Zborov

Situace v carském Rusku se po vyhlášení války Rusku Rakousko-Uherskem dne 6. 8. 1914 diametrálně lišila od politické situace v západní Evropě. Zajímavostí je, že již dne 4. srpna byl na ruském ministerstvu války schválen návrh moskevských Čechů na vytvoření české dobrovolnické jednotky složené z krajanů, k čemuž dochází dne 28. srpna v Kyjevě, kde byla toho dne ustavena Česká družina v rámci Kyjevského vojenského okruhu pod velením generála N. A. Chodoroviče. V rámci společné schůze českých krajanských spolků  vznikla dne 11. září 1914 Rada Čechů na Rusi, jejíž delegace byla dne 17. září přijata carem Mikulášem II., když členem delegace byl i Slovák, pozdější major čs legií Miloslav Orságh. Diametrální odlišnost spočívala především ve skutečnosti, že Rusko jako vůdčí slovanský stát mělo zcela jiné představy o budoucnosti než státy západoevropské, ve spolcích se rekrutovali často až fanatičtí rusofilové. Tudíž na cara musela dosti zapůsobit představa státu s až romantickým názvem „Dvojjediné království Čechů a Slováků v čele s romanovským velkoknížetem a nescházely představy, že místokrálem by mohl být sám carevič Alexej Nikolajevič Romanov.

Česká družina měla provádět průzkum v týlu rakousko-uherských jednotek. Svěcení praporu proběhlo v Kyjevě před chrámem sv. Sofie dne 11. 10. a přísahu složilo na 704 českých a 14 slovenských dobrovolníků.  Třeba připomenout, že zatímco krajanů ze Zemí svatováclavské koruny žilo v Rusku na 100 000, Slováků to byly pouhé čtyři stovky. Z prvních dobrovolníků si připomeňme budoucího výtečníka Zdeňka Fierlingera, nešťastného plukovníka Jiřího Švece, Karla Vašátka, otce budoucího hrdiny-pilota RAF stejného jména i příjmení nebo výtečného čs. generála Čečka. Na frontu odjela jednotka 22. října 1914 a přidělena byla do 3. armády jihozápadního frontu s velitelem Bulharem Radko Dimitrijevem. Brzy byla jednotka doplněna o nové členy, kteří byli nazýváni novodružiníky. Výsledky průzkumné činnosti, kterou doplňovalo i propagandistické zanechávání letáků v českém jazyce v nepřátelských zákopech byly pro ruskou stranu uspokojivé a rozvědčíci byli velmi aktivní např. při přechodu šesti rot 36. pěšího pluku v bojích u Jaroslavi a 30. pluku zeměbraneckého. 

V únoru 1915 byla Rada Čechů na Rusi přejmenována na Svaz českých spolků a brzy poté v červnu na československých, když první sjezd proběhl 8. 3. 1915 v Moskvě. Vojenská jednotka byla opět aktivně v akci i při bojích u Dukelského průsmyku dne 3. 4. 1915, kdy přešlo do zajetí na 1 800 mužů, nutno podotknout, že ve zcela beznadějné situaci. 27. května přechází do zajetí 1 500 mužů opět z 36. pěšího pluku (Mladá Boleslav). V červnu téhož roku vychází první číslo propagandistického časopisu Čechoslovák v Petrohradě, předsedou Svazu československých spolků se stává Bohumil Čermák a tajemníkem Jiří Klecanda. 

Členů České družiny postupně přibývá a dne 20. 1. 1916 vzniká Československý střelecký pluk. Nese jméno sv. Václava, avšak od 6. září se nazývá 1. střeleckým plukem Mistra Jana Husa, jehož velitelem se stává podplukovník Vjačeslav Platonovič Trojanov. Koncem dubna 1916 se konal II.sjezd Spolků na Rusi a ke dni 16. 5. 1916 byla zřízena Československá střelecká brigáda., avšak svěcení praporu 2. střeleckého pluku proběhlo až 6. října. Pluk jako takový vznikl 19. května jako pluk Sv. Cyrila a Metoděje a přejmenován na Pluk JIiřího z Poděbrad byl 6. září. 20. října bylo povoleno zřídit československou divizi.

