Narodil se 14.5.1888 v nepříliš majetné rodině, ve slovácké vesničce Pitín, asi 15 kilometrů východně od Uherského Brodu. Byl inteligentním mládencem se studijními předpoklady a tak po úspěšném absolvování základní a střední školy mohl zahájit studia vysokoškolská. Rozhodl se pro církevní dráhu, což
v této chudé části Východní Moravy, přímo na úpatí Bílých Karpat, nebylo nic mimořádného tím spíš, že daná oblast vždy byla silně religiozní, především
římsko-katolická.
V letech 1908 - 1915 studoval v Římě. Již v roce 1912 dosáhl doktorátu filozofie a v roce 1914 byl tamtéž vysvěcen na kněze. O rok později byl promován
i doktorem teologie. Do roku 1919 působil v duchovní správě a odbyl si rovněž vojenskou službu. Díky svému vysokému vzdělání působil až do roku 1948 jako
docent a profesor teologie v církevních vzdělávacích ústavech, především na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. Jeho specialitou byly latinské přednášky s českými vysvětlivkami. Usiloval o universálně pojatou křesťanskou filosofii a zahájil psaní souhrnného díla "Compendium philosophiae christianae." V roce 1940 však dokončil jen 3.díl, pod názvem "Critica".
Dne 2.března 1947 zemřel 11.arcibiskup olomoucký a metropolita moravský, ThDr.Leopold Prečan, zkušený právník, který zastával svůj úřad od roku
1923. To už se vnitropolitický vývoj a zahraničněpolitická orientace Československa začaly ubírat směrem, pro církev nevěštícím nic dobrého. Komunisté byli vládní stranou a jejich předseda, K.Gottwald, dokonce premiérem. Nastupující politické trendy se plně odrazily ve varovném faktu, že až do 23.3.1948 byl moravský arcibiskupský stolec neobsazen.
V uvedený den byl nečekaně Svatým otcem,Piem XII., jmenován 12.arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským právě J.K.Matocha. Měsíc po tzv."Vítězném Únoru" a nástupu komunistů k moci. Ti se zřejmě teprve začínali orientovat v politické situaci a neměli příliš odvahu hned zpočátku proti církvím tvrdě zakročit. To se projevilo i při slavnostní olomoucké intronizaci nového arcibiskupa a na jeho vysvěcení. Na dokumentárním snímku z té doby, který počátkem letošního roku odvysílala TV NOE, jsou poznatelní i zástupci tehdejší vlády, například nechvalně známý ministr školství a kultury, profesor Zdeněk Nejedlý, nebo ministr národní obrany, generál Ludvík Svoboda. Arcibiskup při té příležitosti vyslovil formuli: "Přijímám zasvěcení k životní oběti." Těžko říci, zda to bylo jen tušení, nebo již téměř jistota o podobě jeho budoucího osudu.
Až do Velikonoc roku 1950 se energicky vrhnul do správy arcidiecéze. Prováděl vizitace farností, spojené s biřmováním, navštěvoval školy i závody, vesnice i města. Plně podporoval v Olomouci zřízený Apoštolát sv.Cyrila a Metoděje, zahájil přípravu podkladů k blahořečení 10.arcibiskupa, Antonína Cyrila Stojana, připravoval rozsáhlou rekonstrukci arcibiskupského archivu a knihovny v Kroměříži. Moderně dal upravit kostel sv.Stanislava Krakovského v rodném Pitíně. Souběžně s tím již komunistům narůstalo mocenské sebevědomí a začali jeho aktivity postupně omezovat.
O Velikonocích 1950 byl agenty StB v podstatě zatčen a internován v arcibiskupském paláci. Správu arcidiecese vykonával prostřednictvím na svobodě působících kněží. Poslední "milost" mu byla režimem poskytnuta 25.11 1951, v podobě povolení vysvětit opravený kostel v Pitíně. Následujících deset let již měl pohyb v areálu paláce omezen a soustavně kontrolován dvojící estébáků. Dohlíželi na něj při modlitbách v kapli, sedávali před toaletou, svévolně mu různě omezovali pohyb a chovali se urážlivě. Kouřili a popíjeli, kde je napadlo, soustavně mu kontrolovali osobní věci a podobně.
Byl rád, když si mohl občas vyjít v určitou hodinu na hradební terasu nad okrajem parku. Sem ho chodili navštěvovat příbuzní, především synovci Jan a Josef s rodinami. Mezi nimi byli prasynovci a praneteře Josef, Anička a Eliška, ale i moje žena Marie a švagr Jan. Arcibiskup byl totiž bratrem jejich babičky
z otcovy strany. Zdola mu opatrně mávali a on je nenápadně žehnal. Příbuzných měl přirozeně víc. Jen jeho sestra Josefa Ševčíková, rozená Matochová, měla sedm synů a dceru a ti většinou zase řadu mužských i ženských potomků, žijících dnes nejen v Pitíně, Olomouci , Brně, ale například i v Kanadě.
Arcibiskup trpělivě snášel dlouhá léta pokořující internace, což se však nutně muselo podepsat na jeho fyzickém a částečně i psychickém zdravotním stavu. Zemřel 2.11. 1961, nepokořený a vědomý si své duchovní i morální převahy nad svými trýzniteli. Pohřeb mu režim povolil v rodném Pitíně dne 6.11. 1961.Tehdejší mocipáni si museli být vědomi toho, že jejich nohsledi, nad pohřbem dozírající, zahlédnou v očích pozůstalých příbuzných i ostatních tamních obyvatel utajovaný odpor, oprávněnou nenávist a skrytý vzdor. Místo jeho posledního odpočinku je důstojné, mezi hroby dalších pitínských kněží, vlevo před vstupem do kostela sv.Stanislava. Jeho tělesné pozůstatky by mohly vidět nejen zástupy sousedů, jdoucích na pravidelné pobožnosti, ale i centrum obce,
dole pod návrším s kostelíkem a krásným, terasovitým hřbitovem. Jeho duše však sleduje rodný Pitín, Slovácko a celou Moravu z mnohem větších výšek...
Dr. Luděk Šubert
Sdružení monarchistů Brno
