škole v Ivančicích u Brna a následné evangelické vzdělání pak na školách v Basileji a Štrasburku. V letech 1578 až 1587 podnikl obvyklou studijní kavalírskou cestu Evropou a získal teologické, právní a jazykové vzdělání. Kromě domácích jazyků, tedy češtiny a němčiny, ještě vládl franštinou, italštinou a latinou. V mládí se vojensky angažoval na straně francouzského krále Jindřicha IV. Navarrského, ke katolictví konvertovaného hugenota. Tím si znepřátelil císaře a krále Rudolfa II. a nic nepomohlo, že své vojenské zkušenosti poskytl jako jezdecký velitel v bojích císaře s Turky. Proto vstoupil do služeb císařova mladšího bratra, tehdejšího uherského krále Matyáše Habsburského.

Jako Matyášův diplomat usiloval o připojení českých stavů k protirudolfovské konfederaci Rakous, Uher a Moravy, ale bezúspěšně. Konflikt obou bratrů, ukončený tzv. Libeňským mírem roku 1608, vynesl Čechům tzv. Rudolfův Majestát, čímž Češi ztratili o konfederaci zájem. To přirozeně pana Karla velmi rmoutilo, protože díky panství Brandýs měl i český stavovský inkolát. Svou nespokojenost nad počínáním českých stavů zřejmě v této době vyjádřil svým známým výrokem: „Nás opanovati a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království zůstávali.“

Král Matyáš se mu odvděčil za věrnou službu tím, že ho v roce 1608 učinil moravským zemským hejtmanem, tedy svým zástupcem v markrabství. A nejen to. Morava obdržela na tzv. Bartolomějském sněmu v Brně 24. 8. 1608 četná privilegia, kterými se na určitou dobu prakticky zcela odtrhla od Českého království a politického vlivu Prahy. Mezi nejvýznamnější zemské výhody Moravy patřilo i právo samostatně vyhlašovat válku nebo uzavírat mír. Když se v roce 1611 Matyáš stal českým králem a roku 1612 i císařem, vztahy mezi ním a Žerotínem značně ochladly, protože panovník začal důsledně prosazovat rekatolizaci. Proto se pan Karel roku 1615 vzdal hejtmanského úřadu, ale hlavou moravských šlechtických stavů zůstal.

Dne 25. 5. 1618 Moravský zemský sněm odmítl návrh českých stavů, aby se Morava připojila ke stavovské rebelii. Pán ze Žerotína napsal příslušný list, ve kterém se mimo jiné uvádí tato prorocká slova: „Čechové se snaží stát slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my i jiní.“ Jak předpověděl, tak se i stalo. 

Když 20. 3. 1619 císař a král Matyáš zemřel jeho místo zaujal Ferdinand II. Štýrský, přidali se k české rebelii i moravští stavové. Do vězení putoval jak moravský zemský hejtman, olomoucký biskup František kardinál Dietrichstein, tak jeho nekatolický intelektuální přítel Karel Starší ze Žerotína. Tím, že zachovali věrnost legitimnímu panovníkovi, tak mohl Žerotín po Bílé hoře zůstat na svých nekonfiskovaných panstvích a pomoci tak Komenskému a dalším souvěrcům uniknout pronásledování a pokojně se odebrat do emigrace v Polsku.

Když císař a král Ferdinand II. prosadil v letech 1627 a 1628 tzv. Obnovené zřízení zemské pro Čechy a Moravu se silnými rekatolizačními prvky, odešel v roce 1629 do exilu i Žerotín. Jenže na rozdíl od jiných exulantů se mohl libovolně do království vracet, což i dělal. Do emigrantských politických aktivit se však neangažoval a roku 1633 se vrátil na své přerovské panství, kde zůstal až do své smrti 9. 10. 1636. Jeho čtvrtá manželka Kateřina z Valdštejna, se kterou žil od roku 1614, ho o rok přežila. Všechny tři děti, které ze svých manželství měl, tedy syn Bedřich a dcery Alena a Bohunka zemřely dřív než on. V letech 1604 až 1605 byl krátce po třetí ženat s Annou z Valdštejna, sestrou budoucího všemocného vévodu Albrechta. S ním však i po ženině smrti udržoval přátelské vztahy. Valdštejn, Dietrichstein i Lichtenstein drželi nad Žerotínem do určité míry ochrannou ruku.

Nadčasovost Žerotínova patriotismu spočívá v tom, že navzdory vnějším politickým zvratům zůstával věrný svému panovníkovi, přestože je dělilo náboženské vyznání, své víře a lásce k moravské zemi, se kterou spojil své politické i soukromé osudy. Čechy vnímal jako nejbližší státotvorné sousedy a těžce nesl jejich politické výstřelky i proto, že zpravidla neblaze ovlivnily samotnou Moravu. Nezbývá než doufat, že podobně jako současný jihomoravský hejtman, pan Michal Hašek, i ostatní moravští politici pohlédnou občas na nádvoří Nové radnice a budou se ve svých počinech inspirovat Žerotínovou sochou, která se tam nachází. Nu a pražští politici, typu primátora Hudečka, by zas měli mít na zřeteli kříže na dlažbě před Staroměstskou radnicí...

Zpracoval:

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno, z. s.