ŽIŽKA, VALDŠTEJN, RADECKÝ – naši nejuznávanější a současně nejkontroverznější vojevůdci

V USA a v původních zemích EU bývá dlouhodobým zvykem občas v různých oborech lidské činnosti sestavovat pomyslné, historicky dlouhodobé žebříčky nejvýznamnějších osobností. Vojevůdci patří k těm tamně nejoblíbenějším a zpravidla se bere 100 kandidátů. Není nutné uvádět jednotlivé druhy těchto oborových hitparád, protože opakovaně se v řadě z nich vyskytují i tři reprezentanti našich korunních zemí. Pořadí se střídá, figurují zpravidla kolem poloviny žebříčku, tak je vezmu nikoli abecedně, ale v pořadí, v jakém vstoupili na historickou scénu. Mají řadu obecných rysů společných, například to, že se narodili v sudých stoletích, 14., 16. a 18. a životních vrcholů pak dosáhli až v následných lichých stoletích, tedy 15., 17. a 19. Nebojte se ale, nebudu k jejich posouzení přistupovat numerologicky. Jako kontroverzní byli vnímání již částí svých současníků za svého života a potom znovu, s jistým historickým odstupem.

1. Jan Žižka z Trocnova (*?1360 Trocnov–† 24.10.1424 Přibyslav)

Pocházel z nepříliš zámožného rodu jihočeských zemanů a konflikt s tamním mocným feudálkem, panem Jindřichem z Rožmberka, ho přivedl i s bratrem do řad zemských škůdců. Záškodnický (lapkovský) způsob vedení ozbrojeného boje se silnějším protivníkem mu vštípil řadu zkušeností, které pak ve vyšším taktickém měřítku uplatnil pod kališnickou korouhví. Zřejmě tehdy a v podstatě pouze tehdy se častěji dostal na Moravu, kde pod různými hejtmany zasahoval do mocenských svárů mezi moravskými lucemburskými markrabaty Joštem a jeho bratrem Prokopem. Tím se občas dostal počátkem 15. století i do střetu zájmů s králem Václavem IV. nebo jeho bratrem Zikmundem, králem uherským.

K vojenskému umění mnohem většího rozsahu si přičichl, když pod hejtmanem Janem Sokolem z Lamberka působil v námezdních službách polského krále Wladislawa Jagella, při jeho střetu s Řádem německých rytířů. Zřejmě bojoval i v pro Poláky stěžejní bitvě u Grünwaldu v červenci roku 1410. Většina Poláků to bere jako nevyvratitelný historický fakt, při kterém též údajně přišel o oko. Mohl však o ně přijít i méně udatně, v následném travičském incidentu, po kterém se česko-moravská družina vrátila domů. Král Václav IV. se rád obklopoval nižší šlechtou a není divu, že se Žižka dostal do královských služeb, zřejmě jako velitel nějaké menší zbrojné družiny. V Praze měl zřejmě příležitost, možná jako průvodce královny Žofie, zajít na kázání Jana Husa.

Během nepokojů v Praze v létě roku 1419 zjevně dospěl k závěru, že s hrstkou vojáků se davům pražské luzy neubrání, a tak po smrti krále Václava IV. 16. 8. 1419 následoval příkladu mnoha dalších českých šlechticů a přešel na stranu rebelů. Jako voják se přidržel své profese, vytvořil dobře organizovaný a postupně cvičený houf, se kterým přešel z Prahy do Plzně a odtud na Tábor. Během tohoto přesunu se střetl s královským, Zikmundovým vojskem, složeným z českých pánů, a s vojskem strakonických johanitů v bitvě u Sudoměře 25. 3. 1420. Plně při tom využil terén i vozovou hradbu, přičemž protivník doplatil na nezkušenost s tímto způsobem vedení polní bitvy. Následovaly v témže roce porážky 1. protihusitské Zikmundovy kruciaty v bitvách na Vitkově hoře a na Špitálském poli 14. 7. 1420 a u Všehradu 1. 11. 1420. Vojska 2. kruciaty porazil v nočním boji 22.–23. 12. 1421 u Kutné Hory a 6. 1. 1422 u Kolína. Při pronásledování poraženého protivníka mu ještě uštědřil porážky 8. 1. 1422 u Čáslavi a 10. 1. 1422 u Německého Brodu. Pozoruhodné je, že srážky s 2. kruciatou již řídil údajně slepý, protože o druhé oko přišel roku 1421 pod hradem Rabí. Následné roky se střetal s vojsky katolických feudálů sdružených v Panskou jednotu. Její porážky dovršil v bitvě u Malešova 7. 6. 1424.

