Cesta k rozpadu habsburské říše a vzniku RČS roku 1918

 

Při debatách o tom, k čemu došlo na podzim 1918 ve středoevropském prostoru, se často setkáváme s frázemi typu „Češi se odtrhli od Rakouska“. To je spojeno s představou, že habsburskou říši tvořilo primárně malé Rakousko zhruba v dnešní podobě, a ostatní části říše byly jakýmisi jeho koloniemi.

Realita byla ovšem zcela odlišná. Habsburská říše od středověku vznikala jako personální unie svébytných zemí a tento charakter si přes jisté změny, ke kterým v průběhu jejích dějin došlo, uchovala až do konce. Na podzim 1918 pak došlo ke zhroucení a rozpadu celé říše, nejednalo se o odtržení periferních oblastí od konsolidovaného centra. Takové centrum totiž neexistovalo, přinejmenším v geografickém smyslu ne. Ve smyslu politickém jím byla císařská moc.

Současné Rakousko není „přeživším reliktem“ říše, je jedním ze států, které se od ní v roce 1918 odtrhly - a to dokonce časově jako první a původně ne za účelem získání samostatnosti, ale připojení k Německu.

Příčiny

Bezprostřední příčinou rozpadu Rakouska-Uherska bylo totální vyčerpání z I. světové války a ohlasy ruské revoluce. Jako destruktivní sila zde působil nacionalismus, který narůstal po celé 19. století. Ten byl neslučitelný s historickým státoprávním uspořádáním, protože zemské hranice se lišily od hranic etnických. Konsensu mezi národy mohlo být dosaženo jen za cenu kompromisů, ke kterým ale národy nebyly přístupny, naopak, snažily se získávat podíl na moci na úkor ostatních a k vlasteneckému (či přesněji národoveckému) étosu své doby patřilo co nejostřejší vymezování vůči národům jiným. Často skloňovaná myšlenka federalizace říše, dodnes občas chápaná jako zázračný recept na všechny její neduhy, tak ve skutečnosti narážela na těžko překonatelné překážky. Tím spíše v situaci, kdy pod vlivem změn na geopolitické mapě Evropy v průběhu 19. století radikálové z významné části rakouskouherských národů začali vidět svůj skutečný „domov“ za hranicemi říše – Němci a Italové v čerstvě sjednoceném Německém císařství a Italském království, část Jihoslovanů v Srbsku, Slované obecně pak v Rusku.

Říše reprezentovaná císařem se snažila v těchto sporech zachovávat neutralitu. V zájmu panovníka nebylo preferování určitého národa, ale dosažení stabilního rovnovážného stavu. Výstižně to charakterizuje citát švýcarského historika Roberta Ingrima: „Rakousko utlačovalo své národy tím, že jim všemožně překáželo, aby se utlačovaly navzájem.“ Také T. G. Masaryk v roce 1918 napsal: „Rakousko (…) je negací národnosti, a někteří pangermáni docela správně odsuzují národní amorfnost a bezcharakternost Vídně“.

Zmiňujeme-li se o roli císaře, pak tato byla jednoznačně personifikována osobou Františka Josefa I. – na sklonku jeho osmašedesátileté vlády již žilo jen velmi málo lidí, kteří by pamatovali jiného panovníka. Tím spíše ale narůstaly obavy o osud říše po jeho smrti.

V létě roku 1914 vypukla I. světová válka. Původně mělo jít o rychlý konflikt, který ale brzy získal poziční charakter. Obrovské ztráty nepřinášely téměř žádné územní zisky, válka kladla extrémní nároky i na civilní sektor. Centrální mocnosti byly kvůli blokádě ve výrazně horší pozici než země Dohody, které měly možnost relativně volných zásobovacích tras z kolonií a z neutrálních zemí. V průběhu války rostla vojenská a posléze i politická závislost Rakouska-Uherska na Německu.

 

Počátek vlády JCKV Karla I.

Do této situace dne 21. 11. 1916 zemřel František Josef I. Po něm nastoupil na trůn jeho prasynovec Karel I. - „nepravděpodobný dědic“, o kterém v době jeho narození nikdo nepředpokládal, že by se jednou stal panovníkem. Od počátku své vlády si Karel stanovil dva hlavní cíle: vyvést říši z války a stabilizovat její vnitřní poměry.

Hned 22. 11. 1916 navštívil Karla uherský předseda vlády István Tisza a vyžádal si na něm příslib okamžité korunovace uherským králem (podle ústavy zde byla lhůta 6 měsíců). Karlův souhlas bývá často kritizován a interpretován tak, že zkušený a tvrdý politik Tisza mladého císaře zaskočil. Svojí korunovací totiž Karel stvrdil uherskou ústavu a zavázal se hájit celistvost uherského území, čímž si uzavřel cestu pro nezbytné reformy do budoucna. Zvláštní perličkou je, že ve chvíli Karlova jednání s Tiszou ležel na jeho stole dosud neotevřený dopis od jeho přítele a rádce, hraběte Artura Polzer-Hoditze který jej od souhlasu s korunovací odrazoval.

Panovníkovo odmítnutí by ovšem vedlo k prudké reakci ze strany uherské politické reprezentace, pravděpodobně i k otevřené vzpouře, která by uprostřed války měla tragické následky. Navíc nelze podceňovat skutečnost, že císař Karel uvažoval velmi legitimisticky, a pokud byl jednou uherským králem, bylo pro něj naprosto přirozené tento závazek stvrdit přijetím svatoštěpánské koruny. O půl století později pak císařovna Zita vzpomínala, s jakým pohnutím oba prožívali pasáž korunovační přísahy, v níž se Karel zavazoval hájit mír a spravedlnost pro všechny – protože přesně to vnímal jako hlavní úkol své vlády. Můžeme také vzpomenout jeho výroku z doby, kdy již žil v exilu a nástupnické státy se jej pokoušely přimět k abdikaci výměnou za finanční zajištění (z prostředků, které předtím císařské rodině samy zabavily): „Koruna nemůže být předmětem obchodování“. Je zřejmé, že v jeho očích nemohla být koruna ani předmětem obchodování politického.

30. 12. 1916 byl tedy (jako Karel IV.) v Budapešti korunován uherským králem. Zvažoval i korunovaci králem českým; tato představa děsila vůdce československého zahraničního odboje, zejména Edvarda Beneše, protože korunovace by takřka jistě vedla k přesvědčivé manifestaci loajality a nadšení českého obyvatelstva. Kvůli probíhající válce a snaze neprovokovat Němce a Maďary bylo však od této myšlenky upuštěno - dočasně, což ovšem v důsledku znamenalo trvale.

