Ještě ke mši petrovské 2016… / Kázání Mgr. V. Rozkydal, mše Strážnice 2017

Ještě ke mši petrovské 2016…

Milí přátelé,

všechny vás opravdu srdečně vítám na této dnešní bohoslužbě zde, v katedrále svatých Petra a Pavla na Petrově. Vítám vás všechny, kteří jste přišli do tohoto chrámu, abychom se společně modlili. Abychom společně Bohu děkovali za významnou osobnost našich dějin, která už nepatří jenom nám a této zemi, ale především Bohu a Božímu království. Přišli jsme společně oslavit blahoslaveného císaře Karla, o jehož přímluvu dnes prosíme. A tak vítám vás všechny organizátory této slavnostní chvíle, i vás, všechny poutníky, kteří jste přišli, abychom v této katedrále slavili bohoslužbu.

Vítám Sdružení pro monarchii Brno, vítám vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského, všechny ostatní představitele a nechci zapomenout ani posluchače radia Proglas, kteří jsou s námi spojeni i takto na dálku prostřednictvím tohoto radia.

Z homilie P. Th. Lic. Tomáše Koumala

…kdy se tady, v katedrále scházíme k této bohoslužbě, abychom společně sdíleli radost ze života, a především z toho života věčného, blahoslaveného císaře Karla.

Víme, že letos má tato oslava také svůj zvláštní a speciální nádech. Připomínáme si letos sto páté výročí od sňatku císaře Karla s manželkou Zitou, je to právě zítra, toto výročí, prože také na tento den se usídlila památka blahoslaveného císaře Karla. Také si v tomto roce připomínáme sté výročí od chvíle, kdy se tento mladý muž stal císařem, kdy nastoupil na trůn, také dobře víme, že právě před sto lety ta doba, kdy se stal císařem, nebyla tak úplně jednoduchá, bylo to uprostřed první světové války. Celá Evropa byla na bojišti, a v tu chvíli se měl stát císařem, králem, markrabětem, a to všechno moudrým – moudrým císařem, moudrým králem, vojevůdcem, moudrým mužem, na kterého je spolehnutí, má se stát mužem, který jde v čele a ukazuje druhým cestu, a to není jednoduché. Také dnešní čtení, která jsme před chvílí slyšeli, ví o moudrosti, a je zajímavé, že nám ta čtení spojují hned několik vládců, není to jen císař Karel, čtení, které jsme četli jako první z knihy moudrosti, to stejné čtení se čte také o slavnosti sv. Václava, a dobře víme, že život císaře bl. Karla byl i s tímto naším národním patronem úzce spojen. Tak jako byl jeho život spojen s Brandýsem nad Labem – Starou Boleslaví, už od jeho mládí, místo, kde se cítil dobře, kde se cítil doma. Tak jako stojí na počátku našich dějin odvážný, mladý vládce, vládce kníže Václav, moudrý kníže, tak potom stojí zase v našich dějinách jiný muž, také moudrý, právě císař Karel.

V čem ale spočívá ta moudrost? Je zajímavé, že Kniha moudrosti, která o tomto tematu mluví velmi bohatě, je spojena také s životem jednoho krále – krále Šalamouna. Pro nás je jakýmsi symbolem moudrosti, kdo může říct, že je moudrý jako Šalamoun? Stal se právě pro svou moudrost pověstným. Byl známý v celém tehdejším světě. Druzí přicházeli, aby se s jeho moudrostí setkali, aby  alespoň něco z ní zakusili. Aby poznali blíže toho muže. A přece i král Šalamoun zklamal.

Ne vždy se rozhodl správně, ne vždy byl tím vládcem moudrým, tak nakonec i Písmo svaté neopěvuje natolik Šalamouna v tom vším příběhu, spíš jeho otce Davida, který ne vždy udělal všechno správně, a dokázal pochopit, že udělal chybu, které dokázal litovat, a dokázal vidět život správnýma očima.

Císař Karel umírá mimo svůj domov. V mladém věku. Ve vyhnanství, téměř bychom řekli v zapomnění, v opuštěnosti, daleko od domova, daleko od svého rodiště, umírá chudý, v mladém věku, bylo mu 34 let, když zemřel. Musím tady vstoupit krátkou osobní poznámkou, že se mně právě tento fakt nejvíce dotýká, protože zrovna teď v této době slavím jeho věk, a tak si sám kladu otázku, kolik jsem stačil dorůst za tolik roků ke svatosti. Určitě ne tolik, jako blahoslavený císař Karel, kterého můžeme nazvat tím moudrým vládcem. A když ho nazýváme tím moudrým, pak chápeme, co je ta moudrost. Moudrost neznamená vědět všechno, zeptejte se druhého, on ví všechno, on je moudrý. V tom není moudrost. Moudrost neznamená znalost, moudrost neznamená inteligenci, ta se neměří počtem informací, počtem vědomostí, moudrost je ještě něco hlubšího, moudrost, neznamená vědět všechno, ale vědět něco, a to něco, to je to důležité. Moudře volit cesty, kterými jít. Moudrý lodník, moudrý kormidelník nezná jenom svou loď, nezná jenom svou posádku, ale ví také, kudy plout, kterým směrem a ví taky, kde je přístav, kam se chce dostat a volit k tomu tu nejlepší cestu. Volit k tomu ten správný směr, aby toho cíle, toho přístavu dosáhl, aby všechny přivezl tam, kam má. A tak to dělá i správný a moudrý vůdce, král, vládce. Ten, který stojí v čele. A ta moudrost není jen potřebná k tomu, abychom vládli národu, státu, mějaké říši, moudrost potřebuje každý z nás, protože každý z nás v dnešním světě o mnoha věcech rozhoduje a máme volit správné cesty k tomu, abychom moudře „vládli“ svému zaměstnání, své firmě, své rodině, abychom moudře „vládli“ svému životu. 

Každý z nás tuto moudrost potřebuje a touží po ní. Nejde o to jenom žít, ale dobře žít. A také když dnes už svatý papež Jan Pavel II. beatifikoval císaře Karla, právě jeho vlastnosti zdůraznil. Podtrhl. Byla to především jeho osobní zbožnost, jako král, jako císař si zbožnost zachoval. I ve chvíli, kdy se postavil do čela armády. Neopustil Boha. Dále to byla obrovská touha po míru, viděl to krveprolití kolem sebe a snažil se všemi možnými způsoby tomu zabránit. Hledal ty nejlepší recepty i správné cesty, aby Evropa mohla žít v míru, aby všichni mohli žít v pokoji, a pak to byla taky úžasná starost o každého člověka, o vlastní rodinu, o manželku, o těch osm dětí, které měl, o jeho každého posledního, který patřil jeho národu. A to je něco, co můžeme chtít i my sami. Každý. Po čem máme toužit i my. Abychom i dnes přemýšleli nad možnými recepty, jak dosáhnout míru ve světě.

I dnes se celý svět chvěje. I dnes je prolévána krev mnoha nevinných lidí a dobře víme že dnes, ten světový mír se netvoří jenom vztahy mezi státy a národy, světový mír se začíná tvořit již v našich mezilidských vztazích, o tom, jak se chováme jeden k druhému a světový mír se začíná tvořit v srdci každého z nás, protože pokud není pokoj a mír v mém srdci, nemůžu ho vnést ani do své rodiny, do vztahu v práci, ve škole, nemůžu ho vnést ani na tu politickou, nebo mezinárodní scénu. Tak máme přemýšlet, nad čím stavíme svůj život. Ježíš nám ukazuje dvě možné cesty. Dva muže, kteří stavěli dům svého života. A ve chvíli, kdy stavěli, vypadalo to, že si počínají stejně. Každý začal nějak stavět a stavba se dařila. Ale jeden stavěl na písku a jeden stavěl na skále. A ve chvíli, kdy se přihnala vichřice – voda, déšť, vítr, najednou celý země se chvěla a v tu chvíli se ukázala stabilita té stavby. A jeden dům spadne, protože stojí na písku, protože nemá potřebné základy, a druhý vydrží, ačkoliv přijde těžkost. Jak můžu obstát já? Jak obstojím ve svém životě? Na čem jsem postavil já svůj život? Nestane se mi to co onomu muži v evangeliu, že při první příležitosti, při první starosti, při prvním problému stavba mého života padá stavba k zemi? Nepostavil jsem si já jenom svou vůlí jakousi mozaiku, kterou by měl můj život být, jak by měl vypadat a ve chvíli, kdy není podle mých plánů, nerozpadne se mi to celé?

A tak dnes po vzoru našeho velkého muže, státníka, císaře a krále blahoslaveného a zbožného muže Karla prosme, abychom i my stavěli svůj život na pevné skále, Krista, abychom svému životu dodali potřebnou stabilitu, abychom toužili po tom vědět, nejenom, jak vést loď svého života, jak žít i s druhými lidmi na této lodi, ale abychom i věděli, kudy plout, kterým směrem a čeho dosáhnout. A věřím, že pak v tu chvíli se budeme moci uvidět i v tom království, které je věčné, v království Božím. Spolu s těmi, kteří nás už jednou předešli a především s blahoslaveným císařem Karlem.

xxxx

Kázání Mgr. V. Rozkydal, 

mše Strážnice 14.1.2017

13:19 Slova svatého evangelia podle Jana 1,29-34

Na druhý den (Jan) viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: ,Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘ Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu.“ A Jan vydal svědectví: „Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.“

https://www.vstanachod.cz/2017/01/03/slovo-na-den-hle-beranek-bozi/

14:35:

Přicházíme sem, abychom se zde dnes setkali společně s naším králem Ježíšem Kristem. Nedávno jsme prožívali událost, jak jako král leží nemluvně v jeslích, a tady přichází tři moudří mudrci se mu poklonit. Ti, kteří hledali pravdu, hledali smysl života. Pokládali si otázky, na které našli odpověď v Písmu Svatém. Ve Starém zákoně, který měli asi dobře prostudovaný. A tam našli odpověď. A potom vidíme ten obrovský zázrak v jeslích. Ježíš Kristus o sobě řekl.: „Já jsem světlo světa.“

Víte, mnoho lidí, říkají si osvícení teologové, se snaží vysvětlit zázraky přirozeně. Slyšel jsem mluvit o zázraku přejítí ta pascha (???) z Egypta, když vycházeli z otroctví, že to vlastně nebyl zázrak, ale že to bylo přírodně uděláno, že příroda najednou se vzbouřila, nějaká erupční činnost, která vyvolala odsunutí moře, že mohli židé přejít suchou nohou, a když přešli na druhou stranu, tak se zase moře vrátilo, a takové nesmysly, dlouho jsem studoval takovou stať o konjunkci tří hvězd, které se ukázaly v době narození Ježíše Krista, nějak tam zapomněli určit, že ta hvězda, je tam vedla jistou cestou bez překážek, bez problémů, a byla ta stať snad na pět stránek jak vysvětloval učeně, jak to nastalo, proč popíráme Boží moc,17:05 kdy Bůh má největší moc na světě. A ten, který má nejvyšší moc, proč by neposlal světlo světa hvězdu, která ho určí. Dneska bychom si také mohli říci to, co říkal Jan, kdo ví, jak to bylo, jestli ta holubice vlastně přiletěla, odkud byla vypuštěna, možná tam dal někdo nějaké znamení, a tak dále. Potom je to beletrie, to Písmo Svaté, lze to zařadit do knihovny, ono to vypadá pěkně, jako kus nějaké knihy, kterou si občas otevřeme, abychom se pobavili. Ale takhle to není. Takhle to být nemůže.

Písmo Svaté je krásná kniha, která je pravdivá. Víte, PRAVDA, slovo krátké, jsou dvě slabiky, ale jsou tak významné. Kdybychom si položili otázku pravdy, která byla pošlapávána, ve Francii už tři století, u nás jedno století, za chvíli to bude výročí takové, že za rok bude takové, že skončila ta divná hrozná první světová válka, při které padlo mnoho lidí zbytečně, která byla vlastně vyvolána mocnostmi, které potřebovaly nějakým způsobem rozjet průmysl, který stagnoval, kdy potom přichází k té největší katastrofě, tj. zřeknutí se Rakouska – Uherska, našeho císaře a ruku v ruce zřeknutí se i Boha. Ten, kdo studoval tyto dějiny, ví, že takové to heslo, které bylo v té době, bylo „Pryč od Rakouska-Uherska“ „Pryč od Říma. Ve Francii to spustili nějaké tři století předtím, jak to tam dopadlo? Kněží tam byli vražděni, kláštery zavírány, rabovány, jedna vláda střídala druhou, nikdo si nebyl jistý, zda –li přežije. Každý, kdo je věřící by měl vlastně, když se zamyslíme, být monarchista, kdo vyznáváme našeho krále, Ježíše Krista. Tím, že jsme opustili tu viditelnou monarchii, tak člověk nebo národ začíná upadat. Šlape se  po morálce, pravdě, to je škoda. Už to víme z historie, která říká, co je to pravda. Ale my jsme křesťané a neseme název od Ježíše Krista. A my máme vyznávat pravdu a nebát se i obětí, tady u vás vidím obraz Lva Velikého po naší pravé ruce, papež veliký, který se nebál být a zastavit plné dění Říma. Neměl žádné zbraně jenom svá ústa, kdy dokázal obrovské věci. A proč? Protože byl napojen na Krista. Protože mu leželo na srdci starost o církev, starost o to, aby se lidé milovali, aby byla znát pravda.

Nedávno jsem viděl, tedy jenom první a poslední díl bohužel – dokument o Habsburcích a utkvěla mě v paměti ta poslední věta, kdy tam ten komentátor tam říkal, že lidé svrhli mocnářství, aby šli za lepším zítřkem. Od té doby se stále propadáme. Takový lepší zítřek jsme si nachystali. 

Stále klesáme ke dnu... To byla ta věta, která člověka zaujala. My si stále říkáme, kde máme brát příklad, který –ismus je nejlepší? Vidíme Hitlera, který zabil, který zavraždil čtyři miliony lidí, vidíme Stalina, který vyhubil čtyřicet milionů lidí, vidíme habešskou vládu, která vyhubila sedmdesát milionů lidí. Kde je ten pravý systém, který by měl být nastolem? Jediný, který může fungovat, je položený na Kristu. Je ten jediný může fungovat. A Kristus je náš král. A proto může fungovat jenom království, založené na Kristu, na morálce, na pravdě, na tom, co nám předali naši apoštolové, svatí Petr a Pavel, obrovský apoštol, Janova evangelia, Janovo evangelium, jeho dopisy, to jsou krásné věci. A tedy opravdu se snažíme žít podle příkladu našich svatých.

Jsme křesťané, máme být na to hrdí. Ne být někde ušlápnutí vzadu. A víte jako – první tři století byli křesťané vražděni a posíláni na popravu, byli perzekuováni kamkoliv došli včetně dětí, tak možná i nás budou občas čekat problémy, abychom dokázali přiznat pravdu. Ano, já jsem křesťan. Možná to bude někdy i pod urážkou, někdy pod vypověděním z práce, nebo pod horšími sankcemi, ale stále jsme křesťané a jsme na to hrdi. Jsme těmi, kteří mají nejvyššího panovníka, svého krále, Ježíše Krista. A on si nás chová. Když ne pro tento svět, který je pomíjivý, tak pro ten věčný, tj. to nebeské království. Přál bych si, abychom se tam všichni jednou mohli sejít. Amen 24:24 

Připravil: Miroslav Pauřík