Do československé armády se stále hlásili noví zájemci a v prosinci 1916 se počet zajatců ze Zemí  Svatováclavské koruny odhadoval na 250 tisíc a bylo možno očekávat zajatce další. Brzy po vytyčení hesla „Zničte Rakousko-Uhersko“ bylo zřejmé, že profesor T. G. Masaryk vidí možnost vybudování dostatečně silné armády právě v Rusku. Představy krajanů, kteří tomuto záměru otevírali cestu ovšem, jak již bylo konstatováno, bylo zcela jinde. Tak došlo i v rámci Československé národní rady, založené roku 1916 v Paříži k rozkolu, jejímž vrcholem bylo vyloučení agrárníka Josefa Düricha generálem Milanem Rastislavem Štefánikem z tohoto orgánu. Jmenovaný totiž výrazně více vyhovoval představám mnoha našich krajanů poválečnému uspořádání, kde měl carský režim hrát významnou roli. Představy našich hlavních politických vůdců však byly jiné, zvažovali rovněž československou konstituční monarchii, hledalii však vhodného belgického či dánského prince, který by na nový trůn usedl a specifické byly názory generála M. R. Štefánika, který doporučoval příslušníka savojské dynastie. Vojensky se však příliš početná vojenská jednotka na západě Evropy očekávat nedala a T. G. Masaryk odhadoval možnou vojenskou sílu v Rusku na 90 000 mužů.

Po únorové revoluci, která svrhla carský režim vznikl 27. 3. 1917 3.střelecký pluk „Jana Žižky z Trocnova“, kterému již od ledna velel podplukovník Sergej Vojcechovský. Na III. sjezdu Svazu československých spolků na Rusi ve dnech 3.–15. května se již očekávalo, že kromě dalšího rozšíření československého vojska bude naše jednotka brzy nasazena v boji a následujícího dne přijel do Petrohradu osobně prof. Masaryk za účelem zformování československé armády. Československá jednotka měla zasáhnout do boje v rámci chystané Kerenského ofenzivě.

Tak se stalo dne 2. července 1917. Československá brigáda tedy byla zařazena do úderné skupiny, kterou v VI. armádě XVII. Armádního sboru dále tvořily pod velením generála Selivačeva 4. a 7. divize finská, 82. pěší divize, VI. Armádní sbor generála Norbeka, 2. finská divize a 4., 16, 151. a 155 pěší divize. Československé vojsko bylo rozmístěno na 6,5 km dlouhém úseku opticky vzato od Podhrebců po Jozefůvku nedaleko od města Zborova. Oproti československé jednotky byly rozmístěny slavný 35. pěší pluk plzeňský a 75. pěší pluk z Jindřichova Hradce a proti 1. československému střeleckému pluku částečně 86. pěší pluk a proti pluku třetímu pluk číslo 81. Na straně československé to byly 1. střelecký pluk Mistra Jana Husi, 2. pluk Jiřího z Poděbrad a 3. pluk Jana Žižky z Trocnova. Kvalita svěřených zákopů byla velmi špatná oproti pozicím rakousko-uherské armády a navíc  bylo československé vojsko nedostatečně vyzbrojené. „Jako bombometčík jsem měl za pasem několik bomb, ale nedostal jsem žádnou flintu a tu první, kterou jsem potom měl jsem zabavil jednomu z našich zajatců,“ vzpomínal poslední žijící účastník bojů, střelec 1. střeleckého pluku Alois Vocásek v Brně v roce 2001 při  své první návštěvě.

První pluk zahájil útok v 9 hodin, o deset minut později pluk druhý a třetí rovněž v 9 hodin společně se 4. finskou divizí. „Finové, ti se ještě snažili, ale brzy jsme pochopili, že Rusáci již nemají o válku zájem,“  hodnotil situaci  pan Vocásek. Skutečností zůstává, že československá brigáda v počtu cca 3.500 mužů zajala v této bitvě na 4 000 nepřátelských vojáků. V seznamu padlých je uvedeno na 185 mužů, a přestože českoslovenští vojáci postupovali dopředu a získávali nepřátelské území, bylo nutno se po boji opět stáhnout, aby po několika dnech československá brigáda kryla ústup ruské armády v bojích u Tarnopole.

Vojáci československé brigády pronikli do hloubky 3–5,5 km a zajali na 3 100 vojáků, převážně 35. a 75. pěšího pluku a bylo to první samostatné vystoupení. Přestože se v rámci 1. světové války nejednalo o žádnou mimořádnou událost, stala se tato bitva základním kamenem bojových tradic pozdější pravidelné československé armády. Zajímavostí je, že v rámci zcela bezzubé Kerenského ofenzivy, kdy již bylo Rusko vyzbrojeno tak, jako nikdy před tím, se vyznamenala ještě jiná československá jednotka, a to tzv. „Českoslovenští Kornilovci“, v tom čase spíše ještě čeští, což byla promonarchistická jednotka v počtu cca 120 příslušníků v bojích u Stanislavova, ale to je zcela jiná kapitola.

M. A. Fryščok