Chorvatsko očima monarchisty

 Ne že by monarchista viděl zcela něco jiného než ostatní návštěvníci Chorvatska, ale vzhledem k tomu, že se na objekt svého zájmu dívá z poněkud jiného úhlu, vidí stejné věci částečně odlišně.

Dnešní stát je od roku 1991 nezávislou republikou o rozloze 56 542 km ² a s necelými pěti miliony obyvatel. Tedy přibližně stejně velký jako Čechy v našem státě. Ani zdaleka ne však tak geograficky kompaktní. Jde o obrovské písmenko C, do nějž se vkliňuje především území Bosny a Hercegoviny. Člení se na historické oblasti – přímořské Istrii, Kvarner, Liku-Karlovac a čtyřdílnou Dalmacii. Sever státu pak je vnitrozemské Centrální Chorvatsko a v něm samostatný celek hlavního města Záhřeb a k východu vybíhající Slavonie. Správní dělení pak představuje 20 žup, tedy v podstatě okresů. Chorvatské výsostné vody v Jaderském moři pak zahrnují velké množství ostrovů a často neobydlených ostrůvků. Pět z těchto území je pak svými znaky, tvořícími pomyslnou korunu, součásti červeno-stříbrně šachovaného erbu země na státní vlajce.

Chorvatsko má dávnou a přesněji zmapovanou historii než stát náš. Již v 2. tisíciletí před Kristem bylo pobřeží obsazeno illyrskými kmeny. Od 1. stol. před Kristem do 5. století křesťanského letopočtu byly na jeho území provincie Římské říše a od 6. století Byzantské říše. Sem patří i příchod slovanských kmenů. První samostatné knížectví spadá do 9. století a časově se kryje s naší Velkomoravskou říší. V 10. století se spojená knížectví stávají královstvím na čele s prvním králem Tomislavem. Během 11. století je vytvořena personální unie s Uherským královstvím a stát je nucen k obraně proti různým nájezdníkům. Když v roce 1527 vstoupili na uherský trůn Habsburkové, stává se Chorvatské království rovněž součástí soustátí pod jejich žezlem. Od 16. do 18. století je značná část království pod tureckou nadvládou, ale se silným a trvalým odbojovým hnutím. Právě bojové zkušenosti z tohoto období využívala habsburská vojska ve svých válkách s Prusy a jinými nepřáteli. Nepřetržitě sílící maďarizační tlak úměrně prohluboval chorvatskou zášť proti Maďarům a není tedy divu, že se během uherského povstání v letech 1848–1849 jednoznačně postavili na stranu císaře Františka Josefa I. a výrazným způsobem přispěli k potlačení maďarské rebelie.

Velkou národní osobností se při tom stal generál a bán Josip, hrabě Jelačič (1801–1859). Jeho jméno nese mnoho náměstí a ulic většiny chorvatských měst.

Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 zůstalo Chorvatsko součástí Uher, tedy Zalitavska. Po roce 1918 se Chorvatsko stalo součástí Jugoslávského království pod nadvládou srbské dynastie, což výrazně dále ochladilo srbsko-chorvatské vztahy. V letech 1941–1945 bylo jako polosamostatný stát spojencem fašistického Německa (obdobně jako Slovensko) a po osvobození se stalo součástí Titovy specificky komunistické Jugoslávské federativní republiky až do roku 1991, kdy získalo nezávislost.

Z výše uvedeného je zřejmé, že se historické osudy obou našich států dlouhodobě prolínaly. Snad tím, že Chorvati žili v monarchii o dvacet let déle než my, netrpěli germanizačními tlaky tak intenzivně jako my a maďarsko-osmanským tlakům dokázali jako národ účinněji vzdorovat, je na nich více patrná národní hrdost a mnohem sociálně celistvější snaha využívat poučení z národních dějin a prosadit se ekonomickým rozvojem a politickým vlivem v současné Evropě. To je patrné i na vstřícném vztahu k rozvoji turismu. Celostátní i regionální správa dělá vše pro to, aby turisty lákala, nikoli aby je téměř bezuzdným okrádáním odpuzovala. Hlavní dálniční tahy jsou v perfektním stavu. Informační střediska, hojně zásobená prospekty, publikacemi, plánky a mapkami jsou i v malých vesnicích, zejména v přímořském pásmu a v četných přírodních rezervacích ve vnitrozemí. Nesrovnatelně bohatší je i výběr suvenýrů majících vztah k jednotlivým místům.

Pravda, viděli jsme jen zlomek z kulturního, historického i přírodního bohatství tohoto státu, protože jsme většinu z oněch 14 dní trávili na severodalmatském ostrově Pag (dlouhý 60 km a v nejširším místě mající 11 km). Přesto jsem si nemohl nevšimnout, že jak v největších centrech ostrova v městech Pag a Novalja, tak i ve vesničce Mandre, kde jsme bydleli, je řada ulic a náměstí pojmenována po dávných chorvatských panovnících. Již zmíněném králi Tomislavovi, nebo bánu Jelačičovi, králi Petru Krešimirovi IV., králi Stjepanu Držislavovi, hrabatech Zrinských-Frankopanech a dalších. V historickém okresním Zadaru je pak takovýchto míst ještě mnohem víc. Například královny Jeleny Madijevské, krále Dmitra Zvonimira, knížete Šubiče Bribirského a podobně. Historické památky z dob antických přes středověk jsou udržovány ve velmi dobrém stavu, čmáranice sprejerů jsou k vidění jen minimálně, a to ještě jen na nevýznamných a k demolici určených objektech. Z dálnice jsou viditelné zříceniny dávných hradů i řada hradů a zámků zachovalých. V Chorvatsku i Slovinsku bylo a je zvykem stavět křesťanské, především katolické kostely na dobře viditelných návrších a chlumech. Věže se zvonicemi bývají často oddělené od vlastní budovy chrámu a mnoho těchto církevních staveb je dodnes viditelně obehnaných větší či menší hradbou. Jde tedy o příjemné zpestření mnohahodinové cesty do vybraného letoviska. Vřele doporučuju.

V posledních měsících mi často zabrnkala o uši informace, že Chorvati uvažují o obnově monarchie, zřejmě s panovníkem z domácích zdrojů. Jejich národní hrdost, úcta k historickým tradicím a památkám, silná křesťanská religiozita, to vše vytváří velmi příznivé podmínky k plynulému navázání na násilně přetržené civilizační tradice. Pokud se k tomuto kroku rozhodnou, je třeba jim jen přát, aby to byl krok nejen šťastný, ale i jinde následování hodný.

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno

Kostel Sv. Panny Marie v Pagu

Město Pag

Radnice v Pagu

Chrám Sv. Donáta v Zadaru