Kázání P. Mgr. Zdeňka Šilhánka na pouti NJ v Křižanově

15.04.2015 22:16

Je to pro mne, milí poutníci a spolubratři kněží a bratře jáhne, veliká milost, mít mši svatou v předvečer fatimského dne, v tak krásném duchovním prostředí, v rodišti svaté Zdislavy, patronky našich rodin. Prožíváme čtvrtek třetího postního týdne. První čtení z proroka Jeremiáše, pro nás bylo velkým varováním. Izraelité znali Boží přikázání, my je známe také, a oni neposlouchali. Nehledali svou spásu v Božím slově, ale ve své vynalézavosti a vytvářeli si náboženství podle své chuti. Jejich bohoslužba byla jen pouhý ceremoniál, bez věrnosti Božím požadavkům. Obětovali bez rozdílu Hospodinu i babylonské bohyni Astartě, dokonce jak můžeme číst o tři verše dál, nebáli se obětovat v ohni i své děti. I my si musíme dávat pozor, aby naše bohoslužba nebyla jen formalitou. Máme se snažit o věrnost Ježíšovým požadavkům, konat bohoslužbu v duchu a v pravdě. Podle II. vatikánského koncilu máme slavit eucharistii uvědoměle, zbožně a činně, s porozuměním, niterným usebráním a s vědomím, že konáme vrcholnou činnost církve, když se zapojujeme do Kristovy oběti. Když Izraelité poslouchali Hospodina a proroky, skrze které k nim mluvil, bylo jim dobře, požívali Boží ochrany, vyvázli z každého nebezpečí. Kdykoliv se však neřídili slovy proroků, vůli Boží neplnili, nebo pošilhávali po zvycích pohanských – dostávali se do nesnází a pocítili i trestající ruku Boží. Bylo to nutné, aby se vzpamatovali, vždyť byli národem vyvoleným a měli od Boha veliká zaslíbení. Když zaslíbení došla naplnění, když z jejich národa vyšel slíbený Mesiáš, židé a hlavně jejich předáci jej zase nepřijali. Co by nám, moji milí, pomohlo, že máme své veliké vzory, národní světce a světice, jako je zdejší velká rodačka sv. Zdislava, že máme křesťanskou kulturu, že máme mnoho krásných náboženských sousoší, chrámů a kaplí, že zde v Křižanově vybudujete památník svaté Zdislavy, kdyby to pro nás byly jenom pouhé památky? Křesťanství není samospasitelné: Člověku nestačí ke spáse, že byl kdysi pokřtěn, že má zbožnou maminku, že nosí medailonek nebo křížek na krku, nestačí ani, když se několikrát za rok zastaví v kostele. To všechno je málo. Málo je i to, když člověk nikoho neokrádá a nikomu neubližuje, když se stará o svou rodinu po hmotné stránce. Je to málo, protože jako křesťané, jako děti Boží, máme také povinnosti k svému Tvůrci, k Tomu, který vložil nejen do celého vesmíru, ale i do našich srdcí, své zákony a který od nás požaduje, abychom se jimi řídili a ne, abychom si z nich vybírali jen to, co se nám právě hodí, co se nám zrovna líbí. Každému z nás se určitě někdy stalo, že jsme se snažili udělat něco dobrého, někomu pomoci nebo ho nějak oslovit a ten druhý to nepřijal nebo to dokonce obrátil proti nám. Jistě jsou to nepříjemné chvíle, nepříjemné rány pod pás. Podívejme se dnes na Ježíše, na tu událost, o které jsme právě četli v evangeliu. Pán Ježíš uzdravoval posedlé zlými duchy, dával nemocným zakusit velkou Boží dobrotu a lásku, lidé se divili, ale někteří z nich říkali, že démony vyhání ve jménu Belzebuba, vládce zlých duchů. Nepřátelé, když nemohou popřít Ježíšovu moudrost a zázraky, se uchylují k pomluvě, že je spolčen s ďáblem. Lidé mají okamžitě po ruce pomluvu, když potřebují někoho odstranit, zneškodnit. Bůh nestvořil svět neurčitý, chaotický, ale dal mu jasný řád. Člověk ale dokáže všechno zamlžit a pokazit. Všechno se totiž dá obrátit naruby. I nejlepší věc může být očerněna. Na Boží věci to ale nic nemění. I když Ježíše očernili a obvinili ze spolupráce s Belzebubem, nic na jeho čistotě, pravdivosti a věrnosti nezměnili. Máme, moji milí, své pevné přesvědčení, anebo se necháme snadno ovlivňovat svým okolím? Nezdůvodňujeme někdy své názory argumentem: Vždyť to říkali v televizi? Nevadí nám při tom, že to říkají lidé, kteří často nejen že Boha nepoznali, ale mají očividnou zlobu vůči všemu, co je Boží? Nepřítel nám závidí naše štěstí a snaží se nás odvést od naslouchání Božímu slovu, vytrhnout nás z Božích rukou. Tento odvěký lhář nám podsouvá pochybnosti, podezřívání. Pokud, po Mariině vzoru nerozvažujeme ve svém srdci o Božím slově, nedokážeme pak správně rozlišovat a riskujeme, že skončíme ve spárech nějakého falešného učení. Tak se nám může stát, že přestaneme myslet a žít v souladu s evangeliem, které se nám začne zdát příliš tvrdé a neschopné držet krok s dobou. Půjdeme-li touto cestou dál, ztratíme chuť Božího slova, nebudeme schopni vnímat jeho sladkost, přestaneme po něm toužit a kdykoli nám je někdo připomene, bude nám to nepříjemné. Dějiny spásy jsou dějinami Boží milosti a lidského ztroskotání. Tělo touží po něčem jiném než duch a Ježíš nás upozorňuje, že takové rozdělení může špatně dopadnout. Snahy lidí tělesných vedou ke smrti, snahy duchovních k životu. Úkolem svatopostní doby je uvědomit si, co nám v životě vládne. Nežijeme jako křesťané jen ze setrvačnosti? Měli bychom toužit po tom, mít Ježíšova Ducha, měli bychom jít tímto životem v síle Ducha svatého a chránit se i té sebemenší nadvlády zlého ducha. Duch svatý nám dává mimo jiné také dar bázně Boží, tedy schopnost chránit se hříchů z lásky k Bohu, a když se hříchů přece dopustíme, dává nám sílu hříchů litovat a kajícně se navracet k Otci. Když při denním zpytování svědomí objevíme nedostatek, který je příčinou, že Boží přikázání přestupujeme, měli bychom vždy co nejdříve nastoupit cestu léčení a tou je sebekázeň, která přináší nové uzdravení. To je ta obezřetnost, aby k nám nepronikal nepřítel naší spásy. Jak rádi bychom na sebe vztáhli Ježíšova slova o silákovi, střežícím svůj dům, aby byl v bezpečí. My jsme ale slabí, podléháme kdejakému pokušení, kolikrát jsme již neobstáli, selhali, podlehli. 

 

Pane, buď ty sám tím naším silákem, ať žijeme vždy s tebou, ať se posilujeme modlitbou a svátostmi, vždyť ty jsi přišel na svět, abys zvítězil nad hříchem a my ve tvém jménu, ve znamení tvého kříže, chceme také zvítězit, s pomocí Tvé Matky, Panny Marie, Matky Lásky.

 

Převzato z:  Nový Jeruzalém

 

 

 

—————

Zpět