Karel IV. – 700 let od narození

 

Pořád je na koho vzpomínat, letos přišla řada na Karla IV. Člověk by mohl nabýt dojmu, že český středověk byl jen bezvýznamnou epizodou v událostech, o něž se císař zasloužil.

 

Pozlátko vlády Karla IV. však ztratilo brzy po jeho smrti lesk a české země se propadly do chaosu husitské revoluce. Nešlo o náhodu. Každý národ by měl ctít předky, ale je dobré být realistou a příliš si nevymýšlet. 

 

Vlastimil Vondruška

historik, publicista

spisovatel

 

 

 

XXXX

 

Profil

Vlastimil Vondruška 

 

Narodil se v roce 1955. Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je autorem naučných knih o životě ve středověku. Vydal přes 50 románů. Třeba ságy z českých dějin – Mezi tiárou a orlicí či Husitská epopej (4. díl vychází příští týden). Více na 

 

www.vlastimilvondruska.cz.

 

XXX

 

Vymření každé panovnické dynastie po meči bylo ve středověku fatální politickou katastrofou. Pro 

šlechtu, která chtěla zajistit zdání kontinuity moci, pak hrály klíčovou roli ženy. Po posledním Přemyslovci Václavu III., zavražděném v roce 1306 v Olomouci, zůstaly čtyři. Macecha Eliška Rejčka, sestry Eliška a Anna a manželka Viola Těšínská. Ta poslední byla mladá, cizinka a bez vlivných spojenců. 

 

Nejrychleji se v nastalé situaci zorientovala ambiciózní a mimořádně krásná Eliška Rejčka. Obratem se provdala za Rudolfa I. Habsburského a nechala se korunovat českou královnou. Jenže ji potkala smůla, neboť manžel o rok později zemřel. 

 

Do hry o český královský trůn tedy vstoupily obě sestry Václava III. Anna byla provdaná za Jindřicha Korutanského, ale ten se jako panovník příliš neosvědčil.  Proto se pozornost panstva a kléru obrátila na Elišku Přemyslovnu, která si v roce 1310 vzala za manžela Jana Lucemburského. A díky tomuto sňatku se ve střední Evropě na skoro sto padesát let ujal vlády rod lucemburských vévodů. Často a rádi opakujeme, že se Karel IV. cítil Čechem, ale v mládí (a zřejmě i později) inklinoval spíše k Francii. To mělo své historické kořeny, které jsou mimořádně důležité pro jeho politické myšlení. 

 

Lucemburský děd Karla IV. se jmenoval Jindřich. Byl vychováván na dvoře francouzského krále a jeho mateřštinou byla francouzština. Dostalo se mu mimořádného vzdělání, ostatně jako většině Lucemburků. Za manželku si vzal sestřenici Markétu Brabantskou. (Její otec Jan zabil nedlouho předtím Jindřichova otce.) Právě on stál na počátku raketového vzestupu rodu. Jindřichův bratr Balduin získal vlivný post trevírského arcibiskupa, on sám byl v roce1308 zvolen římským králem a nedlouho poté v Římě korunován císařem. 

 

Sebevědomý otec 

 

Na dvoře francouzského krále byl vychován i Jindřichův syn Jan. Díky otcově politice se oženil s Eliškou Přemyslovnou a stal se českým králem. Tehdy mu bylo čtrnáct let a nevěstě osmnáct. Záhy po svatbě se s otcem rozloučil, a to se viděli naposledy. Císař Jindřich vytáhl do Itálie a tam v roce 1313 zemřel. Tím mladý Jan ztratil zázemí, o které se mohl opírat.

 

Frankofonní orientace Lucemburků vysvětluje hluboké nedorozumění, které od počátku panovalo mezi Janem a českým panstvem. Promítalo se nejen do politického myšlení, představ o správě země, ale také do stylu dvorského života (současníci mu vyčítali, že do země přináší nové, „hanebné“ mravy, necudnou módu a nectí tradice předků). 

 

Janův nástup na český královský trůn neproběhl hladce, korunu si musel vybojovat proti Jindřichu Korutanskému a jeho manželce Anně. Jan Lucemburský však do prosince 1310 obsadil většinu země a především Staré Město pražské, do jehož bran vstoupil s heslem: Mír, mír, mír! 

 

Následovalo přetahování o moc v zemi, jenže Jana Lucemburského zajímaly i záležitosti za hranicemi. Po smrti jeho otce se rozhořel boj o korunu římského krále. Česká šlechta se však zachovala mimořádně rozumně a dala Janovi najevo, že to je jeho osobní věc, která českému lidu žádný prospěch nepřinese; a nebude proto financována z peněz českého království. O třicet let později v případě Karla IV. však české panstvo toto stanovisko bohužel změnilo.

 

Šlechta požadovala aby se Jan Lucemburský zbavil svých německých rádců, Elišku zase popuzovala její nevlastní matka Eliška Rejčka, která údajně dokázala okouzlit  jejího manžela. Klidné časy v zemi vzaly rychle za své, což ještě podtrhl katastrofální hladomor v roce 1316. 

 

Jan Lucemburský musel nakonec v roce 1318 přistoupit na podmínky českého panstva a v Domažlicích spolu uzavřeli smír. Tím skončily jeho pokusy o pevné uchopení otěží vlády v zemi. Od téhle chvíle se raději věnoval politice v zahraničí, v níž byl velice úspěšný. Nicméně doma si vysloužil přezdívku „král cizinec“. 

 

Prudká matka 

 

Eliška Přemyslovna nekriticky obdivovala svého otce Václava II., jehož úspěchy neustále předhazovala manželovi. Janovi vyčetla: „Pane králi, vy víte, že vyžaduje čest králova a požaduje důstojnost království, že má každý král vládnouti, a ne být ovládán.“ Jan byl vznětlivý a současně mimořádně sebevědomý muž, sebevědomá byla ovšem i Eliška. Byla prudká a neuměla jednat diplomaticky. Po Janově faktické politické porážce v Domažlicích vztah mezi nimi ochladl. Jan uvěřil našeptávačům, že ho manželka chce zavraždit a na trůn dosadit jejich syna, tehdy tříletého Václava, později známého jako Karel IV. 

 

Eliška reagovala útěkem a i s dětmi se v lednu 1319 opevnila na Lokti. Tím manželovo podezření jen zvýšila, s vojskem hrad oblehl, jeho obránci se následujícího dne vzdali. Hned poté donutil Jan na mučidlech manželčiny komorné k přiznání, že Eliška proti němu připravovala spiknutí. Manželku nechal odvézt na Mělník, ale prvorozeného Václava si ponechal. 

 

Podle kronikáře Beneše z Weitmile věznil tříletého chlapce dva měsíce na Lokti ve sklepení s malým okénkem. Tato zpráva je zřejmě nepravdivá. Faktem však je, že si syna ponechal jako rukojmí a od té doby ho vychovával podle svých představ. Nikoli jako Čecha, ale v duchu rodové tradice na dvoře francouzských králů. Je pravděpodobné, že v něm živil nedůvěru k matce a české šlechtě. 

 

O tom, že malý Karel IV. neměl před očima spořádané rodinné poměry, svědčí i poznámka ve Zbraslavské kronice: „Král Jan na podnět některých šlechticů Českého království, kteří nenávidí tu královnu, odňal přemnoho statků, jež jí patří, a věnoval je svým šlechticům, anebo je zastavil za zápisy. Dosud se bohužel ukazují zřejmé známky, že král nežije ve shodě s královnou. Druhá však, Alžběta, někdy královna, zvaná Hradecká (jde o Rejčku – pozn. red.), těší se velké přízni před očima královýma ne bez pohoršení mnohých.“ 

 

Pařížské mládí 

 

V roce 1323 souhlasil francouzský král Karel IV. Sličný, že na svůj dvůr přijme nejstaršího Janova syna Václava. Ten se v květnu v Paříži oženil se stejně starou sedmiletou Markétou (říkalo se jí ale Blanka, po otci z Valois). U příležitosti biřmování, kdy mu byl kmotrem sám francouzský král, přijal jméno Karel. 

 

Po svatbě ho mladinká manželka opustila, jak bylo před dosažením dospělosti obvyklé. Karel se vzdělával v rytířských dovednostech a křesťanské učenosti. Měl i svou vlastní domácnost, financovanou nikoli otcem, ale francouzským králem. Nedělejme si iluze, že tahle věc neměla své důsledky. Každý sponzor očekává za svou štědrost nějaké protislužby, kdysi stejně jako dnes.

 

V Paříži přilnul Karel k učenému opatovi Pierrovi z Rosieres, který se později stal papežem Klimentem VI. V jeho doprovodu navštěvoval disputace na Sorboně a u něj se učil diplomacii. Zde je třeba hledat jeho pozdější vladařské koncepce, založené na propojení světské moci s církevními zájmy. 

 

Léta dětství pro něj skončila v roce 1330 (to bylo Karlovi čtrnáct let), kdy ho otec Jan povolal ke svému dvoru do Lucemburska. Podle říšských zákonů se stal dospělým, a bylo třeba ho zasvětit do rodových záležitostí. 

 

Díl druhý

 

Cílevědomý člověk

 

 

 

Karel IV. rozhodně neměl postavu rytíře jako třeba jeho otec, což ovšem neznamenalo, že by si nemohl dobýt rytířskou slávu. Byl prostředního vzrůstu, stejně jako třeba Přemysl II. Otakar. 

 

Rozdíl však nebyl v postavě, nýbrž v chování. On sám o sobě napsal, že již vzhledem je předurčen „ke krmi duchovní, od nížto jest duše živa“. A tak se opravdu i choval. 

 

Nosil hlavu mírně nachýlenou dopředu, měl kulatý obličej v duchu módy porostlý vousy. Z vyklenutého čela začaly záhy mizet vlasy a objevovaly se lysiny. Měl živé, tmavé oči, které dokázaly neznalého člověka oklamat a přesvědčit o císařově upřímnosti. Nebýt drahého oblečení, byl by to na první pohled tuctový muž. 

 

I na oblečení si však potrpěl, a muselo být střižené podle nejlepší módy. Papež Kliment VI mu vytkl: „Někteří velmožové němečtí, kteří čistou láskou milují Tvou urozenost, reptají a velice těžce nesou, že Ty svými šaty, které nosíš příliš krátké a těsné, nezachováváš onu vážnost, kterou vyžaduje vrchol důstojnosti císařské.“ A nabádal ho, aby „nosil oděv volný a dlouhý, který prozrazuje zralost“. 

 

Jenže když jde o módu, je těžké poslechnout i papeže. Proto podobnou výtku musel opakovat v roce 1365 i Urban V. To už táhlo Karlovi IV. na padesátku. Rozmařilost v odívání zdědili i jeho synové, králVáclav IV. a císař Zikmund. 

 

Povaha

 

V obecném povědomí ho máme zidealizovaného díky umělecké tvorbě, která samozřejmě musí vytvářet hrdiny. Jenže on nebyl rozšafný jako ve filmech, ani to nebyl kumpán u číše vína s Buškem z Velhartic, ve své podstatě šlo o muže nudného a až na jeho obrovskou moc nezajímavého. Básníci o něm neskládali ódy jako o jeho otci Janovi. A pokud ano, pak jen servilní veršovánky jimiž mu děkovali za přízeň. 

 

Ve veršovaném chvalozpěvu napsal minnesänger Heinrich von Moghelin, žijící v letech 1340 až 1370 v Praze: „Císaře Karla velebím a šířím chválu veršem svým všude, kde jenom bude čten, já zmoh se jeho přízní jen. Ač malé je mé umění, to jeho štědrost nemění. Duch jeho, duch to orla, lva, jež oba císař v znaku má, je provázen vždy úsměvem, neb spokojen je v díle svém.“ 

 

Karel IV. nebyl charizmatickým panovníkem. Jeho moc vzbuzovala respekt, ale též chladný odstup. To zřejmě vyplývalo z uzavřené povahy, ale také z nemoci, která kolem roku 1360 podstatně změnila jeho chování a náhled na svět. Nebyl jako otec Jan, který dokázal se svými rytíři pít, než celý dvůr skončil pod stolem. 

 

Chyběla mu otcova velkorysost, smysl pro rytířskou okázalost a vlastně vše, co tehdejší společnost na svém panovníkovi oceňovala. Karel IV. byl chladným počtářem, brilantním úředníkem a mistrem diplomatických intrik. Byl ovšem také mecenášem umění a obdivovatelem učenosti, což mu lze přičíst k dobrému; stejně jako jeho smysl pro rodinu. 

 

Soukromí 

 

Karel si prožil období bouřlivé puberty a rozhodně se nevyhýbal tělesným rozkoším. Hříchy mládí připomíná ve svém životopise: 

 

„Ďábel... sám nemoha ponoukl lidi špatné a zkažené, kteří se ustavičně drželi při našem otci, aby nás svedli s cesty pravé do osidel špatnosti a smilství, a tak svedeni byvše od lidi zkažených, byli jsme zkaženi spolu se zkaženými.“ 

 

Později se od těchto skutků distancoval, a v úvahách o vášních napsal: „Nemiluj člověka tělesných žádostí jako děti sladká jídla, jež jim škodí.“ I to svědčí o proměně jeho povahy.

 

Čtyřikrát se oženil a vždy výhodně. Sňatky byly součástí jeho diplomacie. První ženu Blanku z Valois, neteř francouzského krále, mu vybral otec. Druhá Anna Falcká byla dcera vlivného rýnského falckraběte, jehož potřeboval pro své jmenování římským králem. Třetí Anna Svídnická byla dědičkou posledního slezského knížectví, které ještě nepatřilo k české koruně. Poslední, Alžběta Pomořanská, byla vnučkou polského krále a sňatkem s ní oslabil protilucemburskou koalici Polska a Rakouska. 

 

Výběr nevěst byl pragmatický, nic jiného se od něj ostatně ani nedalo očekávat. Zvláště u třetího sňatku to bije do očí. Třináctiletou Annu Svídnickou původně vybral jako budoucí manželku pro svého syna, který byl teprve v kolébce. Když však zemřela druhá Karlova manželka, rozhodl se rychle a mladinkou Annu si vzal sám. Dokonce tak rychle, že teprve po svatbě obdržel od papeže dispens, tedy výjimečné povolení, protože byli vzdáleně příbuzní. 

 

Karel IV. se ke svým ženám choval pozorně a korektně. Rozhodně však nebyl manžel plný vášní, zvláště u posledních dvou hrál roli značný věkový odstup. Jeho okázalá zbožnost a důraz na císařský majestát z něj činily partnera spíše nudného, takže nejblíže pravdě bude představa, jakou vytvořil film Noc na Karlštejně.

 

Nemoc 

 

Klíčovým pro osobnost Karla IV. se stal rok 1350. Mnohé jeho postoje a náhled na život se před tímto datem a po něm diametrálně liší. Co se tehdy doopravdy stalo, o tom se spekuluje, faktem však je, že zhruba od října roku 1350 do ledna následujícího roku byl upoután na lůžko a do léta probíhala jeho rekonvalescence. 

 

České kroniky se o nemoci nezmiňují, nejspíše proto, že šlo o státní tajemství a vědělo o něm jen pár zasvěcených. (Pokud panovník onemocněl,vždy hrozilo nebezpečí, že se na jeho říši vrhnou nepřátelé.) Kusé zmínky najdeme jen v zahraničních kronikách, které za příčinu považovaly otravu. Podle jedné se ho pokusili otrávit čeští velmožové, kteří těžce nesli Karlovu snahu o vrácení hradů, obsazených v předešlých desetiletích. Matteo Villani zase napsal, že původcem byla královna, která mu v touze po větší náklonnosti podala omylem místo nápoje lásky číši s jedem. 

 

Novější antropologické výzkumy jsou střízlivější. Za jeho částečným ochrnutím stálo kombinované poranění krčních obratlů a částí míchy. Nejpravděpodobnější příčinou se zdá prudký náraz do středu brady, který ji vylomil v délce šesti zubů a způsobil zlomení kloubních výběžků čelisti. 

Mohlo jít o zásah dřevcem při turnaji, stejně jako při štvanici na jelena. 

 

Podobné zranění by mohlo být i při dnešních chirurgických metodách smrtelné, a je proto s podivem, jak obratně si s ním středověcí lékáři poradili (pokud něco tehdejší medicína opravdu ovládala, pak to byla léčba zlomenin a poranění z bojů). 

 

Právě tahle událost zřejmě změnila postoje Karla IV. k pomíjivosti života pozemského. V té době začal psát svůj vlastní životopis a také mnoho pozdějších činů vykazuje touhu zanechat po sobě obraz důstojný, ale zároveň co nejlichotivější.

 

Současně se musel až do smrti vyrovnávat s následky zranění. Stejně jako v politice byl ukázněný i v osobním životě. Jistý italský kronikář popisuje život na jeho dvoře. „Když uděloval audienci, bylo jeho zvykem držet v ruce hrst proutků a malý nůž a jemně je vyřezával pro své potěšení. Při této ruční práci zatímco lidé klečeli před ním na kolenou a přednášeli své prosby, rozhlížel se po okolostojících, jako by neposlouchal ty, kteří k němu promlouvali a nevěnoval pozornost jejich slyšení. Nicméně poslouchal a rozuměl výborně a málo slovy, ale výstižně odpovídal na to, co chtěl.“ To co Karel IV. ve skutečnosti dělal, byla jednoduchá terapie.

 

Díl třetí

 

Věřící panovník

 

 

Někdy je ideologicky až dojemné číst studie z doby socialismu, které dokazují, že Karel IV. byl sice věřícím panovníkem, ale rozhodně ne příliš, jeho vyznání bylo spíše intimní, s nekalými praktikami církve nechtěl mít nic společného, a i když jí dával majetek, nebyl „popským králem“. Jeho skutečný vztah k víře však nelze pochopit, pokud se neoprostíme od zjednodušujících ideologiekých a mediálních dogmat. 

 

Středověcí vládcové chápali dvě roviny duchovního světa. První byl faktický obsah víry vyjádřený poselstvím Ježíše Krista a vize spasení. Tomu věřili všichni křesťané. Druhou byl pohled administrativně-správní, který viděl církev jako prostředníka, jenž má vyprosit boží milost. Církev byla ve své podstatě úřadem, který povinnosti plnil dobře, nebo špatně. Stejně jako dnes, kdy věříme principům demokracie, ale příliš nevěříme úřadům, které mají demokracii hájit. 