Západní vojenští historikové se hrubě mýlí, pokud Žižku považují za tvůrce husitské ofenzivní strategie. Žižka se ji teprve chystal vytvořit tím, že přenese českou kališnickou rebelii i na Moravu a dál, což už nestihl, a u Přibyslavi v říjnu před 590 roky zemřel. Byl však mistrem defenzivní strategie, kdy musel odrážet dva velké vnější vpády a oprávněný odpor domácích katolíků. Naopak na taktické úrovni měla jeho defenziva vysloveně aktivní, útočné rysy. Organizačně centralizovaný způsob velení byl nesporně vyšší formou dobového vojenského umění, které si ovšem zatím středoevropští feudálové příliš neosvojili. Proto byli soustavně porážení a není tedy divu, že Žižku jeho protivníci nenáviděli. I mezi kališnickými centry panovala rivalita a Žižkovi mnozí záviděli jeho autoritu i úspěchy. Takže byl-li skutečně před Přibyslaví otráven, lze dnes jen těžko zjistit, kdo vedl ruku vraha...

2. Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (*14. 9. 1583 v Heřmanicích u Jaroměře –† 25. 2. 1634 v Chebu)

INVITA INVIDIA = Navzdory závisti bylo erbovní Valdštejnovo heslo, prorocky vystihující jednu z hybných sil tragického konce jeho nositele.

Valdštejn byl osobně velmi statečný, takže si vhodně zvolil vojenskou kariéru nejen proto, že pocházel ze zchudlé větve panského rodu. Byl českobratrského vyznání a ke katolicismu konvertoval pod vlivem olomouckých jezuitů teprve počátkem 17. století. Vojenské zkušenosti na taktické úrovni velitele roty (kompanie) či praporu (batalionu) získal v bojích s Turky na Slovensku a v Uhrách. Když k tomu výhodným sňatkem získal moravské majetky Lukrécie Nekšů z Landeka, mohl pomýšlet i na plukovnický patent, který získal od moravských stavů. Tak si mohl dovolit naverbovat v Belgii svůj kyrysnický pluk a s ním v květnu 1619 přejít ze stavovské na císařskou stranu. V bitvě u Dolních Věstonic 5. 8. 1619 byli sice císařští generála Dampierra poraženi moravskými stavy, ale valdštejnští si i přes porážku vydobyli respekt. Bílé hory se sice Valdštejn osobně neúčastnil, protože s částí císařských pacifikoval oblast Žatec–Louny–Slaný, ale jeho kyrysníci podíl na porážce stavů měli. Za postupně získávané prostředky naverboval ještě pěší pluk pod velením hraběte Nogarolla a ten dohlížel v červnu 1621 na staroměstskou exekuci.

Přes dost zvláštní hodnost pražského plukovníka, tedy zemského vojenského velitele, se až roku 1623 dopracoval ke generálské hodnosti a knížecímu titulu, což obojí bylo svatebním darem k jeho sňatku s Isabelou Kateřinou z Harrachu.Tou dobou uhájil Hodonín proti Sedmihraďanům a jeho stěžejní chvíle přišly, když jako vrchní velitel císařských porazil protestanty v bitvě u Dessavy 25. 4. 1626 a hnal Mansfelda i Dány přes Moravu až na jihozápadní Slovensko.

Cestou zpět ještě vyčistil Moravu od Dánů a rebelujících Valachů a 22. 8. 1628 porazil Dány u Wolgastu. Opevněný přístav Stralsund sice nedobyl, ale přinutil Dány uzavřít v roce 1629 s císařem tzv. Lübecký mír. Jeho moc dosáhla zenitu, takže zejména Francouzi a Bavoři prosadili na sněmu v Řezně v srpnu 1630 Valdštejnovo sesazení. Přisadili si i různí tehdejší ministerští Nečasové a Kalouskové, přestože do severního Německa vpadli Švédové krále Gustava II. Adolfa. I oni měli heslo ušetřit na vojenských výdajích statisíce a prošustrovat miliony na splátkách válečných reparací.

Během roku 1631 Sasové obsadili Prahu a Čechy. Domů se vrátili mnozí exulanti. Švédi vpadli do Bavor a vévoda Maxmilián s prosíkem inicioval opětné povolání Valdštejna do čela armády. Do půlky roku 1632 vyčistil Čechy od Sasů a v září porazil Švédy u Norimberka. V bitvě u Lützenu 16. 11. 1632 porazil protivníka především tím, že v ní padl král Gustav II. Adolf, čímž byla strategická švédská ofenziva výrazně zbrzděna. Poslední vítězství se odehrálo 10. 10. 1633 u Slezské Stínavy a pak již vše směřovalo k Chebu. Vévoda frýdlantský, zaháňský, meklenburský a hlohovský, generalissimus císařský a admirál moře Baltského a Oceánského (Severního), doplatil na svou ctižádost a na to, že se duševně-intelektuální důsledky jeho syfilidy zcela vymkly kontrole. Těžila z toho pouze závistivá domácí kamarila, bavorští spojenci a francouzsko-švédští nepřátelé. Rovnocenou náhradu za něho císař Ferdinand II. nezískal.