Od počátku své vlády císař Karel podnikal řadu obměn na vysokých postech, dokonce si tím vysloužil přízvisko Karel Náhlý. Nejvýraznější byla změna v hlavním štábu armády, která se odehrála dne 2. 12. 1916. Štáb byl přeložen z Těšína do Badenu u Vídně, aby se císař mohl do jeho činnosti aktivně zapojovat. Byl odvolán náčelník štábu Conrad von Hötzendorf, jehož nástupcem se stal Arthur Arz von Straußenburg; vrchního velení byl zbaven arcivévoda Bedřich Rakousko-Těšínský. Této funkce se ujal sám Karel. Z pozice vrchního velitele se vždy snažil brát ohled na množství ztrát ve vlastních řadách, což byl v rámci I. světové války postoj zcela ojedinělý na obou stranách konfliktu.

Snahy o mírová jednání

Pokusům o ukončení války nahrávala skutečnost, že na přelomu let 1916 a 1917 byly všechny válčící státy na pokraji naprostého vyčerpání. Již 12. 12. 1916 Centrální mocnosti podaly Dohodě návrh k jednání, ale neúspěšně – zejména proto, že Německo odmítalo stanovit konkrétní mírové cíle.

Namísto toho zvítězil u německé generality návrh zcela přerušit zásobování Anglie neomezenou ponorkovou válkou, k čemuž došlo 31. 1. 1917. Optimisticky se předpokládalo zhroucení Anglie do 6 týdnů. Karel I. se snažil Viléma II. od tohoto záměru neúspěšně odradit, a to z humanitárních důvodů i z obav o vyprovokování vstupu USA do války, což se skutečně záhy stalo. Varoval Viléma: „Jestliže monarchové Ústředních mocností nebudou schopni v nejbližších měsících uzavřít mír, pak to učiní národy přes jejich hlavy“. Upozorňoval také na nového nepřítele „nebezpečnějšího než Dohoda – mezinárodní revoluci“. V Německu však již hlavní slovo neměl císař, ale generální štáb.

Následně se Karel I. rozhodl jednat o míru s Dohodou na vlastní pěst, přestože nemohl otevřeně porušit spojenectví s Německem. V jeho dopise ministru zahraničí Otokaru Černínovi můžeme číst: „Jasné vítězství Německa by znamenalo naši zkázu (…) Pro Rakousko je jediným řešením uzavřít mír bez anexí a po jeho uzavření se spojit s Francií, aby se stalo protiváhou k Německu.“

Jako prostředníky pro mírová jednání využil císař své švagry Sixta a Xavera, kteří coby důstojníci belgické armády bojovali v táboře Dohody. Jejich prostřednictvím byly tajně poslány 24. 3. 1917 a 9. 5. 1917 dva dopisy prezidentu Poincarému a králi Jiřímu V. s nabídkou míru bez anexí.

Přes počáteční příznivý ohlas Francie i Anglie nabídka nakonec ztroskotala, a to ze čtyř hlavních důvodů:

1. kvůli neochotě Německa vzdát se Alsaska-Lotrinska,
2. kvůli neochotě Itálie ustoupit z územních zisků, přislíbených jí Dohodou v roce 1915 za účelem jejího zatažení do války,
3. kvůli změně na premiérském postu ve Francii, kde Aristida Brianda nahradil mírovým jednáním méně nakloněný Alexandre Ribot,
4. kvůli vstupu USA do války, ke kterému došlo 6. 4. 1917 – zatím jen s Německem, nikoli s Rakouskem – Uherskem.

Lze spekulovat, že kdyby W. Wilson „ve jménu míru“ nezavedl USA do války, byly by vyčerpané a v patové situaci se nacházející válčící strany nuceny ukončit válku podstatně dříve a za dosažení vyváženého kompromisního stavu; takto ovšem dostala Dohoda se silným spojencem v zádech možnost bojovat až do úplného vítězství, tj. do naprostého rozdrcení Centrálních mocností. Přitom Wilson ještě 22. 1. 1917 v projevu k Senátu prosazoval nutnost dosažení „míru bez vítězství“ slovy: „Vítězství by znamenalo mír vynucený na poraženém, podmínky vítěze vnucené přemoženému. Bylo by přijato s pokořením, pod nátlakem, jako netolerovatelná oběť, a zanechalo by osten, nechuť, hořkou vzpomínku, na které by mírové podmínky stály - ne trvale, ale jako na tekutém písku. Pouze mír mezi rovnými může trvat; pouze mír, jehož samotným základem je rovnost a společné sdílení společného prospěchu.“ S odstupem času není těžké vidět, jak prorocká jeho nenaplněná slova byla.

V období od června do srpna 1917 probíhaly ještě další pokusy o jednání o separátním míru mezi Rakouskem-Uherskem a státy Dohody, již jen na nižších diplomatických úrovních, ale rovněž neúspěšně.

Obnova politického života v monarchii

V zájmu obnovy standardního demokratického politického života v říši oznámil císař Karel I. dne 26. 4. 1917 znovusvolání říšského sněmu, který od začátku války nezasedal. Sněm se poprvé sešel 30. 5. 1917; plynule však navázal tam, kde před válkou skončil - pokračoval v tradici přetahování jednotlivých národních frakcí bez nejmenší snahy o dosažení kompromisu či konsensu. Potvrdila se tak slova bývalého předsedy vlády von Stürgkha: „Vím, že je parlament potřebný, ale vím i to: otevřu-li parlament, znamená to počátek rozpadání Rakouska.“

Vzápětí, dne 1. 6. 1917, ve snaze zmírnit dopady válečné bídy na obyvatelstvo založil císař Karel Ministerstvo sociálního zabezpečení – první svého druhu na světě.

 

 

Brestlitevský mír

Ve 2. polovině roku 1917 se císař Karel věnoval primárně situaci na frontě, ta byla relativně příznivá – v období 24. 10. – 18. 11. 1917 proběhla úspěšná ofenziva u Caporetta. Pro vyčerpanou říši ale i vojenské vítězství představovalo velkou zátěž, navíc tento úspěch nepřímo vedl k vyhlášení války Rakousku-Uhersku ze strany USA, k čemuž došlo 7. 12. 1917.

Ve stejném období proběhla v Rusku již druhá revoluce, po níž začali vítězní bolševici vyjednávat s Ústředními mocnostmi o míru. Jednání v Brestu Litevském vedl za Rakousko-Uhersko ministr zahraničí Otokar Černín. 9. 2. 1918 byl uzavřen mír s Ukrajinou, která měla mj. Ústředním mocnostem dodat 1 milion tun obilí (proto byla tato dohoda nazývána také „chlebový mír“), což by vyřešilo kritickou zásobovací situaci. Celkem ale bylo dodáno jen cca 120 tisíc tun, a to po velkém nátlaku. I to však stačilo k tomu, aby obyvatelstvo vydrželo do žní a aby Ústřední mocnosti zkolabovaly až na podzim, ne již na jaře.

Smlouva však měla též tajný dodatek, podle kterého měla být z části Haliče a Bukoviny s převahou ukrajinského obyvatelstva vytvořena samostatná korunní země. Poté, co došlo k prozrazení tohoto dodatku, se Poláci, dosud platící za nejloajálnější národ monarchie, obrátili náhle ostře proti říši.

Smlouvu s Ukrajinou následovala mírová dohoda s Rumunskem a 3. 3. 1918 i s Ruskem (které ztratilo cca 1 mil. km² území). Východní fronta tím zanikla. Centrálním mocnostem se tak uvolnily ruce – zatímco císař Karel toho chtěl využít pro jednání o míru i se západními spojenci, Německo naopak plánovalo velkou ofenzivu na západní frontě.

Sixtova aféra

Od podzimu 1917 se O. Černín začal rozcházet s Karlem v názorech na potřebu uzavření míru, nabíral radikálně proněmecký, militaristický kurs. Po úspěšném jednání o brestlitevském míru jeho sebevědomí prudce vzrostlo, navíc se objevily zprávy o jeho duševní labilitě. Rozhodl se na vlastní pěst podpořit velkoněmeckou věc: V projevu dne 2. 4. 1918 tvrdě napadl „vlastizrádné“ Čechy, čímž vyprovokoval další odklon českého veřejného mínění od monarchie. V témže projevu se zmínil, že Francie žádala v minulosti Rakousko-Uhersko o jednání o míru.

Proti tomu se ohradil ministerský předseda Georges Clemenceau, čímž vznikla prudce gradující výměna argumentů mezi ním a Černínem, končící tím, že Clemenceau dne 12. 4. zveřejnil Karlův první tajný dopis. Jednalo se o mimořádný diplomatický políček, na který Černín zareagoval hystericky. Přesvědčoval císaře Karla, aby tajná jednání popřel. Vydíral jej, vyhrožoval, že může dojít k zabití Sixta a Xavera či lynčování Zity. Hrozil vlastní sebevraždou, případně nabízel společnou sebevraždu s Karlem i Zitou. Argumentoval nebezpečím německého vpádu, navrhoval Karlovo odstoupení z důvodu nepříčetnosti a sebe pro takový případ nabídl jako regenta. Karel, který ve vypjaté situaci prodělal srdeční záchvat, nakonec nátlaku ustoupil a tajná jednání veřejně popřel. Zároveň však 16. 4. Černína odvolal z funkce ministra zahraničí.

Není vyloučeno, že německý vpád skutečně hrozil, dokonce je možné, že se jednalo o cílenou akci k jeho vyprovokování - Německo si tak mohlo chtít před velkou západní ofenzivou pojistit záda před svým váhavým spojencem. Již zmiňovaný hrabě Polzer-Hoditz soudil, že německá invaze by pro Rakousko-Uhersko byla menším zlem, protože říše by se tak po porážce Německa ocitla na straně vítězných mocností. Těžko však císaři Karlovi vyčítat, že se do takového dobrodružství nepustil.

Ve snaze usmířit si Německo musel Karel absolvovat kajícnou cestu („pouť do Canossy“) za císařem Vilémem, přislíbit zapojení rakouskouherských vojsk na západní frontě (což dosud odmítal) a dne 15. 5. podepsat smlouvu, která uvrhla říši do plné vojenské i politické závislosti na Německu.

Aféra představovala pro císařovu pozici naprostou katastrofu – pro Němce (doma i v Německu) byl z Karla náhle zrádce, pro ostatní národy slaboch a lhář. Ještě hůře na tom byla Zita – kolovaly fámy, že kvůli svému italsko-francouzskému původu akci se svými bratry zosnovala, aby podkopala postavení Centrálních mocností ve válce.

Pro politiky Dohody přestalo být Rakousko-Uhersko důvěryhodným partnerem pro jednání o separátním míru, příklon k Německu ukončil i úvahy o nutnosti zachování reformované říše v poválečném uspořádání jako protiváhy Německa ve střední Evropě. Nyní již otázka nezněla, zda se podaří Rakousko-Uhersko zachovat, ale kdy a jak se rozpadne.

Pád Rakouska-Uherska

Situace se stala kritickou po krachu rakouskouherské ofenzivy v Itálii v červnu a zejména německé západní ofenzivy v srpnu 1918. Nepokoje a stávky ochromovaly život říše, policie nebyla schopna sjednat pořádek. Hladovění vrcholilo, přidala se epidemie španělské chřipky. Ve vojsku se množily případy dezerce a odmítání poslušnosti.

Za těchto okolností požádalo Rakousko-Uhersko 14. 9. 1918 bez souhlasu Německa dohodové státy o příměří, ze všech stran však bylo odmítnuto. Téhož dne došlo k prolomení soluňské fronty, 29. 9. kapitulovalo Bulharsko. Centrální mocnosti tak měly odkryté celé balkánské křídlo, navíc byly odříznuty od jediného zdroje ropy. 5. 10. odeslaly W. Wilsonovi žádost o uzavření míru.

Dne 16. 10. vydal císař Karel I., ve snaze uklidnit vnitřní poměry v říši a vyjít vstříc Wilsonovým požadavkům pro jednání o mír, federalizační manifest, kterým mělo být Předlitavsko přeměněno na federaci jednotlivých národů. Manifest se netýkal území Uher, v tom Karlovi bránila jeho korunovační přísaha. Dle kritiků přišel pozdě – dříve ale přijít nemohl, spory mezi národy tomu bránily. V této situaci však již nebylo co ztratit a na co čekat. Tento panovníkův krok nedokázal zabránit zániku říše, přispěl ale k tomu, že se její rozpad odehrál bez občanské války.

19. 10. Wilson odpověděl, že federace již nestačí a musí být vyhlášeny samostatné státy Čechoslováků a Jihoslovanů. Zároveň v reakci na manifest vznikaly národní výbory jednotlivých národností, které vytvořily paralelní mocenskou strukturu k oficiálním orgánům Rakouska-Uherska; tato národní struktura potom přebírala moc v jednotlivých částech říše. 21. 10. bylo na německojazyčných územích vyhlášeno Německé Rakousko (od následujícího dne jako republika) s cílem připojení k Německu.

26. 10. Rakousko-Uhersko vypovědělo spojeneckou smlouvu s Německem. Italská fronta se hroutila, celé jednotky (až 30 divizí) opouštěly bojiště, zálohy odmítaly nastoupit do první linie. Uherský sněm odvolal uherské jednotky domů, k ochraně vlastního území, kam po kapitulaci Bulharska mířily francouzsko-srbské jednotky.