 

Kritickému pohledu se církev bránila dogmaty o neomylnosti papeže jako Kristova náměstka na zemi, nadřazenosti kléru laikům a dalšími normami. V praxi se jí však nikdy nepodařilo dosáhnout toho, aby byla víra ztotožněna s církví. Jakmile si tohle uvědomili prostí věřící, začala se rodit kacířská hnutí, která nevystupovala proti víře v Krista (neměla tedy prvky ateismu), ale proti církvi, pokud neplnila své povinnosti. 

 

Karel IV. byl nesporně hluboce věřícím mužem; v pozdějším věku dokonce propadl jistému mysticismu, ale současně i pragmatickým panovníkem. Jako většina vládců považoval církev za světskou instituci. Od jiných z vládců se však odlišoval v jednom podstatném detailu. Zatímco jiní ji považovali za konkurenta své světské moci, a proto omezovali její vliv, Karel IV. ji považoval za svého spojence. Papež byl jeho učitelem, příbuzní a blízcí přátelé vlivnými preláty, pozice kancléřů, rádců a diplomatů na jeho dvoře zastávali rovněž preláti. Karlova administrativa byla téměř dominantně obsazená představiteli církve. 

 

Nebyl samozřejmě naivní, aby věřil komukoli ze svého okolí, na církev se díval stejně jako na šlechtu. Jenže preláti byli učení, měli obratné jazyky a jeho povaze vyhovovali lépe. Proto je rád využíval. Jako by nevnímal specifiku jejich mocenského postavení a je možné, že podléhal iluzi o jejich věrnosti. 

 

Církev mu opravdu pomáhala eliminovat vliv šlechty na královském a zvláště na císařském dvoře, čímž ovšem nenápadně posilovala moc vlastní. Tento model je v dějinách známý a mnohokrát popsaný – krátkodobé politické výhry vedou v budoucnosti obvykle k dalekosáhlým škodám, protože naruší tradiční společenskou a mocenskou strukturu. Neuvážené posilování církve se projevilo prakticky hned po smrti Karla IV. a prokázalo chyby jeho politiky. 

 

Sběratel ostatků

 

Středověk si potrpěl na hmatatelné symboly moci, spravedlnosti i víry. Právě 14. století představuje vrchol lidového zájmu o relikvie, který dosáhl takových rozměrů, že se s ostatky obchodovalo i na jarmarcích. Lidé si kupovali z dnešního pohledu zcela bizarní připomínky evangelií – mateřské mléko Panny Marie či kus plenky, v níž byl po narození zabalen Ježíš. 

 

Téměř fanatickým sběratelem ostatků byl i Karel IV. Věděl však dobře, jakou skutečnou hodnotu má většina prodávaných relikvií, a proto se pídil jen po takových, jejichž původ byl nezpochybnitelný. Ale ani v tomto ohledu to neměl snadné, protože zkušení falzifikátoři dodávali listiny potvrzující původ nabízené relikvie. Za nejvěrohodnější se proto považoval ostatek, který byl před očima svědků vyzvednut přímo z hrobu světce nebo mučedníka. 

 

O takové usiloval Karel IV. především. Je o něm známo, že sestupoval do krypt, a když mu průvodci otevřeli hrob, osobně z pozůstatků pohřbeného odlamoval kusy pro sebe. Jeho pověst byla v tomto ohledu tak „špatná“, že mu během římské jízdy některé italské kláštery odmítly otevřít brány. Nešlo jim o to, aby chránily klid pohřbeného, ale nechtěly dávat cenné relikvie levně, či dokonce zdarma. 

 

V případě jednoho toskánského konventu Karel IV. dokonce uvažoval, že na klášter vojensky zaútočí. Nakonec však šel cestou diplomatickou; skoupil jeho dlužné úpisy a požadoval okamžité vyplacení. Protože mniši peníze neměli, raději mu otevřeli brány a nechali ho sestoupit do krypty k tělům dvou starořímských mučednic. Za to dostali úpisy zpět. 

 

Ostatky získával Karel IV. i od jiných panovníků jako státní dary. Vždy z domácí katedrály či jiného ověřeného místa. Tak se do českých zemí dostal údajný zlomek rukopisu evangelisty svatého Matouše (dar Benátčanů). Protože se Karel IV. bál, aby ho po cestě rakouskými zeměmi někdo neukradl, oficiální poselstvo se vracelo s prázdnou truhlicí, zatímco vzácný papyrus nesl v duté holi jinou cestou prelát převlečený za žebravého mnicha. 

 

Na uložení nejvýznamnějších ostatků nechal zhotovit nákladné zlacené relikviáře. Pro pražskou zlatnickou školu jsou charakteristické hermy, ostatkové schránky tvaru busty, pocházející z dílny Petra Parléře. Jiným typem relikviáře té doby byly schránky, které zobrazovaly tvar těla, z něhož uložená kost pochází (ostatková paže sv. Jiří). 

 

Praha – druhý Řím

 

Karlovo sběratelství ostatků nemělo jen duchovní rovinu, bylo zřejmě i chytrým politickým tahem. Čím více ostatků chrám vlastnil, tím více poutníků do něj směřovalo, protože relikvie byla zhmotněním světce. Poutníci přinášeli milodary, ale o to Karlovi IV. ani tak nešlo. Jeho cíle byly vyšší. Z většiny dalších jeho projektů je zřejmé, že chtěl z Prahy vybudovat nejvýznámnější centrum křesťanství v říši, cosi jako druhý Řím na sever od Alp. 

 

Do rámce této koncepce zapadá i zřízení první univerzity v říši a péče o zřízení pražského arcibiskupství. Proto se také snažil, aby měl v Praze či v jejím okolí všechny tehdy myslitelné řeholní řády včetně benediktinů slovanské liturgie. 

 

V jeho době šlo sice o ambiciózní, ale nikoli nereálný plán, protože papež tehdy nesídlil v Římě, ale v Avignonu, kde žil pod záštitou francouzského krále (v historické literatuře se to pregnantně nazývá „avignonské zajetí papežů“). Logicky bylo možné, aby s úpadkem vlivu Francie v té době začala stoletá válka, v níž měli dlouho navrch Angličané, se hlava církve přestěhovala do Prahy, a pokud ne, pak mohlo české město převzít alespoň část kompetencí avignonského papežství. 

 

Kronikář Beneš z Weitmile napsal, že Karel IV. nechal dvě věže na Pražském hradě pokrýt po jedné straně zlatem. Jedna zeď byla obrácena k západu a druhá k východu, „aby daleko svítily a zářily a ukazovaly tak velebnost Království českého a jeho krále, jako střed a hlavu křesťanského světa, Západu a Východu“.

 

Karlova péče o církevní povznesení Prahy měla politický rozměr, ale i ten se po jeho smrti ukázal jako osudný, protože příliš velká koncentrace prelátů na jednom místě znamenala neřešitelné problémy. Ti se navzájem osočovali i napadali a v očích věřících snižovali autoritu služebníků božích, takže kritika, kterou vznesl Jan Hus a jeho přátelé, byla rozhodně oprávněná.

 

 

 

Díl čtvrtý

 

Český král

 

 

Byl Karel IV. Čech? Tento zdánlivě zásadní problém, který řešily předchozí generace, stejně jako většina dnešních komentátorů, nemá v podstatě žádný smysl. Pohled středověku a zejména panovníků na to, co je národ a jaký je jejich původ, byl totiž zcela jiný, než se domníváme průzorem současnosti. 

 

A jen na okraj k oblíbenému tvrzení, že Karel IV. byl z poloviny Přemyslovec, a tedy Čech. Protože byl synem Elišky, která byla po otci Václavovi II. Přemyslovna a po matce Gutě Habsburkovna, měl v sobě technicky spočteno jen čtvrtinu z Přemyslovců. To však není nijak důležité, protože o směřování urozených dětí rozhodovalo prostředí, v němž vyrůstaly, a také cíle, které jim byly při výchově vštěpovány. 

 

Jan Lucemburský poslal svého nejstaršího syna Karla IV. na dvůr francouzského krále. Tam malého chlapce připravovali na budoucí dráhu a vychovávali k úctě k lucemburskému rodu. 

 

Pokud si přečteme Karlův Vlastní životopis, prolíná se jím úcta k otci, ale objevuje se tam jen minimum zmínek o matce. Většina událostí, které se týkají politiky, bojů v Itálii a později v říši, je vždycky vykládána z nadhledu mocného říšského rodu. 

 

O Přemyslovcích se zmiňuje jen na začátku, když vykládá svůj původ, a pokud se později vrací do Čech, přichází dle svých slov do království svého slavného otce. O přemyslovské tradici ani slovo. 

 

Právě to je klíčem ke středověkému vnímání národa. Národ byl panovníkovým majetkem a panovníci vždy odvozovali původ od svého rodu, nikoli od poddaného lidu. Pojem český král znamenal nikoli to, že je Čechem, ale že v Čechách vládne (tak jak tento titul používal dříve třeba Rudolf I. Habsburský). 

 

 

Všechny starší práce s oblibou citují různé úvahy Karla IV. o tom, jak miluje Čechy a lid své země, jak se pracně učil češtinu. Povšimněme si však dikce, jíž jazyk své země chválí: „jazyk velebný království českého, v kterém milý svatý Václav, svatý Vojtěch, svatý Prokop pana boha chválili“. Ani zmínka o tom, že jde o jazyk přemyslovských předků a slavného krále Přemysla zvaného Otakar či děda Václava. 

 

To, že říkal vzletné myšlenky o Českém království, musíme vnímat realisticky. Karel IV. byl politik a ti se staletími nemění. Mnohá jeho slova měla propagační význam a určena byla uším domácí šlechty. Jeho proslovy měly stejnou hodnotu, jako když politik před volbami prohlašuje, že chce, aby se nám všem dařilo dobře. Karel IV. byl českým králem a Lucemburkem, ale rozhodně se niterně necítil být příslušníkem českého národa.

 

Politické vlohy

 

Pochopit jeho politické koncepce není snadné ani dnes, s odstupem mnoha staletí, a někdy se to zřejmě nedařilo ani jeho současníkům. V politickém uvažování Karla IV. se totiž spojoval neuvěřitelný pragmatismus a racionalita s duchovní mystikou. Byl mimořádně vzdělaný a v politice dokázal dělat neortodoxní kroky, jimiž překvapoval spojence a nejednou zaskočil protivníky. To jsou vlastnosti, bez kterých se úspěšný vládce obejít nemůže. Jenže v případě Karla IV. snižovala hodnotu jeho politických kroků častá iracionalita, protože nejvyšším kritériem konání pro něj byly zájmy lucemburského rodu. 

 

Ani to nebyla ve středověku vlastnost neobvyklá, jenže v jeho případě šlo až o jakousi politickou posedlost. Ve jménu této představy konal kroky, které mu v dlouhodobém horizontu přinášely spíše ztráty než prospěch. 

 

A ještě jedna okolnost hrála v jeho politickém uvažování roli, a tu představoval zvláštní přístup ke křesťanským hodnotám. Byl hluboce věřícím mužem, ale současně byl přesvědčený, že je Bohem povolaný k vládě. Vycházel z představy, že má jako panovník povinnost uskutečňovat vznešené cíle, a to i metodami značně nečestnými, kterými naprosto bez skrupulí porušoval Desatero. 

 

Jeho politická koncepce nese ještě jeden významný prvek, o němž někteří historici píší jako o obohacení našeho domácího politického života; jiní však soudí, že vedl k budoucí vnitrostátní krizi. Karel IV. přinesl do správy českých zemí principy, které znal z Francie a domácího Lucemburska. Ty sice fungovaly tam, ale u nás představovaly nesourodý prvek a domácí šlechtě příliš po chuti nebyly. A v politice není nic horšího než násilím vnucovat postupy, které nemají v zemi tradici. 

 

Už Jan Lucemburský začal jako první s tím, že se pokoušel vybudovat léna, právně zakotvená ve francouzském systému feudální správy. Tuhle ideu dovršil Karel IV. Nešlo o šlechtu a malá panství, ale o velké územní celky, jako je Morava či Slezsko. Jejich prostřednictvím řešil svůj vztah k ostatním členům rodu. Karel IV. uděloval příbuzným na základě lenních smluv části zemí Koruny české a předpokládal, že si tím zajistí jejich věrnost a pomoc. Jak fatálně špatná to byla kalkulace, se ukázalo záhy po jeho smrti, kdy proti sobě začali válčit jeho synové a synovci. 