Valdštejn nebyl brilantním taktikem jako Žižka a taktické záležitosti přenechával schopným podřízeným generálům. Byl však brilantní stratég, který si dokázal vypočítat nezbytné početní stavy armády k reálnému úspěchu na vícero frontách a také i pro sebe plynoucí výhody z příslušného logistického zabezpečení téměř stotisícové armády. Souběžně získaný majetek i politický vliv vyvolávaly hysterické vlny závisti, zejména v panských kruzích. S postupujícími generacemi habsburských panovníků zášť Arcidomu vůči Valdštejnovi postupně vyprchala a tito si uvědomili, co v něm vlastně měli a ztratili.

3. Jan Josef Václav Radecký, hrabě z Radče (* 2. 11. 1766 Třebenice–† 5. 1. 1858 Milano).

Podobně jako Valdštejn záhy osiřel, nepocházel z příliš majetných poměrů, a tak se rovněž rozhodl pro vojenskou kariéru. Stejně jako Valdštejn tak i Radecký prošel válečným křestem  v bojích s Turky a upozornil tam na sebe statečností. Podmínky pro uplatnění jeho vojenského talentu mu však poskytly především napoleonské války, během nichž dosáhl prvních generálských hodností a po boku arcivévody Karla dostal šanci se seznámit se zásadami nejvyššího armádního velení. V roce 1809 se vyznamenal v rámci znojemských operací císařských vojsk a roku 1813 vypracoval operační plán několikadenní bitvy u Lipska, ve které koalice nad Napoleonem zvítězila.

V relativně klidných letech po vídeňském kongresu, konkrétně v letech 1829–1831 byl velitelem olomoucké posádky. Zdokonalil nejen daný fortifikační systém, ale i vysušil mokřady pod Dómem, v prostoru dnešní Komenského ulice a Žižkových kasáren. Následně byl převelen do severní Itálie, kde roku 1836 získal hodnost polního maršála. Uznání si získal potlačením italské rebelie v letech 1848–1849, vítěznými bitvami u Verony, Custozy a Novary. Tyto projevy loajálnosti vůči vídeňskému dvoru mu samozřejmě nevynesly žádnou popularitu u českých hurá vlastenců typu Riegera, Friče, Palackého, Borovského a podobných. Být v Itálii někdo méně schopný než Radecký, tak by Vídeň přišla o Benátsko mnohem dřív než po prohraných válkách se Sardinií a Francií roku 1859 nebo s Pruskem roku 1866. Radecký nic moudře nelámal přes koleno. Když neprosadil své organizační, výcvikové a logistické inovace v celé c. k. armádě, tak si do toho nenechal mluvit diletanty alespoň v Itálii a tamní armáda byla vojensky nejzdatnějším operačně-strategickým svazem monarchie.

Závěrem

Jak už to tak u nás bývá, tak mnozí naši úspěšní a schopní rodáci byli a jsou více objektivně uznávaní kdesi v zahraničí než u nás doma. Je to dáno i tím, že každá naše režimová změna říjnem 1918 počínaje přinesla své vlastní pohledy na uvedené osobnosti. Masarykovsko-jiráskovská a gottwaldovsko-nejedlovská ideologie pochopitelně a unisono prezentovaly Žižku jako protiněmeckou, proticírkevní a protivelkopanskou personu bez ohledu na to, jaké kulturně-civilizační prohřešky připouštěl. Dnes se mu přednostně vytýkají právě tyto prohřešky a rádo se zapomíná, jak výrazně ve svém oboru obohatil evropské vojenské dějiny.

K Valdštejnovi obě zmíněné ideologie přistupovaly rozdílně. Zatímco ta první v něm díky třeba Josefu Pekařovi viděla i jakousi formu specifické, protihabsburské opozice, pseudovědátor Zdeněk Nejedlý neváhal Valdštejnovi vyčítat, že neměl proletářský třídní cit, který mít nemohl, ale třídní cit velkofeudála nesporně měl.

Na odsouzení Radeckého se shodnou obě ideologie opět, protože to v jejich očích byla národní loajalita na naprosto nevhodném místě. Jsem si jist, že jeho pomník na Malostranském rynku káceli rukou nerozdílnou jak pražští šosáčtí maloburžuové, tak zbolševizovaný lumpenproletariát. Takže kontroverznost všech tří historických velikánů nabývá na výrazných obrysech až s nezbytným časovým odstupem a režimově politicky daným úhlem pohledu na ně. Jak nekriticky příznivý chvalozpěv, tak až hystericky pojatá nenávist jsou krajnosti, které by v moderní české, moravské a slezské spolunárodnostní společnosti neměly mít místo.

Zpracoval a předkládá

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno