Polní maršál J. J. V. Radecký, hrabě z Radče – osobnost uznávaná a zneuznaná

Jan Josef Václav  Radecký, hrabě z Radče (1766–1858) se narodil před 245 lety, 2.listopadu 1766 na zámku Třebenice na Sedlčansku v jižních Čechách. První zmínky o vladyckém rodu Radeckých lze najít v okolí Nového Bydžova ve 14. století. Postupně došlo k rozrodu do čtyř větví, které však během 17. století až na jednu vymřely. Tato poslední větev je po roce 1620 dokládána na několika místech v okolí Sedlčan. Na konci třicetileté války, roku 1648, je povýšena do panského stavu mezi svobodné pány, tedy barony. Osobou Václava Leopolda Jana je celá povýšena do hraběcího stavu roku 1764.

Dva roky na to se Petru Eusebiovi, hraběti Radeckému a jeho choti Marii Venantii, hraběnce Bechyňské z Lažan narodil syn Jan Josef Václav. I když mu zajisté všichni přáli dlouhý a úspěšný život, nikdo nemohl tušit, v jak bohaté míře se obojí naplní. Stal se nejen nejvýznamnějším příslušníkem svého rodu, ale vstoupil i do dějin jako celosvětově uznávaný vojevůdce. Zemřel dva měsíce a tři dny po svých 91. narozeninách, což byl na tehdejší i dnešní dobu velmi vysoký věk.

Ještě v dětství osiřel a vychovával ho dědeček z otcovy strany, bývalý aktivní důstojník. Ten zřejmě ovlivnil vztah vnuka k tomuto povolání tak důkladně, že  se pro ně rozhodl rovněž. V roce 1784 jako 18letý vstupuje  do aktivní vojenské služby v důstojnické hodnosti poručíka kyrysnického pluku. Roku 1788 se vyznamenal v bojích s Turky a stal se pobočníkem slavného polního maršála Gideona von Laudona. Od něj se naučil jak tehdy nekonvenčnímu, ale praktickému jednání s prostými vojáky, tak i nekonvenčním, ale efektivním formám taktického a operačního velení. Popudy k novátorství v armádě pak s sebou nesl celá další dlouhá léta aktivní vojenské služby.

Počátkem 90. let 18. století byla Habsburská monarchie ve válce s revoluční Francií, a to se střídavými úspěchy. Již zkušený Radecký se v té době stal rytmistrem, tedy velitelem kyrysnické eskadrony. Kyrysníci byli v té době ve většině evropských armád druhem těžkého jezdectva s téměř zásadním taktickým významem. Pod Radeckého velením se vyznamenávali i v operačně neúspěšných sraženích s Francouzi na Rýně. Na sklonku II. koaliční války roku 1796 ho můžeme najít jako štábního důstojníka v severní Itálii a v roce 1797 byl převelen k ženistům. Mohlo by se zdát, že časté střídání velitelských a štábních funkcí a druhů vojsk neskýtá možnost důkladné průpravy v té či oné formě. V řadě případů tomu tak i bylo, ale pro pozdější operačně strategickou způsobilost Radeckého to naopak mělo pozitivní dopady.

Svým způsobem měl  štěstí i v tom, že střídal velmi schopné i velmi neschopné nejvyšší nadřízené na konkrétních válčištích. Zatím co Laudon jednoznačně patřil k těm prvním, pak maršál Melas, u kterého působil v štábní funkci v letech 1799–1800, patřil spíše k těm druhým. V roce porážky Rakušanů od Napoleona u Marenga, tedy roku 1800, je jmenován plukovníkem a velitelem kyrysnického pluku. V prosinci se s ním vyznamenává v jinak prohrané bitvě s Francouzi u Hohenlinden. Od roku 1803 pak již v hodnosti generálmajora velí brigádě a za III. koaliční války 1803–1805 s ní takticky úspěšně bojuje v severní Itálii a ve Štýrsku, tedy na vedlejším válčišti. Bitev u Ulmu nebo Slavkova se tedy neúčastnil.

Roku 1806 se stal velitelem vídeňské brigády a pobočníkem polního maršála, arcivévody Karla. To byl další ze schopných Radeckého nadřízených, od kterého se mohl mnohému přiučit. Arcivévoda Karel byl nejen velký vojenský reformátor, ale i vcelku úspěšný vojevůdce. Před rokem 1812 prakticky jediný, který dokázal porazit Napoleona ve velké polní bitvě u Aspern a Esslingu v květnu 1809. O dva měsíce později pak Radecký, už jako velitel divize, zabránil u Mušova pod Pálavou slavnému maršálu Davoutovi táhnout na Brno. Na porážce Rakušanů u Znojma tak žádný podíl neměl.

Po tři léta, do roku 1812, byl náčelníkem stálého generálního štábu a zejména v severní Itálii prosazoval armádní reformy, započaté arcivévodou Karlem.

Narážel však na odpor a nepochopení vídeňské dvorské i armádní byrokracie, takže na funkci zklamaně rezignoval. Rok po porážce Napoleona v Rusku, tedy roku 1813, již bylo Rakousko s Napoleonem opět ve válečném stavu a Radeckého si za svého náčelníka štábu vybral sám vrchní spojenecký velitel, polní maršál Karel Filip, kníže Schwarzenberg. To Radecký vypracoval pro něho operační plán slavné „bitvy národů“ u Lipska, která skončila Napoleonovou porážkou. Kníže Schwarzenberg byl posledním Radeckého schopným nadřízeným.

Po skončení napoleonských válek roku 1815 prošel Radecký celou řadou různých vysokých velitelských a štábních funkcí, ve kterých se tvrdošíjně snažil zúročit zkušenosti ve válkách získané. Opět narážel na konzervativně zkostnatělé a závistivé, leč vlivné jedince, kteří ho odsouvali do míst dále od Vídně. Tak nějakou dobu velel věhlasné c. a k. Vojenské akademii Marie Terezie ve Vídeňském Novém Městě.

Pro Moravu významné jsou roky 1829–1831, kdy byl velitelem olomoucké pevnosti. Bydlel v Edelmannově paláci na Horním náměstí, proti radnici s orlojem, kde je od roku 1892 jeho pamětní deska. Četná ramena řeky Moravy vytvářela celá staletí zdravotně problematické mokřady, které dával úspěšně vysoušet a také dnešní bohatá městská zeleň má své základy v jeho činnosti. Od roku 2002 vzpomínají vděční Olomoučané na svého oblíbeného posádkového velitele každoročním pořádáním zářijových Radeckého oslav.

Od roku 1831 prakticky až do své smrti v roce 1858 působil v Itálii. Nejprve jako vrchní velitel rakouských vojsk. Za zásluhy byl roku 1836 povýšen v sedmdesáti letech na polního maršála. Reformy, které se mu nedařilo prosazovat v celé armádě, mu nechali provádět alespoň v Itálii. To se odrazilo ve velmi kvalitní přípravě jak mužstva, tak velitelského sboru, v moderním způsobu zásobování a přepravy vojskových těles po železnici, povyšováním důstojníků podle zásluh a podobně.

Vše bylo zúročeno v revolučních letech 1848–1849, kdy do Lombardie vpadla sardinská vojska krále Viktora Alberta. Radecký musel sice část území vyklidit před přesilou, ale udržel Veronu a následně drtivě porazil Sardinii v bitvách u Novary a Custozy. To mělo pro Rakousko zásadní strategický význam, protože pak s pomocí Ruska mohlo nasadit hlavní síly na potlačení maďarské rebelie. Za to ho ruský car Mikuláš I. vyznamenal nejvyššími řády a povýšil na ruského polního maršála. Johann Strauss v té době složil též slavný Radeckého pochod.

V roce 1850 si opět krátce odskočil do Olomouce, aby tu dvěma sbory demonstroval rozpínavým Prusům sílu Rakouska a přiměl je tak k uklidnění vztahů (tzv. Olomoucké punktace). Pak se vrátil do severní Itálie, kde byl velitelem 2. armády a zároveň i guvernérem Lombardsko-benátského království, které Rakousko ztratilo až rok po maršálově smrti v prohrané válce se Sardinií a Francií. V roce 1856 odešel do vojenského důchodu, ale politickou funkci guvernéra si ponechal. Vůčihledně však potom začal fyzicky i duševně scházet. Na přelomu roků 1857/1858 ve svém sídle v Miláně upadl na naleštěné podlaze, zlomil si krček stehenní kosti a díky neodborné léčbě a vysokému věku  5. ledna 1858 zemřel.

Přes značné pracovní vytížení se stačil oženit a se svou ženou Franziskou, hraběnkou von Strassoldo-Graffenberg (1779–1854) měl  pět synů a tři dcery.

Za svou činnost vojenskou obdržel nejvyšší habsburská státní a vojenská vyznamenání včetně Řádu Zlatého rouna a Vojenského řádu Marie Terezie a dalších 35 převážně zahraničních vysokých řádů a vyznamenání z mnoha německých států, ale i Ruska, Dánska, Řecka, Vatikánu, Itálie atd.

Závěrem

Polní maršál Jan Josef Václav Radecký, hrabě z Radče se stal ve světě natolik věhlasným, že ho západní vojenští historikové zařadili mezi 100 největších vojevůdců světa všech dob. Z naší země tam s ním figurují ještě Jan Žižka (1369–1424) a Albrecht z Valdštejna (1583–1634). Ve Vídni na věhlasné okružní třídě Ringstrasse má od roku 1912 jezdeckou sochu od bratří Maxů.

Tak vypadal pomník v Praze

Podobná socha zdobila v letech 1859–1919 i pražské Malostranské náměstí, ale nyní je v lapidáriu Národního muzea. Věhlasný maršál doplatil u mocných tohoto státu po roce 1918 na to, že věrně, poctivě a hlavně nadmíru úspěšně sloužil vlasti, do níž se narodil a v níž i zemřel, tedy Habsbursko-Lotrinské monarchii. Je dnes potěšitelné, že už si ho mohou veřejně připomínat nejen monarchisté, ale i občané moravské Olomouce a snad i další místa v této zemi. Rozhodně si to tento velikán našich českých, moravských i slezských dějin zaslouží...

Dr. Luděk Šubert, Sdružení monarchistů Brno