28. říjen 1918 – den národní hrdosti, nebo spíše hanby?

Tato otázka může někomu připadat zbytečná, jinému shakespearovská (být, či nebýt?), dalšímu nerudovská (kam s ním?) a může být též podnětem k zamyšlení nad tím, proč musí být i dnes pokládána. Vždyť kam paměť současníků sahá, vždy byla nějak, jednou resolutně, jindy arogantně, ale vždy údajně jasně a srozumitelně objasněna ve školách, partajních programech či slavnostních projevech politiků...

Zřejmě nebyla, když je třeba ji stále pokládat a s odstupem času na ni hledat objektivní odpověď. Ta je skryta v dílčích odpovědích na celou řadu dnes již historických problémů, které 28. říjnu 1918 předcházely a které byly pro veřejnost často shrnuty do soustavně omílaného klišé, že národy žijící v zemích Koruny české se toužily zbavit více než třistaleté habsburské poroby. Při tom se záměrně mlelo zrno s plevami. Pokusme se je alespoň částečně oddělit a zahrát si  tak trochu na Popelku, oddělující hrách a popel, při plném vědomí toho, že nás macecha za dané úsilí stejně nepochválí...

Vycházíme-li z předpokladu, že oněmi více než třemi sty lety habsburského žalářování je myšleno celé období od roku 1526, kdy u nás Habsburkové v podstatě v nepřetržité dynastické posloupnosti nastoupili na trůn, tak je třeba si uvědomit, že do roku 1619 přinejmenším, šlo o na sebe sama uvalenou samovazbu. Především čeští stavovští politici a velmoži nebyli schopni si vybrat panovníka ze svého středu, a tak jim moravští kolegové museli pomoci při výběru z příslušníků cizí dynastie. No, cizí...Tak přesné to není. Prvním Habsburkem na našem trůně byl krátce na přelomu let 1306 a 1307 Rudolf I. a ještě pak v letech 1437–1439 Albrecht Habsburský. Jeho syn Ladislav Pohrobek byl rovněž Habsburk, a přesto u nás značně oblíbený. Také hned několik českých královen pocházelo z tohoto rodu. Tudíž vnímat Ferdinanda I. Habsburského jako zcela cizího nelze. Císař a král Rudolf II. Habsburský dokonce povznesl Prahu mezi nejvýznamnější evropská sídelní města, které svou výstavností a strategickou polohou už v širším evropském povědomí zůstalo i po jeho smrti roku 1612 a přenesení sídla imperia do Vídně.

Když v roce 1619 rebelující čeští a posléze i moravští a slezští stavové zvolili svým panovníkem Fridricha Falckého, byla tato linie přibližně na jediný rok přerušena jinou dynastií. Když bylo v roce 1620 stavovské povstání poraženo, uplatnil Ferdinand II. své nároky na český královský trůn. Stavovské povstání rozpoutalo v Evropě do té doby nevídaný válečný konflikt – Třicetiletou válku 1618–1648 – která na svém konci z hlediska zúčastněných koalic neměla ani jednoznačného vítěze, ani jednoznačného poraženého. Z hlediska postavení Habsburků směrem dovnitř jimi spravované říše se pak tito mohli považovat za vítěze a vůči poraženým pak důrazně prosazovat své politické záměry. Stavové království tak přišli o svá bývalá privilegia při volbě panovníka i další a spolu s ostatním lidem o dlouhodobou možnost svobodně vyznávat jinou víru než římsko-katolickou. Z hlediska plošného prosazování absolutní moci panovníka za pomoci církve a státních úřadů centralistickými formami a prostředky však na tom naši tehdejší předkové nebyli o nic hůře než lidé v jiných součástech monarchie. Hlavním úředním jazykem, usnadňujícím ovšem komunikaci, se stala na úkor češtiny němčina, ale zase ne do té míry, že by nebyly brány v právní potaz česky psané dokumenty. Vrchnosti i poddaní se po několika desetiletích s tímto stavem smířili na tolik, že zde nebyly vyvolávány podobné opoziční excesy jako např. v Uhrách, ještě na přelomu 17. a 18.století.

V roce 1740 císařem a králem Karlem VI. vymřeli Habsburkové po meči. Takzvaná Pragmatická sankce umožňovala nástupnictví jeho dcery Marie Terezie, která se roku 1736 provdala za vévodu Františka Štěpána Lotrinského. Okolní státy, zejména Prusko, však s Pragmatickou sankcí nesouhlasily a začaly Války o dědictví rakouské 1740–1748, během nichž se stal bavorský vévoda Karel VII.Albrecht v prosinci 1741 českým králem a o měsíc později byl ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen i říšsko-německým císařem s podporou  Pruska a Francie. V roce 1745 však zemřel a Marie Terezie pak spíše diplomatickými než vojenskými cestami prosadila  volbu svého chotě císařem. Nikdy však českým stavům nezapomněla, že značná část z nich holdovala jako králi jejímu bavorskému sokovi. Jinak osvícená panovnice neměla tedy Čechy v přílišné lásce. Její synové, císařové a králové Josef II. a jeho bratr Leopold II. již tedy nebyli z hlediska mužské linie Habsburky, ale Lotrinskými. Jméno Habsburků bylo přijato do dynastického názvu jako koaliční, což však o víc než sto let později nijak nebránilo našim hurá vlastencům neustále drmolit o nepřetržité habsburské linii. Doba tzv. osvícenského absolutismu skončila úmrtím císaře a krále Leopolda II. v roce 1792. Právě tato osvícenost zabránila tomu, aby se revoluční vlna republikánského násilí přenesla po roce 1789 z Francie hlouběji do Evropy. A nedokázal to trvale ani Napoleon svými intervencemi, ukončenými definitivně roku 1815 v bitvě u Waterloo. Naopak. Již neosvícenecký syn Leopoldův, císař a král František se stal i pro Čechy, Moravany a Slezany korunovaným královským symbolem odporu vůči Napoleonovi. Tento spíše úředník, než politik a voják znovu obnovil absolutistické formy vlády a vnesl poněkud i zmatek do číslování za svým jménem. Jako František II. byl do roku 1806 posledním císařem Svaté říše římské národa německého, posléze pak jako František I. prvním císařem rakouským.

Jeho syn Ferdinand V. Dobrotivý trpěl epilepsií, která do značné míry podvazovala jeho panovnické schopnosti. Rozhodně však nebyl slabomyslný, což dokazují jeho seriózní zájmy o vědy a umění. Byl posledním korunovaným českým králem a vládl v letech 1835–1848. Jeho zdravotní handicap pak umožňoval politickým arivistům typu knížete Metternicha panovat jeho jménem a dovést tak podunajskou monarchii k revolučním událostem let 1848–1849. Císař a král Ferdinand V. tedy  roku 1848 v Olomouci abdikoval a tamtéž, pod ochranou mohutné pevnosti, se ujal vlády jeho osmnáctiletý synovec František Josef I.

V oblasti politické, vojenské a v osobním životě to byl vyslovený smolař, což se odrazilo i v jeho konzervativním způsobu myšlení.

František Josef I. miloval armádu, ale neměl vojevůdcovské nadání. V roce 1859 prohrál válku s Francií a Sardinií v severní Itálii, což mělo za následek ztrátu tamních držav a sjednocení Itálie vnějšně. Vnitřně pak se v říjnu 1860 ve svém „Neodvolatelném říjnovém diplomu“ zříká absolutistické formy vlády.

V únoru 1861 je pak přijata tzv. Schmerlingova ústava jako počátek konstituční formy vlády. Je zajímavá i pro dnešek tím, že horní, tedy Panská sněmovna měla být jmenována ze zástupců vysoké aristokracie a církve a ze schopných jedinců, kteří se výrazně zasloužili o blaho státu... Dolní sněmovna pak měla být poslanecká, tedy volená. V roce 1866 prohrálo Rakousko válku s Pruskem a ztratilo tak vedoucí postavení spolku německy mluvících zemí. Následkem toho pak byla roku 1867 vyhlášena tzv. Prosincová ústava, znamenající rakousko-uherské vyrovnání a vznik Rakouska-Uherska. Až do 1. dekády 20. století se území monarchie nedotkl žádný válečný konflikt a pak jen okrajově na Balkáně. Zejména po ekonomické stránce se soustátí velmi rychle rozvíjelo, což se pozitivně dotklo i našich korunních zemí, které se brzy staly, zejména průmyslově, jedněmi z nejrozvinutějších v rámci soustátí. Negativním vnějším politickým jevem byla neustále se prohlubující závislost Rakouska-Uherska na od roku 1871 sjednoceném Německu. To přimělo naši monarchii, aby na sarajevský atentát v červnu 1914 odpověděla vyhlášením války Srbsku, což vlastně znamenalo začátek 1. světové války. Koncem listopadu 1916 císař a již oficiálně nekorunovaný český král František Josef I. zemřel ve věku 86 let a po 68 letech vlády.

Jeho nástupcem se stal prasynovec Karel I. Jeho snahy o mírové ukončení války i o urovnání vnitropolitických poměrů v monarchii i ve prospěch národů našich korunních zemí se již nepodařilo realizovat. Ani on již nestihl českou korunovaci. Je třeba říci, že oba poslední císařové rakouští dokázali uchránit většinu území, kromě Haliče a dalších okrajových pblastí od přímých útrap válečných bojových činností. Ty nepřímé se projevily jednak v odvodech našich krajanů do bojující armády, kde mnoho z nich padlo, nebo bylo zmrzačeno. Dále pak v postupně se zhoršující ekonomické a sociální situaci monarchie, což ovšem postihlo všechny její součásti a zřejmě i vyvolalo ataky pandemie tzv. španělské chřipky. 

Jak již bylo řečeno zpočátku, tak bývá habsburské impérium, respektive Rakousko, či Rakousko-Uhersko tvrdošíjně cejchováno přízviskem žalář národů. Podívejme se nyní tedy ve stručnosti trochu blíže, co bylo těmto nešťastným muklům například poskytováno na přilepšenou v jejich údělu:

1817 vzniká v Brně Františkovo muzeum, jako základ pro pozdější Moravskou národní galerii a Moravské zemské muzeum.

1818 vytvořeny vstupní sbírkové podmínky pro pozdější Národní muzeum v Praze počátkem 20.století.

1847 Severní Ferdinandova dráha spojila Vídeň s Břeclaví, Přerovem a Bohumínem.

1861 Vznik pěveckého sdružení Hlahol; vznik strany Staročechů, s novinami Národní listy;  na Moravě vytvořena Národní strana;

1862 Založení tělovýchovné jednoty Sokol;

1863 Založena umělecká beseda nejvýznamnějších českých, moravských a slezských umělců; Staročeši vyhlašují pasívní rezistenci neúčastí na různých sněmech a tím se zbavují možnosti ovlivňovat státní a zemskou politiku;

1865 V Praze vznikl Americký klub dam s členstvím předních intelektuálek a umělkyň;

1868 Položení základního kamene Národního divadla v Praze. Čeští političtí hurávlastenci těmto přípravám věnovali větší pozornost než politickému vývoji a tak z porážky roku 1866 nedokázali, na rozdíl od Maďarů, vytěžit nic;

1873 Založeno umělecko-průmyslové muzeum v Brně;

1874 Vznik Národní strany svobodomyslné, tedy Mladočechů. Staročeši konečně měli i národního partnera k vzájemným politickým tahanicím; 

1878 Založení levicové Sociálně demokratické strany přimělo Staročechy pozdě, ale přece skončit s trucovitou pasívní rezistencí;

1881 Vznik Národního divadla v Brně a otevření Národního divadla v Praze. Požár pražského ND;

1883 Znovuotevření ND v Praze;

1891 Triumf Mladočechů ve volbách do Říšské rady;

1899 Otevřena Česká technika v Brně;

1903 František Křižík elektrifikuje trať Tábor–Bechyně;

1904 Otevřeno Muzeum města Brna na Špilberku (zřejmě aby se měli muklové kde vzdělávat)...;

1906 V celém Rakousku-Uhersku zestátněny železnice;

1908  V Praze založeno Technické muzeum Království českého;

Jistě těch přilepšení bylo poskytnuto daleko víc, ale to snad bude na připomenutí těm, kdož ztratili historickou paměť stačit.

Dnešní soudný člověk se tedy nestačí divit, kde se vzaly ty různé legendy o ujařmování a zotročování našich národů do té míry, že pak s takovým nadšením přivítali události 28. října 1918 a pro vše, co následovalo po tom. Je pro to jediné logické vysvětlení – že válečné útrapy předešlých čtyř let natolik oslabily jejich duchovní imunitní systém, že následně podlehli útokům nelegitimistické pandemie, která zachvátila nejen naše korunní země, ale i vlastní Rakousko a další země. Maďarsko zůstalo sice královstvím, ale bez krále, kterého odmítl přijmout sám regent.

 Ano, monarchie má podobu absolutistickou, nebo konstituční. Republika však disponuje mnohem pestřejší škálou svých forem. Stačí si vybrat, zda formálně demokratickou, nebo je snad libo nějaká forma totality? Někomu snad bude stačit jen dnešní laický demokratismus. A to vše je daň historickým zkušenostem, kterou bylo nutno po říjnu 1918 každodenně splácet.

Dr. Luděk Šubert, Sdružení monarchistů Brno