 

Budovatel

 

Od nejstarších časů se velikost Karla IV. poměřovala jeho budovatelskou činností – založil Nové Město pražské, postavil Kamenný most (dnes Karlův), Karlštejn, založil nová města, hrady a kláštery. Pokud však sečteme počet jím založených nových hradů a královských měst, pak je to jen zlomek toho, co postavili ve 13. století poslední Přemyslovci. Pokud někdo ve středověku změnil stavební obraz naší země a krajinu zaplnil kamennými stavbami, byli to oni, ne Karel IV. Ten jen velkolepé dílo dokončil.  

 

Karel si však potrpěl na to, aby vše, co začal stavět, bylo velkolepé. Nové Město pražské koncipoval tak velkoryse, že se jeho plochu podařilo zastavět až v 19. století. Chrám Panny Marie Sněžné měl být gigantický, dnes dochovaná stavba je jen presbytářem, vlastní loď se měla táhnout stovky metrů směrem k Vltavě. Hrad Karlštejn symbolizoval jeho císařskou moc, protože nebyl postaven pro ochranu českých korunovačních klenotů, ale říšských. 

 

Pozornosti těch, kteří obdivují stavby Karla IV., doporučuji nepatrnou poznámku, která se objevuje ve starších historických studiích (za socialismu se pak už vynechávala): „Popularita, kterou si brzy získal, nebyla zkalena ani značnými oběťmi finančními, které v zájmu státu od svých poddaných dosti často vyžadoval.“ 

 

K tomu je zbytečné cokoli dodávat. Připomeňme však, že právě za vlády Karla IV. se razily mince, jež měly stále menší a menší obsah stříbra (státem řízená inflace). V té době totiž klesaly výnosy těžby v kutnohorských dolech.

 

Po velké morové epidemii, která v polovině 14. století zdevastovala západní Evropu, ale české země o něco méně, se do Čech začali stěhovat cizinci, především z německých krajin. Do měst řemeslníci, do vesnic v pohraničí i sedláci. Šlo o ekonomickou migraci, kterou Karel IV. podporoval, protože byla fiskálně prospěšná, ale v další generaci přinesla národnostní problémy, které byly jedním z podnětů husitské revoluce. 

 

Pozlátko každé vlády musí vždycky zaplatit prostý lid, a proto bychom neměli dobu Karla IV. hodnotit jen tím, co dělal on osobně a co o něm píší kroniky, ale také nezpochybnitelným faktem, že se životní úroveň jeho lidu postupně zhoršovala. 

 

 

 

 

Díl pátý

 

Římský císař

 

 

Zatímco český královský trůn Karel IV. zdědil, trůn římského krále, tedy panovníka Svaté říše římské, si musel vybojovat. Bylo známo, že raději válčil diplomacií než mečem, a proto se zaštítil řadou legend, které dokazovaly, že je pro tento trůn předurčen Bohem. Sem patří vzpomínka v jeho Vlastním životopise; jak se v roce 1339 v Avignonu setkal s kardinálem Petrem Rogerem, který ho pozdravil slovy: „Ty budeš císařem!“ On sám mu odpověděl: „Ale ty se dříve staneš papežem!“ Obojí se vyplnilo. 

 

Karel IV. se nespoléhal na pero jiných a dělal dobře, protože ne všichni autoři byli servilní. Dokazuje to jistá kronika, která komentuje politické jednání o Tyrolsko. To vedl v roce 1341 ve Znojmě rakouský vévoda Albrecht Habsburský, který byl řadu let neschopný pohybu a na jednání ho nosívali v křesle, s tehdy už slepým Janem Lucemburským. Jednali soukromě jen sami dva a podle zlomyslného kronikáře nemohlo jednání dospět k závěru, protože chromý Albrecht nebyl schopen bez cizí pomoci odejít a slepý Jan zase nedokázal najít dveře. 

 

Cesta na trůn

 

S pomocí otce Jana Lucemburského, příbuzných a s tichou podporou nového papeže Klimenta VI. (toho, jehož nástup předpověděl), Karel postupně eliminoval vliv dosavadního římského krále Ludvíka Bavora. 

 

Při získávání spojenců se lucemburská strana nezřídka uchylovala k podrazům – Karel například nabídl svou dvouletou dceru jako manželku Fridrichovi Habsburskému, zatímco jeho otec Jan ji současně nabízel rodu Wettinů. Se zástupci Ludvíka Bavora vedli naoko jednání jen proto, aby z nich vylákali co nejvíce informací. A neustále masivně upláceli, především kurfiřty, tedy ty, kteří měli právo volit římské krále. Jedním z nich byl i Karlův strýc Balduin, arcibiskup trevírský. I on si nechal od svého synovce za hlas štědře zaplatit. 

 

Aby splnili své obrovské závazky vzniklé v souvislosti s bojem o římskou královskou korunu, musel papež Lucemburky zprostit nedávno složeného slibu, že nebudou do zástavy za půjčky dávat královský majetek. 

 

Hned poté, kdy naklonili misku mocenských vah na svou stranu, uspořádali volbu římského krále. Se zdůvodněním, že Ludvík Bavor byl dán do klatby, a tím zbaven důstojnosti. Kurfiřtů, tedy volitelů krále, bylo tradičně sedm a oni jich pro tuhle myšlenku získali pět. Tři němečtí arcibiskupové stáli za Lucemburky, další hlas měl český král Jan a pátý jeho spojenec Rudolf Saský. Zbylí dva se nedostavili. Papež okamžitě s volbou souhlasil a Karlovi blahopřál. 

 

To se stalo v roce 1346. Záhy poté vstoupili Angličané na francouzské území, roztočila se stoletá válka a v bitvě u Kresčaku přišel slepý král Jan o život. Třicetiletý Karel se stal hlavou lucemburského rodu a vládcem rozsáhlých držav. Současně zdědil obří dluhy vůči svým příbuzným a spojencům v říši. Ty musel postupné uspokojit z příjmů, které čerpal v první řadě z českého království. 

 

Po otcově pohřbu se Karel vydal do Prahy. Musel přitom projít územím ovládaným spojenci Ludvíka Bavora. To se tehdy rozkládalo v širokém prostoru, který dělil Čechy od Itálie a Francie. Zvolil sice dobrodružnou, ale rychlou cestu – putoval v přestrojení za prostého panoše a do Prahy dorazil v lednu 1347. V říjnu téhož roku jeho sok Ludvík Bavor zemřel při lovu medvědů. 

 

Lžiwaldemar 

 

Úskoků se Karlovi IV. v říši připisuje mnoho, ale ten „nejslavnější“ se pojí s jeho bojem proti rodu Wittelsbachů, z něhož pocházel i Ludvík Bavorský. 

 

Ten několik let před svou smrtí odevzdal svému synovi vládu po vymřelém rodu Askánců v Braniborsku. A přesně v roce 1349, kdy spory Karla IV. s Wittelsbachy vrcholily, se jako zázrakem na dvoře magdeburského arcibiskupa objevil stařičký poutník a prohlašoval, že je posledním Askáncem markrabětem Waldemarem, který měl zemřít ,v roce 1319. Tvrdil, že ve skutečnosti nezemřel, ale  odešel v rámci pokání bojovat do Svaté země. 

 

Záhadného Waldemara se okamžitě ujal Karlův spojenec Rudolf Saský, papež jeho legitimitu nezpochybnil a Karel IV. mu podezřele ochotně udělil vládu nad jeho dávnými zeměmi. Waldemar mu vzápětí na znamení vděčnosti potvrdil svým kurfiřtským hlasem volbu římským králem. 

 

Všeobecně se míní, že tohoto Lžiwaldemara přivedl na svět Karel IV. a celou intriku se svými rádci vymyslel. Díky ní oslabil vliv svých nepřátel na severu a mohl se soustředit na boje přímo v Bavorsku a v Porýní. Tam pak nečekaně uzavřel s Wittelsbachy mír, jímž v podstatě zradil své spojence a zklamal očekávání papeže Klimenta VI. Jak zapsal kronikář: „Karel vydal mnoho a zaplatil mnoho za Říši, takže zchudl, že mu v některých městech hostinští nechtěli dát na dluh, když jim neposkytne zástavu či záruku.“ 

 

A protože Lžiwaldemar splnil svou roli, na počátku roku 1350 mu Karel IV. na jednání v Budyšíně braniborské markrabství zase odňal a svěřil ho Wittelsbachům, kteří se za odměnu vzdali Horní Lužice. 

 

V režii Karla a jeho spojenců byl pak Lžiwaldemar na říšském sněmu odsouzen jako falešný braniborský markrabě. 

 

Otčím říše

 

Na rozdíl od českých historiků nemají ti němečtí pro Karla IV. žádná slova chvály. Básník Petrarca o něm napsal: „Ty budeš se sice jmenovati císařem, ale zůstaneš jen králem českým.“ Nelichotivěji to vyjádřil o dvě století později císař Maxmilián Habsburský, podle něhož byl Karel IV. snad otcem vlasti české, ale stal se otčímem říše německé. 

 

Realita jeho působení na říšském trůnu byla totiž pro vývoj německých zemí velice negativní. I když úplatky k metodám politiky patřily vždy, Karel IV. je povýšil na téměř běžnou praxi. A nešlo jen o odevzdávání lén, titulů, privilegií a peněz, ale pokud již neměl co nabídnout, dal několika říšským městům, povolení, aby podnikly pogromy na židy.  

 

Za jeho nejhorší čin považují němečtí historici slavnou Zlatou bulu pro říši (v podstatě říšský zákoník) z roku 1356, kterou Karel IV. vydal záhy po skončení své korunovační, císařské jízdy do Říma. Je pravda, že v ní potvrzuje práva českému království, která však měli již předtím Přemyslovci. Němečtí kurfiřti získali v podstatě nezávislost. Současně se omezila svoboda lidu, bylo například zakázáno, aby města přijímala poddané jiné vrchnosti. Značnou část věnoval zákoník tomu, kde a jak se bude volit císař. To vše jsou zdánlivě formální detaily, jenže celkovým vyzněním odevzdala bula vládu v říši z rukou císaře do rukou kurfiřtů. Po Karlovi IV. nebyl císař už nikdy tak suverénním pánem jako kdysi Štaufové nebo první Habsburkové. 

 

Celou právní koncepci říšského zákoníku vytvořil Karel IV. vlastně jen proto, aby získal kontrolu nad volbou římských králů a do budoucna prosadil na trůn svého syna Václava. Tím pokračoval ve své neustále opakované neuváženosti, kdy ve jménu boje za zájmy lucemburského rodu nedomýšlel následky. Jeho politika byla nákladná a českým zemím rozhodně nepřinášela nic než pochybnou čest, že jejich král je rovněž císařem. 

 

 

 

Díl šestý

 

Mýtus a realita

 

 

 

Otec vlasti? Tak Karla IV. nazval v pohřební řeči nad rakví Vojtěch Raňkův z Ježova, profesor teologie a svého času rektor pařížské Sorbonny. Pokud něco takového v dobré víře prohlásí učenec nebo novinář, je to vždy nebezpečné. Hezká slova se uchytí spolehlivěji než chřipka, bez ohledu na to, zda jsou, či nejsou pravdivá. 

 

Otcem vlasti se ve středověku označoval každý mrtvý panovník, a to i ten hanebný. Každý vládce si zasloužil úctu, a pokud byl po smrti, dopřávali mu ji často i jeho urození nepřátelé. Existovaly univerzální smuteční projevy, které mezi vzdělanci kolovaly a upravovaly se na konkrétního vladaře. Vojtěch Raňkův z Ježova jeden takový použil a bez hlubšího uvažování užil i příměr „otec vlasti“. 

 

V pozdějších kronikách se tak Karel IV. už nenazývá. Tenhle titul mu v jiné souvislosti vrátili až barokní historici – bez výjimky šlo o jezuity a piaristy. V jejich očích si ho zasloužil za to, že dával církvi majetek, pečoval o její povznesení a sám byl ve svých projevech zbožný, byl tedy skutečným otcem vlasti, míněno otcem české církve. 

 

Stejně ho nazývali i národní obrozenci, jimž zase imponovalo, že se císařem stal panovník, který vzešel z českého národa. Že byl Karel IV. Čechem, odvozovali z toho, že se naučil česky. A jen technická drobnost. Pojem český král Karel IV. je v podstatě nesprávný. Z hlediska počítání byl Karel jako císař v pořadí čtvrtý, ale jako český král první. Správně by tedy mělo být český král Karel I.! 

 

Co mu vyčítám

 

S pohledem na historické osobosti je to stejné, jako když se poslanci přou v parlamentu. Co politik, to jiný názor, a každý má samozřejmě pravdu. Netvrdím, že mám v případě kritiky Karla IV. pravdu jen já, a nebudu se ukrývat za autoritu kolegů (kritických studií o něm vyšla v poslední době celá řada). Osobně mi na chování a skutcích Karla IV. vadí řada věcí, i když uznávám, že existují i činy, za něž je možno ho chválit. 

