Zita Habsburská – Světice 20. století?
29.06.2017 15:41
Zita Habsburská – Světice 20. století?
Terezie Nováčková
Text je hlavní část ročníkové práce studentky Cyrilometodějského gymnázia a střední odborné školy pedagogické Brno, Lerchova 63, v ročníku 2016–2017
Úvod
Tato ročníková práce se zabývá Zitou Bourbonsko-Parmskou, poslední císařovnou a manželkou Karla I.
V rámci teoretické části zjišťuji informace o méně známé císařovně Zitě. V první polovině se zaměřuji na světský, rodinný život, ale více se práce zaobírá duchovním a křesťanským životem. Jelikož se snažím objasnit, proč byl zahájen proces blahořečení.
Zita byla vychovávána v katolické víře a se svým mužem Karlem I. takto vedli i svých osm dětí. Její vztah k řádovým sestrám Marii Hilaire a matce Virginii poukazuje na to, jaká byla Zita duchovní postavou. Skrze královskou rodinu mohly sestry více šířit úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Ke sklonku života chtěla císařovna vstoupit do kláštera v Solesmes ve Francii, neboť považovala svoji roli manželky a matky za splněnou. Zbytek rodiny a jistý Mons. Gundl ji přesvědčili, že její role není u konce a že je potřeba, aby byla vzorem pro ostatní katolické matky a ženy, které v dnešním světě zapomínají na svoji důstojnost.
V praktické části se snažím zjistit skrze otázky položeným odborníkům na dané téma více informací o královské rodině a vztahu Čechů k ní. Díky této výzkumné metodě bych chtěla co nejlépe pochopit Zitu, aby mi byly jasnější důvody beatifikace.
Práce by měla rozšířit znalost o naší poslední císařovně, protože jí ani Karlu I. není ve školních učebnicích věnován dostatečný prostor, přitom by jim měl náležet jak ostatním následujícím českým prezidentům. Doufám, že se zvýší povědomí o Zitě nejen jako manželce Karla I. ale i jako dobré, duchovní matky.
I. TEORETICKÁ ČÁST
Rodinný život
1.1 Rodiče Zity
Zita Bourbonsko-Parmská, celým jménem Zita Maria delle Grazie Adelgonda Micaela Raffaela Gabriella Giuseppina Antoinia Luisa Agnese, se narodila 9. května 1892 uprostřed majetné vévodské rodiny Robertu z Parmy, potomku královské krve Bourbonů, a Marii Antonii Portugalské, portugalské infantce, ve Villa delle Pianore v Toskánsku.
1.1.1 Zitin otec
Robert I. se narodil 9. 7. 1848 Karlovi III. Parmskému a Luise Marii Terezii z Artois. Měl další tři sourozence. Z prvního manželství s Marií Piou Obojí Sicílie měli dvanáct dětí, šest jich bylo mentálně retardovaných a tři zemřely v dětství. V roce 1882 ovdověl a o dva roky později se oženil s Marií Antonií, Zitinou matkou. Robert byl poslední vévodou z Parmy, o trůn přišel jako dítě po sjednocení Itálie v roce 1859. Poté byl vyhoštěn piemontskou armádou a se svou druhou ženou se uchýlili ve Schwarzau am Steinfeld. Vévoda popisoval jejich rodinu jako francouzská knížata vládnoucí v Itálii. Zemřel 16. 11. 1907.
1.1.2 Zitina matka
Marie Antonie Portugalská se narodila 28. 11. 1862 jako sedmé dítě. Byla dcerou krále Michala Portugalského a Adelaide Löwenstein-Wertheim-Rosenbergové. Její manželství s Robertem přineslo dvanáct dětí. Zemřela 14. 1. 1959.
1.2 Dětství a mládí
Zita dostala jméno po populární světici, patronce služebnictva, žijící v Toskánsku ve 13. Století. Význam jména znamená děvče. Byla pátým dítětem Marie Antonie a celkově sedmnáctým potomkem čtyřiadvaceti dětí Roberta. Zita strávila své dětství většinou v Rakousku, pouze na podzim odjížděli do Pianore. Když celá rodina cestovala, bylo zapotřebí speciální vlakové soupravy se šestnácti vozy.
V rodině se dbalo na vzdělání, proto Zita a ostatní sourozenci mluvili plynně francouzsky, německy, italsky, španělsky, portugalsky a anglicky. Jelikož se jejich otec považoval za Francouze, jezdil se staršími dětmi do Chambordu, jejich kmenového panství.
Rodiče kladli důraz jak na vzdělání, tak se nezapomínalo ani na křesťanskou výchovu a hlavně péči o potřebné. Jelikož některé starší děti byly duševně či tělesně postižení, i Zita se musela o ně starat.
Od roku 1902 do 1907 Zita studovala v internátní škole Salesiánek v Zangbergu, v Horních Bavorech. Ve škole se dodržovaly řeholnické podmínky a nechyběl přísný studijní režim.
V patnácti letech, v roce 1907 na podzim, se vrátila domů, neboť jí zemřel otec. Poté byla poslána babičkou Adelaide ještě se sestrou Františkou do kláštera na ostrově Wight, aby dokončily studium.
Rodina se věnovala i prospěšným a dobročinným pracím pro chudé, darovávali oblečení, Zita s Františkou rozvážely léky, jídlo a šatstvo v Pianore. Taková výchova měla vliv i na budoucí povolání dětí. Tři dívky se staly řádovými sestrami a sama Zita přemýšlela o takové budoucnosti. Ale kvůli jejímu slabému zdraví musela strávit dva roky v evropských lázních.
1.3 Svatba
1.3.1 Setkání s Karlem
V sedmnácti letech, po návratu z klášterního pensionu se setkala s dvacetiletým arcivévodou Karlem, který sloužil u dragounského pluku v Brandýse nad Labem. Oba dva se už jako děti potkali, ale toto shledání proběhlo po desetileté odluce.
Nedaleko zámku Schwarzau se nacházela vila Wartholz, která patřila arcivévodkyni Marii Terezii Rakouské, Zitině tetě z matčiny strany. Ta byla nevlastní babičkou Karla, který byl po smrti svého otce Oty, v roce 1906, druhý v pořadí na rakousko-uherský trůn. Dcery Marie Terezie byly tedy Zitinými sestřenicemi a Karlovými tetami.
V roce 1909 se Karlův dragounský pluk nacházel v Brandýse nad Labem, proto navštěvoval svoji tetu ve Františkových lázních, kde došlo znovu k seznámení Zity a Karla. Karel byl nucen k sňatku, jelikož Zita byla královského původu, a také protože děti Karlova strýce Františka Ferdinanda byly po své svatbě vyloučeny z nástupnictví. Zita na toto období vzpomíná: „Samozřejmě jsme se rádi znovu setkali a stali se blízkými přáteli. Z mé strany se city vyvíjely postupně dva roky. On však byl rozhodnut o mnoho rychleji a byl ještě raději, když se na podzim 1910 roznesla fáma o mém zasnoubení s mým vzdáleným španělským příbuzným, Donem Jaimem, vévodou Madridským. Když se to arcivévoda dozvěděl, přišla spěšná zpráva z jeho posádky v Brandýse a zastihla jeho babičku, arcivévodkyni Marii Terezii, jež byla zároveň mojí tetou a přirozenou důvěrnicí v podobných záležitostech. Ptal se, zda je ta fáma založená na pravdě a když bylo řečeno, že nikoli, odvětil, Inu, měl bych si raději pospíšit, nebo se zasnoubí s někým jiným.‘“
1.3.2 Sňatek
Poté Karel jel do Villy delle Pianore a požádal Zitu o ruku. 13. června 1911 bylo oznámeno jejich zasnoubení. Svátost manželství přijali 21. října 1911 na zámku Schwarzau am Steinfeld, tím byla Zita povýšena do postavení arcivévodkyně, první dámy dvora. Svatby se zúčastnil i František Josef, Karlův jednaosmdesátiletý prastrýc, protože chtěl přispět svému nástupci k honosné svatbě. Mezi hosty byl i František Ferdinand d´Este.
1.3.3 Život po svatbě
Manželé žili v Brandýse nad Labem a poté v haličské Kolomyji. Karel mířil výš, až se stal velitelem pluku. 20. Listopadu 1912 se mladému páru narodil první syn ve vile Wartholz, arcivévoda Ota František Josef. Během následujících deseti let přišlo na svět dalších sedm dětí. Roku 1913 se Zita s rodinou přestěhovala na zámek Hetzendorf ve Vídni-Meidlingu.
