150 LET OD RAKOUSKO-UHERSKÉHO VYROVNÁNÍ A JEHO DOPADY NA NAŠE KORUNNÍ ZEMĚ

Úvodem

K rakousko-uherskému vyrovnání nedošlo v červnu 1867 ze dne na den, či dokonce z hodiny na hodinu. Jde o dlouhodobý proces vývoje politických vztahů v Evropě po Vídeňském kongresu a ukončení tzv. Napoleonských válek, díky nimž se Prusko stalo jednou z evropských mocností v aplikované formě proti 18. století Bedřicha II. Velikého. Rakouské císařství bylo zle oslabeno vnitřně revolucemi zejména v Itálii a v Uhrách, v Krymské válce 1853–1856 se zachovalo alibisticky jak vůči západním spojencům, tak vůči Rusku, válku se Sardinií a Francií roku 1859 prohrálo, ve válce s Dánskem o Šlesvicko-Holštýnsko roku 1864 hrálo druhé housle za Pruskem a nepoučilo se z ní. Jak vnějšně, tak vnitřně citelně sláblo a šlo jen o to, kdo a jak tohoto faktu využije.

1. Důsledky prohrané války s Pruskem v roce 1866

Tento středoevropský konflikt je často vydáván za hlavní, někdy dokonce jedinou příčinu toho, proč musel císař František Josef I. přistoupit na maďarský nátlak a připustit onen akt vyrovnání. Jenže vše mělo mnohem hlubší kořeny. V řadě království (pruské, bavorské, saské) a desítkách menších vévodství a knížectví zvaných Německý spolek pomalu, ale jistě ztrácelo Rakousko své vůdčí postavení a přepouštělo pozice ambicioznímu Prusku. Reálná pozice druhého se ozřejmila právě už zmíněnou válkou s Dánskem. Plody vítězství si připsalo Prusko, což bylo příčinou rakouské války s ním v roce 1866.

Prusko bylo lépe připraveno jak politicky, tak vojensky. S výjimkou Bavorska, Saska a Hanoverska mělo na své straně většinu ostatních německých knížectví, zajistilo si neutralitu hlavních evropských mocností a Italům slíbilo za spojenectví zisk dosud rakouského Benátska. Prohra Rakušanů v generální bitvě u Sadové (Hradce Králové) 3. 7. 1866 i v řadě předchozích i následných menších střetů vedla k uzavření nevýhodného Mikulovského příměří a přesně měsíc poté 23. 8. 1866, i Pražského míru. Společenská psychika v monarchii byla těžce narušena, protože předchozí válečná propaganda líčila válku proti Prusům za předem lehce vyhranou, i když v to nevěřil (jen snad doufal) jak císař, tak politické i vojenské vedení. Dlužno dodat, že největší zklamání a rozčarování prožívaly právě naše Korunní země, protože hýřily největším válečným optimismem a na jejich území došlo i k hlavním vojenským porážkám a potupným mírovým dohodám.

Nebyly to však jen akce vojenské. V letech 1860–1866 se vyvíjela i vnitřní politika. V roce 1861 byla přijata Ústava Rakouské monarchie. Šlo o výrazný modernizační posun ve státní legislativě, směrem ke konstituci. Jednotlivé země mnohonárodnostního státu měly svá vlastní zemská zřízení. Odděleně i České království (pouze Čechy), Moravské markrabství (pouze Morava) a Slezské vévodství (pouze zůstavší Slezsko). Čeští, zejména pak pražští panslované důrazně tlačili na to, aby České království bylo vnímáno i s Moravou a Slezskem. Díky třetinovému národnímu německému živlu v těchto korunních zemích, však roku 1862 Morava a Slezsko tento český nacionalistický tlak odmítly. A byli to Češi, kdo si následně na Vídni vymohli Zemské zřízení s 54 poslanci. Morava získala pro sebe totéž s 22 poslanci. Tyto interní tahanice pokračovaly s různou intenzitou i v dalších letech a válka roku 1866 je pouze přibrzdila.

2. Rozdílný přístup Maďarů a Čechů ke vzniklé politické situaci

Oslabení Rakouska dané vojenskou porážkou v roce 1866 výrazně posílilo maďarské politické a nacionální ambice. Maďaři si byli velmi dobře vědomi faktu, že přes svou porážku v revolučních letech 1848–1849 získali jak v Evropě, tak v habsbursko-lotrinské monarchii značnou autoritu, přímo úměrnou úsilí, které musela Vídeň na své vítězství vynaložit. Prakticky kdykoli potom mohli pohrozit novými politickými a společenskými obstrukcemi a zastrašit Hofburg potenciálním zvýšením nákladů na utišení situace, což bylo nepřijatelné. Půdou pro tyto politické rošády se stal především Říšský sněm, kde Maďaři demonstrovali své nároky a požadavky, téměř císaři před nosem.

A co na to Češi? Především tzv. Staročeská strana na čele s Riegrem a Palackým se umíněně zříkala účasti svých zvolených zástupců v Říšském sněmu, takže neměla ponětí o tom, o čem se jedná a zbavila se tak i nástroje, kde a jak prosazovat své politické požadavky. Pokud nějaké měli, tak vůči centrální moci byly planě neúčinné a vyvršovaly se ve snahách, stát se v panslavistickém hnutí hegemonem. Vůči Polákům, Chorvatům a Slovincům se jim to příliš nedařilo, tak tlačili alespoň na slovanské Moravany a Slezany. Za hlavní politický cíl si vytkli vybudování Národního divadla v Praze, což pohltilo většinu jejich politické invence, finančních prostředků a iniciativ. S tím ovšem v politickém konkurenčním boji s Maďary obstát nemohli.

3. Rakousko-uherský dualismus a jeho dopady na naše korunní země

Maďaři s tlakem na císaře a krále Františka Josefa I. příliš neotáleli. S odvoláním na tzv. Říjnový diplom z 20. 10. 1860, kterým byla obnovena stará uherská konstituce, přiměli císaře a císařovnu Alžbětu (Sisi) k podstoupení uherské korunovace, k čemuž došlo 8. 6. 1867 v chrámu sv.Matyáše v Budíně. Ke dni 12.6.1867 vstoupil v platnost Zákon č. XII o Rakousko-Uherském vyrovnání. Uherské království se tak vlastně stalo zcela autonomním na ústřední moci ve Vídni. Spojitost zajišťovaly osoby panovnického páru. Společné byly zahraniční politika i armáda, přičemž Uhry mohly formovat útvary národní Zeměbrany, tedy honvédů. Uhry, pod které spadalo i Chorvatsko a Bánovina, se začalo nazývat též Zalitavsko, se samostatnou legislativou.

Císař František Josef I. velmi dobře věděl, že tento uherský úspěch vzbudí závist u Čechů a Slovinců především. Proto byla vypracována tzv. Prosincová ústava z 21. 12. 1867. Její Zákon č. 141 se zabývá především zastupitelskými orgány, tedy Říšskou radou. Přečemž horní, Panskou sněmovnu jmenuje ze zasloužilých osob státu sám císař a Poslanecká sněmovna je volena v jednotlivých politických obvodech a zemích. Zákon 142 pojednává o obecných právech občanů státních v královstvích a zemích v radě říšské zastoupených... Co je na tom úmyslně dnes potlačováno, je fakt, že uvedené legislativní dokumenty jen s minimálními průběžnými inovacemi vydržely až do listopadu 1918, Zákon 142 v Československu dokonce až do roku 1950!, což svědčí nejen o právní stabilitě daného politického systému, ale i o kvalitě jeho Zákonů, paragrafů a článků. Nebyl totiž stavěn na současném politicky labilním partajním základě.

V roce 1868 si Češi položili, za finančního přispění Moravanů i utlačovatelského císaře základní kameny ke svému Národnímu divadlu, čímž si splnili svůj prvořadý politický cíl, za ustavičné lamentace nad tím, jak jim uherským vyrovnáním bylo ublíženo. Palacký s Riegrem dále tlačili na moravského předáka Aloise Pražáka, aby Moravané opustili volené říšské orgány, což se jim na čas podařilo. Pražák naopak neuspěl se snahou přimět umíněné Čechy k tomu, aby se do řísských poslaneckých postů vrátili. Zřejmě je těšilo, že jejich umíněnost částečně stála premiérské křeslo hned několik centrálních předsedů vlád, např. Richarda hraběte Belcrediho, a hlavně  Alfreda Josefa von Potockého a Hohenwarta. Nezlomil je ani místodržící, kníže Thun.

Moravští poslanci se do Říšské rady vrátili v roce 1874. V roce 1871 císař Čechům přislíbil, že se nechá v Praze korunovat. Češi mu předložili, za podpory slovanských Moravanů tzv. Fundamentální články ve kterých  požadovali obnovení Koruny české jako celku s Moravany a Slezany. Slezané  to však odmítli a císař odstoupil od slibu korunovace nadobro.

Závěrem

Níže uvedené zdroje a prameny pro zpracování tohoto článku svým obsahem svědčí nejen o složitosti popisované doby, ale i o náročnosti jejího pochopení. Všichni uvedení autoři se evidentně snažili pochopit a následně vystihnout podstatu historické problematiky a teprve potom zaujmout k danému období co možná nejobjektivnější postoj.To je rozdíl mezi nimi a současnými „taky historiky“, bezostyšně pracujícími na aktuální mocensko-politickou a partajně-ideovou zakázku, zejména v souvislosti s letošním 99. výročím ukončení bytí Rakousko-Uherské monarchie.

Použitá literatura.

Hoskovec M.: „Právní kontinuita autonomie Moravy.“ KEY Publishing s. r. o., Ostrava 2013, ss. 82–91.

Hýsek O. a kol.: „Morava – dějiny země uprostřed Evropy.“ Gymnazium INTEGRA, Brno 2012, ss. 209–212.

Šubert L.: „Vývoj vojenství do roku 1914 – 2.část.“ VVŠ PV Vyškov 1993.

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno