Karel I. a Janáčkova Její pastorkyňa

Před koncem tohoto měsíce, přesněji 26. října, se v diecézní katedrále sv. Petra a Pavla v Brně uskuteční slavnostní mše svatá k připomenutí a uctění památky JCKV blahoslaveného Karla I., posledního rakouského císaře (1887–1922). Jako moravský markrabě měl Karel I. k moravskému regionu úzký vztah a tato skutečnost přinesla prospěch nejen moravské kultuře německé, ale i slovanské. Z jednotlivých osobností pak zejména Leoši Janáčkovi, a to v jeho snaze prosadit se svým pojetím operní tvorby nejen ve své rodné Moravě, ale i v Rakousku a potažmo v celé Evropě a dále ve světě.

Zatímco Praha Janáčka tvrdošíjně a v nejednom ohledu, zvláště prostřednictvím profesora Karlovy univerzity Zdeňka Nejedlého, až nenávistně odmítala a trvalo více než dvanáct let, než byla Janáčkova moravská národní opera Její pastorkyňa k provedení na scéně pražského Národního divadla přijata, císařská Vídeň, jakmile bylo libreto zásluhou Maxe Broda, pocházejícího z německo-židovské rodiny, převedeno do němčiny, přijala dílo přímo s otevřenou náručí. Osobně se v této záležitosti angažoval i sám císař Karel. Samozřejmě ne všichni rakouští politikové té doby s uvedením Pastorkyně, dějově zakotvené v slováckém prostředí, v hlavním městě monarchie souhlasili. Zvláště ostře se proti tomu stavěli nacionalističtí poslanci parlamentu Schürff, Weber a Wedra, přímo urážlivě se pak vyjadřoval maďarský magnát Pester Lloyd. Zásadním rozhodnutím však přispěl právě císař Karel, když na návěštích premiéry nechal uvést: „Auf allerhöchsten Befehl!“ Sám se chystal spolu se svou chotí Zittou poctít představení svou návštěvou. Avšak z obavy, aby dramatický děj díla, týkající se smrti novorozence, jeho v tom čase těhotnou manželku příliš nerozrušil, od své návštěvy upustil. Představení se však zúčastnili příslušníci císařského dvora i členové nejvyšších kruhů vídeňské šlechty.

Provedení, jež se konalo 18. února 1918, tedy ještě za války, dopadlo skvostně, dvacetkrát se Janáček musel klanět publiku. V dopise přítelkyni, operní pěvkyni Gabriele Horvátové se vyjádřil následovně: „Režisérská práce je výborná. Každé slovo je zřejmé i na gestu. Kroje – ta nádhera barev, vše nové, v lesku (pořízené nemalým nákladem přímo na Slovácku – poznámka autora článku). Mlýn a ten hluboký pohled do nádherné horní krajiny. V slunci, že by se i divák potil. Rekruti s pacholkem ze mlýna na ověnčeném koni – výprava, po které jsem v Praze toužil – marně! Zdejší noviny den co den plny o Její pastorkyni. Vzpomínáš si, jak Praha mlčela před premiérou v Národním divadle? Noviny nezavadily ani slovem, až teprve v samý podvečer Národní listy...“ Kapelník Dvorního divadla Hugo Reichenberger prohlásil, že „od ředitele divadla do posledního sboristy, všichni mají Pastorkyni rádi“.

Naproti tomu výše již zmíněný Zdeněk Nejedlý, jeden z těch, kdo později, za Gottwaldovy vlády podepsal Zákon o zřízení krajů, jehož důsledkem bylo mj. zrušení země Moravskoslezské, zůstal svým předchozím odmítavým postojům věrný Moravany pokáral, že tak příznivě přivítali vídeňské umělce, když přijeli na Moravu studovat slovácké kroje a prostředí, v němž opera vznikla, a vídeňské provedení Pastorkyně zhodnotil slovy „tragikomická opereta, paskvil“!

Dr. Jiří Kvapil, 

signatář Deklarace moravského národa