27. 10. vydal ministr zahraničí Gyula Andrássy nótu, jíž Rakousko-Uhersko přijalo všechny Wilsonovy mírové podmínky (tzv. 14 bodů – viz dále) včetně souhlasu s postoji USA ohledně „práv národů rakousko-uherských, zejména práv Čechoslováků a Jihoslovanů“. V reakci na toto prohlášení bylo 28. 10. vyhlášeno samostatné Československo, 29. 10. pak polský stát v Haliči a Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů, který byl později připojen k Srbsku. 30. 10. vypukla tzv. astrová revoluce v Uhrách, 31. 10. povstalci ovládli Budapešť. István Tisza byl zavražděn, premiérem byl „z vůle národa“ jmenován levicový radikál Mihály Károlyi (přezdívaný pro svůj šlechtický původ „rudý hrabě“).

Itálie si kladla tvrdé podmínky pro příměří; s ohledem na katastrofální situaci na frontě však nakonec Karel musel ustoupit a 2. 11. příměří podepsal. Vzhledem k chaotické politické situaci doprovázely jednání zmatky - tak došlo k tomu, že pro rakouskou stranu začalo příměří platit o den a půl dříve (3. 11.) než pro italskou (4. 11.); Itálie toho využila k poslednímu útoku, kterému se neměl kdo bránit. V důsledku toho bylo 360 tisíc rakouskouherských vojáků v poslední den války zajato.

Dne 4. 11. tedy válka pro Rakousko-Uhersko skončila, říše byla v troskách. Existovaly nabídky věrných na vojenský zásah ke konsolidaci vnitřních poměrů. Například maršál Boroevič v čele dosud organizovaného vojska stahovaného z italské fronty zamýšlel obsadit Vídeň. Císař však všechny tyto návrhy odmítal – nepřál si občanskou válku a bez zahraniční podpory by se stejně jednalo jen o prodlužování agonie.

Ve Vídni a okolí panovala anarchie, řádily zde drancující skupiny bývalých vojáků a rudé gardy vedené E. E. Kischem. Císařská rodina byla odříznuta v Schönbrunnu, visel nad ní „stín Jekatěrinburgu“ – hrozba, že se bude opakovat krvavý osud rodiny cara Mikuláše II. Palácová stráž i osobní garda uprchly. V kritické chvíli přijely svého císaře chránit oddíly dobrovolníků – kadetů z vídeňských vojenských škol.

Císař Karel byl vládou republiky Německé Rakousko opakovaně vyzýván k abdikaci, což odmítal s odůvodněním, že je panovníkem z Boží vůle a ani lid, ani on sám nemají právo jej tohoto závazku zbavit. Nakonec však 11. 11. pod nátlakem podepsal dokument, kterým se nevzdal trůnu, ale toliko podílu na výkonu vládní moci. Tento dokument výslovně platil jen pro Německé Rakousko. Císařská rodina ještě téže noci opustila Vídeň a uchýlila se na zámek Eckartsau na Moravském poli.

Následujícího dne, 12. 11., Německé Rakousko deklarovalo ústavním zákonem samo sebe jako součást Německa. Tomu však později zabránily vítězné velmoci (mj. i díky diplomatické aktivitě exilového císaře Karla) se zdůvodněním, že poražené Německo nemůže z války vyjít posíleno. Rakousko se tak stalo zřejmě prvním státem v dějinách, který byl donucen k samostatné existenci, přestože si ji nepřál.

Česko-slovenské separatistické aktivity

Označovat vznik samostatného státu za „dávný národní sen“ je přinejmenším přehnané. Češi sice byli ve druhé polovině 19. století a na počátku století 20. vůči „Vídni“ ostražití, ale s rozbitím Rakouska-Uherska počítal málokdo. Dokládají to i dva následující citáty:

„V rozpad Rakouska vůbec nevěřím. Historické a hospodářské svazky, jež vzájemně spojují rakouské národy, jsou příliš silné na to, aby k něčemu takovému mohlo dojít.“ E. Beneš, 1908

„Právě proto, že nemohu přistoupit na sny o rozpadu Rakouska, neboť vím, že toto Rakousko, ať už dobře, či špatně, potrvá, jde mi zcela vážně o to, abychom z toho Rakouska něco udělali.“ T. G. Masaryk, 1913

Od roku 1908 sice existovala Česká strana státoprávně pokroková, která otevřeně a radikálně bojovala za samostatnost českého státu, založenou na historickém právu, jednalo se však o stranu politicky marginální. Již před válkou, dne 24. 5. 1914, vydala „Manifest k Evropě“, podle nějž česká otázka nebyla vnitřní otázkou rakouskou, ale evropskou. Dále se zde přihlásila jménem českého národa k Trojdohodě, které slibovala pro nadcházející konflikt (?!) 500 000 vojáků. Oplátkou žádala uznání samostatného státu.

Myšlenka samostatného státu byla ojedinělá. Separatistické tendence, které nebyly zcela vzácné, ale také rozhodně ne všeobecné, se spíše nesly v duchu panslavistické ideje - odtržení českých zemí od Rakouska-Uherska a jejich spojení s Ruskem, příp. se Srbskem. Významným zástupcem tohoto proudu byl Karel Kramář, který také ještě v květnu 1914 sepsal „Ústavu říše slovanské“, navrhující začlenění českých zemí do absolutistického ruského carství za výrazně horších podmínek, než jaké panovaly v Rakousku-Uhersku. Dnes čtení tohoto dokumentu vyvolá nejspíše nevěřícný úsměv; ten však rychle zmrzne, když si uvědomíme, že jeho autorem nebyl žádný naivní snílek, ale zkušený politik, a také že k uskutečnění tohoto návrhu nemuselo být zcela daleko. Po vypuknutí války a počátečních vojenských úspěších Ruska v Haliči totiž vypadala zcela realisticky možnost anexe českých zemí, příp. Slovenska, a jejich připojení k Rusku s carem jako českým králem.

S pokračující válkou postupně přituhoval režim v říši; v oblastech přiléhajících k frontovému pásmu bylo vyhlášeno stanné právo, vojenské soudy přísně postihovaly civilní obyvatelstvo, došlo k omezení činnosti řady spolků a zásahům cenzury proti tisku. Je zajímavé, že případy českého protistátního odporu, dezerce aj., byly shodně zveličovány českými i německými nacionalisty – německými proto, aby dokázali, jak zrádné plémě Češi jsou; českými proto, aby mohli odpor vůči válce i říši prezentovat jako všeobecný jev v českém národě. Zde lze dost možná hledat například kořeny pověstí o plucích, které přešly celé k nepříteli i s plukovní kapelou.

Brzy po vypuknutí války přehodnotil T. G. Masaryk svůj původně stále ještě smířlivý postoj k Rakousku-Uhersku a rozhodl se zahájit zahraniční akci. Dne 18. 12. 1914 odešel do Švýcarska. Přinejmenším v této době jej rozhodně nelze považovat za mluvčího národa, spíše měl naopak pověst černé ovce. Jeho představa prozápadně orientovaného samostatného státu byla pro většinu národa nesrozumitelná.

V květnu 1915 adresoval Masaryk britskému ministru zahraničí E. Greyovi manifest, v němž mj. prezentoval zřízení samostatného státu jako „program všech českých politických stran kromě katolických klerikálů“ s tím, že „je jen několik málo osobních přívrženců Rakouska“. Tvrdil, že „Slováci jsou Čechy, přesto, že užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka“, rozvíjel představu o „spojení Čech a Srbochorvatska“ vytvořením koridoru „při západní hranici uherské“, uváděl, že „Čechy jsou projektovány jakožto stát monarchistický; česká republika je zastávána jen několika radikálními politiky“ a že „si Čechy přejí, aby jejich ruští bratři obsadili české a slovenské území a doufají v to“.

Dne 3. 9. 1915 vydalo exilové centrum v Ženevě prohlášení, podle kterého Masaryk měl „zastupovat český národ v zahraničí“. Na podzim 1915 se k Masarykovi v exilu přidal E. Beneš a M. R. Štefánik.

22. 10. 1915 vznikla Clevelandská dohoda - první společný písemný pětibodový dokument podepsaný představiteli Čechů a Slováků. Zástupci Slováků byli ochotni zúčastnit se práce na založení společného samostatného česko-slovenského státu jen pod tou podmínkou, že se bude jednat o federaci, což je zřejmé z bodu 2. („Spojenie Českého a Slovenského národa ve federatívnom zväzku štátov s úplnou národnou autonómiou Slovenska, s vlastným snemom, s vlastnou štátnou správou, úplnou kultúrnou slobodou, teda i s úplným užíváním jazyka slovenského, vlastnou správou finančnou a politickou, so štátnym jazykom slovenským“) a bodu 4. („Formy vlády: personálna unia s demokratickým zriadením štátu, podobne ako v Anglicku“). Přestože to v dohodě není výslovně zmíněno, podle 4. bodu se jednoznačně počítalo s monarchistickým zřízením.

14. 11. 1915 byl ustanoven Český zahraniční komitét s programem vzniku samostatného státu, v únoru 1916 byl pak transformován v Českou (později Československou) národní radu. Ta vyvíjela během roku 1916 rozsáhlé aktivity snažící se získat podporu politiků i veřejnosti ve státech Dohody pro věc vzniku československého státu. Prvního úspěchu bylo dosaženo, když se dne 10. 1. 1917 vlády Velké Británie a Francie poprvé oficiálně vyslovily pro „osvobození Čechů a Slováků“ – stále ale u velmocí převládal názor, že cílem je federalizace, ne rozbití Rakouska-Uherska.

Domácí česká politická reprezentace zatím k nelibosti exilových aktivistů zastávala prorakouské postoje, proti zmíněné nótě dohodových vlád podalo předsednictvo Českého svazu protest, který podlamoval důvěryhodnost Masarykovy akce v zahraničí.

Separatisty v domácím prostředí zastupovala organizace Maffie vzniklá po Masarykově emigraci v prosinci 1914. V březnu 1915 se ustavilo její předsednictvo ve složení: Edvard Beneš, Karel Kramář, Alois Rašín, Josef Scheiner a Přemysl Šámal (stal se vedoucím Maffie po Benešově emigraci v září 1915). Kramář, Rašín a Scheiner byli na jaře 1915 zatčeni. Scheiner byl pro nedostatek důkazů propuštěn, Kramář a Rašín byli odsouzeni k smrti. V listopadu 1916 změnil císař František Josef jejich rozsudek na doživotí.

K obratu v české domácí politice došlo po nástupu Karla I. na trůn – nejprve mu sice česká reprezentace vyjadřovala všeobecnou loajalitu, to se ale během půl roku prudce změnilo. Prvním veřejným protiříšským vystoupením byl Manifest českých spisovatelů ze dne 17. 5. 1917, vzniklý jako reakce na Karlovo znovusvolání říšského sněmu. 222 spisovatelů v něm apelovalo na české poslance, aby na říšské radě jednali v zájmu „nejvyšší instance – svého národa“. Jednalo se o vysoce signifikantní vyjádření – „nejvyšší instancí“ tedy pro českou kulturní elitu nebyl Bůh, císař ani ústava, ba dokonce ani pravda, spravedlnost či demokracie. V Rakousku-Uhersku žilo oficiálně nejméně devět národností, reálně jich bylo více, až téměř dvacet. Je zřejmé, že považoval-li se každý z těchto národů za „nejvyšší instanci“, mohly se jen těžko na čemkoli shodnout.

Skutečně, na zahájení zasedání říšské rady dne 30. 5. 1917 přednesl předseda Českého svazu F. Staněk prohlášení, v němž vytyčil požadavek přeměny říše ve spolkový stát dle práva na sebeurčení českého národa (včetně jeho „slovenské větve“) ve spojení s historickým právem Českého království (ignoruje přitom skutečnost, že zahrnutí „slovenské větve“ je v rozporu s historickým právem Království uherského).

Dne 2. 7. 1917 Karel I. vyhlásil amnestii pro politické vězně, která se vztahovala na 719 Čechů včetně Kramáře a Rašína. Císařovo vstřícné gesto se ale prakticky minulo účinkem – česká veřejnost je nijak zvlášť neocenila a propuštění politici plynule navázali na svoji předešlou protistátní činnost.

Ironií osudu téhož dne (2. 7.) zvítězily československé legie v bitvě u Zborova. Přestože ze strategického hlediska byl dopad tohoto vítězství zanedbatelný, získaly si tím pozornost spojenců jako relevantní vojenská síla na Rusi.

Ve druhé polovině roku 1917 se v důsledku válečné bídy veřejnost v Rakousku-Uhersku (nejen česká) radikalizovala, docházelo k hladovým bouřím, nepokojům a stávkám, to vše v kontextu revolučních událostí v Rusku. Sílila sympatie s bolševickým hnutím, k národnostnímu se přidávalo i třídní napětí.

V tzv. Tříkrálové deklaraci ze dne 6. 1. 1918 postulovali poslanci říšské rady a sněmů českých korunních zemí radikální stanovisko odmítnutí řešení národnostní otázky Rakouska-Uherska ústavní cestou a dovolávali se práva národů na sebeurčení jako nejvyššího státotvorného principu - šlo o reakci na probíhající brestlitevská jednání o míru, kde bolševická vláda právě právo na sebeurčení národů prosazovala. V návaznosti na to dne 21. 1. 1918 vznesli němečtí poslanci z českých zemí (zcela v intencích této teze) požadavek na odtržení německojazyčných pohraničních území a utvoření samosprávné provincie Deutschböhmen.

8. 1. 1918 zveřejnil W. Wilson svůj čtrnáctibodový mírový plán – v něm byly shrnuty konkrétní válečné cíle USA (a spojenců). Desátým bodem bylo „vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakouska-Uherska“. Ještě v dubnu 1918 středoevropský referent amerického „Výboru na přípravu míru“ vypracoval plán transformace monarchie na konfederaci pěti členských států. Americký ministr zahraničí Lasing však zastával koncepci úplného rozbití Rakouska-Uherska.

Mezinárodní situace se opět prudce změnila po uzavření Brestlitevského míru (3. 3. 1918). Československé legie měly podle této dohody opustit Rusko. Císař Karel I. vyzval legionáře, aby složili zbraně a vrátili se domů. Sliboval jim amnestii pro ně a autonomii pro český národ. ČSNR požadovala jejich transport do Francie na západní frontu, což ale z logistického hlediska nebylo v krátkém čase možno uskutečnit. Západní spojenci však měli eminentní zájem na využití legií jako jádra boje proti bolševikům - spolu s bílými jednotkami a zahraniční intervencí (zejména britskou od Archangelska a japonskou od Vladivostoku) mělo být dosaženo svržení bolševické vlády a obnovení východní fronty.

Proti tomu se ostře postavil Masaryk, který dne 7. 3. 1918 nařídil legiím přísnou neutralitu. Sám opustil Rusko a vydal se do USA. Cestou vydal tzv. Tokijské memorandum (10. 4. 1918), ve kterém přesvědčoval velmoci o nutnosti uznání bolševické vlády. Na Rusi údajně neexistovala síla, která by se mohla bolševikům postavit. Bolševický režim se podle Masaryka měl časem sám demokratizovat, spojit se s umírněnou levicí a vytvořit tak podobu moderního ruského státu.

V této souvislosti není bez zajímavosti připomenout Masarykův výrok z doby dlouho před válkou: „A raduji se vzrůstu socialismu, protože masy našich národů v Rakousku musí volit mezi katolicismem a socialismem.“ I ve svých poválečných pracích označoval Masaryk revoluční dění v Rusku za pozitivní součást „světové revoluce“, která měla vést k nahrazení starého společenského řádu novým, demokratickým. Také o socialismu psal jako o přirozené a nedílné součásti demokracie – byť lze připustit, že v té době byl obsah pojmu „socialismus“ chápán jinak než dnes.

S Masarykem nesouhlasil Štefánik, který se chtěl vydat do Ruska a „vzít věci do vlastních rukou“. Rovněž u představitelů velmocí byla Masarykova popularita po jeho příjezdu do USA na bodu mrazu. Imigrační úředník mu do dokladů zapsal, že si Masaryk „přeje navštívit Washington v zájmu ruské bolševické vlády“. W. Wilson navzdory snahám Masarykových příznivců nejevil zájem se s ním sejít.

Masaryk zatím jednal v Pittsburghu se zástupci Slováků. Výsledkem byla dne 31. 5. Pittsburská dohoda o vytvoření společného státu s autonomií Slovenska (i když již v menším rozsahu, než jak ji postulovala dohoda Clevelandská). Tento slib nebyl dodržen, Masaryk se po válce od Pittsburské dohody distancoval a označil ji za právně nezávaznou lokální dohodu amerických Čechů a Slováků. Později ji zcela zapřel a tvrdil, že se jedná o falsum. Andreje Hlinku, který se na tuto dohodu odvolával, nazval lhářem.

Zatím bolševici v Rusku vyvíjeli na legionáře stále větší tlak, nakonec padl rozkaz je zcela odzbrojit a buď z nich vytvořit jednotky Rudé armády, nebo pracovní skupiny. Zřejmě pro dodání patřičné motivace rudým gardám končil tento rozkaz větou „v ešalonech nacházejí se zásoby lihu“. V důsledku toho na konci května vojenské velení legií odmítlo poslušnost politickému vedení moskevské odbočky ČSNR a vstoupilo do otevřeného konfliktu s bolševiky. Dosáhlo rychlých úspěchů, legiím se podařilo ovládnout Transsibiřskou magistrálu a tím fakticky kontrolovat celou Sibiř (a bránit návratu statisíců německých a rakouskouherských zajatců do Evropy). Nevyužily však situace k přímému úderu proti bolševické vládě.

Přesto tyto zprávy vzbudily na Západě vlnu nadšení, která vynesla vzhůru i Masaryka, přestože ten ještě počátkem června zcela nerealisticky trval na neutralitě legií a na nutnosti jednání s bolševickou vládou. Dne 19. 6. jej konečně přijal W. Wilson.

Paralelně po Sixtově aféře a uzavření rakousko-německé dohody (která vedla k plné závislosti Rakouska-Uherska na Německu) opouštěli západní spojenci ideu poválečného zachování federalizované rakouské říše jako protiváhy Německa; naopak, začali v podpoře nacionálního separatismu spatřovat možnost urychlení rozkladu Rakouska-Uherska a uspíšení konce války.

Dne 28. 6. 1918 americký státní department upřesnil 10. bod ze 14 podmínek: „(Češi a Slováci) musí být úplně osvobozeni od jha rakouského“. USA tak de facto uznaly ČSNR za předstupeň vlády. Výslovně tak učinily až 3. 9. 1918. Následovalo uznání exilu ze strany Francie (nótou z 29. 6. 1918) a Velké Británie (Balfourovou deklarací z 9. 8. 1918).

Na domácí politické scéně zatím 13. 7. 1918 vznikl Národní výbor československý s předsedou K. Kramářem, který se připravoval k převzetí moci po předpokládaném zhroucení Rakouska-Uherska. Domácí politická reprezentace se již otevřeně hlásila k myšlence vzniku samostatného státu.

14. 10. proběhla v Čechách generální stávka proti vyvážení potravin ze země, téhož dne měla být vyhlášena republika, k tomu ale nedošlo. Masaryk, Beneš a Štefánik však v exilu vyhlásili vznik československé vlády.

18. 10. vydal Masarykův exil Washingtonskou deklaraci (částečně i jako reakci na Karlův manifest, proti kterému se tato deklarace ostře vymezovala; to svědčí o tom, že manifest nebyl tak „bezzubý“, jak Karlovi oponenti tvrdili). V ní byl deklarován vznik nového československého státu a odmítnuta jakákoliv forma vazby na Rakousko i na habsburskou dynastii. Po formální stránce se jednalo spíše o provolání než o státní dokument. Navíc obsahoval pasáže přinejmenším sporné – že Čechy byly „nezávislým státem od sedmého století,“ (tedy od Sámovy říše), či že Habsburkové „znásilnili ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovat“ (k roku 1526 lze o ústavě těžko mluvit) – i vysloveně lživé - o Slovensku jako „kdysi součástce našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety vtělené v uherský stát Maďarů“.

Existuje svědectví šéfredaktora deníku The Washington Post Elberta Bennetta, že ještě v srpnu 1918 s ním Masaryk hovořil o obnově Českého království v rámci habsburské říše; to se ovšem v kontextu vývoje událostí jeví spíše nepravděpodobným.

22. 10. odjela delegace Národního výboru do Ženevy k jednání s Benešem. Rakouskouherská policie již zástupcům v cestě nebránila. Člen delegace Václav Klofáč se ve Vídni setkal s císařem Karlem, který na něj apeloval, aby se převrat odehrál bez krveprolití.

Dne 28. 10. byla zveřejněna Andrássyho nóta, což veřejnost chápala jako kapitulaci Rakouska-Uherska. Propukaly oslavy konce války, kterých bylo využito k vyhlášení Československého státu (dosud ne republiky). Národní výbor vydal zákon později označený 11/1918 Sb., v němž se mj. pravilo: (1) „Státní formu Československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor“ (v původním znění, které bylo 28. 10. veřejně vyhlášeno, ale do psané podoby zákona se nedostalo, byly těmito orgány společně Národní výbor i Národní rada) a (2) „Všechny dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají v platnosti.“ Reálně tedy byla později přijata republika bez zrušení monarchie a zákonů o následnictví.

30. 10. Slovenská národní rada (aniž by věděla o vyhlášení Československa o dva dny dříve) vyhlásila Martinskou deklaraci, kterou se jménem slovenského národa přihlásila k československému státu – území Slovenska ale v této době ještě nebylo jednoznačně geograficky vymezeno. Slovenskou národní radu ani při nejlepší vůli nelze považovat za orgán s reprezentativním zastoupením slovenského národa (již proto, že ve srovnání s většinově katolickými Slováky bylo ze 101 členů Rady 96 evangelíků). Později Masaryk na otázku, zda by nebylo vhodné na Slovensku vyhlásit o příslušnosti k novému státu referendum, odpověděl, že „Slováci nejsou politicky dostatečně zkušení a mohli by se v něm nesprávně rozhodnout“.

31. 10. podepsali delegáti Národního výboru v Ženevě prohlášení, schvalující všechny dosavadní kroky prozatímní (zahraniční) československé vlády a vyhlášení samostatného státu v republikánské formě. O sesazení dynastie v něm bylo uvedeno: „Představitelé československého národa prohlašují ... kategoricky, že není a nebude již nikdy žádného svazku mezi národem a dynastií Habsburků“. Zároveň bylo rozhodnuto, že presidentem republiky bude Masaryk a předsedou vlády Kramář.

Ve dnech 29. 10. až 4. 11. bylo vyhlášeno připojení čtyř pohraničních, Němci obydlených provincií k Německému Rakousku. Tyto provincie byly od 29. 11. do 18. 12. obsazeny československým vojskem; v r. 1919 zde probíhaly krvavé střety a násilné potlačování německých demonstrací s desítkami mrtvých.

13. 11. vydal Národní výbor zákon 37/1918 Sb. "O Prozatímní ústavě. O Národním shromáždění", což bylo v rozporu s čl. 1 výše zmíněného zákona 11/1918 Sb., podle nějž mělo o státní formě rozhodnout právě až Národní shromáždění. Pravděpodobně se jednalo i o reakci na Karlovo vzdání se účasti na státní moci, přestože to se výslovně týkalo jen Německého Rakouska.

14. 11. se konalo ustavující zasedání Národního shromáždění, na němž byla bez hlasování vyhlášena republikánská forma státu a prezidentem jmenován T. G. Masaryk (na základě všeobecného potlesku a provolávání slávy).

S tím, že republika byla vyhlášena bez zrušení monarchie, souvisí i to, že zemské zákoníky byly nadále vydávány pod názvy "Zákonník zemský království Českého" (do 28. 2. 1920), "Zákony a nařízení pro markrabství Moravské" (do 31. prosince 1921) a "Zákony a nařízení pro vojvodství Horní a Dolní Slezsko" (do 30. prosince 1921).

Závěr

Císař Karel nebyl podle kritiků pro svoji roli připraven a byl příliš slabý; někdo s „tvrdší rukou“ mohl říši zachránit. Tomu lze oponovat tím, že na změnu, kterou pro svět představovala světová válka, nebyl připraven nikdo. Karel naopak nejednou projevil schopnost velmi správně a realisticky posuzovat skutečnost i možnosti budoucího vývoje – rozhodně lépe, než mnozí jiní, zdánlivě zkušenější politici, státníci i vojevůdci na vysokých postech. Za někoho s tvrdší rukou by říše zanikla stejně, jen mnohem dramatičtěji a za cenu mnohem větších obětí. Karel také disponoval dostatkem vnitřní síly, ale nikdy nechtěl být tím, kdo svoji vůli prosazuje bez ohledu na následky. Nerozhodoval se utilitaristicky, ale řídil se svým svědomím a cítěním Boží vůle. Ne náhodou byl prohlášen blahoslaveným - „ztratil říši, ale získal nebesa“.

Nelze zapírat, že Rakousko-Uhersko mělo řadu problémů a v předválečné podobě již dále existovat nemohlo. Tyto problémy však byly způsobeny převážně nacionalismem a s rozpadem říše nezmizely, zmizela jen platforma, na níž se daly alespoň částečně konstruktivně řešit. Zároveň zmizela struktura kolektivní bezpečnosti, která dlouhodobě chránila středoevropské národy před rozpínavostí Německa i Ruska, což se naplno projevilo během 20. století. Rozpad Rakouska-Uherska nebyl „vítězstvím demokracie“ – samotný proces se odehrál z moci revoluce, nikoliv demokraticky. Co se následného vývoje týče, kromě RČS se žádný z nástupnických států demokratickou cestou nevydal, ve všech byly záhy nastoleny autoritativní režimy.

Nově vzniklá RČS byla opět mnohonárodnostním státem, v němž Češi (ani s Moravany) netvořili ani 50 % obyvatelstva. V české části bylo ve jménu státního práva Koruny české ignorováno právo Němců (kterých zde byla téměř jedna třetina a v rámci celého státu jich bylo více než Slováků) a dalších menšin na sebeurčení, na Slovensku a Podkarpatské Rusi bylo naopak ve jménu práva národů na sebeurčení ignorováno státní právo Koruny uherské. O 20 let později, v duchu Masarykova hesla „státy se udržují těmi idejemi, na kterých byly založeny“, zanikla RČS přesně tak, jak vznikla – uplatněním teze o právu národů na sebeurčení, porušením historického státního práva a územní integrity a rozhodnutím velmocí od stolu.

Zdroje

Andrássyho nóta (27.10. 1918) [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/andrassyho-nota-27-10-1918/

BROOK-SHEPHERD, Gordon. Uncrowned Emperor: The Life and Times of Otto von Habsburg. New York: Hambledon and London, 2003. ISBN 18-528-5439-1.

CARROLL, Warren Hasty. 1917, Red Banners, White Mantle. Front Royal, Va.: Christendom Publications, c1981. ISBN 09-318-8805-0.

Clevelandská dohoda (22. – 23. 10. 1915) [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/clevelandska-dohoda-22-23-10-1915/

Čtrnáct bodů prezidenta Wilsona (8.1.1918) [online]. [cit. 2018-11-29]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/ctrnact-bodu-prezidenta-wilsona-8-1-1918/

EMMERT, František. Češi v době I. světové války [online]. 25.5.2016 [cit. 2018-11-29]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/cesi-v-dobe-i-svetove-valky/

GALANDAUER, Jan. Karel I., poslední český král. Praha: Paseka, 1998. ISBN 80-718-5176-0.

GRIESSER-PEČAR, Tamara. Zita: Poslední císařovna. Praha: Mladá fronta, 1994. Osudy (Mladá fronta). ISBN: 80 204 0481-3.

KALVODA, Josef. Genese Československa. Dosud nepublikováno. [cit. 2018-11-29]. Ukázkové kapitoly dostupné online z: https://konzervativnilisty.cz/index.php/archiv/178-rijen-2018/1981-rozpad-rakouska-uherska-a-cesky-politicky-marasmus https://konzervativnilisty.cz/index.php/archiv/178-rijen-2018/1972-z-predmluvy-ke-knize-genese-ceskoslovenska-1914-1920 https://www.konzervativnilisty.cz/index.php/texty/domaci-politika/1789-masarykova-cesta-do-ameriky https://www.konzervativnilisty.cz/index.php/texty/domaci-politika/1834-pocatky-konfliktu-mezi-ceskoslovenskou-vladou-a-bolseviky-i https://www.konzervativnilisty.cz/index.php/texty/domaci-politika/1860-pocatky-konfliktu-mezi-ceskoslovenskou-vladou-a-bolseviky-ii https://www.konzervativnilisty.cz/index.php/archiv/170-kveten-2018/1872-pocatky-konfliktu-mezi-ceskoslovenskou-vladou-a-bolseviky-iii

Kramářova Ústava Slovanské říše [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/kramarova-ustava-slovanske-rise/

Manifest císaře Karla I. (16. října 1918) [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/manifest-cisare-karla-i-16-rijna-1918/

Manifest českých spisovatelů [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/manifest-ceskych-spisovatelu/

Martinská deklarácia (30. 10. 1918) [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/martinska-deklaracia-30-10-1918/

Masarykovo memorandum britskému ministru zahraničních věcí E. Greyovi „Samostatné Čechy" [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/masarykovo-memorandum-britskemu-ministru-zahranicnich-veci-e-greyovi-samostatne-cechy/

MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2014 [cit. 2018-11-29]. Dostupné z: https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/99/99/13/nova_evropa.pdf

MASARYK, Tomáš Garrigue. Světová revoluce [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/99/42/89/svetova_revoluce.epub

NOVÁK, Milan. Náš arcivévoda císař a král Karel I. Rakouský: V městě Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi. 3., dopl. vyd. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2014. ISBN 978-80-87864-06-7.

PEJŘIMOVSKÝ, Josef. Sesazení Habsburků a vyhlášení republiky [online]. 2005 [cit. 2018-12-06]. Dostupné z: https://mariaterez.sweb.cz/

PERNES, Jiří. Češi za první světové války aneb Česká politika proti Masarykově odbojové akci [online]. 28.9.2010 [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/cesi-za-prvni-svetove-valky-aneb-ceska-politika-proti-masarykove-odbojove-akci/

PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové: Karel, Zita, Otto a snahy o záchranu císařského trůnu. 3. vyd. Brno, 2010. ISBN 978-80-87029-50-3.

Pittsburská dohoda (31.5.1918) [online]. [cit. 2018-11-29]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/pittsburska-dohoda-31-5-1918/

POWELL, Jim. Wilson's War: How Woodrow Wilson's Great Blunder Led to Hitler, Lenin, Stalin, and World War II. New York: Crown Forum, c2005. ISBN 14-000-8236-6.

Prohlášení Českého zahraničního komitétu [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/prohlaseni-ceskeho-zahranicniho-komitetu/

Provolání Národního výboru (28. října 1918) [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/provolani-narodniho-vyboru-28-rijna-1918/

Prozatímní ústava ze 13. listopadu 1918 [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/prozatimni-ustava-ze-13-listopadu-1918/

ROMICS, Ignác. Velmoci a rozpad Rakouska-Uherska [online]. 21.11.2011 [cit. 2018-11-29]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/velmoci-a-rozpad-rakouska-uherska/

SAIVER, Filip. Ejhle, republika! Snadná kořist bestií. Instinkt. 2018, XVII(42). ISSN 1210-9940.

Státoprávní pokroková strana. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1topr%C3%A1vn%C3%AD_pokrokov%C3%A1_strana

Státoprávní prohlášení Českého svazu na říšské radě (30.5.1917) [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/statopravni-prohlaseni-ceskeho-svazu-na-risske-rade-30-5-1917/

SÝKORA, Petr. Básník proti Hradu: Neposlušný občan Josef Svatopluk Machar [online]. Praha: Libri, 2009 [cit. 2018-11-30]. ISBN 978-80-727-7396-1.

TOBOLKA, Zdeněk V. Dotaz německých poslanců o chování se českého národa za války. Praha: Lidové knihtiskárny (J. Skalák a spol.), 1918.

Tříkrálová deklarace (6. ledna 1918) [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/trikralova-deklarace-6-ledna-1918/

Vyhlášení samosprávné provincie Deutschböhmen 21. ledna 1918 [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/vyhlaseni-samospravne-provincie-deutschbohmen-21-ledna-1918/

Washingtonská deklarace (18.10.1918) [online]. [cit. 2018-11-29]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/washingtonska-deklarace-18-10-1918/

Zákon Národního výboru (28. října 1918) [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/zakon-narodniho-vyboru-28-rijna-1918/

Zánik Rakousko-Uherska. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1nik_Rakousko-Uherska

Záznam 1. schůze Revolučního Národního shromáždění [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/zaznam-1-schuze-revolucniho-narodniho-shromazdeni/

ZIEGLER, Jan. Jak Češi dobyli Slovensko: Nový stát vznikl pomocí několika podrazů. Reflex [online]. 28.10.2018 [cit. 2018-11-29]. ISSN 0862-6634. Dostupné z: https://www.reflex.cz/clanek/historie/90525/jak-cesi-dobyli-slovensko-novy-stat-vznikl-pomoci-nekolika-podrazu.html