Historický morální paradox – aneb Karel I. versus Masaryk

Takzvaná Velká válka byla zhruba ve své nejkrvavější polovině, když po 68 letech vlády v 86 letech věku odešel na věčnost jeden z jejích nechtěných protagonistů, rakousko-uherský císař, český a uherský král a moravský markrabě, František Josef I. a na jeho trůn nastoupil v pořadí již třetí a tím i málo pravděpodobný následník, arcivévoda Karel jako císař a král Karel I. Rakouský (17. 8. 1887–1. 4. 1922) a jeho choť JCKV Zita Bourbonsko-Parmská. Obrazně řečeno musel za jízdy naskočit do vlaku, kterým jet nechtěl a do stanice, kterou si předem nevybral. Ale to už je notoricky známý osud většiny korunních princů, často bez ohledu na jejich věk, přirozený intelekt a individuální předpoklady k vládnutí.

Dne 1. 4. si připomínáme 95. výročí úmrtí od 3. 10. 2004 blahořečeného JCKV Karla I. Rakouského. Mnozí oficiální propagandou zmasírovaní spoluobčané si budou zákonitě klást otázku, zač byl tento „Habsburk“ vlastně blahořečen. Nebyl to jen od různými potížemi sužované římsko-katolické církve nějaký dobře promyšlený politicko-propagandistický a tedy též ideologický tah? Jistěže mohl být, pokud by ovšem nešlo doložit, co v rozmezí mezi listopadem 1916 a dubnem 1922 stihl učinit v zájmu obecného dobrého, zejména do listopadu 1918. A v jak složitých mezinárodních i vnitřních podmínkách gradující světové války, plné útrap milionů lidí na frontách a desítek milionů v zázemí většiny válčících států. Navíc ho blahořečil slovanský Svatý otec, Polák Jan Pavel II. Kdyby se k tomu odhodlal až jeho nástupce Němec Benedikt XVI. asi by v tom mnozí současní republikánští a slovanští ideologové viděli projev nějakého skrytého pangermanismu a bůhvíco ještě. Takto je nutné vnímat pouze to, co se dá doloženě pojmenovat.

Mám tím na mysli především snahu ukončit válku, jako první z hlav válčících států. Konec roku 1916 a počátek roku 1917, kdy svůj pokus o separátní mírové jednání s Francií, prostřednictvím především švagra Sixta uskutečnil, se řadí k zatím nejkrvavějším etapám Velké války. Hekatomby padlých a zmrzačených vojáků jen dráždily nejvyšší politické a vojenské kruhy nepřátel k tomu, aby se stále urputněji snažili strhnout vítězství na svou stranu.

Uzavřít mír v daném stadiu jim připadalo neefektivní vzhledem k dosud vynaloženému úsilí. A popravdě řečeno asi by šlo i těžko u kulatého stolu dohodnout, jakou reálnou podobu by měl mít mírový status z před vypuknutí války. Německý císař Vilém II. svému spojenci dokonce pohrozil, že bude-li v tom pokračovat, bude muset německá armáda obsadit území R-U. Ani Maďaři, kteří byli zemědělskou základnou Trojspolku a vydělávali na válečných dodávkách potravin píce, nijak ochotní k míru nebyli a tlačili na svého čerstvě korunovaného krále, aby zohledňoval jejich zájmy.

I v průběhu války se panovnická rodina rozrůstala a prohlubovaly se vzájemné vztahy jak mezi císařskými manžely, tak jejich vztah k dětem. Není neznámo, že panovnický pár tyto vlastní rodinné vztahy dokázal aplikovat i ve státním měřítku a uvědomoval si odpovědnost za své poddané, tedy obecně širší rodinu. Je třeba mít na zřeteli, že v tomto postoji sehrály svou roli dva hlavní faktory. Jednak hluboká víra pokládající rodinu za základ dle vzoru Svaté rodiny, jednak vysokou inteligencí daný zdravý rozum a přirozený cit, což se vzájemně nevylučovalo. Ve státním měřítku se to projevilo na řadě konkrétních opatření v oblasti sociálních reforem, jako bylo zdravotní pojištění, regulace mzdových a pracovních podmínek, zákon na ochranu nájemníků, vytvoření ministerstev sociální péče a zdravotnictví si dokonce po válce přisvojily i některé nástupnické republiky.

Ve srovnání s tím jakékoli předčasné ukončení války bez zjevné porážky Ústředních mocností bylo zcela nepřijatelné pro garnituru politické Mafie, vedené Masarykem, Benešem a Štefánikem. Především v jejich politické koncepci hrála válka hlavní pseudomravní roli prostředku k dosažení samostatnosti za každou cenu. Legie v Rusku a Itálii (rekrutované převážně z válečných zajatců) a ve Francii, z Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků žijících na jejím území, nebo jinde v zahraničí, měly tuto koncepci zviditelňovat „hrdinstvím“ na bojištích. Vím od dědy, jak se to projevovalo třeba v zajateckých táborech v Rusku, kde legionářští náboráři používali širokou škálu prostředků, od balamucení sliby brzkého návratu domů (tomu podlehl děda), až po vyslovené pohrůžky násilím. Nemám důvod dědovi nevěřit, i když se dnes tato fakta cíleně zamlčují nebo překrucují. Například u Zborova legionářská brigáda svou bojechtivostí vysoce převyšovala bojové nadšení ruských útvarů a svedla bezohledný boj s krajany v plucích c. k. řádné armády. Výše zmíněná trojice neúnavně navštěvovala dohodové vlády a zajatecké tábory a lobovala za vytrvalé válečné úsilí. Jaký to rozdíl oproti mravním pohnutkám k abdikaci donuceného panovníka.

Přesto konec Velké války, způsobený především materiálním i morálním vyčerpáním Ústředních mocností, nedisponujících zámořským širokým zázemím, vedl v případě JCKV Karla I. k vynucené abdikaci a vyhnání do exilu. Naopak válečný štváč Masaryk byl válkou obluzeným a lidově řečeno zpitomělým davem oslavován jako hrdina, tatíček, Osvoboditel a pomalu ateistický Pán Bůh a zvolený za presidenta. Dlužno uznat, že politické zkušenosti a zahraniční kontakty k tomu měl dostatečné a uměl je využívat. Vůbec bych se nedivil, kdyby se ukázalo pravdou to, co se tvrdí o jeho původu. Ono totiž není důležitější to, co nelze spolehlivě potvrdit, jako to, co nejde jednoznačně a věrohodně vyvrátit. Jeho „aristokratické manýry“ v přizpůsobení oblíbeného ošacení jisté uniformitě, jízda na koni, či tendence vytvářet rodinnou presidentskou dynastii má určitě svůj dědičný základ. A nestalo by se v historii poprve, kdy „bastard“ znectil legitimní dynastii. Ale snad až tak vysoko není nutné vzhlížet... Své by tu sehrála i bublavá krev nějakého uherského zemánka, baronka, či grófka.

Ani dnes se nenajde nikdo ze světských mocných, který by v sobě našel tolik morální odvahy a cti, aby otevřeně pomohl JCKV Karla I. rehabilitovat. Je tedy zákonité, že se toho musela chopit církev. Zatím se nic výrazněji nezměnilo, ale přesto lze již konstatovat občasné pokusy objektivizovat život a dílo blahoslaveného JCKV Karla I. a při tradičních říjnových mších po všech našich korunních zemích už nikdo nebrání, alespoň duchovní cestou vzdát čest osobnosti, která je tak silně následování hodná ve svém příkladu obětavosti a cti, že jen ona se mohla stát dobrovolně zvoleným patronem našeho monarchistického spolku. Tak jak nyní v úctě vzpomínáme jeho skon, tak si obdobně pietně připomeneme v srpnu tohoto roku i 130. výročí jeho narození.

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno