OBJEKTIVNÍ ZHODNOCENÍ 100. VÝROČÍ POSLEDNÍHO ROKU VELKÉ VÁLKY 1914–1918

Úvodem

Právě vstupujeme do jednoho z hlavních roků tradičních tzv. „velkých osmiček“, kdy po celý tento rok i v letech dalších bude naše veřejnost cíleně masírována „oficiálním“ výkladem událostí zejména roku 1918, tedy ukončení 1. světové války, rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československé republiky. Ideologové a propagandisté současné „legitimní moci“ budou chrlit v tisku, rozhlase, televizi a v elektronických médiích spoustu povrchních pravd, polopravd i vyslovených účelových falz o tomto období, v míře přímo úměrné uvolněným finančním prostředkům na tento účel. Vše ostatní tím bude v zárodku ukřičeno a tak ani nám nezbude, než abychom si naše pojetí připomněli v úzkém kruhu těch, kteří se nebojí sdělovat či poslouchat objektivizované podání.

Ad 1. Průběh a výsledky závěrečných bojů na hlavních frontách, s důrazem na c. k. armádu Rakouska-Uherska.

Hlavní frontou byla Západní fronta. Zde Německé císařství už čtvrtý rok vzdorovalo lidské i materiální převaze francouzských, britských a nyní i amerických ozbrojených sil na poziční frontě od pobřeží Severního moře v západní Belgii a severozápadní Francii, po francouzsko-švýcarskou hranici. Díky tomu, že po bolševické revoluci v Rusku, v listopadu 1917 se ruská armáda rozložila a začaly se rýsovat první známky občanské války, mohli Němci přesunout počátkem roku řadu zkušených divizí na západ. Generál Ludendorff je mínil využít ke strategické zlomové ofenzivě, tentokrát mnohem více odpovídající původnímu Schlefenovu plánu.

Mezi 22. březnem a 5. dubnem byla dohodová fronta na řadě míst prolomena a německá vojska postupovala na Paříž. Během dubna a května přešla do ofenzivy i německá vojska v Belgii a u Chemin des Dammes. V červnu pak v prostoru Met. Všude se zdařily průlomy fronty do taktické hloubky, řádově v desítkách kilometrů. Ve dnech 15.–17. 7. Proběhla 2. bitva na Marně. V ní se německý útok vyčerpal včetně strategických záloh a Dohoda postupně přecházela do protiútoků a Němci zvolna ustupovali. V období od 8. srpna do 25. září dohodová vojska dobyla zpět ztracená území a od 26. září do 10. listopadu vytlačila Dohoda Němce z Francie a Belgie. Německo bylo donuceno požádat o příměří, které se rovnalo vojenské kapitulaci, 11. 11. 1918.

Dohodová vojska však na německé území nevstoupila. Od července do listopadu 1918 se na tomto bojišti prezentovaly v rámci XVIII. sboru polního podmaršálka Ludwiga Goigingera 4 c. k. divize, a to 1., 35. a 106. pěší a 37. pěší honvédská. Dále pak čtyři samostatné dělostřelecké pluky a čtyři samostatné dělostřelecké baterie, z toho tři těžké (305, 380, 420mm).

V červnu se Italům za pomoci britské a francouzské divize podařilo stabilizovat frontu na řece Piava, po úprku od Caporetta, kde v listopadu 1917 utržil generál Luigi hrabě Cadorna těžkou porážku od generála Svetozara Boroeviče von Bojny. Ten pak jako polní maršál (od února) úspěšně řídil obranné boje c. k. armády. V bitvě u Vittoria Veneta 24. října až 2. listopadu 1918 však byla naše vojska poražena a už se z toho nestačila vzpamatovat. Na Východní frontě i naše vlast těžila z ruského rozkladu a bylo možno přesunout c. k., vojska na Soluňskou, respektive Italskou frontu. Z Ukrajiny přijížděly vlaky plné potravin a zemědělských produktů, čímž se dočasně zlepšilo zásobování jednotlivých součástí naší monarchie. Ukrajina měla podle c. k. plánů být samostatným, nárazníkovým státem mezi Ruskem a Západem. Slabiny červnové ofenzivy v Itálii spočívaly v tom, že velitel tyrolské fronty, von Hetzendorf chtěl útok na široké frontě od Milána po Benátky, kdežto von Bojna chtěl průlom na Treviso a Benátky odříznout. Horthyho c. k. Kriegsmarine měla pustošit jadranské pobřeží Itálie. C. k. letní útok na Piavě a v Alpách nebyl úspěšný, těžké ztráty měli především ženisté. Dne 24. 10. 1918 překročili Italové (Armando Diaz) a Britové Piavu. Spořádaný ústup se změnil v útěk po 29. 10., kdy Maďaři začali svá vojska svévolně stahovat.

Ad 2. Důsledky příměří mezi Dohodou a Ústředními mocnostmi

Německo bylo na přelomu října a listopadu 1918 fyzicky vyčerpáno jak z lidských, tak materiálních zdrojů a chtělo předejít vojenské porážce. Proto politický centrista Mathias Erzberger a maršál Foch dne 6. 11. 1918 ve vagonu v Compiégne dojednali příměří, o které princ Max Bádenský žádal presidenta Wilsona, jako prostředníka. Vstoupilo v platnost v 11 hodin 11. 11. 1918. sice přednostně pro Západní frontu, ale s globálním dopadem na všechny válčící státy. Německá vojska se stahovala z dosud obsazených enkláv ve Francii a Belgii, začala demilitarizace a 14.11. abdikoval císař Vilém II.

Rakousko-Uhersko v Itálii v podstatě kapitulovalo poté, co kapitulovalo Turecko, vojensky rozdrcené na Blízkém Východě britským generálem Allembym. Naše staré mocnářství se začalo po částech hroutit.

Pozdější tzv. Versailleské smlouvy Německo cíleně ožebračily, vojensky znehodnotily a vystavily úhroze obdoby bolševické revoluce (Bavorská republika rad). Na troskách proletářského převratu se vytvářelo podhoubí nacionálního socialismu. Morální a hlavně materiální vyčerpanost znemožňovala Německu, aby si v závěru vybojovalo výhodnější podmínky. Tím se vlastně příměří vyrovnalo vojenské kapitulaci rozsahem svých důsledků. Vojensky však k finální porážce nedošlo a okupace Německa dohodovými vojsky byla velmi omezená a měla vlastně jen dozorčí charakter.

Rakousko-Uhersko se jednak rozpadalo, jednak formálně kapitulovalo před Itálií. Pokud na území nové ČSR vstoupili do roku 1921 nějací dohodoví vojáci, tak to byly především jen vracející se čs. francouzské, italské a nakonec i ruské legie a pak členové italských a francouzských vojenských misí. Válčící státy začaly sčítat své válečné ztráty na padlých, raněných, nenávratně zmrzačených a nezvěstných. Celkem mírně převýšily 10 milionů, z nichž jen omezené procento tvořili civilisté z přífrontových oblastí. Mnohem více lidí zahubila následná pandemie španělské chřipky.

Ad 3. Československá republika – vítězství nebo prohra Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků?

Toť otázka… Česká národní politická reprezentace na tom vydělala. Orgány typu Národní rada československá, vzniklá v zahraničí již mezi květnem a srpnem 1918 a domácí Národní výbor československý ve stejném období, byly Dohodou uznány za oficiální politickou reprezentací ještě neexistujícího státu, takže i bez voleb parlamentních mohl být 28. 10. 1918 Národním výborem v Praze vydán zákon o nezávislosti a republikánském charakteru nového státu. Slovákům bylo umožněno vytvoření vlastní Národní rady a dočasných zastupitelských orgánů. Souhrnně se začalo hovořit o národě československém, čímž se de jure i v ústavě podařilo vymazat Moravany jako národ, i když zatím zemské zřízení muselo zůstat zachováno. Vedoucí místa v novém státě zaujali představitelé politického a vojenského protihabsburského odboje. C. k. generálové české, moravské nebo slezské národnosti sice byli nakrátko přijati do řad Československé armády, ale postupně z ní byli zejména legionáři vyštípáni. To se týkalo i takových profesionálů, jakým byl generál pěchoty (tříhvězdičkový) Rudolf Králíček (1862–1946). Moravané, Slezané i Slováci dopláceli na prvorepublikové nacionalistické střety Čechů a Němců. Celé bývalé soustátí R-U se postupně stalo více či méně pokořenou částí nacistického Německa, přičemž Čechům, Moravanům, Slezanům a Slovákům hrozilo poněmčení nebo genocida, podobná židovské, tedy národnostní likvidace. Za komunistické totality se pokračovalo v masarykovském počešťování Moravanů, umocněné po únoru 1948 likvidací zemského zřízení, co postihlo zejména Moravu. Toho všeho bychom byli pravděpodobně ušetřeni zachováním a federalizací R-U, kdyby k tomu císař a král Karel I. dostal příležitost.

Závěrem

Kolo historického vývoje nelze zcela vrátit zpět. Mění se nejen vnější, ale i vnitřní podmínky života jednotlivých nástupnických generací. Tomu se nedá nijak a ničím zabránit. Dá se však zabránit tomu, aby na základě historických zkušeností a jejich objektivního vnímání přestali součastníci opakovat chyby předků. A nevytvářeli slepě, jako stádo ovcí vedených tupými berany, podmínky k vlastnímu sebezničení. Zatím jsme tomu, s Boží pomocí, několikrát o pověstný fous unikli. Znovu však unikneme jen tehdy, pokud se odvážíme realizovat v nových podmínkách myšlenky blahoslaveného JCKV Karla I. Rakouského a nikoli údajný a všelijak i účelově překrucovaný odkaz masarykovců…

K tomu nám dopomáhej Bůh i my sami!

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno

Použitá literatura:

JUNG P.: „Rakousko-Uherská armáda za První světové války.“ Computer Press, a. s., Brno 2007.

WINTER J. M.: „První světová válka“ Mladá fronta Praha 1995.

Kolektiv: „1. Světová“ Extra Publishing Brno, čísla IV/2016, III/2017, V/2017, VI/2017.