 

Při hodnocení jeho přínosu pro vývoj českých zemí mi nejde o detaily. Mnohé jeho skutky na oko vypadají úctyhodně, podepsal se pod řadu projektů. Jenže každý politik (a král nebyl nic jiného než politikem středověku) se rád pyšní cizím peřím. Ne vše, co připisujeme výhradně Karlovi IV., byla jen jeho zásluha. 

 

Otce vlasti velebíme, protože po sobě zanechal řadu památek, ale tato stránka sé možná trochu přeceňuje. Karlštejn je jistě krásný, ale postavili ho jako říšský hrad a patřil do majetku císaře, nikoli českého krále. Kamenný most (dnes Karlův) byl postaven už za Přemyslovců a za Karla se jen rekonstruoval. Karel IV. nechal rozměřit půdorys Nového Města pražského, jeho výstavbu však neplatil a jen mu udělil privilegia, čímž zkomplikoval Praze správu obecních záležitostí na celá staletí. Založil pár měst a hradů. Nejsem si však jistý, zda můžeme považovat výstavbu budov za důkaz kvality panovníkových schopností. 

 

Karel IV. založil vysoké učení. V Praze však existovaly už od dob krále Václava II. prestižní církevní školy, v nichž se dala výuka srovnávat s univerzitami za Alpami. Založením univerzity se tedy z hlediska kvality vzdělávání mnoho nezměnilo, ovšem vysoké učení bylo lákavé tím, že zajišťovalo svým členům svobodu, jakou jiné školy nabídnout nemohly. Další kamínek v mozaice mediálně zveličených zásluh Karla IV. A tak bychom mohli pokračovat dál. 

 

Jenže to vše jsou jen líbivé detaily, které zachytíme při zběžném pohledu. Ovšem ty by nám neměly zastřít fakt, že kvalita panovníka spočívá v tom, jaké důsledky jeho kroky mají. Pokud vybuduje okázalé stavby a zadluží tím pokladnici země na dlouhá léta po své smrti, není asi důvod jásat. A ještě horší je, pokud vede nákladnou zahraniční politiku, která přináší jemu slávu, ale jeho lid to musí platit z daní a ty stále rostou. Přesně to je největší nectnost, kterou lze Karlovi IV. podle mne vyčítat. 

 

Císařské příjmy byly zanedbatelné, a tak politiku v Německu hradil z těch českých. Kupoval tam početná léna, tedy hrady a panství. O všechna jsme po jeho smrti přišli. Rozdával štědré dary církvi. Vydržoval si nákladný dvůr a štáb úředníků. Co z toho měli Češi kromě slávy svého panovníka? Tuhle otázku bychom si měli položit i dnes. Historie je velkou učebnicí neustále se opakujících lidských chyb a omylů. 

 

Nákladná politika Karla IV. a jeho necitlivý přístup k tradičnímu systému správy českého království, upřednostňování církve a nezcela šťastný způsob výchovy syna Václava, to vše vedlo po jeho smrti ke krizi. Podíl na ní měly samozřejmě i potíže, které zasáhly celou tehdejší Evropu. Opakující se neúrody, monetární krize, morové epidemie a morální úpadek kléru. Té době se říká první krize feudalismu. 

 

Zasáhla sice i jiné země, jenže v nich nebyly sociální a náboženské otřesy tak vyhrocené jako u nás, protože měly jisté ekonomické rezervy, jimiž se daly zmírnit. V českých zemích však rezerva nebyla. Karel IV. nevedl rozvážnou politiku s dlouhodobým výhledem, řešil okamžité starosti a mnohdy nepříliš racionálním způsobem. V dějinách rozhodně platí, že není dobrý ten panovník, který za života utrácí a po jeho smrti se země propadne do krize, ale spíše ten, jehož země žijí klidně a vyrovnaně po celé generace. 

 

Za co ho chválím

 

I když jsem snesl řadu výtek na jeho život a poněkud volný výklad toho, co je a není morální, musím přiznat, že měl i mnoho kladných vlastností. Byl cílevědomý, po těžkém zranění se celý život dokázal prát s jeho následky. Měl svůj duchovní svět, do jehož rámce patřil i spořádaný rodinný život. Byl učený, plynule hovořil latinsky, francouzsky, německy, italsky a česky. Na rozdíl od jiných panovníků uměl číst a psát, vynikajícím způsobem se vyznal v teologii, filozofii, miloval literaturu i historii. Zajímal se i o alchymii. 

 

Byl introvert a měl svůj svět, do něhož patřily i osamělé meditace v kapli svaté Kateřiny na Karlštejně. Otvor u podlahy, který se ukazuje návštěvníkům a někdy se traduje, že mu jím podávali jídlo, sloužil ve skutečnosti k podávání důležitých listin, pokud je bylo třeba podepsat dříve, než modlitby v osamění skončily. 

 

Karel IV. sice peníze českých zemí utrácel v zahraničí, ale na druhou stranu se snažil zlepšit stav hospodářství (aby se truhlice plnily berněmi). Kromě organizační podpory si liboval ve vydávání předpisů, které však tehdy měly rozumnou povahu. Jeho zásluhou se u nás šířilo pěstování vína, zakládaly se rybníky. Nebýt jeho, žil bych asi jinde, protože založil také Velký rybník (dnes Máchovo jezero). 

 

Do Čech přivedl vynikající umělce, hudebníky, malíře, iluminátory i stavitele, neboť jeho cílem bylo vybudovat z Prahy skutečně velkolepé sídlo císaře, centrum zemí na sever od Alp. Díky Karlově autoritě nepřekročilo po dobu jeho vlády ani jednou nepřátelské vojsko naše hranice. 

 

Nejrůznější okolnosti pak způsobily, že se stal symbolem velikosti českého národa, a i když mám k němu mnohé výhrady, je to také služba, již po smrti pro naše země vykonal. V životě, v panovnickém i v našem prostém, není totiž nic tak jednoduché, abychom mohli skutky jiných známkovat jen bíle, nebo černě.

 

Text vyšel v deníku Mladá fronta Dnes v týdnu 2.–7. května 2016