1.4 Život manželky
1.4.1 Žena následníka trůnu během války
Dvacetiletý Karel nečekal, že se brzy stane císařem. Ale 28. Června 1914 byl spáchán atentát v Sarajevu na následníka trůnu a jeho ženu Žofii. Manželé se o tragédii dozvěděli týž den. „Přestože byl nádherný den, viděla jsem, jak jeho obličej zbledl v záři slunce,“ vzpomíná Zita na manžela v onen den. Karel odjel do války, následující po atentátu, jako generál rakouské armády. Pro Zitu byla válka těžkým obdobím, neboť její bratří bojovali na rakouské straně, ale i na opačné v belgické armádě. Později se začaly objevovat fámy o „Italce „ Zitě. Na císařovu žádost se Zita s dětmi přestěhovala do zámku Schönbrunn. Tady se jí také František Josef svěřoval se svými obavami o budoucnost. Zanedlouho císař zemřel ve věku 86 let dne 21. listopadu 1916.
1.4.2 Královna a císařovna
Manželé byli 30. prosince 1916 v Budapešti korunováni na krále a královnu uherského. Pár nechtěl velkolepé oslavy, neboť stále byla válka. Karel měl zájem i o korunovaci českým králem, ale z důvodu války, ke korunovaci v Praze nedošlo. Celý titul Zity zněl: Zita, z milosti Boží císařovna rakouská, apoštolská královna uherská, královna česká, dalmatská, chorvatská, slavonská, haličská, lodoměřská a illyrská, královna jeruzalémská etc., arcivévodkyně rakouská, velkovévodkyně toskánská a krakovská, vévodkyně lotrinská a barská, salcburská, štýrská, korutanská, kraňská a bukovinská, velkokněžna sedmihradská, markraběnka moravská, vévodkyně Dolního a Horního Slezska, Modeny, Piacenzy a Guastaly, osvětimská a zátorská, těšínská, friulská, raguská a zárská, okněžněná hraběnka habsburská a tyrolská, kyburská, gorizijská a gradišská, kněžna tridentská a brixenská, markraběnka Horní a Dolní Lužice a na Istrii, hraběnka hohenemská, feldkirchská, březnická a sonnenberská etc., paní z Terstu, z Kotoru a na Vindické marce, velkovojvodkyně Vojvodiny srbské etc., infantka španělská, rozená královská princezna bourbonská, portugalská, princezna parmská.(Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 8)
1.4.3 Manželova rádkyně
Jelikož se Karel zpočátku ve Vídni moc nevyskytoval, zavedl přímou telefonní linku z Badenu, kde nacházelo jeho vojenské velitelství, do Hofburgu. Když nebyli manželé spolu, hovořili telefonicky. Zita byla energická, a když její muž byl nejistý, dokázala mu upevnit vůli, zastávala také politickou roli. Chtěla se účastnit audiencí s ministerským předsedou, vojenských porad a velmi se věnovala sociální politice. Zita s Karlem jezdila na frontu, navštěvovala raněné vojáky v nemocnicích a jak už v dětství, tak i nyní se věnovala charitativní práci.
1.4.4 Karlova abdikace
V roce 1917 proběhlo tajné mírové jednání se státy Dohody, aby nedošlo k rozpadu mnohonárodnostního státu. Když došlo ke zveřejnění tzv. Sixtova dopisu císaře Karla, Zita byla označena německými nacionalisty v Rakousku za „italskou zrádkyni“ a Karel jako „pantoflový hrdina podřízený své italské manželce“
Dne 11. listopadu 1918 měl Karel podat prohlášení týkající se vzdání se nároku výkonu právních záležitostí. Na to Zita řekla: „Nikdy! Panovník nemůže ztratit vladařská práva. To je násilnost, která se neslučuje s právem. Abdikace nikdy – raději zemřu tady a teď s tebou a potom nastoupí Otto. A máme-li padnout všichni – zbývá ještě alespoň jeden z rodu Habsburků.“ Karel se nakonec všech podílů na státních záležitostech vzdal, i když Zita protestovala. Ale zatím neabdikoval. Rodina musela ale odjet ze Schönbrunnu na zámek Eckartsau na Moravském poli.
Dne 12. listopadu téhož roku byla vyhlášena Německo- rakouská republika. Karel se obával, že by rodina mohla být v nebezpečí, proto podepsal abdikaci na rakouský trůn. Zita se ale považovala stále za panovnici z Boží milosti, později ve švýcarském exilu chtěla obnovit panovnické nároky v Uhrách.
1.5 Život v exilu
1.5.1 Švýcarský exil
Dne 24. března 1919 odjela Zita s rodinou do exilu ve Švýcarsku. 3. dubna došlo ke schválení Habsburského zákona, který nařizoval vyhoštění všech členů Habsbursko-lotrinské dynastie z Německo-rakouské republiky a jejich majetek byl zkonfiskován. Císařská rodina bydlela na zámku Wartegg u Roschachu na Bodamském jezeře. 20. Května se přesídlili do Pranginsu na Ženevském jezeře. Poslední místo ve Švýcarsku kam se přesunuli, byl Hertenstein. I po Karlově abdikaci a Habsburském zákoně Zita povzbuzovala Karla a podporovala ho při jeho pokusu o znovunabytí práva na trůn. Považovala to za povinnost danou shůry.
1.5.2 Portugalské vyhnanství
Dne 1. listopadu Zita s Karlem odpluli britskou dunajskou lodí Glowworm k Černému moři, poté se nalodili na anglický křižník Cardiff, kterým se dostali 19. listopadu na portugalský ostrov Madeira. Jejich děti se ale dopravily až 2. února 1922. Rodina už byla bez prostředků a žili ve špatných podmínkách, což mělo vliv na Karlovo zdraví, který 1. dubna podlehl zápalu plic. Od té doby nosila Zita pouze černé vdovské oblečení. Smrt jejího muže jí přivedl do náročné pozice, ale právě nyní se prokázala velká síla jejího charakteru. Zvládla se vyrovnat s finančními problémy, pečovala o sedm dětí, kterým umožnila dosáhnout nejvyššího vzdělání a důstojného společenského postavení.
1.5.2 Španělský exil
Dne 31. května 1922 se císařovně narodilo, dva měsíce po Karlově smrti, osmé dítě, dcera Alžběta. Přesídlili se do paláce v Pardu, poblíž Madridu, který jí dal k dispozici král Alfons XIII. Zita si ale chtěla zachovat větší svobodu, proto si našla nové místo exilu ve vile Uribarren v Lequeitiu v Baskicku. Ale ani tady nezůstala rodina dlouho. Majitel vily jim dal patnáctidenní ultimátum, aby místo vyklidili. Nakonec našli útočiště v San Sebastianu. Zita zastávala i roli poručníka nového následovníka trůnu Otty.
1.5.4 Belgie
Od roku 1929 žila Zita s dětmi na zámku Ham poblíž Bruselu Belgii. O šest let později Otta vyjednával s vládou Kurta Schuschnigga zrušení Habsburského zákona a obnovení monarchie. Došlo k částečnému zrušení zákona, ale po připojení Rakouska k Německu v roce 1938 naděje na obnovení monarchie nebyly.
1.5.5 Spojené státy americké
V květnu 1940 následoval útěk před nacistickou armádou přes Belgii, Francii, Španělsko, Portugalsko až do Spojených států amerických. Zita s mladšími dětmi se usídlila až v Québecu v Kanadě, ale ostatní zůstali v USA. Syn Otto se usadil v New Yorku a Zita se dokonce třikrát setkala s prezidentem Rooseveltem, kdy agitovala o lepší zacházení s její vlastí. Císařská rodina po skončení války pořádala akce Care-Paket.
1.5.6 Po 2. svět. válce
V roce 1949 byl znovu zahájen církevní proces beatifikace císaře Karla, který započal již roku 1928, proto přijela Zita vícekrát do Evropy, aby mohla dohledávat dokumenty pro blahořečení. V roce 1953 se vrátila už natrvalo do Evropy. Starala se v Lucembursku o svou matku a bydlí u bratra Felixe.
Od roku 1962 se usazuje ve Švýcarsku v Davosu. Později se přesídlila do biskupské rezidence v Zizersu poblíž Churu. Chtěla být poblíž svým dětem a vnoučatům. V tomto městě žil i její bratr Xavier Bourbonsko-Parmský, který se po vymření karlistické větvě Bourbonů ve Španělsku stal regentem Karlistického hnutí. Po jeho žádosti nároku na španělskou korunu, pod jménem Javier založil druhou karlistickou dynastii.
1.6 Návrat do Rakouska
Po zdařilém soudním rozhodnutí se mohl v roce 1966 Otta Habsburský vrátit zpět do rodné země. Musel se ale dříve vzdát svých práv na rakouský trůn. Zitě byl návrat umožněn rakouskou spolkovou vládou až roku 1982 po zásahu španělského krále Juana Carlose I. Do země, kterou opouštěla jako císařovna, se vrátila po 63 letech exilu.
Po svých devětapadesátých narozeninách se Zitin stav zhoršoval. Onemocněla na návštěvě své dcery zápalem plic. Zůstává na lůžku a v březnu svolává syna Otu, následovníka trůnu, a zbytek rodiny, neboť cítí, že se blíží její konec. V ranních hodinách 14. března 1989 umírá.
Dne 1. dubna je slavnostně pohřbena v Císařské hrobce ve Vídni a podle tradice bylo její srdce uloženo v klášteře Muri ve Švýcarsku, kde se nachází i srdce Karla. Zita po sobě zanechala početné potomstvo, osm dětí, třicet tří vnuků, více než sto deset potomků, kterému předala mravní, duchovní a politické dědictví.
2. Duchovní život
2.1 Sestra Marie Hilaire
2.1.1 Sestra Marie Hilaire Tonnelierová
2.1.1.1 Stručný životopis sestry Marie
Sestra Marie se narodila jako Louise Catherine Tonnelierová 15. listopadu 1865 v Chatenois v Alsasku. Byla druhým dítětem z trojice sourozenců, kteří ale brzy zemřeli. Rodinu postihla Francouzsko-pruská válka a porážka Francie, neboť její otec na následky války zemřel. Přestěhovali se do Paříže, kde roku 1880 zemřela i její matka.
Její monarchistická a legitimistická rodina byla vlastenecká. Otec bojoval v bitvě u Sedanu a předkové matky za Velké Francouzské revoluce ukrývali kněze a zachránili kostel Nejsvětější Krve před znesvěcením. Po své rodině zdědila Marie úctu k modlitbě Anděl Páně a velkou roli měla i modlitba k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Pobízela i své spolusestry, aby v Ně důvěřovaly za první světové války.
Po smrti své matky se rozhodla stát řeholnicí. Uvažovala o sestrách Panny Marie Obnovitelek ze Štrasburku a o sestrách Božské Prozřetelnosti z Ribeauvilé. Vybrala si ale kongregaci Panny Marie Sionské, kde byla 27. června 1882 přijata jako laická sestra. Sliby složila 9. září 1884 a ihned odjela do Alexandrie, poté do kláštera Ecce Homo v Jeruzalémě. Následně byla přidělena do Smyrny a od března 1910 do srpna následujícího roku přešla do Issy-les-Moulineaux. V září odjela do Trestu, přístavního města rakousko-uherské říše. Kvůli jejím jazykovým znalostem francouzštiny, němčiny a italštiny ji představné poslaly 5. srpna 1915 do Vídně, kde se starala o vojenskou nemocnici až do konce války. V červnu 1923 znovu dorazila do Issy-les-Moulineaux, kde přebývala do své smrti. Sestra Marie zemřela 1. března 1952.
2.1.1.2 Mystický život Marie Hilaire
Když Marie přijela do Vídně, byla představena P. Josephu Lebeauovi, provinciálovi oblátů sv. Františka Saleského. Ten se stal jejich zpovědníkem a poté posloužil jako první kontakt mezi dvorem a sionskou řeholnicí Marií Hilaire. Sestra se P. Lebeauovi svěřovala se svými mystickými projevy a zjeveními. Když se modlila, dostávala milosti od svatých či Panny Marie. Také se jí celkem čtyřikrát zjevil Kristus, především od května 1912–1914. Žádal od sestry modlitbu za Francii spojenou s jeho Nejsvětějším Srdcem. Říkal jí: „ Modli se za Francii!“, „Modli se za Francii, za mé kněze, za všechen francouzský lid.“, „Modli se za Belgii.“.(Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 17–18)
2.1.2 Vztahy mezi sestrou Marií Hilaire a císařovnou ve Vídni (1917–1918)
K prvnímu setkání mezi sestrou Marií Hilaire a císařskou rodinou ve Vídni došlo prostřednictvím P. Labeaua. Když měla sestra zjevení, které se týkalo císaře, požádala svého zpovědníka, aby předal dvoru varování, neboť někdo měl v úmyslu zaútočit na život císaře Karla. Nejspíše k tomu došlo v roce 1917. Pokud šlo o císařův život, vládla neustále atmosféra neklidu. V tomto roce došlo k několika hrozbám zaznamenaných policií.
Následovala i další zjevení, o budoucnosti monarchie, která je odsouzena k zániku, aniž by na tom měl císař vinu. „Jednoduše jsem otci Lebeauovi říkal všechno……že se trůn kymácí a padne, ale že císař nemá abdikovat, nýbrž předat moc Národnímu shromáždění, že On bude chránit korunu… že svržení císaře je trest pro Rakousko…“. (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 23–24) Sestra Marie tedy předpověděla konec říše, ale také fakt, že císař chce zůstat věrný císařskému a královskému dědictví, které obdržel od Boha. Sestru navštívila i samotná matka Zity, ovdovělá vévodkyně z Parmy, a o Marii řekla: „Ale sestřička je velmi milá a prostá, je to kultivovaná duše a dá se s ní mluvit o všem, už se máme k zbláznění rády.“(Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 26)
Císařovna Zita navštívila klášter Panny Marie Sionské ve Vídni 28. srpna 1917. Prošla si sály s nemocnými, nechala si o představené a od lékařů povyprávět podrobnosti o raněných a ještě se s každou sestrou pobavila. Nejdéle mluvila se sestrou Marií Hilaire. Tato návštěva způsobila radost vojáků, uznání lékařů a ošetřovatelek a potěšení sester. Zita si pro větší diskrétnost povolala Marii ke dvoru, aby se dozvěděla více o zjeveních, které se týkaly císařské rodiny.
Po pádu říše se vztahy mezi sestrou a dvorem přerušily. V prosinci 1918 se sestra vrátila do Francie. Po několika měsících odjela do kláštera v Marseille, kde byl duchovním správcem P. de Chaumontel, kterému ale nic o stycích se Zitou sestra neřekla. Vévodkyně z Parmy sama Marii Hilaire 24. ledna 1920 vyhledala a tím kontakt obnovila.
Zita se sestře svěřila, že bude posedmé matkou, a protože má už pět chlapců, chtěla by holčičku. Proto ji poprosila při společné návštěvě chrámu, aby o to poprosila Pannu Marii. O tři měsíce později se narodila princezna Alžběta. Tyto informace popisuje sestra v dopise, ale musela si splést letopočet, neboť se roku 1921 narodila Charlota.
Mezi matkou císařovny a sestrou byl uzavřen dojemný modlitební pakt. Vévodkyně zahrnovala krmě toho komunitu finanční štědrostí. Císařovna Zita nezůstala pozadu ve velkorysosti a poslala sestrám velký dar 50 000 korun. Částka byla ještě významnější, neboť císařský pár už neměl prostředky a musel prodávat šperky, aby měl dvůr z čeho žít.
Tyto styky s rodem Bourbon-Parma stály sestru mnoho problémů, jelikož mezi spolusestry vznikla žárlivost, ale ony nevěděly o mystickém životě sestry Marie a o poselstvích od Boha.
2.1.3 Vztahy během švýcarského exilu
2.1.3.1 Návštěva v Pranginsu
Císařská rodina si přála zorganizovat ve Švýcarsku další setkání. Mezitím vévodkyně z Parmy požádala sestru, aby pro Karla a Zitu sepsala všechna svá zjevení. Sestře bylo povolení uděleno a do Švýcarska odjela 10. listopadu 1920. Zita přenechala sestře pokoj korunního prince Otty a celé tři dny strávily společnými rozhovory, modlitbami a mšemi. Dokonce sestra pohovořila i s císařem, který ji vyprávěl, v jaké opuštěnosti ho zanechali generálové a ti, kteří si říkali jeho věrní. Také ji sdělil: „…Měl jsem v úmyslu spojit se s Francií, protože to je katolický národ. Pokud jde o vládu, ta je špatná, ale francouzský národ je statečný.“ (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 39) Předposlední den u císařské rodiny sestra oslavila padesáté páté narozeniny. Manželé ji poblahopřáli a darovali jí krásný obraz Krista z Limpias. Rodina měla velmi důvěrný vztah se sestrou, sám císař doufal, že se uvidí příště v Budapešti.
2.1.3.2 Rádkyně císařského páru
První kontakty císařovny v exilu se sestrou byly uskutečněny skrze Zitinu matku, ale od srpna 1920 pokračovaly přímo. Císařovna, jelikož byla hluboce nábožensky založená, hledala a viděla ve všem Boží vůli. Velmi často setrvávala v modlitbách, ale když byla znepokojená, obracela se na Marii Hilaire, neboť věděla, že se může na ni spolehnout.
