1. světová válka – válka iluzí, slepých uliček, velkých jatek a revolucí

Úvodem

Takto nikoli vojáci, ale různí historikové, novináři a další civilní publicisté nazvali Velkou válku 1914–1918, dnes známější pod pojmem 1. světová válka. Lze ji takto i obecně periodizovat v jejích jednotlivých vývojových stadiích. Hned v úvodu je dlužno upozornit, že se jedná o charakteristiky velmi výstižné. S čím dál větším časovým odstupem od ní pak jasněji vyplývají rozdílné přístupy k ní u dobových panovníků, presidentů a dalších politiků, maršálů a generálů, lidu vojenského a lidu civilního. Byli do ní vtaženi bez rozdílu všichni. Lišili se jen mírou morální zodpovědnosti za její vznik, průběh a výsledek, ale též mírou očekávaných povinností vůči státům v ní aktivně zúčastněným. Zatímco zodpovědnost spočívala na bedrech politických a vojenských celebrit, povinnosti pak na tom většinovém zbytku. Ne vždy a všude to však bylo, vzhledem k daným cílům, v patřičném souladu a to pak vedlo k základní iluzi, že každá z hlavních koalic naplní své cíle řádově během několika měsíců, nejvýše pak půlroku. Tedy za relativně malých nákladů a obětí.

Jenže to chtěly obě koalice a mírou úsilí na to vynaloženého se nakonec daná válka, počítáno reálně od 1. 8. 1914 do 11. 11. 1918, protáhla na čtyři roky, tři měsíce a 11 dnů. O život v ní přišlo přes 10 milionů lidí, tedy jako by vyhynulo veškeré obyvatelstvo našeho současného státu. A tím vyvstává otázka, kdo za takovou genocidu nese zodpovědnost. I zde nejsou názory historiků jednotné. Každá strana se snaží svalovat zodpovědnost na tu druhou. Ti realističtější upřednostňují princip kolektivní viny, ti méně realističtí – díky hledisku tzv. propočteného rizika – k zodpovědnosti ještě přibírají Rakousko-Uhersko a ti nejméně reální svalují vinu pouze na Německé císařství. Každá z těchto skupin disponuje značnou mírou doložitelných argumentů. Já osobně se zcela objektivně přikláním k tomu prvnímu hledisku.

Nemíním ani ve stručné formě rozebírat vojenská hlediska jedlitlivých válečných period. To svým rozsahem není téma, které se dá „spláchnout“

v hodinové přednášce a následné stejně dlouhé diskusi. Zaměřím se především na to, co dané období obecně charakterizovalo právě tak. Přesná data a výsledky jednotlivých tažení, operací a bitev mi tu slouží jen jako věcný podklad k zobecněným závěrům pro jednotlivé etapy první světové války. Nicméně se domnívám, že nikomu z monarchistů i ostatních nezaškodí určitá základní orientace v dlouhodobějším historickém ději, letos a v několika letech následujících, zcela již nyní mediálně tendenčně, leč pochopitelně, prezentovaných...

1. Válka iluzí – od vzniku války, do konce roku 1914

Rakousko-Uhersko sice pod tlakem Německa vyhlásilo 28. 7. 1914 Srbsku válku, ale ničím nelze zodpovědně doložit, že tak učinilo s vědomím,

že tím vyvolá širší mezinárodní konflikt. Vědomí tohoto rizika však nelze vyloučit. Rychlý spád termínů vyhlášení vzájemné války mezi hlavními členy Ústředních (Centrálních) mocností vedených Německým císařstvím a Dohodou, na čele s Francií, to dokazuje. Při tom není možné ignorovat fakt, že Rakousko-Uhersko vyhlásilo Rusku válku až 6. 8., tedy v době, kdy už bylo Německo ve válečném stavu se všemi hlavními dohodovými státy, tedy jak s Ruskem (1. 8.), tak s Francií (3. 8.) a se Spojeným královstvím (4. 8.). Spíše to svědčí o tom, že do ní bylo vtaženo. Něco jiného je válka s konkrétním státem za jeho domnělou, či skutečnou zodpovědnost za smrt následníka trůnu, tedy Srbskem, a něco jiného je válka s někým, kdo je sice mocenským rivalem na Balkáně, spojencem Srbska a nespolehlivým sousedem v Haliči. K nepřímým střetům částí c. k. armády s Francouzi a Brity při tom docházelo po celou válku jen sporadicky, a to až od roku 1915 v Itálii a pak v Řecku. S Američany se od jara 1917 nestřetla naše vojska vůbec. To je třeba mít na paměti hned zpočátku, než se Rakousko-Uhersko začne činit účelově plně zodpovědným za danou válku vcelku.

Němečtí politici i vojenští stratégové žili a jednali v klamné iluzi, že Francii vyřídí do tří měsíců a tedy dřív, než Rusko plně zmobilizuje. Ta naopak žila v domnění, že její síly plně dostačují k opětnému navrácení Alsaska a Lotrinska pod její správu a Německu bylo známo, že se Francouzi chystají k úderu podél společné hranice mezi Lucemburskem a Švýcarskem. Proto se Schlieffenův plán v podobě z roku 1905 téměř vůbec nezabýval možností války s Ruskem a předpokládal široký obchvat severní Francie přes Belgii, s respektováním neutrality Nizozemska a Lucemburska. Jeho srpnovou realizací sice Německo předešlo francouzským záměrům, ale v rámci politického šetření silami a prostředky ho Schlieffenův nástupce Helmuth von Moltke mladší zkorigoval na přímý útok z Belgie na Paříž. To umožnilo Dohodě, aby se zbytky belgické armády a britský expediční sbor uchytily v Západních Flandrech a severní Francii a Francouzi koncentrovali obranu oboustranně Paříže. Proto v září 1914 byl v bitvě na řece Marně německý strategický útok zastaven a obě strany byly nuceny přejít do strategické obrany představované kopáním několika sledových linií zákopů, které se v říjnu protáhly až k pobřeží Severního moře a zasahovaly až do belgických Flander. S tím stratégové obou stran nepočítali. Proto Němci, Francouzi, naše císařství,  Britové i ostatní museli začít s postupným přebudováním mírové ekonomiky na válečnou, protože jinak by se brzy vyčerpaly předválečné zásoby válečného materiálu, dostačujícího jen na několik měsíců vojenských operací. Protože obě válčící strany měly srovnatelné podmínky pro nalezení východisek z dosavadních iluzí, tak vývoj zabředl do slepých uliček.

Rusko zmobilizovalo dřív, než Němci předpokládali, a zahájilo se svou čtyřmilionovou, převážně dosud mírovou armádou operace ve Východním Prusku. Po počátečních úspěších však bylo v bitvách u Tannenbergu (konec srpna) a u Mazurských jezer (1. pol. září) donuceno k ústupu, ale pro Němce to znamenalo i tak nepředpokládanou válku na dvou frontách. Na válku s Ruskem zcela nepřipravené Rakousko-Uhersko ztratilo Lvov a bylo nuceno vyklidit i značnou část Haliče. Zmateční přesuny vojsk mezi srbskou a ruskou frontou znamenaly, že ani na jedné z front nemohlo být dosaženo rozhodnutí, takže i zde manévrová válka skončila v zákopech a iluze ukončení války do Vánoc se rozplynula.

