Ekonom Pavel Kohout nepotěšil monarchisty

Známý ekonom Pavel Kohout nabízí na svých stránkách články a snaží se argumentovat ve prospěch své knihy Nová ústava, kterou považuje za jediné řešení politického uspořádání České republiky. Tak i poslední článek se zabývá problematikou vlády pevné ruky. Různé příklady z historie i politiky uvádí na doklad svých tezí. Nevyhnul se ani monarchistické tematice: Takto s despektem pohlíží na starou monarchii:

Ekonomické skóre legitimních absolutních panovníků není lepší. Podívejme se na monarchy, kteří vládli na našem území. Tolik oslavovaní osvícenci Marie Terezie a Josef II. prováděli rozsáhlé reformy, jejichž cílem ovšem nebylo zlepšit život lidí. Jejich cílem bylo posílení centrální moci vlády. Modernizaci ekonomiky se spíše vyhýbali, a když už k ní byli nuceni, činili tak bez nadšení. (...)

Jakýkoli pokrok dosažený za absolutní monarchie byl dosažený navzdory, nikoli díky ní. Teprve za císaře Františka Josefa I. se politické i ekonomické poměry přece jen výrazněji uvolnily. Proto období 1848–1914 bylo obdobím největší prosperity v dosavadních dějinách země.

Rakousko však až do konce monarchie nedosáhlo vyspělosti Británie, Francie nebo Ameriky. Ani České země, ačkoli byly vyspělejší než samotné Rakousko.

Jakákoli nostalgie po starém mocnářství není namístě. Habsburská vláda byla špatná skrz naskrz. Jen druhá polovina 19. století byla ekonomicky a kulturně jakž takž uspokojivá, byť ne vysloveně skvělá. Naši předkové dobře věděli, proč chtěli nezávislost a demokracii. Kdokoli tvrdí, že Češi si sami nedokážou vládnout, měl by vědět, že nám ani Rakušané nám nevládli dobře.

Celý článek si můžete přečíst zde: Slabost pevné ruky - Úsvit - Nová ústava - Pavel Kohout

Členové Sdružení monarchistů reagovali na článek bezprostředně v e-mailové konferenci. Vybírám jejich názory, někdy převládá citové zaujetí, jindy zazní argumenty. 

Dr. L. Šubert: Dobrý vojevůdce musí znát i názory a pohnutky nepřátel. A ten Pavel KOHOUT pro mne i se svým Úsvitem nepřítelem je, z těchto důvodů:

1. Nemaje odvahu současné nešvary pojmenovat správnými jmény, tedy dalším vývojovým stadiem masarykismu, sahá k příkladům starého klišé – za vše špatné dnes u nás mohou Habsburci. Bezostyšně srovnává nesrovnatelné:

– USA, Británie a Francie byly v 19. století námořními mocnostmi a postupně si budovaly koloniální soustavu, urychlující jejich ekonomický vývoj. R-U ne! Tím nechci omlouvat zjevná pochybení a krajní konzervativismus Františka I. a Františka Josefa I., či údajnou slaboduchost Ferdinanda V., ale dopředný vývoj každého státu je limitován celou řadou dalších objektivních faktorů, které ten pisálek vědomě zamlčuje.

2. Vědomě potlačuje do úzadí fakt, že žádný náš dnešní reálný monarchista si nepřejeme obnovení R-U monarchie i s všema chlupama, ale obnovení Království českého a Markrabství moravského, která zanikla spolu s císařstvím. A to obnovení se týče moderní formy konstituční monarchie, nikoli absolutistické.

3. Ani diktatura, ostatně vzešlá především z nedokonalosti republik, ani absolutistická monarchie dnes ve většině zemí Evropy není možná. Kromě Španělska žádná jiná evropská monarchie nemá výraznější ekonomické problémy na rozdíl od republik Itálie, nebo Řecka. I politický systém je tam mnohem stabilnější. Tato fakta se Kohoutovi nehodí, a tak účelově vytrhává jevy ze souvislostí.

4. Veledemokratické USA to s tou honbou za co nejdokonalejší demokracií dohnaly až k občanské válce 1861–1864 a podobně španělští republikáni k občanské válce 1936–1939. Svrhli si krále a důsledkem války byla Frankova diktatura. Ruská občanská válka 1918–1921 byla rovněž přímým důsledkem svržení monarchie v únoru 1917, kdy tzv. demokratická vláda si nevěděla se získanou mocí rady, v listopadu (říjnu) 1917 byla nahrazena bolševickou revolucí, jež vyustila do stalinské diktatury. I Hitler se dostal k moc díky slabinám tzv. Výmarské republiky, která po roce 1918 nahradila císařství v Německu a nakonec na čas schlamstl i Rakousko a nás.

5. Ten chlap rovněž ignoruje fakt, že silnou ruku, ve většinovém zájmu a při potírání nešvarů může projevit i demokracie. Ale to by zejména u nás všechny ty veledemokratické partaje musely mít zájem státu sloužit a ne aby stát sloužil jako rukojmí jejich mocenským ambicím. Pokud toto všechno si ten Kohout nedokáže brát v potaz, pak je hlupák a pokud to ignoruje záměrně, tak je to jen prachsprostý darebácký slouha dnešních mocných.

J. S. Pospíšil: Ten mladík to nemá příliš srovnané. Proč pokládá tak pitomou otázku? A na pitomou otázku samozřejmě chodí pitomé odpovědi. S naší věcí to nemá nic společného. Možná se ji záměrně snaží poškodit. To by mohl být důvod. Teď jsem se podíval i na jiné články tohoto autora. Zjevně má o sobě velmi vysoké mínění a pouští se tudíž do sfér, o kterých se však jen domnívá, že jim rozumí. Jeho práce to potvrzují. Je to jen pouhý ekonom, tj. přidavač do základu, na kterém může vyrůst a stát zdravá společnost. Pýcha ekonomů je v tomto smyslu známa a jejich výsledky rovněž. Jak vidno, pan Kohout ve svých snahách není výjimkou.

B. Frelich: Vzhledem k tomu, že v poslední době se objevilo několik zajímavých článků, které nabízejí monarchii jako možnou alternaci za nefungující parlamentní demokracii v naší republice, se samozřejmě musel objevit článek, který publiku prezentuje dobře známé nesmysly. Případně je ještě okoření – viz volební kampaň alkoholika z Vysočiny. Tento postup je běžně akceptovaný novinářskou obcí. Bohužel pro tuto zemi.

M. Pauřík: přečetl jsem si článek. Přestože jsem po třetím odstavci uvažoval, zda to číst dále, vydržel jsem... Mám dojem, že autor patrně dostával známky z dějepisu, blížící se propadnutí (možná jej chránil kádrový původ nebo profil), rozhodně však špatně analyzuje a už rozhodně neukazuje, že již na přelomu XX. století jsme měli hodně rozvinutý průmysl, nejstarší lidé vzpomínají na své předky, kteří s láskou vzpomínali na svého stařičkého císaře pána, jehož dlouhá vláda a život byly symbolem řady století trvající trvanlivosti, adaptability, životaschopnosti monarchie, bázně Boží, pořádku a poctivosti.

Cestu ke „světlým zítřkům“ nasměřoval možná již zradou na císaři někdejší poslanec Masaryk a Beneš, prakticky ji ale začalo mocensky praktikovat až komunistické samoděržaví, nicméně porevoluční mocenské struktury ji v podobě všech politických stran dotáhly za čtvrtstoletí do stavu, jaký dnes je. Popisovat jej nebudu, musí jej vidět i člověk podprůměrnou inteligencí z každodenního života všude. Na pracovišti, úřadech, institucích, obchodech i v hospodě, a nakonec i v rodinných vztazích...  Nutno podotknout, že žádný mocenský orgán od roku 1918 nikdy nepočítal s kvalitou člověka, žijícího v teritoriích Čech, Moravy a kousku Slezska jako takového, který se ze dne na den nezmění. To je běh po řadu generací. A konzervativní monarchie si tohoto velice dobře byla vědoma.

Autora tedy řadím za osobu, která si vedle svého hlavního oboru  přivlastňuje i patent na znalost i v jiných oborech, neuvědomující si, že současný středoškolský profesor z oboru historie by jej s prezentovanými znalostmi ani nepustil k maturitě… Navíc určitá indoktrinace metod z doby nedávno minulé je více než zřejmá. Děsím se faktu, že tento člověk je patrně VŠ vzdělaný a nabízí přednášky studentům vysokých škol s podobným apendixem. Jestli je to s tím jeho ekonomickým přístupem stejné jako s přístupem s přizpůsobováním si historických a dějinných skutečností, Bože, chraň nás před takovými odborníky. Už bychom nebyli ve svém státě svobodní nevolníci, ale nesvobodní otroci...

Mimochodem na těch jeho stránkách jsem našel i jeho adresu a měl jsem sto chutí mu napsat krátký, kritický e-mail s řadou doporučení. Ostatně stejně by to nemělo smysl. Patrně jde o sebevědomého člověka, který bude mít i takovou dávku arogance, že by to vedlo k diskusi s nulovým výstupem, efektem a zbytečnou ztrátou času…

Připravil:

Z. S. Krejčí

Sdružení monarchistů, Brno