Zita si byla vědoma, že je obklopena špehy, proto v dopisech používala prostou kódovanou řeč. Manžela označovala „pan Paul“ a sama se podepisovala „Marie Lužická“. Prosila také sestru o modlitbu, neboť měli podezření o dvou špezích v okolí. Císařovna i Karel měli nejvyšší důvěru v přímluvu sestry, aby dokázala rozpoznat Boží vůli ve svém životě včetně politických důsledků. Byli velmi vděčni za pomoc, když zachránila císařův život.
Když přišel exil na Madeiře bez dětí, Zita vyjednávala s velmocemi, aby pro ně mohla přijet a doprovodit také svého druhého syna Roberta Rakouského-Este, který měl podstoupit operaci slepého střeva. Zita přijela 10. ledna 1922 do komunity sionských sester, které ji pohostily, neboť u nich pobývala i Zitina hluchoněmá sestra Henrietta. Díky tomuto pobytu měla možnost vidět sestru Marii Hilaire.
Po smrti císaře měla korespondence ráz přátelství a velké důvěry.
2.1.4 Hlavní duchovní rysy císařovny
Zita považuje druhé za dar od Boha a srdce dané Pánem ke sdílení. Její víra ale nezmenšuje utrpení z osamělosti, neboť po Karlově smrti je na výchovu sama. Nemá už druhé já, kterému by se mohla se vším svěřit a o koho by se mohla opřít. Prázdné místo ve svém srdci vyplňuje její láska k Bohu.
Císařovna odevzdává vše Boží Prozřetelnosti, má jistotu, že ji Bůh i v těžkostech neopustí. Ale trpí, když se dozvídá, jak její národ ve Vídni trpí. Poté se zrodila myšlenka na restauraci v Uhrách, neboť v tom viděla Boží záruku. Větší odevzdanost Bohu se projevila po Karlově smrti. Když se něco nedaří, jde dál s myšlenkou, že Bůh má jiné řešení.
V Zitině životě byla důležitá i úcta k Nejsvětějšímu Srdci, v Něm viděla útočiště císařské rodiny, která přijala úkon zasvěcení a úctu k Němu sdílela. Sám císař pokládal Nejsvětější Srdce za skutečnou hlavu rodiny. Císařovna popisuje konkrétní příklad, kdy nebeská hlava rodiny bděla nad ní a její rodinou. „…Také já jsme teď byla v poslední době dosti churavá, ale musím velmi děkovat Nejsvětějšímu Srdci za velkou milost, kterou mi učinilo, když mi včas poslalo dobrého lékaře, neboť jinak by bylo nutno se obávat o můj život při narození děťátka…“ (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 55). Je velmi pravděpodobné, že úctu a lásku k Nejsvětějšímu Srdci získala od své matky. Ale sama předávala tuto úctu na své děti. Zita se zmiňuje o svatbě svého syna Reného: „… Moc krásná svatba v kostele Nejsvětějšího Srdce pod jeho žehnající sochou.“ (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 57)
Císařovna neskrývala obdiv k ještě větší víře svého muže. Při pomazání na krále v Budapešti byla pronesena slova, že má pomáhat nést těžké královské břemeno, ale po císařově smrti nesla sama kříže Pána, a tím se připodobnila Kristu.
Vztah mezi Zitou, její rodinou a sestrou Marií Hilaire byl ohromující. Kontakty probíhaly až do předválečných let do roku 1938. Sestra měla vysoké mínění o vévodkyni z Parmy a císařovnu považovala za světici, ale když ji Zita méně potřebovala, (během exilu v Belgii), věnovala se více svému řeholnímu životu a snažila se vyhýbat světské cestě.
2.2 Matka Virginia
2.2.1 Matka Virginia Brites da Paixão
Sestra Marie Hilaire a matka Virginia měly mnoho společného. Ať už zjevení spojené s Nejsvětějším Srdcem Ježíšovým nebo snaha zachránit život císaře skrze obdržená proroctví.
2.2.1.1 Shrnutí života Matky Virginie
Virginia da Silva se narodila 24. října 1860 ve Funchalu na ostrově Madeira jako poslední deváté dítě. Dostala se jí náboženská výchova, a proto mohla v sedmi letech začít navštěvovat farní základní školu, kde měla každý den přístup na mši svatou. V tomto období se jí poprvé zjevil Ježíš a podával ji prsten na znamení spojení a odevzdanosti.
V patnácti letech začala rozpoznávat své budoucí povolání a o rok později vstoupila do kláštera chudých klarisek Panny Marie Milostiplné ve Funchalu. Řeholní hábit ale obdržela až 26. února 1881 a dostala jméno Brites da Paixão po jedné spolusestře ze 17. století. Věčné sliby složila 1. listopadu 1883.
Mnoho svého času trávila modlitbou před sochou Trpícího Krista. Matka Virginia zůstala pokorná i přes milosti vnitřních hlasu a nezapomínala na duše v očistci. Obětovala pro ně mše svaté, své svaté přijímání, modlitby a oběti, aby jim zmírnila jejich utrpení. Po několika úřadech jako novicmistrová, podpřevorka a tajemnice byla v roce 1909 zvolena abatyší.
Když byla 5. října 1910 vyhlášeno v Portugalsku republika, vláda chtěla zavřít kláštery. Proto o osm dní později musela matka Virginie se sestrami odejít. Byly převezeny do pevnosti São Lourenço, kde byly ponižovány a zneužívány. Nakonec se ubytovala v Lombo dos Aguaires a sestry umístila po dvou skupinách ve dvou domech, které patřily klariskám v Câmara de Lobos. Rozdělenou komunitu se snažila co nejčastěji navštěvovat a psát jim dopisy.
Dne 16. dubna 1913 obdržela od Krista poslání přející si, aby se stala apoštolkou šíření veřejné úcty k Neposkvrněnému Srdci Mariinu. …mé Božské Srdce vroucně touží po tom, aby Srdce mé nejčistší Matky bylo známo, milováno a uctíváno veřejnou úctou, stejně jako j ctěno a oslavováno moje Božské Srdce. Přeji si,…aby se šířila a aby se tato něžná pobožnost mez lidmi zavedla, tak aby… mohli čerpat Boží milosrdenství…“. (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 63) Matka měla za úkol přijmout tyto prostředky: vznik bratrstva Neposkvrněného Srdce Mariina, užívání škapulíře, pobožnost první sobotu v měsíci, stavba kostela zasvěceného Neposkvrněnému Srdci. Od té doby se první sobotu měsíci slouží mše jako zadostiučinění.
Díky otci João Prudênciovi, zpovědníku matky Virginie, funchalský biskup Don Antonio Manuel Pereira Ribeiro 18. ledna 1916 kanonicky ustanovil již zmiňované bratrstvo. Členové se měli zavázat k praktikování křesťanských ctností, přijímat pravidelně svátosti, obětovat práci Bohu každý den ve spojení s Neposkvrněným Srdcem Marie a dostávali bílý škapulíř.
Ve farnosti Funchalu se pobožnost k Panně Marii šířila rychle díky Msgre. Paivovi, který sám byl velký ctitel Kristovi Matky. Ten informoval o poselství matky Virginie papeže Benedikta XV., který zakoupil půdu pro stavbu baziliky v Římě. Jeho nástupce Pius XI. ho předal otcům klaretiánům, aby postavili mezinárodní kostel zasvěcený Neposkvrněnému Srdci a převzali pastorační služby. Pobožnost bílého škapulíře se rozmohla nejen na ostrově, ale také později ve Spojených státech. Funchalská diecéze, rodiště tohoto poslání, byla zasvěcena Neposkvrněnému Srdci 26. srpna 1928.
Po roce 1920 se zdraví matky Virginie zhoršuje a o devět let později 17. ledna umírá. 29. prosince 2006 byla zahájena diecézní fáze procesu jejího blahořečení.
2.2.1.2 Císařská rodina a matka Virginia v období kolem smrti císaře
Karla a Zita přijela do portugalského exilu 19. listopadu 1921 bez dětí, které dorazily až 2. února 1922. Dne 9. března téhož roku císař onemocněl, neboť při nákupu narozeninového dárku pro syna Karla Ludvíka se nachladil. Před smrtí přijal poslední pomazání a umírá 1. dubna, první sobotu v měsíci, v den Neposkvrněného Srdce Panny Marie. V předvečer smrti došel matce Virginii od manželky bankéře, který dal k dispozici císařské rodině svou vilu, lístek, ve kterém ji prosí o modlitbu za vážně nemocného císaře. Matce se poté zjevuje Panna Maria, která jí sdělí toto: „…Musí zemřít[císař]. Taková je Boží vůle v jeho láskyplných záměrech. Ježíš je Pánem života a smrti. Obdrží smrt z ruky Boží, a ne z ruky mstivé a neznámé. Špioni ho usilovně hledají… Tato duše bude blažená, protože se mi upřímně zasvětil. Vždycky mi chtěl sloužit a milovat mě… jeho duše bude mít dostatek zásluh.“ (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 65–67) O týden později se Panna Maria zjevila znovu s prosbou: „ Má dcero, můj Syn Ježíš si přeje a mé Neposkvrněné Srdce si přeje, aby se o vší této kráse, jež byla dána duši císaře, tvým prostřednictvím pro útěchu dozvěděla císařovna vdova…“ (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 67) Císař si velkou milost zasloužil také tím, že celou rodinu zasvětil Nejsvětějšímu Srdci. A ve svátek svatých andělů strážných měl Otto první svaté přijímání a císař přistoupil k intronizaci Nejsvětějšího srdce.
V květnu roku 1922 se dostalo zjevení s Kristem i jeho matkou. Ježíš Pannu Marii prosil, aby se celá rodina zasvětila jejímu Neposkvrněnému Srdci tím, že vstoupí do bratrstva a budou opásání bílým škapulířem. Díky Virginiině zpovědníkovi k zasvěcení došlo včas, dříve než rodina Madeiru opustila.
2.2.1.3 Poslání apoštolátu Neposkvrněného Srdce u Svatého Otce
Dne 30. května 1923 měla matka Virginia zjevení týkající se císařské rodiny a o dva dny později jí bylo vše Pannou Marií vysvětleno. Matka se zúčastnila mše svaté na hrobce císaře, kterou sloužil její zpovědník P. Prudêncio. Na onom místě se zjevila „nějaké omilostněná duše“ (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 70) držící bílý pruh látky, na kterém byla napsána nějaká písmena, jímž Virginia nerozuměla. Poté se duše sklonila nad celebrantem a přehodila bílý pruh přes jeho ramena. Panna Maria matce Virginii sdělila, že to nebyla blažená duše, ale strážný anděl císaře, který byl poslán císařem jejímu zpovědníkovi se slovy, jejíž význam sestra neznala.
„Písmeno P znamená ‚modli se vytrvale a horlivě o milosti, o něž prosíš.‘
Písmeno F znamená ‚klepej s pokorou a důvěrou na dveře Božských Srdcí Ježíše a Marie, jeho nejlaskavější Matky, prostřednictvím Jeho služebníka císaře.‘
Písmeno S znamená ‚drž se vnuknutí, které pochází od Ducha svatého, chod podle něj.‘
Písmeno A znamená ‚miluj Ježíšovy láskyplné záměry skryté v pokoře a neznámé očím světa‘“ (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 71)
Dne 14. července 1923 se P. Predêncio svěřuje císařovně v dopise o zjevení, které viděl také při mši svaté 30. května, a o odpovědích, které obdržel díky matce Virginie, a ještě Zitu prosí o zapojení do diplomatického jednání u papeže Pia XI. „…požádat Vás o velkou laskavost, abyste napsala Svatému otci, aby ráčil schválit svatý škapulíř, které Vaše Veličenstvo a celá císařská rodina přijala na Madeiře.“ (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 72) Císařovna se zhostí role velvyslankyně u Svatého otce a píše mu dopis. Svatý stolec přijal její žádost příznivě, ale bylo požadováno, aby císařovna poslala vzor onoho škapulíře, aby nedošlo k opakovanému udělení odpustků.
Vévodkyně z Parmy, matka císařovny, se věnovala poslání v šíření úcty k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie též. I v zámeckém kostele měla dvě sochy s Pannou Marií a byla vděčna, že jsou pod její ochranou. Požádala P. Predência o nové škapulíře, neboť chtěla přivést další členy rodiny do bratrstva Neposkvrněného Srdce. Když neměla dostatek financí k přispění na stavbu baziliky, úctu šířila dále pomocí obrazů a soch.
2.2.1.4 Duchovní přátelství
Poté co rodina opustila ostrov, vévodkyně z Parmy se chopila role prostřednice mezi P. Predênciem a císařskou rodinou. Později se zpovědník matky Virginie obrací přímo na Zitu. Jejich dopisy byly na úrovni jak duchovní tak i důvěrnější. Matka Virginie nadále předávala sdělení od císaře určení Zitě, pro kterou tyto zprávy byly velkou útěchou.
Dne 13. října 1922 došlo ke zjevení týkající se císařovny Zity. Matka Virginia píše: „V té chvíli se zjevila svatá Panna, ve svých vznešených rukou držela pás či pergamen, na němž bylo napsáno viditelným písmem toto. Hlas duše císaře rakouského jeho manželce císařovně Zitě: Snášej svůj exil s odvahou, nedělej si starosti kvůli novým státům, pokud to nejsou státy tvých dětí, střež horlivě jejich náboženskou výchovu, měj trpělivost v exilu, jako jsem ji měl já, abych se mohl radovat z nebe, tak jak se z něj raduji.“ (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 80) Zita měla velkou radost z těchto zpráv, ale výročí smrti Karla jí stále připomínalo osamění.
Zita se sestrou sdílí i důvěrnější okamžiky, hlavně týkající se dětí, ale vždy s náboženskou tematikou. Šťastné narození pohrobka, arcivévodkyně Alžběty, první svaté přijímání Karla Ludvíka, Rudolfa a Charlotty, při těchto událostech císařovna prosila sestru o modlitbu za své děti, aby i nadále žily podle vůle Boží.
Jelikož sestře Virginii nebyly duše v očistci lhostejné, vévodkyně z Parmy ji žádala o modlitby za zemřelé členy rodiny, nezapomínala na příbuzné z portugalské větve, neboť tu sestra s otcem Predênciem nejlépe znali.
Císařovna na ostrov Madeiru nikdy nezapomněla, neboť zde ztratila svůj největší poklad, svého manžela. Na Madeiru se dostala až roku 1967.
2.3 Solesmes a benediktinský řád
2.3.1 Historie vztahu mezi Zitou a Solesmes
Zita žila ve velkém počtu zemí již ve svém dětství, ale hlavně v období exilu. Proto bylo pro ni důležité najít si duchovní útočiště, kde by se cítila jako doma. Tímto místem se stal ženský klášter svaté Cecílie v Solesmes.
2.3.1.1 Rodinný klášter
První císařovnin pobyt se uskutečnil v dubnu–květnu 1899 v pouhých sedmi letech. Společná historie Solesmes a Zity trvá až do konce jejího života. Poslední návštěva proběhla v dubnu–květnu 1985, když jí bylo devadesát tři let. Ale poslední telefonát je zaznamenán 26. února 1989 ještě dva týdny před její smrtí, která nastala 14. března.
Klášter Solesmes má hluboká pouta i s ostatními členy rodiny. V roce 1987 se sem uchýlila vdova Adelaida Portugalská, babička císařovny. Následovaly ji i tři Zitiny sestry: matka Benedikta, matka Scholastika a matka Marie Antonie. Připojily se i sestřenice i vzdálené, které byly řeholnicemi poté v Dourgne nebo ve Vanves.
Císařovna složila slib oblátky 24. května 1926 ale pro klášter svatého Petra. Za řeholní jméno si vybrala sestra Zita Benedicta Francesca. Následovaly i sliby dalších členů rodiny. Její bratr Xaver Bourbonsko-Parmský v roce 1931, vévodkyně z Parmy spolu se svými dvěma sestrami a hraběnka Tereze Korf-Kerssenbrocková. Oblátkou se stala i Zitina dcera arcivévodkyně Adelheid, syn arcivévoda Rudolf a arcivévodkyně Charlotta učinily méně zavazující slib.
Císařovna Zita navštívila Solesmes šedesát dvakrát. Delší pobyt prožila jako chovanka v klášteře benediktinek v Ryde na ostrově Wight v roce 1909 na čtyři a půl měsíce. Vzdělávala se v latině, gregoriánském zpěvu a byla seznamovaná s mnišskými zvyklostmi. Později ji nebylo umožněno Francii navštívit a od roku 1928 byly pobyty kratší, neboť se věnovala výchově osmi dětí. Průměrně strávila v klauzuře dva měsíce ročně, takže celkem tři a půl roku. V klášteře se účastnila všech úkolů jako skutečná mniška.
Navštěvovala ale i jiné kláštery, nejen kongregace ze Solesmes, ale i v Dourgne. Jako oblátka žila v jednotě s benediktinskou komunitou a slavila řádové svátky sv. Benedikta a sv. Scholastiky. Výchovu svého syna Otty svěřila mnichům z arciopatství v Pannnonhalmě (Maďarsko) a Otta rovněž přebýval přes jeden rok v klášteře sv. Mořice a sv. Maura v Lucembursku. Některé z jejich dětí studovaly na benediktinském gymnáziu ve Vídni jako kdysi jejich otec Karel.
2.3.2 Zita jako verbířka ve sužbách kláštera v Solesmes
2.3.2.1 Povolání dětí
Zita měla na děti vliv i v náboženské rovině. Ptala se jich, zda uvažují o zasvěceném životě, ale respektovala Boží volbu, která volá člověka osobně. „Snažila jsem se přesvědčit Adelheid, aby se stala laickou sestrou…, samozřejmě se vzpírala, potom se snažila získat Ottu pro povolání laického bratra, jasně odmítl, a protože zjistila, že by nemohl být bratrem u svaté Cecílie, ale musel by být u svatého Petra, nenaléhala.“ (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 100) Charlotta, sedmé Zitino dítě, pomáhala také v klášteře a toužila, že ve svých patnácti letech bude moci oficiálně vstoupit k sestrám. Ale Alžběta, poslední dcera, se necítila volaná k tomuto povolání a rozhodla se zůstat s maminkou.
2.3.2.2 Povolání laických sester
V letech 124–1927 se snažila císařovna pomáhat hledat pro klášter sv. Cecílie laické sestry, které by zastávaly nejhrubší práce, hlavně na statku, a proto by byly částečně zbaveny řeholního úřadu. Díky ní vstoupilo do řádu sedm sester ze španělského Baskicka. Pět z nich nakonec složilo i věčné sliby. O laické sestry se starala vlastní sestra císařovny, sestra Marie Benedikta, ale ani Zita na ně nikdy nezapomněla. Jednou měla i za úkol udělat jim malou duchovní přednášku. Darovala jim sošku Krista z Baskicka, kterou přivezla její dcera Alžběta a kterou laické sestry velmi uctívaly.
2.3.3 Zitino přání stát se řeholnicí
2.3.3.1 Následování babičky
Zita chtěla následovat svoji babičku, která žila v klauzuře po více než třiceti letech vdovství. Od roku 1950 uvažovala, že se stane řeholnicí. Když se její prvorozený syn oženil s princeznou Reginou, považovala svoji roli matky a regentky za splněnou, neboť i ostatní děti uzavíraly vhodné sňatky. Proto se chtěla zcela odevzdat Bohu, ale ne všechny její děti to chápaly. Syn Robert to považoval za přání vycházející od jejich otce, že zasvěcení Bohu koná pro dobro svých dětí. Také zmiňuje, jak císařovna nehledí na svůj zdravotní stav. Opat kláštera ji nedovolil stát se řeholnicí, ale díky zvláštnímu dovolení papeže Pia XII. mohla trávit dva měsíce ročně v klauzuře.
2.3.3.2 Pilíř rodiny
Císařovnina rodina nebyla připravena se bez ní obejít. Svědectví manželky Otty, Reginy: „…rozmluvy s Karlem Ludvíkem mě vedly k tušení… že chystané odloučení maminka pociťuje a že ji k tomu přiměla jen vůle dát Bohu největší oběť, kterou by mohl žádat, zvlášť když také se zdravím na tom není lépe než dříve… Maminka si myslí, že její úkol v rodině skončil, protože se Otto oženil!… Pro nás dva je naše manželství jistě velké štěstí, ale pro bratry a sestry, synovce a neteře, vnoučata to nemá žádnou důležitost, všichni máme potřebu tohoto středu, jímž je zároveň matka a císařovna. Jen ona ovládá všechny myšlenky, všechny tradice císařské rodiny…“ (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 108) Rodina ji považuje za maják, který všechny vede, a za nenahraditelnou, jejíž úkol neskončil.
Zita byla vzorem manželky, ale Mons. Gundl se jí snažil připomenout její prvotní poslání manželky a matky. „Ví Vaše Veličenstvo, kolik žen a matek znovu nabylo odvahy při pohledu na víru, trpělivost a sílu, s nimiž jste snášela exil, smrt manžela a břemeno temné a nejisté budoucnosti s osmi malými dětmi a bez prostředků?…“ (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 109) Poukazoval na důležitost života ženy, matky a vdovy, která žije v síle lásky Krista, neboť uprostřed moderního světa se zapomíná na důstojnost žen. „K této obecné povinnosti vůči lidstvu a národům, které Vám dobrý Bůh svěřil, se připojuje povinnost k rodině: dávat Vašim dětem, snachám a zeťům tento příklad důstojnosti a skutečného života křesťanské ženy a matky… aby pouhá přítomnost Vašeho Veličenstva jim byla podporou a vedením.“ (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 109) Mons. Gundl považoval čekání na Boží vůli v jejím případě za troufalý experiment, neboť by se vydala jinou cestou, než kterou celý svůj život následovala.
Prosil Zitu, aby „neabdikovala jako císařovna z Boží milosti a korunovaná apoštolská královna, ale aby zůstala ve světě a svým příkladem ukazovala světu, svým národům i svým dětem, jak žije a umírá katolická žena, matka a panovnice našich dnů.“ (Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 109–110) Císařovnino přání stát se řeholnicí se nevydařilo, ale je jisté že po zbytek svého života se držela slov Mons. Gundla.
3. Blahořečení
V roce 2009 se ustanovilo Sdružení pro blahořečení a svatořečení Zity, císařovny a královy, manželky a matky (1892–1989) a 10. prosince bylo zahájeno diecézní zkoumání ve francouzské lemanské diecézi. Tohoto úkolu se chopil postulátor kněz Cyrille Debris a ku pomoci mu byl arcivévoda Rudolf Rakouský, vnuk Zity Rakouské. Jedním z poslání P. Debrise je najít co nejvíce písemností, dopisů a svědectví, týkající se Zity, aby se zjistilo, jaký byl její život z historického, ale i z duchovního hlediska.
K tomuto procesu byla napsána modlitba.
Modlitba za beatifikaci služebnice Boží Zity
Bože, náš nebeský Otče, skrze ponížení svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, jsi vykoupil svět. Ten, který byl Králem, se stal služebníkem všech a daroval svůj život jako výkupné za mnohé, a proto jsi ho povýšil. Prosíme Tě, aby tvá služebnice Zita, císařovna a královna, byla pozvednuta ke cti oltáře Tvé Církve. V ní jsi nám dal příklad neotřesitelné důvěry ve Tvou Božskou Prozřetelnost a příklad víry a naděje tváří v tvář soužení. Snažně Tě prosíme, aby se po boku svého manžela, blahoslaveného císaře Karla, stala Zita pro manžele příkladem lásky a věrnosti a pro rodiny průvodkyní po cestách pravé křesťanské výchovy. Ať ta, která za všech okolností otvírala své srdce potřebám druhých, zvláště chudých a potřebných, je pro nás všechny příkladem lásky a služby bližnímu. Dopřej nám na její přímluvu vyslyšení této naší prosby (zde vyslovte svou prosbu o milosti, které od Boha žádáte). Skrze Krista, našeho Pána. Amen. 1×Otče náš, 3×Zdrávas, 1×Sláva Otci
Imprimatur: 9. Července 2009, Mgr. Yves Le Saux, biskup z Le Mans (Francie)(Debris C. (2013) Zita – důvěrný portrét císařovny, Brno: Kartuziánské nakladatelství, str. 110)
4. Kapucínská hrobka
Císařská hrobka (německy Kaisergruft) ve Vídni slouží jako pohřebiště pro rakouský rod Habsburků a později i pro habsbursko-lotrinský rod. Hrobka se nachází pod kostelem kapucínů na Neuer Markt. Pohřbívá se do ní už od roku 1633, od té doby zde místo svého posledního odpočinku našlo 146 příslušníku zmiňovaného rodu, z toho 12 císařů a 16 císařoven. Jako poslední byl zde uložen Otto von Habsburg, syn Zity a Karla I., v roce 2011 a jeho žena Regina o rok dříve.
Kapucínská hrobka se dělí do několika částí.
První je Hrobka zakladatelů neboli Andělská hrobka. Nachází se zde ostatky spoluzakladatele kostela kapucínů a Císařské hrobky Matyáše Habsburského.
V Leopoldově hrobě jsou umístěny ostatky dětí pohřbených prvně v Andělské hrobce. Uprostřed vzniklého kolumbária je umístěna urna se srdcem Marie Anny Josefy Habsburské portugalské královny, jejíž tělo je ale pohřbeno v Lisabonu.
Pod kněžištěm kapucínského kostela se nachází Karlova hrobka s římským císařem Josefem I. a jeho bratrem císařem Karlem IV., otcem Marie Terezie.
Dvojitý sarkofág Marie Terezie a jejího manžela Františka I. Štěpána Lotrinského se nachází v Hrobce Marie Terezie. Nechybí zde ani jejich syn, římský císař, Josef II.
Františkova hrobka byla postavena císařem Františkem v roce 1825 pro něj a jeho čtyři ženy.
Ferdinandova hrobka a Toskánská hrobka byly zbudovány z důvodu rekonstrukce kláštera. Uprostřed stojí sarkofág císaře Ferdinanda a jeho ženy. V této hrobce se nachází nejvíce sarkofágů z celé Císařské hrobky a tím pádem vyřešila nedostatek prostoru.
Nová hrobka byla postavena v druhé polovině 20. století. Její menší část slouží církevním hodnostářům a druhá je vyhrazena rodičům Františka Josefa I. a Františka Ferdinanda d´Esteho.
Hrobka Františka Josefa byla vybudována ještě s kaplí k výročí nástupu předposledního císaře na trůn. Hrobka obsahuje těla císařovny Alžběty Bavorské, jejího muže a také i Rudolfa Habsburského, jejich syna.
V kapli jsou pochování poslední vládnoucí Habsburci. Zita Bourbonsko-Parmská, která se stala se svými 96 lety druhou nejstarší pohřbenou osobou v Kapucínské hrobce. Její srdce je ale uloženo pod srdcem Karla I. v Loretánské kapli benediktínského kláštera Muri ve Švýcarsku. Jako poslední pochovaný (červenec 2011) z členů císařské rodiny je zde Otto von Habsburg, první syn Karla I. a Zity, a jeho žena Regina Sasko-Meiningenská. V rohu kaple se nachází busta posledního rakouského císaře, který byl pochován v kostele Nossa Senhora do Monte na portugalském ostrově Madeira.
II. PRAKTICKÁ ČÁST
Za metodu praktické části jsem si zvolila výzkumnou metodu formou rozhovoru. Po spojení se Sdružením monarchistů Brno skrze pana Jiřího Pospíšila mi na první dvě otázky odpověděla Mgr. Lucie Cekotová, která je předsedkyní Spolku Císařovny Zity (cisarovnazita@seznam.cz). Jeho účelem je šíření znalostí o životě a díle císařovny Zity všemi komunikačními prostředky a podpora úcty k ní, podpora procesu blahořečení Boží služebnice Zity Bourbonsko-Parmské, císařovny rakouské, apoštolské královny uherské a královny české (1892 1989) Římskokatolickou církví, modlitba za posvěcení manželů a rodin v moderním světě.
Na zbytek otázek zodpověděl RSDr. Luděk Šubert, vojenský historik a člen Řídící rady Sdružení monarchistů Brno.
1. Jak vnímali císařovnu Zitu její současníci za R-U, a pak po jeho konci.
To je otázka, kterou je velmi těžké zodpovědět nějak globálně, a už vůbec ne stručně, už proto, že kategorie „současníci“ zahrnuje mnoho velice různorodých skupin osob.
Vezmeme-li například prosté poddané, péče o ně patřila k základním charakteristikám arcivévodkyně a později císařovny. V Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi se například dodnes traduje, že arcivévodský pár rád a ochotně chodil za kmotry místním dětem a frekvence jména Zita v té době údajně v porovnání s jinými místy monarchie značně stoupla (což dosud nelze ověřit, neboť matriky z té doby dosud nejsou veřejně přístupné).
Když se arcivévoda Karel stal císařem a Zita císařovnou, okamžitě se změnil dosud tuhý dvorský ceremoniál ve prospěch větší neformálnosti. Na přátelské neformální jednání např. vzpomínal P. prof. Alois Musil, český kněz a arabista, který s císařskou rodinou udržoval přátelské styky až do pádu monarchie.
Velmi přátelské styky pojily Karla a Zitu s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d´Este, zavražděným v Sarajevu, a jeho manželkou vévodkyní z Hohenbergu, rozenou hraběnkou Chotkovou. František Ferdinand si velmi vážil toho, že Karel se Zitou nedávali jeho manželce pocítit přezíravost, s níž se na ni kvůli jejímu původu jinak díval prakticky celý dvůr.
Dá se tedy snad shrnout, že obyčejní, prostí lidé, kteří měli možnost přijít s arcivévodským a později císařským párem do bližšího styku, k nim měli – podle dochovaných vzpomínek, korespondence a kronik – vztah převážně velmi pozitivní. To se však ze dne na den změnilo po pádu monarchie: i obyvatelé Brandýsa, kteří byli prakticky až do té doby a prakticky bez výjimky jejich nadšenými přívrženci, strhávali rakouské orlice a přejmenovávali ulice stejně horlivě jako ostatní.
Pokud jde o významné osobnosti politiky té doby, byl jejich vztah k císařovně Zitě mnohem různorodější. Zita byla inteligentní, energická a vtipná a svůj názor neváhala jasně projevit, přičemž neměla právě ve zvyku brát si servítky. Zejména němečtí generálové a politici jí nemohli přijít na jméno, pro její nechuť k válce ji obviňovali ze zrazování německého spojence, nazývali ji „Francouzkou“ a „Italkou“ pro její rodinný původ a všemožně ji pomlouvali.
Po pádu monarchie a odchodu císařské rodiny do exilu nepřestala být Zita a až do své smrti na Madeiře i císař Karel politickou osobností, a proto vztah k nim měl opět úzkou souvislost s politikou té doby. Jak dokazují archivy, Masaryk s Benešem se císaře a císařovny báli tolik, že je v exilu – vyhnané a ožebračené – dávali sledovat tajnými agenty, kteří za politický akt považovali i těhotenství. Jeden z nich hlásil ve zprávě do Prahy, že Zita je opět těhotná, prý aby se „zalíbila klerikálům“. Když se Karel a Zita po nezdařeném pokusu o restauraci v Maďarsku ocitli na Madeiře nejprve sami a jedno z jejich dětí, které zůstaly ve Švýcarsku, muselo podstoupit operaci, byla jejich matka považována za osobu natolik nebezpečnou, že jí byla návštěva u dítěte povolena až po intervenci španělského krále. I potom musela cestovat po přesně určené trase a v přesně stanovených hodinách a byla neustále sledována. Tímto způsobem s ní bylo zacházeno až do vysokého věku: Rakousko směla poprvé navštívit až v roce 1982; když v roce 1971 zemřela její dcera Adelheid, která si přála být pochována v Rakousku, nepustily úřady matku na pohřeb dítěte. I zde platí, že obyčejní lidé k ní měli vztah docela jiný. Když po útoku Hitlera na Belgii Zita s rodinou prchali přes Francii a Španělsko do Ameriky, poznal ji na hraničním přechodu jeden ze španělských celníků, který ji znal z doby jejího předchozího exilu ve Španělsku. Okamžitě a bez jakýchkoli průtahů pustil přes hranici Zitu a celý její doprovod, a je pro ni typické, že za svůj „doprovod“ označila všechny, kdo se tam právě nacházeli, bez rozdílu, včetně několika komunistů a Židů, jimž tak s vysokou pravděpodobností zachránila život.
Pak je třeba připomenout ještě další skupinu „současníků“: lidi, kteří svůj osud s císařskou rodinou spojili natolik, že ji následovali až do exilu a spolu s ní snášeli všemožné strádání, a další poddané, kteří svou bývalou panovnickou rodinu podporovali finančně, zejména v době, kdy se ovdovělá Zita s osmi dětmi a dalšími členy domácnosti ocitla prakticky bez prostředků. Ze Zitiných věrných zaslouží jmenovat dvě české šlechtičny, hraběnka Viktorie Mensdorffová a hraběnka Terezie Kerssenbrocková, guvernantky císařských dětí. Obě byly svědkyněmi smrti císaře Karla na Madeiře. Viktorie Mensdorffová se potom vrátila do Čech ke své rodině, ale Terezie Kerssenbrocková zůstala se Zitou a jejími dětmi až do své smrti.
2. Měla císařovna Zita vliv na rozhodování císaře Karla I.? Projevila se výrazněji při řešení některé politické otázky?
Manželství Zity a Karla bylo na tehdejší dobu hodně netypické. Tehdy nebylo zvykem, aby žena v podobném postavení byla opravdovou partnerkou svého muže a ten aby se s ní dokonce radil v politických otázkách. U Karla a Zity tomu tak bylo, ač je i kvůli tomu mnozí pomlouvali, zejména ti, kdo měli pocit, že se samotným Karlem by dokázali lépe manipulovat. O Karlovi šířili, že je slabý, nerozhodný, že se schovává za ženské sukně, o Zitě naopak, že je vládychtivá. Ani jedno nebyla pravda, ale model manželů, kteří spolu opravdu sdílejí celý život, prostě tehdejší dobu o hodně předběhl.
Zita hrála prokazatelnou roli např. při pokusu císaře Karla o uzavření separátního míru s Francií, který se bohužel nezdařil a do dějin posléze vstoupil jako tzv. Sixtova aféra. Ve vypjatých chvílích konce monarchie to byla ona, kdo Karlovi velmi energicky rozmlouval abdikaci; jejím přičiněním se císař Karel vzdal pouze výkonu moci, ale nikoli nároku na trůn. Manželovi stála po boku i při obou pokusech o restauraci v Maďarsku; toho druhého se, ač (opět) těhotná, dokonce osobně zúčastnila, přestože se při něm na místo dopravovali letadlem – v roce 1921, kdy létání rozhodně nebylo běžným způsobem dopravy. Když jí jejich blízcí riskantní pokus rozmlouvali s poukazem na děti, odvětila, že povinnost manželky je vyšší než povinnost matky, a letěla. Letadlo, s nímž pokus o restauraci podnikli, je dnes vystaveno v budapešťském Muzeu dopravy a na poli u Šoproně, kde přistáli, stojí kaple s latinským citátem z úvodu k Janovu evangeliu: In propria venit et sui eum non receperunt („Do vlastního přišel a jeho vlastní ho nepřijali“).
3. Jaký je postoj Čechů k monarchii v době nástupu Karla I. na trůn?
Koncem roku 1916 je tzv. Velká válka již ve 2. poločase, ale pořád není rozhodnuto. Přístup Čechů, Moravanů a Slezanů, ale i Slováků a dalších Slovanů je rozdílný. Většina však stále zůstává k mocnářství loajální. I proto, že Karel I. po nástupu na trůn amnestoval k smrti odsouzené rebelanty, např. proruského monarchistu Karla Kramáře. Slíbil Čechům i dalším Slovanům federalizaci a rovněž svou korunovaci na českého krále. Ve známost vešla i jeho snaha válku ukončit s pomocí svých švagrů, či alespoň humanizovat způsob jejího vedení (bez plynů, bez útoků na civilní cíle, apod.) V tomto ohledu byl jedinou takto si počínající hlavou válčícího státu. Na straně druhé i do našich zemí pronikaly tendence Masaryka a jeho kolegů tehdejší skutečnou vlast zrazovat a na krvi tzv. legionářů budovat své politické ambice. Stále více mužů bylo nuceno opouštět své rodiny a umírat či jinak trpět na bojištích, zatímco rodiny doma stále více pociťovaly úbytek potravin, nárůst nemocí podvýživy a další důsledky války, přestože hlavní bojiště se nacházela daleko od našich korunních zemí.
4) Jaký je postoj Čechů k monarchii dnes?
Zatím stále přetrvává černo-bílé hodnocení Habsburků, protože trvají tendence již skoro 99 let vnímat Habsburky účelově, bez odlišení toho, že Josef II. Habsbursko-Lotrinský a jeho následovníci až po Karla I. byli stejní Habsburci, jako byli Karel IV., Václav IV., Jošt a Zikmund Lucemburští Přemyslovci – pouze ti první po matce Marii Terezii a ti druzí po matce Elišce Přemyslovně. Jinak řečeno, díky různým Švejkům se bude vztah k Habsbursko-Lotrinské dynastii v našich podmínkách měnit jen velmi zvolna, protože oficiální masmédia nedovolí hromadně šířit objektivní hodnocení. Např. TV dokumentární seriál Habsburkové – nelehká samota trůnu s moderátorem Pavlem Křížem, byl metodologicky koncipován tak, aby na jedno objektivně kladné hodnocení připadly 2–3 už překonané kritiky, ale jinak by se tam ona objektivita nedostala. Vezmeme-li však tento problém obecně, pak je vidět citelný posun v hodnocení významu Mojmírovců pro Velkou Moravu především, Přemyslovců a Lucemburků pro Čechy, Moravu i Slezsko pak rovněž. Jinak by asi těžko Karel IV. tak přesvědčivě zvítězil v oné anketě „Největší Čech“. Veřejnost si stále hlouběji začíná uvědomovat absenci duchovního rozměru monarchie, využívání slavných historických tradic a roli autoritativní a všestranně připravené hlavy státu, jakou může být pouze monarcha.
5) Měla naději snaha Karla I. o převzetí moci v Maďarsku?
Teoreticky ANO, protože zalitavské Uhry zůstaly i právně monarchií, na rozdíl od Rakouska či Československa, které se staly republikami. A řádně korunovanými panovníky byli Karel I. se Zitou. Nikým jiným nahrazeni nebyli. Prakticky to možné nebylo z následujících důvodů: správcem království, tedy regentem, byl admirál Miklós von Horthy a na toho tlačily dohodové mocnosti, aby Karla se Zitou do země nepustil, což i udělal, protože mu vyhovovalo panovat království bez osobně přítomného krále. Navíc celá akce byla zpravodajsky i operačně mizerně připravena, takže Karel neznal konkrétní situaci a jemu věrné jednotky působily bez vzájemné součinnosti. Navíc hlavně Československo pohrozilo Maďarům vojenskou intervencí, pokud Karla opět intronizují.
6) Jak tuto snahu podporovala Zita?
Císařovna a královna Zita vždy podporovala všechny předválečné, válečné a poválečné aktivity svého chotě. Tento pár je příkladem jednomyslného manželského týmu a Karel v ní měl spolehlivou morální i věcnou partnerku. Jádrem tohoto postoje byla jednotící katolická víra a její učení o rodině, jako základu lidské společnosti. Do takto pojatého partnerství se jen těžko mohl vloudit jakýkoli rušivý element i v nejtěžších obdobích.
7) Jaký byl život rodiny po 1. světové válce (rozdíly ekonomické, společenské)?
Je-li dotazem myšlen život císařské rodiny po vnucené abdikaci, pak šlo o klasický případ všestranného pádu z pozic rodiny plně hmotně zajištěné a disponující faktickou i legislativní mocí na úroveň vyhnance bez prostředků, zcela odkázaného na milosrdenství jiných. Celá rodina na vlastní kůži pocítila netolerantnost a nevděk i spřízněných evropských panovnických rodin s tím, že se nad ní smilovala republikánská konfederace Švýcarsko (zde měli původní Habsburci své první hrady) a v dané době už rovněž republikánské Portugalsko. I upřímný soucit však může za určitých okolností působit velmi ponižujícím dojmem.
8) Existuje v Habsburském rodu určitá sebereflexe uplynulých století, ve kterých vládli v Evropě?
Samozřejmě, že ANO. A to tím spíš, že sňatkem Marie Terezie s Františkem Štěpánem Lotrinským se geneticky smazalo značné procento prvků dědičného zatížení původních Habsburků, takže členové dědičně nové dynastie začali budovat i nové tradice svých činů. Výrazně se to projevilo zejména u syna Karla I., tedy JCKV arcivévody Otty, který se za svou osobu zřekl následnictví ve všech bývalých zemích monarchie a stal se uznávaným panevropským politikem. Tímto postojem přispěl k tomu, že členové Habsbursko-Lotrinského Arcidomu mohou opět působit v rodném Rakousku a Ottovi potomci a příbuzní mají dostatečně rozsáhlé odborné vzdělání, aby mohli zasednout na referendem obnovené trůny kterékoli bývalé součásti Rakouska-Uherska. Jenže připravit takové referendum je záležitostí mnoha let intenzivní politické a osvětové práce mezi obyvatelstvem a taková v potřebné intenzitě v Čechách na Moravě a ve Slezsku prokazatelně chybí.
9) Je Habsburkům obecně a Karlovi a Zitě věnován dostatečný prostor v učebnicích dějepisu o jejich panování konkrétně?
NENÍ! A zřejmě ještě dlouho nebude, protože k tomu není v mocenských kruzích, působících na tvorbu učebních osnov pražádná vůle a motivace. Důkazem k tomu je, jakým způsobem je na všech stupních našich škol nakládáno s běžící kampaní (2014–2018) k 100. výročí vzniku samostatné Československé republiky. Naprostá většina našich tehdejších předků zachovala až do 28. 10. 1918 věrnost monarchii, což se týká i vojáků c. k. armády, kteří jsou vnímáni jako nepřátelé masarykovců a legií. Děti a mládež jsou cíleně vedeni k tomu, aby vyjadřovali radost nad neúspěchy svých předků a úspěchy jejich nepřátel. Je to velmi smutné zjištění, ale lze ho doložit. Nicméně mimo vzdělávací systém a s pomocí římsko-katolické církve už se stav začíná měnit. Vždy v říjnu, kdy jsou v řadě kostelů celebrovány vzpomínkové mše za blahořečeného JCKV Karla I. Rakouského a jeho rovněž zvěčnělou choť JCKV Zitu Bourbonsko-Parmskou.
Závěr
Díky praktické části jsem se dozvěděla více odborných faktů ohledně světského života Zity a královské rodiny obecně. Odpovědi mi potvrdily, podložily a rozšířily mně již známé informace. Teoretická část byla obsahově věnována více duchovnímu a náboženskému životu císařovny, proto praktická část doložila více pohledů na její osobnost a potvrdila důvody zahájení procesu blahořečení.
—————