2. Fáze slepých uliček – rok 1915

Zatímco Němci se snažili najít východisko z poziční a tím dlouhodobé války novými technickými prostředky, například otravnými plyny, použitými v ofenzivě známé jako 2. bitva u belgických Yper na přelomu dubna a května 1915 a ponorkami, narušujícími dohodové komunikační námořní linie, tak Dohoda hledala řešení v otevření vedlejšího válčiště. Tím se mělo stát otevření průchodů Bosporem a Dardanelami pro oboustranné využití spojnice mezi západní a východní frontou. Od dubna 1915 do ledna 1916 zde dohodoví spojenci, posílení o Australany a Novozélanďany, marně usilovali o ovládnutí poloostrova Galipoli, což by umožnilo průchod od Dardanel k Bosporu. Záměr britského 1. lorda admirality W. Churchila však nevyšel a tak na západní frontě jednotlivé oboustranné ofenzivy přinášely jen pramalé zisky.

Na východní frontě se zejména Němcům dařilo pomalu ruskou armádu zatlačovat od svých hranic, ale výrazný efekt to nemělo, protože R-U armáda byla spíše v defenzivě, což odkrývalo pravý bok Němců. S pomocí Bulharska  a Německa se R-U podařilo vytlačit Srby k hranicím s Řeckem. Velký problém c. k.velení nastal, když dosud pasivní člen Trojspolku, Itálie,  přešel 23. května na stranu Dohody a vyhlásil válku svým dosavadním spojencům. Podél společné státní hranice se vytvořila frontová linie a Italové alespoň částečně využili nepřipravenosti R-U na tento vývoj a obsadili některá území. Jejich hlavním cílem byla c. k. námořní základna a přístav Terst, který se však Italům ovládnout nepodařilo, ale na severních přístupech k němu vznikla vzájemná hlavní bojová zóna obou států, podél řeky Soči. Mezi červnem a prosincem zde proběhly čtyři bitvy s dílčími střídavými úspěchy, ale žádné ze stran se nepodařil výraznější frontový průlom. Na Jadranu v podstatě izolované c. k. kriegsmarine najednou vyvstal konkrétní protivník.

3. Velká jatka – rok 1916 až 1. polovina roku 1917

Toto období si vyžádalo značnou část obětí z celého průběhu války, zejména pak na západní frontě. Sem spadají obě fáze bitvy u Verdunu, probíhající od února do prosince daného roku. Co v polovině bojů Němci za obrovských ztrát získali, to Francouzi opět za obrovských ztrát dobyli zpět ve 2. poločase. Na bojišti zůstalo celkem přes milion mrtvých. Britové se pokusili Francouzům odlehčit ofenzivou na řece Sommě, již za pomoci několika stovek tanků, ale výsledek bojů mezi červencem a listopadem opět přinesl jen víc než milion mrtvých. Děla, kulomety a letecké bomby spolu s německým plynem dokázaly za jediný den na necelých 20 km širokém úseku fronty zmasakrovat přes 20 000, převážně britských vojáků. Vrchní britský velitel, generál sir Douglas Haig (1861–1928) si za své počínání vysloužil u vlastních vojáků přezdívku

„řezník“. Ani druhá světová válka nevykázala tak vysoké jednorázové denní ztráty. Němci se pokusili v generální bitvě zničit jádro britské Royal Navy. V bitvě u Jutska ( ve Skageraku) sice zničili více britských lodí, ale vlastní ztráty byly tak vysoké, že po dvoudenní bitvě 31. 5. a 1. 6. už nenašli odvahu hladinovými silami prolomit britskou námořní blokádu.

Na východní frontě se Němcům dařilo zatlačovat Rusy zvolna do centrálních oblastí impéria, ale na jižním křídle se r.-u. armádám nedařilo Právě zde provedl ruský generál Alexej A. Brusilov (1853–1926) od června do října roku 1916 úspěšnou ofenzivu, která přitlačila naše vojska ke Karpatům, ale protože na jiných úsecích fronty další ruské armády úspěch neměly, vyšlo toto úsilí vniveč. Přesto však průběh východní fronty byl mnohem dynamičtější. Turci coby spojenci Trojspolku vpadli do Zakavkazska, ale byli ruskou armádou odraženi. Obdobně se jim dařilo i v Egyptě. V Mezopotámii však měli Turci nad Brity převahu. Britských potíží na frontách se pokusili využít irští republikáni a v rebelii, kterou vyvolali v Dublinu, byli poraženi. Dílčí úspěchy zaznamenávaly i ve východní a Jihozápadní Africe též německé koloniální jednotky. V Jižní Africe zbytky poražených Búrů pomáhaly zásobovat německé ponorky, takže rozsah vojenských operací lze považovat vskutku za značně globální.

Mezi únorem až listopadem proběhla na italské frontě 5. až 9. bitva s nepatrně vyšší úspěšností Italů. Shrnutě řečeno, ani velká krveprolití žádné z válčích stran v roce 1916 úspěch nepřinesla a zejména Němci byli stále přesvědčeni, že mají k úspěchu blízko. Nový rakousko-uherský císař Karel I. si to však nemyslel a pokusil se přes své švagry vyjednávat s Francouzi, stojícími v čele dohodové koalice. Tento pokus však byl vyzrazen a neměl úspěch též proto, že i Francie se domnívala, že má Dohoda k rozhodnému vítězství blízko. Žádný jiný státník hlavních válčících mocností se o nic podobného nepokusil, a už to samo o sobě tedy činí z našeho císaře a krále naprosto vyjímečnou osobnost, což naše promasarykovská historie buď přímo popírá, nebo alespoň vědomě zamlčuje či různě překrucuje. Od srpna do prosince 1916 působilo na straně Dohody Rumunské královsví, ale bylo spojenými silami Německa, R-U a Bulharska rychle zpacifikováno.

První polovina roku 1917 žádné výrazné operační zvraty na hlavních frontách nepřinesla. Britský pokus o průlom ve 3. bitvě u Yper od května do listopadu byl Němci krvavě odražen. V březnu proběhla v Rusku „únorová“ revoluce a car Mikuláš II. byl přinucen k abdikaci. Republikánská prozatímní vláda, tlačená samotnými frontovými vojáky, měla tendenci z války pozvolna vycouvat a pro dohodové spojence bylo nesporným štěstím, že v dubnu vstoupily do války USA. Americká vojska přicházela do Evropy po částech a bez jakýchkoli bojových zkušeností podobného rozsahu. Přinášela si však do Evropy především nový politický a morální rozměr konfliktu a také ekonomicko-materiální faktor nebývalého rozsahu. V 10. bitvě na řece Soči v květnu a červnu 1917 byla c. k.armáda sice pod zvýšeným tlakem Italů, ale se stupňovanou pomocí Němců onomu tlaku úspěšně odolávala. V zázemí zejména Centrálních mocností včetně válkou v podstatě nedotčeného Rakouska-Uherska se však již začala projevovat materiální i duševní únava z konfliktu, jehož konec byl stále v nedohlednu.

4. Období vlivu revolucí a vojensky nerozhodný závěr

Ve 2. polovině roku 1917 se ruská jarní a posléze i podzimní revoluce negativně promítla do válečné situace Dohody. Ruské couvání z války umožnilo Němcům proniknout do značné hloubky ruské veleříše, od Rigy u Baltu po Černé moře na jihu. Ze zajištěného území mohly být staženy některé německé divize, kterými byly posíleny především r.-u. armády na jižním křídle východní fronty i v Itálii. Právě tam se Centrálním mocnostem podařilo v srpnu a září 1917 dostatečně Italy vyčerpat v 11. bitvě na řece Soči. Na přelomu října a listopadu pak zde proběhla ještě 12. bitva, známá též jako bitva u Caporetta. Rakousko-uherské a německé divize mohutným úderem prolomily italskou frontu a zahnaly italská vojska o 140 km jihozápadně, až na linii řeky Piavy, kde se fronta opět stabilizovala, díky pomoci čtyř francouzských a dvou britských divizí. Tento operační úspěch byl koncem roku 1917 ještě vylepšen politicky, když v listopadové „říjnové“ revoluci v Rusku zvítězili bolševici a uzavřeli s Německem příměří. To umožnilo německému vrchnímu veliteli, maršálu Paulu von Hindenburgovi (1847–1934) a generálu Erichu Ludendorffovi připravit pokus o průlom na západní frontě.

V lednu 1918 o sobě nechal slyšet americký president Wilson formou 14 bodů případné mírové smlouvy. Odpovědí byla německá jarní ofenziva od března do června 1918 na celé šířce fronty, od Severního moře po hranice se Švýcarskem. Nejvyší tlak byl za pomoci vojsk převelených z Ruska, vyvíjen na pařížském směru, ale byl odražen za pomoci dohodových, především francouzských strategických záloh. Protiofenziva, provedená Dohodou od července do listopadu 1918 vytlačila vyčerpané Němce z Francie a Belgie. R-U se zase vojensky vyčerpalo v Itálii, jejíž vojska s francouzskou a britskou pomocí odrazila červnovou r.-u. a německou ofenzivu v 1. bitvě na Piavě. Dohodová protiofenziva v 2. bitvě na přelomu října a listopadu 1918  zakončená bojem u Vittoria Veneta 2. 11. přiměla c. k.velení k žádosti o příměří. Britové v součinnosti s Araby porazili turecko-německá vojska i v Palestině a Mezopotamii (dnešní Irák) a boje ukončili dobytím syrského Damašku. Zhroutil se i odpor německých koloniálních sil v Africe.

Faktem je, že 11. 11. 1918 v 11. 00 hodin již byly materiální, fyzické i psychické síly Centrálních mocností zcela vyčerpány do té míry, že pro ně uzavřené příměří bylo vysvobozením. Dlužno upozornit, že vojensky Centrální mocnosti poraženy nebyly a nedošlo tedy k vojenské okupaci Německa, Rakouska-Uherska, Turecka, nebo Bulharska dohodovými vojsky. Jistou „výjimkou“ je území nově vzniklého Československa, kam se začaly vracet jednotky legií z Francie a Itálie a zhruba o jeden až dva roky

později i z Ruska, kde bojovaly na straně Dohody. Abdikace obou císařů, Viléma II. i Karla I. byly nezbytným předpokladem politických převratů v obou zemích a změny monarchií v republiky, a to se všemi pozdějšími důsledky těchto aktů. Pozdější německé nacistické III. říši pak postupně padly za oběť jak Rakouská republika, tak Československá.

Úplně na závěr

Cílem tohoto článku je, aby se čtenář dokázal v základních rysech a souhrně orientovat v informacích, které k této problematice již nejmíň rok běží prostřednictvím oficiálních médií a letošním rokem až do roku 2018 přinejmenším, bude veřejnost systematicky masírována přílivem různých polopravd, nebo účelově formulovaných lží. Zcela dezorientovaný, či předběžně neinformovaný čtenář, posluchač nebo divák pak bude náchylný přijmout cokoli.

Nebylo možné tímto vyčerpat i složitou a specifickou problematiku Čechů, Moravanů a Slezanů v řadách c. k.armády. Jisté je, že většina z nich bojovala za svou vlast až do konce obětavě. Kdyby všichni zajatci z našich korunních zemí vstoupili do francouzských, ruských, italských nebo srbských legií, měly by tyto hodně přes půl milionu vojáků a nikoli jen necelou pětinu tohoto počtu. Při vysvětlování těchto historických záležitostí působí na vědomí většiny našich občanů nesporné schizma. Na jedné straně většina obyvatel našich korunních zemí a území samo stály na straně tehdejší oficiální vlasti, bojující proti dohodové koalici, tedy proti společnému nepříteli. Po roce 1918 je Dohoda předkládána stejným národům jako jejich přirozený spojenec v důsledku činnosti politické i vojenské menšiny z těchto národů. A to jen proto, že ta se mohla opřít při řešení režimové otázky o moc a vůli dohodových mocností, které příměří změnily v podobu vítězného míru.

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů